poslal Pastýř Žena jedoucí na šelmě? - 8. Nepřerušená linie apoštolské posloupnosti?
Toto je jediná Církev Kristova, kterou v našem vyznání
prohlašujeme za jedinou, svatou, katolickou a apoštolskou,
kterou náš Spasitel po svém vzkříšení, svěřil do pastýřské
péče Petrovi, pověřil ho a druhé apoštoly,
aby ji rozšířili a nad ní vládli ...
......*......
Římský papež, jako následník Petra,
je věčným, viditelným zdrojem
a základem jednoty jak biskupů,
tak i celé společnosti věřících.
Vatikán II.1
Tvrzení, že papežové jsou následníky apoštola Petra je úhelným kamenem Římského Katolicismu, bez kterého by církev ztratila svou unikátnost a přestala by fungovat. Musíme tedy věnovat nějaký čas k pečlivému prozkoumání tohoto nároku. Je skutečně nepřerušená linie 262 papežů, kteří následují po Petrovi? Aby se posloupnost mohla uznat, musel by si každý z těch 262 papežů sám svého nástupce vybrat, položit na něj ruce a vysvětit ho. Tak se to stalo, když Petr a Barnabáš byli vysláni církví v Antiochu na jejich první misionářskou cestu. (Skutky 13:3) Ustavení Timotea do služby bylo také skrze starší, kteří na něj položili ruce,. 1Timoteovi 4:14 právě tak jako Pavel, když postoupil duchovní dar na Timotea (2Tim.1:6) Tento biblický úkon nebyl nikdy vykonáván v případech následníků Biskupů Říma, nebo-li papežů. Následník papeže není vyvolen papežem, ale jinými, po jeho smrti; a bylo to tak většinou prováděno po tomto nebiblickém způsobu, jak uvidíme.
Další skutečnost: Neexistuje nikde záznam o tom, že Petr byl kdy Římským Biskupem, a tak žádný Biskup Říma nemohl být jeho nástupcem! Irenaeus, Biskup Lyonský, (178-200) napsal seznam prvních 12 Biskupů Říma. Linus byl první. Petrovo jméno se tam nevyskytuje. Eusebius z Caesarie, otec historie církve, se nikdy o Petrovi, jako Biskupu Říma nezmiňuje! Prostě píše, že Petr, na konci svých dnů přišel do Říma a byl tam ukřižován. Pavel, ve svém dopise do Říma, zdraví mnoho lidí jménem, jen Petra ne. To by bylo velmi podivné jednání, kdyby byl Petr v Římě žil - a obzvláště, kdyby byl Biskupem!
„ZTRACENÉ ČLÁNKY V NEPŘERUŠENÉ ŘADĚ“
Vatikán vydává oficiální seznam papežů, počínající svévolně Petrem a pokračuje až podnes. Bylo již více - takových listů, které byly považovány za přesné, ale musely být časem pozměněny, a teď pochopitelně nesouhlasí jeden s druhým! Nejrannější pochází z „Liber Pontificalis, (kniha papežů) předpokládaně sestavená pod papežem jménem Hormisdus (514-23) ale dokonce i Katolická Encyklopedie naznačuje pochyby, a většina odborníků se domnívá, že obsahuje smíšená fakta s fikcí.. Kdo ti skuteční biskupové Říma byli se nedá vědět s jistotou až dodnes. Dokonce i „New Catholic Encyclopedia,“ vydaná Katolickou Universitou Ameriky, tento fakt přiznává:
„Musíme otevřeně připustit, že předsudky či nedostatky ve zdrojích, činí nemožným rozeznat v určitých případech, zda ti co si činili na titul nárok, byli papežové, nebo anti-papežové“2
Jednoduchá pravda je, že sama Římsko Katolická církev se všemi archivy, není schopná ověřit přesný a kompletní seznam papežů. Ta údajná „nepřerušená linie posloupnosti zpět k Petrovi“ je pouhý výmysl! Každý, kdo obětuje trochu času na pokus o verifikaci přesnosti seznamu dojde k závěru, že Vatikán vykonstruoval seznam papežů, aby ospravedlnil papežství a jeho nároky. Římský Biskup začal být považovaný za papeže, až asi tisíc let po Letnicích!
