Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Zuzana.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 5, článků celkem: 16190, komentáře < 7 dní: 263, komentářů celkem: 397077, adminů: 60, uživatelů: 5076  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 23 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:

Willy
rosmano
gregorios777

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
108994921
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež
Vloženo Úterý, 27. září 2005 @ 15:46:47 CEST Vložil: Bolek

Z našich církví poslal Veritas

Duchu Svätý, príď, a otvor nám mysle - mne, ako píšucemu a mojim priateľom čítateľom a diskutérom, aby sme vedeli správne chápať to, čo sa bude tu písať.
Amen!
Ahojte, čitatelia GranoSalisu (GS)! Dovolím si vám napísať niečo o sv. otcovi, pápežovi (rímskom biskupovi), z pohľadu katolíka a začnem priamo, bez zbytočných úvodov. Najčastejšie námietky ohľadom pápeža sa šíria z radov protestantov, t.j. kresťanov nekatolíkov, ktorí sa odvolávajú na slová Sv. Písma, kde sa vo veršoch Mt 23,2n hovorí: 2 "Zákonníci a farizeji zasadli na Mojžišovu stolicu. 3 Preto robte a zachovávajte všetko, čo vám povedia, ale podľa ich skutkov nerobte: lebo hovoria, a nekonajú. 4 Viažu ťažké až neúnosné bremená a kladú ich ľuďom na plecia, ale sami ich nechcú ani prstom pohnúť. 5 Všetko, čo robia, konajú iba preto, aby ich ľudia videli: rozširujú si modlitebné remienky a zväčšujú strapce na šatách, 6 radi majú popredné miesta na hostinách, prvé stolice v synagógach, 7 pozdravy na uliciach a keď ich ľudia oslovujú Rabbi. 8 Vy sa nedávajte volať Rabbi, lebo len jeden je váš Učiteľ, vy všetci ste bratia. 9 Ani Otcom nevolajte nikoho na zemi, lebo len jeden je váš Otec, ten nebeský. 10 Ani sa nedávajte volať Učiteľmi, lebo len jediný je váš Učiteľ, Kristus. 11 Kto je medzi vami najväčší; bude vaším služobníkom. 12 Kto sa povyšuje, bude ponížený, a kto sa ponižuje, bude povýšený.


Toto je kameň úrazu - resp. nepochopenia zo strany nekatolíkov na používanie titulu otec (dokonca "svätý otec"). Katolícky pohľad je však jednoznačný: nevytrhávame z Biblie len jednu časť, ale Bibliu čítame komplexne a zo všetkých uhlov pohľadu (historického, štýlového, prorockého, adresného...) Teda ak by Kristus naozaj chcel, aby sa už nikdy nepoužívalo slovo "otec" (a analogicky aj učiteľ) - čo z kontextu vypísaných veršov (Mt 23,2n) vyplýva ("Ani Otcom nevolajte nikoho na zemi...") - tak by už Ježiš (ani nikto iný) nikdy slovo "otec" nepoužil. A ako vieme, slovo "otec" sa vo sv. Písme používa ešte veľakrát: napr. "cti otca svojho". Dokonca, ani svojho fyzického otca by sme už nesmeli volať "otec" ale museli by sme vymyslieť nejaké iné slovíčko. Toľko k extrémnemu výkladu týchto veršov. Ukázali sme si, že je to nevhodný výklad, ak tieto verše berieme doslovne a zakazuje sa používanie slova "otec". Lebo potom prvé, čo by to porušilo by bolo samotné sv. Písmo, keďže ďalej sv. Pavol hovorí: "15 Veď keby ste mali hoc aj desaťtisíc vychovávateľov v Kristovi, otcov nemáte mnoho, lebo v Kristovi Ježišovi ja som vás splodil skrze evanjelium." 1 Kor 4,15 Teda slovo "otec" môžeme kľudne používať, keďže ho používa mnohokrát aj samotná Biblia. Ale pozrime sa aj na významy slova "otec", čo je oveľa dôležitejšie. Otcom bol napr. nazvaný aj sv. Jozef - pestún malého Ježiša Lk 2,48:
48 Keď ho zazreli, stŕpli od údivu a Matka mu povedala: "Syn môj, čo si nám to urobil? Pozri, tvoj otec i ja sme ťa s bolesťou hľadali!" A pritom vieme, že Jozef nebol skutočným otcom Ježiša. A Biblia ho i tak takto tituluje. Tu sa dá hovoriť o tzv. špeciálnom otcovstve: Ježiš sa narodil v rodine sv. Jozefa a podľa zákonov a pred ľuďmi mu bol otcom. Ale napr. aj sv. Pavol nám hovorí - síce nepriamo ale dá sa to tak vyrozumieť, že máme v niektorých našich vodcoch vidieť aj otcov:
"15 Veď keby ste mali hoc aj desaťtisíc vychovávateľov v Kristovi, otcov nemáte mnoho, lebo v Kristovi Ježišovi ja som vás splodil skrze evanjelium." 1 Kor 4,15 Ale kto by chcel mať istotu o tom, že sv. Pavol tituluje vodcov (kňazov a biskupov) za otcov, nech si pozrie verš v liste Ef 3,14-15:
"14 Preto zohýnam kolená pred Otcom, 15 od ktorého má meno každé otcovstvo na nebi i na zemi:"
Tu je jasný dôkaz, že od Otca na nebesiach (Boha) dostávajú meno (titul) "otec" aj kňazi - teda tí, ktorí slúžia Bohu a ľudu. Kto by to nechcel priznať, nepriznáva sv. Písmo. Nie je teda zakázané používať slovo "otec" ani pre fyzických otcov ani pre duchovných otcov, ak sa prizná, že zdrojom všetkého otcovstva je nebeský Otec.
Teda slovo otec máme používať v zmysle ZDROJA: t.j. titulovať tak toho, od koho sa môžeme učiť niečo dobré, čo nás bude privádzať k Bohu. Ježiš zakazuje nazývať otcami farizejov, lebo tí, od Boha - svojími činmi - odrádzali.
Slovo PÁPEŽ je grécke slovo "papas", ktoré znamená náš ekvivalent "otec". Teda je jedno, či použijem slovo "pápež" alebo "otec", vždy hovorím o tom istom.
Ale prečo titul "svätý otec"?
No nazvať niekoho svätým, vôbec nie je žiadny problém, lebo Sv. Písmo tak na viacerých miestach robí tiež:
Ako Peter navštevoval všetkých, prišiel aj k svätým, čo bývali v Lydde. (Sk 9,32)
alebo:
Pozdravujú vás všetci svätí, najmä tí, čo sú z cisárovho domu. (Flp 4,22)
Nazvať ľudí, ktorí sú tu na zemi "svätými", neznamená vyhlasovať ich za bezhriešnych.
Slovo "svätý" má viacero významov:
- prvýkrát sa stávame svätými keď sme pokrstení. Predtým nejestvuje žiadna svätosť. Krstom sme pričlenení ku Kristovi (to sa dá jedine krstom, nijak inak!) a preto možno povedať "svätý". Navyše krst z nás zmýva dedičný ale aj všetky osobné hriechy.
- druhá možnosť je, že človek si zachováva krstnú milosť - t.j. zostáva bez smrteľného (ťažkého) hriechu, inak povedané, je v stave milosti posväcujúcej.
- ďalším významom slova svätý je aj úrad, ktorý človek zastáva. Ak teda pápeža nazývame "svätým otcom", je to titul, ktorý mu náleží z viacerých dôvodov, ktoré som tu už spomenul:
- je duchovným otcom všetkých veriacich, ale aj všetkých kňazov (porovnajte to s Pavlovým vyhlásením o otcovstve z Otca...)
- je svätým, lebo je kresťanom (je pokrstený a snaží sa zotrvávať v milosti posväcujúcej)
- a zastáva úrad vo svätej Cirkvi. Po historickej stránke sa vraj nenašlo presné vyhlásenie, kedy sa začalo používať slovo "svätý otec" pri oslovovaní pápeža. Aby som bol presný, nie je záznam, kedy sa prvýkrát požilo slovo "pápež" (otec). Preto sa možno domnievať, že užívanie slova pápež (otec), vzniklo spontánne, takpovediac prirodzene, podobne, ako sv. Pavol sa považoval za duchovného otca svojich obrátených kresťanov. Veď sv. Pavol aj nazval Timoteja a Títa za svojich synov. Duchovných, samozrejme, nie biologických:
1 Tim kapitola 1:
2 Timotejovi, pravému synovi vo viere: Milosť, milosrdenstvo a pokoj od Boha Otca i od Krista Ježiša, nášho Pána. 18 Toto prikázanie ti zverujem, syn môj Timotej, podľa predošlých proroctiev o tebe, aby si nimi posilnený bojoval
Tit kap. 1:
4 - Títovi, pravému synovi podľa spoločnej viery: Milosť a pokoj od Boha Otca i od Krista Ježiša, nášho Spasiteľa. Teda, keď Písmo dovoľuje našim duchovným vodcom nazývať nás synmi, môžeme aj my, v duc*****m zmysle, nazývať našich duchovných vodcov otcami. Ale so zreteľom, že aj oni dostali otcovstvo od nášho nebeského Otca, ktorý je jediný.
Nuž, dúfam, že som aspoň trošku objasnil dôvody, prečo môžeme nazývať rímskeho biskupa, nástupcu sv. Petra - svätým otcom. Snažil som sa čo najlepšie vystihnúť to, ako to vidím ja, ako katolík. Čerpal som zo všeobecne dostupnej vierouky KC a prípadným komentárom a dovysvetleniam sa nebránim, teda kľudne sa pýtajte, čo vám nie je jasné. Čo budem stačiť, to budem odpovedať.
Ďakujem Ti, brat, sestra, že si tomuto môjmu príspevku venoval(a) svoj čas. Boh s vami všetkými!
S pozdravom veritas,
A.D.2005 Bratislava


"Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež" | Přihlásit/Vytvořit účet | 43 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Úterý, 27. září 2005 @ 16:04:17 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zdravím Tě Veritasi,

moje námitka nebude směřovat proti argumentu otec a syn, ale bude směřovat proti učení o Papeži, který má být neomylný. Tedy proti úřadu samotnému a proti neomylnosti Papeže.

K tomu je dobré přečíst si jeden text:

"Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu. Nejprve jídal totiž společně s pohany; když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky." (Galatským 2:11-12)

Dozvídáme se tady dvojí důležitou pravdu, k pochopení titulu Papež a jeho neomylnosti.

1. Apoštol Petr má být první delegovaný Papež. Ale takové privilegované postavení se neslučuje s tím, že ho napomenul jeho bratr apoštol Pavel.

2. Také to svědčí, že i Petr, coby první Papež není neomylný, pro co svědčí tento text. Petr byl v jasném neprávu a Pavel ho musel napomenout přede všemi.

To je moje poznání, moje stanovisko k úřadu římského biskupa, Papeže. Jsem v očekávání na odpověď

S pozdravem a přáním pokoje, Karels



Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Úterý, 27. září 2005 @ 16:07:12 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ďakujem Ti za reakciu.
Ale o neomylnosti mám rozrobený špeciálny článok. Ak dovolíte tam to celkovo napíšem a potom sa môžeme vyjadriť k neomylnosti priamo v článku...

A ďakujem Ti za podnet k diskusii, resp. k budúcemu článku.

veritas


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Úterý, 27. září 2005 @ 16:11:44 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jasně,

mně to nevadí, pokud se budeme respektovat a budou se odbourávat vzájemné předsudky, tak budu jenom rád.

S pozdravem a přáním pokoje, Karels




]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Úterý, 27. září 2005 @ 16:13:35 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
:-)


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Středa, 28. září 2005 @ 15:20:08 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Rád bych Vás seznámil s fakty a skutečnostmi, které jsou ovocem římskokatolické církve. Nesdílím Vaše tvrzení o titulu sv. otec a papež. Učení a praktiky římskokatolické církve jsou plné mystifikace a nepravostí. Faktem je, že i řadách této, promiňte mi tento výraz, "šelmy" lze najít řadu poctivých a slušných lidí. Škoda, že tito lidé jsou tak zpracovaní a zmanipulovaní, že Boží pravdu a milost nechápou, nevidí a nehledají.
_____________________________________
DVA TISÍCE LET KŘESŤANSTVÍ
380 - 2005: Historie plná zločinů proti lidskosti
Historie nám ukázala, že dobrých deset staletí byla církev nepřítelem jakékoli sebemenší lidské spravedlnosti a ani jeden z řady papežů od třináctého století nevyjádřil sebemenší nesouhlas s inkvizicí ani s ostatními krvavými praktikami církve v průběhu staletí, spíše naopak. Učinil tak až Jan Pavel II. vůči čarodejnicím a Husovi - a to ještě nedostatečně.
Římskokatolická církev vždy vedla - naštěstí vždy neúspěšně - válku jak proti svobodě
a všem demokratickým procesům, tak proti Darwinovi i Freudovi. Dnes vede válku proti homosexuálům, genetickému inženýrství, plánovanému rodičovství a rovnoprávnosti žen. Nevadí jí zločiny mocných, nevadí jí krev, bolest a utrpení nevinných.
Má vůbec tato zločinecká organizace v dnešním světě právo na existenci?

