poslal Nepřihlášený Pavlův
komentář k Zamyšlení: Návrat k Otci od Effrime
z 31. 01.
2002 18:40:09:
Effrime
píše:
Pro
člověka žijícího ve světě má slovo otcovství jednoznačný význam v rámci
tělesného pohledu na život. Jeden z největších problémů současné -
moderní - civilizace je problém autority. Buď jsou lidé autoritou fascinováni,
nebo ji vůbec nepřijímají, až odmítají. Jedna z vážných příčin
tohoto jevu je již desítky let trvající krize otcovské role v rodině.
Většina
mladých lidí má veliké problémy ve vztahu k otci, nezažily ho totiž jako
oporu a vzor.
Pavlův
komentář:
problémy s autoritou byly jistě v každé době,
nejen v té naší. Je to v základě správně popsáno. Lze jen doplnit, že
autorita otců v rodinách postupně klesala
logickým procesem emancipace žen, proti čemuž však lze stěží něco
namítat. Tak se časem stalo, že role otce a matky se postupně v rodinách
vyrovnávala a protože v párech, jak si všiml již doktor Plzák, není velká
možnost demokracie, nezřídka to v takovýchto rodinách moc neklape.
V
rozhodných chvílích jsou tátové příliš často nepřítomni, a nebo se svými
dětmi jednají zraňujícím způsobem. Kdo měl sám se svým pozemským otcem
v dětství negativní zkušenost, má většinou problémy i v ostatních životně
důležitých vztazích. A jeho vztah k Bohu je často utvářen strachem a nedůvěrou
a končí buď v otrocké poslušnosti, či vzpouře proti Bohu.
V takto emancipovaných rodinách často dochází ke konfliktům, které
se samozřejmě promítají i do dětských povah. Většinou zde tedy spíše
jde o frustraci z celkového stavu rodiny, tedy z toho, že v ní místo zřejmé
autority vládne anarchie , provázená
permanentními spory.
Děti
takto vychované pak samozřejmě velkou úctu k autoritám nemají a svým způsobem
ani nevědí, o co jde a ani jim vlastně moc neschází. Mají dojem, že
anarchie je normálním stavem, ve kterém je jen třeba se náležitě
orientovat a uplatnit. Nelze se divit, že jim nic neříká ani autorita, která
by měla být kdesi nad nimi.
Žijeme
ve světě s nemocnými lidskými vztahy, který trpí syndromem nepřítomnosti
otce. Aniž si to uvědomujeme, všichni potřebujeme poznat Boha jako Otce v
jedinečné hloubce Ježíšova synovského vztahu, tak jak ho sám žil a jak nám
ho chtěl předat. Poznání Boha jako dobrotivého, laskavého a starostlivého
Otce v sobě skrývá novou naději pro současnou společnost.
Říká
se, že člověk nějakou autoritu potřebuje a když ji nemá, musí si ji sám
vysnít nebo vytvořit. Selhávání světských autorit pak napomáhá k tomu,
že lidé si jejich nedostatek nahrazuji představou nejasné absolutní
autority. Naopak tedy nedostatky světských autorit může vést k tomu, že
jistá část lidí, kterým tyto autority schází,
si bude vytvářet autority
zástupné. To může být i důvod , proč i mnozí z křesťanů zdůrazňují
dnes právě úlohu Boha jakožto otce pomocníka a pečovatele.
Je
to veliká výzva k zamyšlení nad hodnotou Otcovství Božího - vrací člověka
k jeho vlastnímu středu a pomáhá mu žít synovskou identitu, která ho
uschopňuje k tomu, aby sám mohl v lidských vztazích jednou přijmout roli
autority a mít tak podíl na Otcovství Božím.
Takto
pojatý Bůh Otec je tedy vlastně jen berlička, která nám má pomoci překonat
domnělé nedostatky naší společnosti potažmo
naše nedostatky vlastní.
Jestli
dnes v církvi pociťujeme, že je nedostatek duchovních otců, jestli v rodinách
zažíváme krizi otcovství, nepomůže nám žádné lidské řešení.
Existuje pouze řešení Boží, a to je pokorný návrat do Otcova domu. Ve své
hříšnosti můžeme znovu objevit synovské pouto k Otci, které se raduje z návratu
svého syna a dokonce nejen že nežádá žádnou náhradu za promrhané dědictví,
ale pořádá na počest jeho návratu oslavu.
Pokorný návrat do Otcova domu by v tomto případě znamenal návrat do
starších pořádků, ale nezdá se mi, že by po tom dnešní ženy nějak zvlášť
toužily, možná několik málo křesťanek, ale od všech to lze jen stěží
očekávat. Tudy zřejmě cesta kupředu a
tedy zpátky k Bohu Stvořiteli jen těžko povede.
Sám
Boží Syn nám ukázal velikou hodnotu synovství, které žil v oddanosti a význam
milující poslušnosti k Otci. Je to cesta plného a krásného lidství.
Nechme Ježíše, aby nás uváděl do svého vztahu k Otci, abychom tak mohli být
uzdraveni z moderních civilizačních problémů - strachu, osamění, nedůvěry
a ztráty životního smyslu. Prosme Otce, ať nám ukáže svou Otcovskou lásku,
a tak nás dovede do plné svobody Božích dětí..
-
Ježíš ovšem také řekl (Lukáš 9-22) "Všechno je mi dáno od mého
Otce, a nikdo neví, kdo je Syn, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn
chtěl zjevit".
Já mám spíš za to, že takto se z civilizačních problémů neuzdravíme.
Jistě, trochu si od nich odpočineme. Protože
pro mne není Bůh Otcem pečovatelem a utěšovatelem, ale Bohem Stvořitelem a
Pánem, kterému je potřeba vzdávat čest a projevovat úctu. A pečovat o svět,
který jsme dostali darem a chovat se tak, jak to Jeho vůle předpisuje. Jestliže
nás vede cestou k emancipaci, pak zřejmě nebude rozumné se tomu bránit, ale
hledat nějakou rozumnější podobu a řád
v rodinách, než jak to v nich dnes mnohdy a mnohde vypadá.
Mohu
dát příklad : Pane, stvořil jsi nás jako muže a ženu, tak dej, ať se
spolu také dokážeme domluvit a žít podle Tvých zákonů ......
(anonymus)
a
Pavel