APOŠTOLSKÁ POSLOUPNOST?
Po staletí obyvatelé Říma považovali za své právo, zvolení Biskupa Říma. Tento zvyk je důkazem, že Biskup Říma měl jurisdikci pouze přes toto teritorium, protože kdyby měl moc nad celou církví, potom by byla ve volbě zahrnuta církev celá, jak je tomu dnes! Když občas bylo toto právo občanům Říma odmítnuto, povstali a přinutili jak civilní, tak i církevní orgány ke zrušení zákazu. Jak může - takový tlak způsobený davem, být považovaný za apoštolskou posloupnost řízenou Svatým Duchem?
Spory, hádky se vedly mezi mocnými rodinami: Colona, Orsini, Annibaldi, Conti, Caetani), které vedly války o papežství po staletí. Na příklad Bonifác VIII z rodiny Caetani, musel bojovat s rodinou Colonna, aby si udržel papežskou stolici. Na vrcholu své slávy, přiměl celé Západní Křesťanstvo aby přišli do Říma na Velké Jubileum v r.1300. Ale v roce 1303 byl zajatý emisary Filipa de Fair z Francie, a Řím padl do vlastnictví Francie. Důsledkem toho, se papežství „odstěhovalo“ do Francie a od 1309-77 byli papežové Francouzi a sídlili v Avignonu. Takové politické manévry mohly těžko vytvářet apoštolskou posloupnost!
Papežové byli jak nastolováni, tak i svrhováni císařskými armádami, nebo římským davem. Někteří byli zavražděni. Více jak jeden papež byl zabit žárlivým manželem, který ho nalezl v posteli se svou ženou - těžko to nazvete apoštolskou posloupností! Často peníze nebo násilí, rozhodovalo o tom, kdo bude „Petrovým nástupcem.“ Není divu, že Konkordátem Wormským - mezi papežem Kalixtusem I a císařem Jindřichem V, září 23. 1112, byl papež přinucen přísahat, že volby biskupů a abotů se budou konat „bez úplatků a násilí,“ (La Civilta Cattolica),3 které často rozhodovaly církevní záležitosti...
Občas se vyskytlo několik rivalů, každý z nich tvrdící, že byl řádně zvolený zákonným sněmem. Jeden z nejrannějších případů několika papežů nastal, když dvě rivalské skupiny zvolily zároveň papeže Ursinuse a Damasuse. Přívržencům Ursinuse se podařilo svého papeže prosadit na trůn, ale po třech dnech bojů, a s pomocí císaře se objevil jako vítěz Damasus a byl „Vikářem Krista“ 18 let! (366-84) „Apoštolská posloupnost“ skrze „nepřerušenou linii od sv. Petra“ operovala ozbrojenou silou? Skutečně?
K dovršení ironie případu, Damasus byl první který, v roce 382 použil frázi „Ty jsi Petr a na této skále postavím svou církev,“ ze které odvodil svou svrchovanou spirituální autoritu. Krvavý, bohatý a extrémně korumpovaný, Damasus se obklopil takovým luxusem, že by mu jej záviděl i císař! Není nic, co by spojovalo Damasuse a Ježíše Krista, a přesto zůstává jako článek řetězu údajné posloupnosti.
NÁSILÍ, INTRIKY, ÚPLATKÁŘSTVÍ.