303 - při nejkrutějších perzekucích císaře Diokleciána bylo v celé římské říši zabito asi dva tisíce křesťanů. (dále 1096)
312 (313) - edikt milánský vyjádřil toleranci, jež umožnila křesťanům vyjít ven z katakomb a stát se plnoprávnými občany. (dále 1648)
315 - konstantinovská donace, neboli Konstantinovo darování vlády čtyřem hlavním stolicím: Antiochii, Alexandrii, Konstantinopoli a Jeruzalému. Testament, mj. dnes prokázaný padělek, dokazoval, že papež byl následníkem sv. Petra a císaře Konstantina. (dále 1440)
330 - císař Konstantin se stěhuje z Říma do Konstantinopole a římští biskupové se stále více angažují ve věcech státu.
380 - křesťanství se stalo ustáleným náboženstvím římské říše. Papežové žádají, aby bylo křesťanství nařízeno jejich poddaným pod hrozbou mučení a smrti.
391 - císař Theodosius zakázal pohanství.
Ve 4.století církevní spisovatel sv. Jan Chrysostom, napsal: "Nenávidím židy", "Neexistuje žádná omluva pro odporné úkladné vrahy Pána. Bůh židy nenávidí a vždy nenáviděl." Později svatořečený Aurelius Augustinus (svatý Augustin) vytvořil dílo, jež se stalo jedním ze základů etiky v katolické sexualitě. Jeho základním principem je, že pohlavní styk v manželství za účelem plození potomků je dobrý a právoplatný, z jakéhokoli jiného důvodu je to hřích. Důraz na Mariino panenství pak přispěl k degradaci křesťanského manželství. Ideálem za žádným pohlavním stykem byl styk chladný, prostý všech vášní. Dále Augustin zformuloval tradici, podle které byl křest nutnou podmínkou ke spasení. Vysvětlil, že na počátku Bůh rozdělil všechna stvoření na dvě odlišné části: obec Boží, obydlenou anděly a všemi dobrými lidmi, a obec ďáblovu, kde dleli démoni a jejich pohanští uctívači.
416 - podle kodexu Theodosia II. je křesťanům dovoleno vstoupit do armády.
590 - papež Řehoř I. byl jedním z prvních papežů, který stvrdil svou pečetí Augustinovo dílo.
680 - koncil v Konstantinopoli prohlásil, že církev může dát do klatby kacíře živé anebo mrtvé.
800 - Karel Veliký je korunován papežem Lvem III. na císaře římského, čímž si nárokoval moc nad světským vladařem.
828 - Pribina, kníže nitranský a panonský zůstal pohanem a je přinucen přijmout křesťanství, když byla Nitra připojena k Velké Moravě. V následujících letech propukají tu a tam v slovanských státech pohanské vzpoury.
896 - papež Štěpán VII. vykopal devět měsíců pohřbené tělo papeže Formosa a posmrtně jej vyslýchal, šlo o tzv. posmrtný synod.
V 9.století prosazoval papež Mikuláš I. názor, že papež je přímým zástupcem Boha na zemi, a proto mu má být podřízena nejen církev, ale i světská moc. Křesťanství, jež bylo pevně spjaté s nejsilnějšími evropskými státy se šířilo jednak prostřednictvím misií anebo násilně, válečnými útoky a podmaňováním cizího území.
904 - papež Sergius III. dal zavraždit Lva V. a kardinála Kryštofa, jež mu stáli v cestě k jeho trůnu. Tento papež nechal znovu exhumovat tělo papeže Formosa a deset let po jeho smrti jej opět soudil.
906 - v církevním nařízení zvaném Canon Episcopi se tvrdí, že existují zlé ženy, které v noci osedlávají zvířata - na nichž po té odlétají za bohyní Dianou.
955 - papež Jan XII. byl i na svou dobu natolik krutý, že i Římané usilovali o jeho krev. Dopustil se incestu s vlastní matkou, v lateránském paláci provozoval harém, hrál hazardní hry s penězi vybranými od poutníků, své milostnice odměňoval zlatými kalichy, které pocházeli z baziliky sv. Petra a znásilňoval ženy přímo v kostele sv.Jana Lateránského. Vydrancoval baziliku sv.Petra a před rozhořčenými Římany prchl do Tivoli. Nakonec byl souzen za to, že si za vysvěcení na kněze nechal platit, oslepil svého duchovního rádce, vykastroval kardinála (a přivodil tak jeho smrt) a byl obviněn z vraždy, křivé přísahy, svatokrádeže, krvesmilstva se svými příbuznými a z toho, že vzýval démony. Jan po návratu z exilu nechal všechny své nepřátele bez lítosti popravit.
970 - dle Liutprandovy kroniky nechal papež Jan XIII. svým nepřátelům vyškrábat oči a polovinu jich poslal na popraviště.
V 10. století bylo papežství pro všechny jeho cizoložné a vraždící papeže neobyčejným zdrojem moci. V tomto století trevírský arcibiskup Réginon de Prüm vydal přepis slavného Biskupského kánonu, jenž zafixoval podobu čarodějnice, která sedíc obkročmo na koštěti nebo zvířeti létá na sabat.
1032 - byl zvolen papežem jedenáctiletý chlapec Benedikt IX.. Ve svých čtrnácti letech prý předčil ve zhýralosti a výstřednosti k ženám všechny své předchůdce. V roce 1046 byl již poněkolikáté vyhnán kvůli drancování, vraždám a utiskování.
1073 - papež Řehoř VII. se prohlásil sám za svatého. Byl posledním papežem, jehož zvolení musel potvrdit císař. Zavedl celibát, aby se majetek církve nikdy nedostal z jejích rukou. Sesadil císaře Jindřicha IV. Vypracoval Dictatus papae, což byl seznam dvaceti sedmi tezí mezi nimiž stálo i toto:
 Papeže nesmí na Zemi nikoho soudit.
 Římská církev se nikdy nemýlila a ani se nemůže mýlit až na věky věků.
 Samotný papež může sesadit biskupy. Jméno papeže náleží pouze římskému biskupu.
 On sám má právo na císařské insignie.
 Jen papež má moc pomazat císaře. Může sesadit z trůnu císaře a krále a zprostit jejich podřízené poddanství.
 Všichni princové jsou povinni líbat mu nohy.
 Jeho legáti, i když nejsou kněžími, mají přednost před biskupy.
 Právoplatně zvolený papež je bez jakýchkoli otázek svatý, což je dáno podle Petrových zásluh.
Řehoř měl pod sebou celou škálu padělatelů, kteří listiny s papežskou pečetí chrlily jednu za druhou, kdykoli je potřeboval, zejména v momentech, když dokazoval opodstatněnost církevního zákona. V těchto listinách se slovo dnes měnilo na vždy bylo a bude, což o katolicismu platí dodnes, i přes objektivní výsledky historických bádání. Historie se tak stala méně důležitou disciplínou teologie a je tomu tak dodnes. Svým prohlášením, že kdokoli nesouhlasí s Apoštolskou stolicí, je nepochybně kacířem, zavdal příčinu na jejich pozdější hon.
1096 - byli odpovědí na zavolání Urbana II. vyvolány křížové výpravy. Při cestě do svaté země však obrátily pozornost k nevěrným, kteří byli blíže k jejich domovům a těmi byli židé. Věčnou inspirací jim byl církevní spisovatel čtvrtého století sv. Jan Chrysostom, jenž napsal: "Nenávidím židy", "Neexistuje žádná omluva pro odporné úkladné vrahy Pána. Bůh židy nenávidí a vždy nenáviděl." V témž roce byla polovina židů ve Wormsu vyvražděna. Podobné tragedie se opakovaly v celém Německu a po té i ve Francii. Když křižáci dobyli Jerusalem, zapálili synagogu se všemi židy uvnitř. Bylo vyvražděno asi dvacet tisíc lidí.
V 11.století se volby řešily tak, že se kardinálové, jako představitelé místního duchovenstva, stávali jedinými voliči. Touto dobou již duchovní úplně odmítli blaženost a prohlašovali krveprolévání za své oficiální učení.
Koncem 11.století vydal papež Urban II. dekret, podle něhož mají být kacíři mučeni a zabiti. Rusko je v tomto století dějištěm četných pohanských vzpour. V Bulharsku se namísto pohanských bouří objevila sekta Bogomilů, která je posléze církví stíhána pro kacířství.
1147 - druhá křížová výprava vypravila dvě vojska na území Polabských Slovanů proti pohanským Veletům a proti Pomořanům, později vytáhli také proti Obodritům.
1171 - Jindřich II. získává Irsko a když biskupství uzná jej a jeho následovníky králi Irska, zahajuje pod požehnáním papeže jeho dlouhou a tragickou okupaci.
1179 a 1215 - na III. a IV. Lateránském koncilu církev kodifikuje všechna uzákonění proti židům, kteří musí nosit odznak hanby, mají zakázaný kontakt s křesťany, nesmějí vykonávat žádný úřad, jsou zbaveni pozemků, mají zákaz vlastnit obchod, jsou nahnáni do ghett, jež jsou v noci uzavřena.
1181 - prohlásil papež Lucius III., že všechny spory mezi katolíky jsou těžkým hříchem, jež odmítají papežovu autoritu.
1184 - byla veronským koncilem dána do klatby náboženská sekta Valdenských, jejichž stoupenci byli pronásledováni do konce sedmnáctého století.
1199 - křižácký rytíř Šimon z Montfortu směl dle katolických zásad zahubit tolik lidí, kolik chtěl. Při dobytí hradu v Bramu své vězně nezabil, nechal jim uřezat nosy, vypíchat oči a nechal je odejít. Po úspěšném obléhání Minervy nechal sto čtyřicet kacířů bez jakéhokoli soudu na louce naházet do jediného velkého ohně. Vše se odehrávalo pod přísným dohledem církve. Vše se často opakovalo za mnohokrát větších obětí a ještě odpornějších zločinných skutků. Jedním z nejbrutálnějších byl masakr v Lavauru. Inocenc předem posvětil naprosto všechno, čeho se tento křižácký rytíř dopustil a na IV. Lateránském koncilu jej nazval odvážným křesťanským džentlmenem.
Ve 12.století Gracián, mnich z Boloně, prohlásil, že papež je nadřazený a že je zákonodárcem všech zákonů bez omezení.
1203 - katoličtí rytíři se během IV.křížové výpravy dopustili mnoha barbarských zločinů a vydrancovali Konstantinopol. Znesvětili hroby císařů v chrámu sv.Sofie, ženy byli znásilněny a povražděny.
1205 - papež Inocenc III. prohlásil: "My jsme náměstci Ježíše Krista, před nímž by každé koleno mělo pokleknout - včetně kolena královského a císařského." "Každý duchovní musí poslouchat papeže, dokonce i tehdy, když mu přikáže něco špatného; protože nikdo nesmí soudit papeže." Pobil ohněm a mečem stovky tisíc kacířů - muže, ženy i děti - a je odpovědný za vyhlazení tzv. albigenských. Za své vlády zahalil křesťanství do teroru a neprohrál jedinou bitvu.V jedné ze svých bul anuloval Velkou listinu svobod a exkomunikoval každého, kdo by chtěl její nároky uplatňovat. Tato "Magna charta libertatum" je často označována za základ anglických svobod a parlamentarismu a je tedy na místě se domnívat, že všichni Angličané jsou stále exkomunikováni. Kromě jiného také prohlásil, že kdo omezuje svá slova na ano a ne, je kacíř, jež zasluhuje smrt. (Mt 5,37)
1208 - papež Inocenc III. vydal svoji bulu o církevním prokletí proti kacířům, která měla za následek křížovou výpravu proti albigenským. Křižákům papež nabízel zvláštní odpustek a pozemek v Languedocu. Výpravy se zúčastnilo dvacet tisíc kavaleristů a asi dvě stě tisíc pěších vojáků. Po obléhání vtrhli do města Beziérs a kudy šli, tudy plenili a vraždili. Měšťané se snažili ukrýt do katedrál a kostelů. V samotném kostele Maří Magdaleny bylo sedm tisíc žen, dětí a starších lidí. Útočníci neušetřili nikoho, ani děti. Šlo o masakr, který neměl v historii Evropy žádné obdoby.
1215 - na IV. lateránském koncilu papež Inocenc III. a účastníci ochotně uzákonili církevní antisemitismus.
1227 - papež Řehoř IX. prohlásil, že papež je pánem a vládcem světa a věcí stejně jako lidí. S jeho vstupem na trůn začal obrovský teror.
1229 - Řehoř IX. prohlásil, že povinností každého katolíka je pronásledovat kacíře.
1232 - Řehoř IX. vydal bulu, s níž zavedl inkvizici.
1233 - papež svým dekretem svěřil vedení inkvizice řádu dominikánů. Hlavní inkvizitor Svaté říše římské Konrád z Marburku, který se soustředil zejména na různé skupiny kacířů v Alsasku a Porýní, prohlašoval, že s radostí dá upálit sto lidí, bude-li mezi nimi alespoň jeden viník.
1239 - nechal inkvizitor Robert le Bougre během jediného týdne postavit před inkviziční soud celé město a posléze nechal všechny upálit včetně biskupa.
1243 - vydal papež Inocenc IV. bulu Ad extirpanda, která dovoluje inkvizici používat mučení, které do této doby bylo zakázáno, jako nástroj proti kacířství. Svět se tak minimálně na šest století vrací nejen do desátého století, kdy bylo mučení postaveno mimo zákon, ale i do dob, v nichž křesťanství bylo pouze směšnou sektou, jejíž odpůrci nenapáchali ani setinu zločinů papežem pověřených inkvizitorů. Nakonec papežství ve většině špatných zvyků pokračovalo ještě dlouho potom, co je všechny civilizované země v Evropě zrušily. (mj. bití, palečnice i natahování na skřipec nebylo považováno za mučení, ale pouze za jakousi předehru; jeden z arcibiskupů dokonce sestavil ceník mučících úkonů, za které pak platila rodina odsouzeného, což se nakonec stalo naprosto běžnou praxí)