Štefan VII (896-7), který nechal exhumovat papeže Formosue a „odsoudil“ mrtvolu za herezi při frašce-soudu, byl potom brzy uškrcený náboženskými fanatiky, kteří mu oponovali. Jeho strana rychle zvolila kardinála Sergiuse za papeže ale ten byl vyhnán z Říma „stranou“ odpůrců, která zvolila Romanuse jako svého „Vikáře Krista.“ O podivném způsobu, kterým papeži následovali jeden druhého v „nepřerušené apoštolské posloupnosti,“ píše jeden historik:
„Během příštích 12 měsíců další čtyři papežové se škrábali na krvavý trůn, udrželi se pár týdnů - někdy i jen dnů - a potom se zřítili do svých hrobů. Sedm papežů a jeden anti-papež se objevili během šesti let, když se kardinál Sergius opět po sedmi letech exilu, nyní podporovaný zbraněmi feudálního pána, který viděl způsob, jak získat vstup do Říma. Vládnoucí papež Lev V (903) našel svůj hrob, masakr ve městě dosáhl vrcholu a pak se vynořil kardinál Sergius jako papež Sergius III (904-11), jediný který přežil, nyní svrchovaný papež. (Austin Flannery)4
V pokusu ustavit stabilitu v papežských volbách, v r.1059 Mikuláš II (1059-61) „definoval“ roli kardinálů v papežských volbách. Během Třetího Lateránského Sněmu v r. 1179, Alexandr III (1159-61), omezil papežské volby pouze na kardinály.5 Těžko to bylo nějaké zlepšení. Jak jeden historik devatenáctého století poznamenává: Málokteré papežské volby - pakliže vůbec - proběhly bez úplatkářství. „Vynález“ Svaté Koleje“ kardinálů se stal, povšechně tím nejbohatším zdrojem korupce v církvi. Někteří kardinálové cestovali k volbám do Říma se svými bankéři! (Coriden).6
Mnoho vnitřních informací o takových korupcích přichází z deníku Jana Bucharda. Mistr Ceremonielu při volbách, které zvolily Rodrigo Borgia, (papež Alexandr VI. 1492-1503) napsal, že jenom pět hlasů nebylo zaplacených v těchto volbách. Mladý kardinál Giovanni de Medici, který odmítnul prodat svůj hlas, rozhodl že bude moudré okamžitě z Říma odjet.7 V oněch dnech se kardinálský klobouk prodával za královskou cenu, a tak to chtělo skutečný poklad dostat se do špinavého proudu „apoštolské posloupnosti.“ Peníze tekly po celé Evropě, aby podpořily oblíbené kandidáty Borgia koupil papežství „vilami, městy a opatstvími,“ a za náklad stříbra tažený čtyřmi mulami, si koupil Borgia svého největšího soupeře kardinála Sforzu. Petr de Rosa poznamenává šibalsky:
„Je velmi poučné vidět - pomocí Buchardova diáře - jak to Svatý Duch dělá, aby si vybral nástupce svatého Petra“ 8
SEX & NÁSLEDNICTVÍ.
Někteří papežové byli dosazeni na trůn svými konkubínami. Jedná se o šest papežů, chceme li být přesní - pomocí dvou prostitutek. Prostitutek ve složení matka-dcera. Theodora Římská, (manželka mocného římského senátora) byla v tomto nejúspěšnější. Manipulovala římskou politiku tím, že využívala postavení své dcery Marozie, která byla konkubínou papeže Sergia III. Známá pod titulem "konkubína Říma," Marozia neváhala použít vraždu, aby dosáhla svých ambicí. Teodora sama byl konkubínou dvou duchovních, které ustavila - v rychlém sledu na "Petrův trůn: Papež Anastazius III (911-13), a Lando (913-14) Když se potom zamilovala do jednoho kněze z Raveny, posadila ho na papežský trůn také! Velmi těžko se dá nazvat "apoštolskou posloupností" něco, co vznikalo z rozhodnutí dvou římských prostitutek! ...
O této "pozoruhodné" matce a její dceři, napsal Edward Gibbon ve své knize "Úpadek a Pád Římského Impéria" toto:
"Vliv dvou prostitutek, Marozie a Theodory byl založen na jejich bohatství a kráse, na jejich politických a milostných intrikách. Nejvýkonnější milenci byli odměněni papežskou mitrou. Nemanželský syn, vnuk a pravnuk Marozie - vzácná genealogie - byli ustaveni na trůn Sv. Petra..." 9
Alberic, další ze synů Marozie, se svou armádou lupičů, doslova ovládal Řím. Donutil římské vůdce k přísaze, že zvolí jeho syna, (vnuka Marozie) Octaviána ne pouze jako následovníka na imperiální trůn, ale - po smrti papeže, také na toto svrchované náboženské místo. A tak se stalo, že se Octavián nazval papežem Janem XII, zatím co ve stejném čase si ponechal jméno Octavián jako princ. Tím se spojily oba trůny - civilní i duchovní - pod jedním mužem.