1277 - papež Mikuláš III. si nahromadil obrovské jmění, jež pocházelo z konfiskací majetku obětí obviněných z kacířství.
1294 - papež Bonifác VIII. prohlašoval, že slepá poslušnost jeho autoritě je pro spásu nezbytná. Každý lidský tvor musí činit tak, jak mu papež řekne. Proti rodině Colonnů, jež chtěli zpochybnit jeho volbu, vyslal křižáckou výpravu, která zničila jejich tvrze a pobila a zotročila venkovany na jejich pozemcích. Těm pak poskytlo útočiště město Palestrina, které bylo při šesti tisících mrtvých srovnáno se zemí. Sepsal bulu Unam Sanctam, která říká: "…existuje jenom jediná, katolická a apoštolská církev mimo níž není spása ani odpuštění hříchů." "Vyhlašujeme, oznamujeme a určujeme, že pro spásu každého tvora je absolutně nezbytné, aby se podřídil římskému papeži."
Ve 13.století sv. Bonaventura, kardinál a františkánský opat, přirovnal Řím k apokalyptickému hampejzu, jenž opíjí krále i národy vínem svých nevěstek. Prohlásil, že v Římě nenašel nic než chtíč a svatokupectví i v nejvyšších církevních kruzích.
V těchž letech uznávaný teolog a filosof, Tomáš Akvinský, napsal, že ženy jsou muži, kteří se tak docela nevydařily; jejich duše jednoduše ještě nebyly natolik silné, aby se vytvořila mužská postava nebo vyšší mužský intelekt. Tvrdil, že ženské pohlaví bylo výsledkem vadného semene. V tomto století vyšlo jasně najevo, že kacíři nemají žádná práva. Proti tomuto učení, jež se stalo nedílnou součástí katolické doktríny, neprotestoval po více než tři staletí vůbec žádný z papežů.
Hlavním principem papežem pověřených dominikánských inkvizitorů bylo, že je lépe, když zemře sto nevinných lidí, než aby unikl jediný kacíř nebo čarodějnice. Na papežův příkaz měli zakázáno mít jakékoli slitování a ještě před sto lety byla ve Svatém oficiu (papežově domě) vystavena Černá kniha, jež byla podrobným manuálem pro inkvizitory. Papežův dekret nařizoval, že mučení se smí provádět pouze jednou, tento pojem však nebyl nijak časově omezen. Inkvizitoři byli placeni z výtěžků konfiskací majetku obětí. Papež a inkvizitoři se často o kořist dělili napůl. I když vězni, podrobenému mučení, nebylo dokázáno, že jednal kacířsky, mohl být odsouzen za to, že kacířsky myslel. Za celou dobu svého působení inkvizitoři neodložili jediný případ, žádný záznam o osvobozujícím rozsudku totiž neexistuje.
Papež uznal tvrzení, že ďábel se objevuje na sabatech čarodějnic, kde se jeho následovníci oddávali nejnemravnějším praktikám a zesměšňování katolické církve.
Francouz Henri Boguet dokonce napsal ve své příručce, aby byly mučeny i malé děti. Mezi odsouzenými byly často třeba i šestileté dívky. Z historických pramenů temného středověku se pak lze jednoduše dozvědět, že biskup ze Ženevy nechal upálit během tří měsíců pět set lidí, biskup z Bambergu šest set a biskup z Würzburgu devět set.
1305 - nechal Klement V. obvinit z čarodějnictví templáře, o nichž záhy vznikl mýtus o uctívání boha - kozla zvaného „bafomet“.
1320 - papež Jan XXII. jednoho jediného dne exkomunikoval jednoho patriarchu, pět arcibiskupů, třicet biskupů a čtyřicet šest opatů, jejichž jediným zločinem bylo, že se zpozdily s odváděním daní papežovi. Vydal bulu „Super illius specula“ namířenou proti zločincům, kteří se smluvili se Satanem.
1323 - papež Jan XXII. prohlásil: "Tvrzení, že Kristus a apoštolové neměli žádný majetek, je překrucování Písma svatého." Františkáni, asi sto čtrnáct, tak byli odsouzeni na hranici.
1327 - je inkvizicí odsouzen a se svými knihami upálen profesor astrologie na bolognské univerzitě Cecco d'Ascoli.
1342 - papež Klement VI. (papež z Avignonu) měl velkou část svého paláce vyhrazenu pro mučírnu inkvizice.
1370 - velký inkvizitor Aragonie Nicolas Eymeric proslul konfiskacemi, spálením mnoha knih a napsáním inkvizitorské příručky.
1378 - papež Urban VI. exkomunikoval krále Karla Neapolského, nechal popravit pět buřičských kardinálů
1377 - vzdoropapež Klement VII. z Avignonu nechal vyvraždit v Ceseně všech osm tisíc obyvatel včetně dětí
1389 - zvolený Bonifác IX. byl vrah a snad největší svatokupec v historii papežství.
1400 - byly obviněni z čarodějnictví muži a ženy švýcarského Simmenthalu.
1414 - kostnický koncil prohlásil, že má autoritu nad papežem, čímž sesadil tehdejší tři papeže a zakončil tak schizma.
1415 - na kostnickém koncilu je bez možnosti vlastní obhajoby při zinscenovaném obvinění zaživa upálen mistr Jan Hus.
1421 - 1440 je vedeno veliké množství čarodějnických procesů v jihovýchodní Francii.
1428 - ve švýcarském kantonu Valais bylo sedm set lidí nařčeno z toho, že patří k satanistické sektě.
1430 - papež Evžen IV. nabádal inkvizici k vymýcení všech kouzelníků a věštců.
1431 - je jako kacířka upálena Jana z Arku. O pět set let později je prohlášena za svatou.
1440 - papežův pomocník Lorenzo Valla dokázal, že tzv. konstantinovská donace je padělek a že jde o podvod. Řím Vallovy argumenty neuznal.
1453 - byly odhaleny čarodějnice v Normandii.
1456 - se stal papežem Alexandr VI., jenž po svém zvolení ztratil již poslední morální zábrany. Sesazen být nemohl, neboť to nedovoloval systém. V této době bylo v Římě již naprosto vše na prodej, od farností a odpustků až po kardinálské klobouky i papežství samotné. Měl prý poměr se svou dcerou , její matkou i její babičkou. Unést někomu ženu, znásilnit ji a hodit do Tiberu pokládal za maličkost. V Římě této doby se denně páchalo v průměru čtrnáct vražd a Alexandr viníka bez nejmenších rozpaků vždy propustil, pokud zaplatil. Často za tučný poplatek nechal jmenovat kardinály, které poté nechal otrávit, aby se zvýšil jejich obrat, jejich majetek zdědila církev neboli papež sám.
1458 - inkvizice nejvíce slídila v Gaskoňsku, ve Švýcarsku, Arrasu a Savojsku.
1471 - papež Sixtus IV. Povolil v Římě nevěstince, jež mu vynášely tisíce dukátů. Začal úspěšně prodávat odpustky i mrtvým, za něž byli příbuzní ochotni sáhnout hluboko do své kapsy.
1478 - vydal Sixtus IV. bulu, s níž uznal inkvizici v Kastilii.
1480 - Sixtus IV ustavil inkvizici ve Španělsku
1482 – jenom v Andalusii bylo upáleno tisíce kacířů.
1483 - byl jmenován jako Velký inkvizitor mnich Tomáš Torquemada, jenž poslal na hranici více jak deset tisíc obětí a minimálně sto tisíc jich odsoudil k doživotnímu žaláři.
1484 - vydal papež Inocenc VIII. bulu „Summis desiderantes affectibus“ proti čarodějnictví, jež záhy poté odstartovala obrovský hon na čarodějnice. Každý, kdo by se jen pokusil popřít existenci čarodějnic nebo čarodějnictví, byl okamžitě považován za kacíře. Příčinou k tomuto neuvěřitelnému a nelidskému běsnění byl výrok z Exodu: "Čarodějnici nenecháš naživu" (Ex 22,17)
1486 - napsali papežem pověření dominikáni Heinrich Kramer a Jakub Sprenger „Malleus Maleficaru - Kladivo na čarodějnice, příručku k objevení a trestání čarodějnic, plnou vrozené nenávisti k ženám a sexu, který je podle této "knihy“ natolik špatný, že tvoří hlavní dveře - jimiž vstupuje ďábel. Předmluvou k této knize byla samotná bula Inocence VIII.
1490 - papež Inocenc VIII. vydal edikt proti židům ve Španělsku. Došlo tak k vlně emigrací nepodobných těm, které předcházely druhou světovou válku.
V patnáctém století bylo za každé léno papežského stolce, opatství a farnost, za každý odpustek stanoven pevný poplatek. Církev bohatla z prodeje tzv. dispensí (prominutí) často extrémních i nemožných zákonů.
1503 - si cestu k papežství uplatil Julius II. Měl úspěchy na válečném poli a pro papežskou korunu vybojoval nová teritoria, dolní Popádí, Boloňskou republiku, Parmu a Piacenzu, které Vatikán ovládal až do konce devatenáctého století.
1506 - obnovil Julius II. odpustky na dalších dvacet let.
1510 - bylo v severní Itálii, v Brescii upáleno sedmdesát mužů a žen.
1514 - bylo tři sta lidí upáleno v Comu. Ročně zde pravidelně bylo zaživa upáleno na sto čarodějnic, asi do roku 1525.
1516 - francouzský král František I. získal od papeže četné pravomoci nad katolickou církví.
1517 - augistiánský mnich Martin Luther přibil na vrata Albertovi zámecké kaple ve Wittenbergu svoji listinu „Devadesát pět tezí“ o odpustcích.
1520 - papež Lev X. exkomunikoval Luthera kromě jiného i za to, že se odvážil říci, že upalování kacířů se děje proti boží vůli.
1522 - papež Hadrián VI. přiznal sněmu v Norimberku, že mnoho let se v Petrově stolci děly ohavné věci, zlořády v církevních záležitostech, přestupky proti božím přikázáním a že všechno tam bylo příliš zvrácené.
1527 - propukly hony na čarodějnice v navarrském kraji, Tyrolsku, Lombardii, kolem Říma, v Alsasku a na mnoha místech v Německu.
1538 - se opakovala tatáž situace na těchž místech.
1542 - byla papežem Pavlem III. založena Římská inkvizice, čímž církevní soudy získaly ještě větší nadvládu nad soudem civilním.
1545 - francouzský král se pod patronátem papeže rozhodl zlikvidovat hnutí kacířské sekty valdenských, čehož důsledkem bylo zničeno 29 vesnic a vyvražděno přes tři tisíce lidí.
1555 - Pavel IV. prohlásil: "Nikdo se nesmí tak snížit, aby toleroval židy." "Kdyby můj vlastní otec byl kacířem, osobně bych nanosil dříví na jeho hranici." Vydal protižidovskou bulu „Cum nimis absurdum“, jež si nijak nezadala s norimberskými zákony z roku 1935, byla jakýmsi mezníkem v historii antisemitismu. Během jeho krátké vlády se počet obyvatel Říma snížil téměř na polovinu. Jeho následovníci Lev XII., Pius VIII., Řehoř XVI., Pius IX., byli jeho velice dobrými žáky.
1557 - vydal papež Pavel IV. bulu „Cum ex Apostolatus officio“, v níž prohlašoval, že je nejvyšší pontifex, velekněz, představitel boha na Zemi a jako takový má neomezené právo sesadit každého panovníka, vystavit každou zemi invazi křižáckých vojsk a sesadit každého z jeho funkce bez soudu a možnosti obhajoby. Oslepil jej přízrak kacířství natolik, že jeho inkvizitoři začali odsuzovat k smrti smilníky, homosexuály, herce, klauny, dokonce i sochaře. Pronásledoval židy více, než kterýkoli jiný papež. Jako kardinál nechal spálit všechny knihy, které pokládal za zhoubné.
1559 - zavedl Pavel IV. index zakázaných knih. Všichni autoři, kteří si cenili svůj vlastní život, okamžitě přestali psát. Všechny tiskoviny byly kontrolovány státními i církevními úřady.
1561 - zuřil strašlivý hon na čarodějnice v luteránském Brunšvicku, který pokračoval i v roce 1590, kdy do Wolfenbütelu svezli na upálení čarodějnice z celého okolí.
1563 - koncil prohlásil: "Jestliže někdo tvrdí, že stav manželství je nad stavem panenství nebo celibátu a že není lepší a požehnanější zůstat panenským a v celibátu než být ve spojení manželského svazku, ať je proklet."
1564 - Tridentský koncil připravil nový a mnohem podrobnější index zakázaných knih.
1566 - byl zvolen papežem Velký inkvizitor Pius V. Napsal bulu „Regnans in Excelsis“, do níž začlenil i verdikt, v němž anglickou královnu Alžbětu prohlásil za kacířku a podněcovatelku kacířů. Důsledkem této buly se z anglických katolíků stali zrádci a více jak sto kněží bylo v jejím důsledku usmrceno.
1570 - procesy propukly v Poitiers, Bordeaux, Le Mans, Toulouse, Avignonu a mnoha dalších místech Francie.
1571- byla v Římě Piem V. založena kongregace indexu zakázaných knih, která své seznamy pravidelně aktualizovala.
1572 - je po sérii hugenotských válek v Paříži povražděno nejméně dva tisíce hugenotů o tzv. bartolomějské noci na popud Kateřiny Medicejské za stálé podpory papeže.
1575 - se konalo veliké množství poprav v Alsasku.
1579 - vyhlásil církevní koncil v Melunu, že každý šarlatán a věštec a všichni, kdo praktikují nekromancii, pyromancii, chiromancii a hydromancii , musí být trestáni smrtí.