Jan XII, (955-63) byl posedlý cizoložným sexem ještě více, než svou mocí. Přesto že měl několik "pravidelných" konkubín, nestačilo mu to. Už nebylo bezpečné, pro kteroukoliv ženu, navštívit chrám sv.Petra! Biskup Liuprand z Cremony, papežský pozorovatel a kronikář poznamenal, že "papež byl tak slepě zamilovaný do jedné ze svých konkubín, že jí ustavil guvernérkou několika měst - a dokonce jí věnoval zlaté kříže a poháry samotného Petra! Římský dav, který papeže podporoval, neměl žádný zájem o jeho milostné pletky, ale byl rozzlobený ze ztráty majetku, který považoval jako část všeobecného dědictví.
Obklíčený římským davem, který se obrátil proti němu a ohrožený novým italským králem, Octavián se vzdal svého postavení civilního vladaře, ale nebyl ochoten vzdát se mnohem výnosnějšího místečka papežského trůnu - i když si nikdy na pobožného nehrál - tím méně na Křesťana! Papežství mělo stále moc krále korunovat, a tak papež povolal Otu, německého krále, a zároveň nejmocnějšího monarchu v Evropě do Říma, aby jej korunoval na Císaře Svaté Říše Římské. Ota si se svou armádou pospíšil, aby osvobodil obklíčeného papeže... Po korunovaci se Ota pokusil vysvětlit mladému papeži, co je to vlastně svatý a čistý život. Jan II. předstíral že souhlasí.
Ale jakmile Oto se svou armádou odtáhnul domů, papež neochotný se vzdát svých sexuálních avantýr, nabídnul císařskou korunu Berengerovi, tomu samému nepříteli, jehož armáda plundrovala Severní Itálii a kvůli kterému zavolal Otu v první řadě! Pro Berengera to byla svádivá nabídka, ale protože věděl, že jeho armáda nemá proti Otovi šanci, s díky odmítnul. Zoufalý papež potom hledal pomoc jak u Saracénů, tak i Hunů, aby ho zachránili od člověka, kterého právě korunoval, a kterému přísahal, že oživí dávné partnerství mezi korunou a papežstvím, které kdysi tak dobře fungovalo mezi Lvem III a Charlemagnem!
ŠKATULE, ŠKATULE, HEJBEJTE SE!
Když se vrátil Oto, aby to všechno znovu urovnal, Jan XII uprchnul do Tivoli se všemi vatikánskými poklady, které mohl odvézt. Oto svolal církevní shromáždění (synodu), aby rozhodla o Janově osudu. Biskup Liuprand předsedal ve jménu císaře a zapisoval jednání. Byli povoláni svědkové a papežovy zločiny zjištěny: Od smilstva s několika ženami, jejichž jména vešla ve známost, přes oslepení Benedikta, jeho duchovního otce, k vraždě kardinála Jana a až k přípitku Satanovi u oltáře sv. Petra. Ale než mohl Oto vykonat spravedlnost, papež Jan XII byl zabitý manželem, který našel nenapravitelného papeže v posteli s jeho ženou. Přesto všechno, Jan XII je na oficiálním seznamu papežů jako: "Jeho Svatost, Vikář Krista".