1580 - došlo v Trevíru k mnoha případům upálení při kampani, která měla původně za úkol potlačit protestantství a vyhnat židy. V důsledku komplexních procesů byli dvě vesnice prakticky vymazány z mapy. Nesmírně kruté postihy propukly též v Lucembursku a v Lotrinsku až do roku 1595. Filosof, ekonom a právník Jean Bodin vydal spis „Démonomanie des Sorciers“ - v němž schvaloval i mučení dětí.
1582 - se konaly procesy s čarodějnicemi v Braniborsku a Württembersku.
1583 - papež Sixtus V. bulou „Coeli et terrae creator“ zakázal astrologii a všechny formy věštění, které označil za neuskutečnitelné bez pomoci ďábla.
1589 - vydal katolický biskup Peter Binsfeld návod na stíhání čarodějnic „Tractatus de Confessionibus Maleficorum“.
1589 - bylo v saském Quendlinburgu během jediného dne upáleno sto třicet tři čarodějnic.
1590 - počínaje a 1680 konče bylo ve Skotsku popraveno na čtyři tisíce čtyři sta čarodějnic.
1592 - bylo nizozemským dekretem vyhlášeno, že přestože již bylo upáleno mnoho žen, tak počet těch, s nimiž je nutné se vypořádat, je mnohem větší.
1595 - vydal právník, jenž poslal za patnáct let na hranici devět set čarodějnic, Nicolas Remy, příručku pro zastánce tvrdých postihů čarodějnic „Demonolatreiae“. V jejich stíhání ještě pokračoval do roku 1612.
1599 - vydal Martin del Ria uznávaný spis pro odhalení a vyhlazení čarodějnic.
V 16. století se kardinálské klobouky prodávají v průměru za třicet tisíc dukátů, papež Lev X. měl na prodej 2150 svých úřadů. V každé zemi vlastní církev nesmírné bohatství a v Německu je v duchovních rukou celá polovina. Obchod s odpustky byl snad na svém vrcholu.
1600 - byl na příkaz inkvizice zaživa upálen astronom, filosof a básník Giordano Bruno.
1600 - bylo v Mnichově popraveno jedenáct lidí. Než byli zaživa upáleni, šesti z nich bylo cestou k hranici trháno maso z těla rozžhavenými kleštěmi, jedné ženě byly uříznuty prsy, pět mužů bylo lámáno v kole a jeden muž byl naražen na kůl.
1602 - právník Henri Boguet vydal příručku pro inkvizitory Discours des Sorciers. Jen v samotném Burgundsku nechal popravit na šest set čarodějnic. Používal nejkrutějších inkvizičních metod a nepůsobilo mu žádné problémy zahrnout do svých procesů i děti.
1603 - sadistický soudce Balthasar Ross nechal do roku 1606 ve Fuldě upálit na tři stovky lidí.
1605 - Klement VIII. napadl nantský edikt z roku 1598, protože poskytoval stejná práva všem, bez ohledu na jejich náboženské vyznání.
1608 - vydal italský mnich Francesco Gauzz další autoritativní příručku „Compendium Maleficarum“.
1609 - byl jmenován hlavním inkvizitorem v kraji Basků v jihozápadní Francii Pierre de Lancre. Už jen za pouhé čtyři měsíce dal upálit na šest set lidí.
1610 - za zhruba dvacetileté období bylo v západošvýcarském kantonu Vaud popraveno bez mála šest set čarodějnic. Procesy se nadále konaly v Tyrolsku a Alsasku.
1616 - papež Pavel V. vydal rozhodnutí, aby koperníkovský názor, že Slunce je nehybným středem vesmíru, byl posuzován jako bláznivý a absurdní, po filosofické stránce mylný a po stránce formální kacířský. Na základě tohoto rozhodnutí zakázala inkvizice astronomu Galileu Galileiovi vydat cokoli nového nebo vydávat jeho stará díla. Musel se zavázat, že své názory nebude vyučovat, ani obhajovat, ani o nich diskutovat. Koperníka dala církev na index zakázaných knih, kde zůstal až do roku 1822.
1620 - upálil kníže-biskup ve Würzburku během jediného roku devět set místních čarodějnic. Jeho bratranec z Bamberku jich nechal upálit šest set. Byly nemilosrdně upalovány mladé dívky a stovky dětí v rozmezí tří až čtrnácti let.
1630 - Galileo Galilei vydal své dílo Systém světa. V těchto letech dosáhl svého vrcholu hon na čarodějnice v německém Bambergu, Würzburgu, Mohuči, Kolíně, Brunšvicku, Nassau, Badenu, Braniborsku, Trevíru a Württembersku. V hraničních oblastech Lotrinska a Alsaska bylo údajně mezi lety 1615 a 1635 upáleno na pět tisíc čarodějnic. K podobným ukrutnostem též docházelo v Normandii a v Bambergu se na hranici, kromě předních občanů města ocitl i sám starosta Johannes Junius.
1633 - Galileo Galilei je na základě soudu, vyneseným Svatým oficiem důvodně podzírán z kacířství. Jeho knihy byly zakázány. Posléze byl na příkaz římské inkvizice přinucen v souladu s katolickou vírou, že Země je nehybným středem vesmíru. Církev se ve skutečnosti mýlila a jestliže již dnes katolíci prohlašují, že to vlastně ani nebyla katolická doktrína, může si vůbec být někdo jakoukoli katolickou doktrínou jistý? A dodnes Řím vůbec nespěchá s tím, aby se vůbec omluvil.
1648 - když vestfálský mír prohlašuje, že občané, jejichž náboženské vyznání se liší od vyznání jejich panovníků, mají mít stejná práva jako ostatní občané v tomto státě, papež Inocenc X. to odsoudil a katolická církev zavrhla jako prohlášení škodlivé, nekřesťanské…atd.
1650 - byla ve slezské Nyse postavena velká pec pro úsporné upalování čarodějnic, která si vyžádala více jak tisíc obětí včetně dětí. Podobná pec, asi šedesát metrů vysoká, byla postavena již dříve v Avignonu.
1652 - došlo k velikým postihům čarodějnic v Ženevě.
1657 - římská inkvizice vydala bez jediné sebemenší známky lítosti prohlášení, v němž oznamuje, že ani jediný čarodějnický proces nebyl správně veden.
1666 - byly velice četné čarodějnické procesy vedeny v Sasku a Švédsku.
1677 - se vedli procesy s čarodějnicemi ještě v Salcburku, ve Štýrsku a Meklenbursku.
1682 - byly ukončeny hony na čarodějnice.
1685 - je na církevní podnět zrušen nantský edikt, v důsledku čehož v následujících třech letech opustilo na padesát tisíc rodin protestantů.
V 17.století prohlásil kardinál Bellarmine: "Kdyby se papež dopustil omylu tím, že by hříchy povolil a ctnosti zakázal, církev by musela považovat hříchy za dobré a ctnosti za neřestné, protože jinak by se prohřešila proti svědomí." Na celkový počet obětí, jenž si vyžádaly čarodějnické procesy se odhady různí, od několika set tisíc do devíti miliónů.