Nedlouho po smrti Oty v Německu, se papežství dostalo pod kontrolu mocné rodiny vojenského diktátora z Albánského pohoří. Vůdce celého klanu Gregory z Tusculum, svým bohatstvím a mocí meče se mu podařilo dosadit (jednoho po druhém) své tři syny a vnuka na Petrův trůn. Albericové se mohli nakonec pochlubit čtyřiceti kardinály, třemi anti-papeži a 13 papeži, kteří vyšli z jejich rodiny. Považoval bych za velmi špatný vtip tvrdit, že bohatství a moc, které vyprodukovaly tuto pozoruhodnou přehlídku papežů, měly něco společného s apoštolskou posloupností. O tomto období píše církevní historik von Dollinger, sám zbožný Katolík toto:
"Římská Církev byla zotročená a degradovaná, zatím co papežský trůn se stal kořistí a hračkou znepřátelených skupin šlechticů, a po dlouhý čas i ambiciózních a zhýralých žen. Obrat k lepšímu nastal - po krátkou dobu - (997-1003) za Řehoře V a Silvestra II s pomocí vlivu Saxonského císaře.... Potom papežský úřad opět zapadnul do dokonalého zmatku a morálního bahna. Knížata z Counts udělala z papežství rodinou dědičnou záležitost, a opět a opět prostopášní mladíci, jako Jan XII (bylo mu 16 let při nástupu na trůn), a Benedikt IX (začal v 11 letech), obsadili a zneuctili Apoštolský trůn, který se v té době prodával a kupoval jako zboží a nejméně tři papežové mezi sebou bojovali o papežskou mitru. A to trvalo až do doby, kdy císař Jindřich III zakončil celý ten skandál tím, že dosadil německého biskupa na papežský trůn. (Karl Keating, "Catholicism and Fundamentalism: The Attack on "Romanism" by Bible Christians).10
Vyhnán davem z Říma v r. 1045, papež Benedikt IX, (1032-44, 1045, 1047-48) se uchýlil pod ochranu svého strýce knížete Řehoře, jehož armáda kontrolovala hornatou krajinu kolem Tusculum. V jeho nepřítomnosti Jan, biskup ze Sabine Hills se v Římě ustavil papežem pod jménem Sylvester III.(1045) Okupoval "Petrův trůn" po tři měsíce, než se Benedikt vrátil s více meči, než mohl koupit Sylvester a hned se stal opět papežem. A přesto oba dva jsou na seznamu Vatikánu s tituly "Jeho Svatost" a "Vikář Krista". ...Když se Benedikt nabažil papežství a toužil po strávení více času s oblíbenou milenkou, prodal papežství za 1500liber zlata svému kmotru Giovanni Gratiano, vysokému knězi kostela sv.Jana u Latinské Brány. Giovanni nastoupil na papežský trůn v květnu 1045 pod jménem Řehoř VI (1045-46)
S novým elánem se Benedikt vrátil do Říma, a prohlásil se znovu za papeže. Tak učinil i Sylvester III. A teď měl Řím tři papeže, každý vládnoucí nad částí Říma, kterou jeho armáda kontrolovala. Každý z nich tvrdil, že je Kristovým Vikářem, který jediný má klíče od nebe, skrze apoštolskou posloupnost! Římští občané, unavení tímto divadlem, apelovali na císaře Jindřicha III. Ten napochodoval do Říma se svou armádou, svolal synodu, která sesadila všechny tři "papeže," a ustavila Jindřichovu volbu. Jmenoval se Klement II (1046-47) Ale Benedikt se nedal tak snadno odbýt! Hned jak císařská armáda odtáhla, přiřítil se do Říma a posadil se - pomocí své armády - znovu na papežské křeslo pro dalších osm měsíců, (1047-48) dokud ho Jindřich nezahnal - tentokráte naposled - zpět do hor.
Člověk by se domníval že Římsko Katolická Církev se bude stydět za tato fiaska a vymaže tyto zlé, zkažené papeže a zároveň způsoby, kterými papežství dosáhli, ze všech vzpomínek. Ale navzdory takové bezbožné rivalitě a násilí, a navzdory tomu že jeden papež časově překrýval druhého (jednou dokonce tři papežové najednou), každý z těchto kontraverzálních "nápadníků" na Petrův trůn je nalezen ve Vatikánském oficiálním seznamu papežů! (Pro další historii papežů se obrať na Apendix D)