1715 - byly vedeny procesy v Bavorsku až do roku 1734.
1740- Benedikt XIV. Prohlásil, že papež je hlavní kněz celé církve, který může vzít z jurisdikce biskupa jakoukoli místní církev, kdykoli si to bude přát. Biskupové proto na úkor víry přísahají nikoli službu církvi a náboženství, ale pouze a jen papeži, a to doslova. Přísná autokracie je v papežství na prvním místě.
1782 - se konala v souvislosti s čarodějnictvím ve švýcarském Glarusu poslední zákonná poprava.
1789 - Francouzská revoluce byla v očích papežů ďáblovo dílo, a proto se katolická církev uzavřela do sebe a živila se pouze svým starým dědictvím.
1808 - když Napoleon dobyl Španělsko, tak dominikáni, často zabarikádovaní ve svých klášteřích, popírali existenci mučíren. Místnosti plné nahých, mnohdy duševně chorých vězňů však byly objeveny a po vyklizení byly vyhozeny do povětří.
1813 - byla zrušena španělská inkvizice.
1814 - zavedl papež Pius VII. po propuštění z francouzského zajetí znovu Svatou inkvizici za rouhání se, nemorální chování, neúctu k církvi, neúčast na jejích oslavách, nedodržování půstu a odříkání s pravé víry.
1816 - Pius VII. zakázal při soudech používat mučení.
1828 - Lev XII. opět nechal pozavírat všechny židy do ghett.
1829 - bylo s každým, kdo třeba jen přechovával knihu, kterou napsal kacíř, nakládáno jako s kacířem.
1831 - od tohoto roku napadali papežové každou novou ústavu (rakouskou, francouzskou, belgickou) jako bezbožnou. Všechny tyto ústavy se pouze odvážily zaručit svobodu svědomí, svobodu tisku, svobodné parlamentní instituce.
1832 - papež Řehoř XVI. ve svém díle „Mirari“ označil svobodu svědomí jako bláznivý názor. Napsal, že náboženská svoboda plyne z té nejs*****utější stoky indiferentismu a hbitě odsoudil svobodu náboženství, tisku, shromažďování a výchovy jako špinavý kanál plný kacířských zvratků.
1838 - lord Maculay, jenž v tomto roce navštívil Itálii, napsal: "Domnívám se, že papežské státy jsou nejhůře ovládanými státy v civilizovaném světě a neschopnost policie, zkorumpovanost státních úředníků, drancování zemí roste tak rychle a v takové míře, že to neunikne pozornosti ani toho nejnedbalejšího cestovatele." Zhruba o třicet let později byly papežské státy již zralé na povstání. Piovi IX. bylo učiněno mnoho nabídek na setkání, aby zachránil Itálii i papežství, ale papež měl za to, že moderní civilizace pochází od ďábla, kdy on odmítl jednat s princi temnot. Když děla generála Cadorny prorazila Aureliánskou zeď, byl to pro davy v ulicích den jejich osvobození. "Svého" území se papež odmítl vzdát a prohlašoval, že pánu může sloužit pouze jako panovník.
1852 - činil papež Pius IX. nátlak na Toskánsko, aby zakázalo židovským doktorům vykonávat svou praxi. Rakouskou ústavu odsoudil zejména za to, že dovolovala protestantům a židům mít svoje vlastní školy a koleje.
1856 - vydal papež Pius IX. edikt, který nadále v papežském státě povoloval exkomunikace, konfiskace, doživotní vězení i tajné popravy. Stejně tak čtení knih z indexu bylo pojímáno jakožto zločin.
1864 - papež Pius IX. ve svém díle „Quanta Cura“ napadl svobodu náboženství a postavil ji na roveň se svobodou smrti a odsoudil ve svém sylabu omylů názor, že křesťanství by už nemělo být jediným náboženstvím v zemi. Za největší katastrofu považoval nástup demokracie. Tzv. Katalog omylů odsoudil veškerý lidský pokrok.
1869 - I. vatikánský koncil prohlásil, že pro spásu je nezbytné věřit v nejvyšší moc papeže a jeho neomylnost. První vatikánský koncil tak popřel vše, co první koncily zavedly a co bylo jednoznačně prohlášeno v Kostnici, kterou bylo ukončeno tehdejší schizma. Vatikánským koncilem bylo jasně dáno, že papež je svým vlastním pánem; neexistuje žádná kontrola ani skládání účtů, žádná diskuse, žádná parlamentní opozice. Svět se může stát demokratičtějším, církev nikdy. Papeži, který přišel o své státy, touha po absolutní moci vůbec neskončila, pouze měla pokračovat v oblasti pravdy. Po tomto koncilu bylo v církvi všechno centralizováno.
1870 - papež Pius IX. je v bazilice sv.Petra prohlášen za neomylného. Jako paradox pak zní závěr z I.vatikánského koncilu jenž hovoří o tom, že aby církev přežila, není nezbytný papež, ale Ježíš Kristus, jenž je opravdovou hlavou církve. V tomtéž roce se z věznic a kobek patřících inkvizici stali úřady a archivy, v nichž práce pokračuje stejně metodicky, pouze ne tak brutálně.
1870 - italská vojska, jež dobyla Řím, lidé zdravili jásotem jako při osvobození. Jedenáct dní na to dostali všichni židé svobody, jež jim papežství upíralo alespoň tisíc pět set let. Poslední ghetto v tehdejší Evropě bylo zbouráno.
1878 - papež Pius IX. prohlásil za omyl, že každý člověk může svobodně přijmout a vyznávat jakékoli náboženství, které bude považovat za správné.
1880 - Lev XIII. ve svých encyklikách prohlašoval, že církev má právo na náboženský monopol v kterémkoli státě a svobodu náboženství odsuzoval. V politické angažovanosti deklaroval, že je nutné myslet nejvíce na to, jak sloužit zájmům katolicismu. Dle něj katolíci byli nuceni hlasovat pouze pro ty, kdo se zaslíbili katolickým zájmům a nikdy před nimi nedávat přednost nikomu, kdo je nepřátelský vůči katolickému náboženství, které je jediným skutečným náboženstvím.
V 19.století papežové tvrdili, že církev a stát jsou nerozlučitelně spojeni. Svoboda není křesťanská, nejdůležitější je právo a pořádek, papežové tak svobodu napadali jeden po druhém a Vatikán odsoudil všechny evropské ústavy. Ještě ve druhé polovině tohoto století byla v Římě a papežských státech dosud židům odepírána naprostá většina jejich lidských práv.
1902 - je pod tlakem sdělovacích prostředků přejmenována Svatá inkvizice na Svaté oficium
1903 - Pius X. prohlásil, že papež, kterého Bůh uvedl do nejvyššího úřadu, nemá právo oddělovat politické záležitosti od víry. Katolická církev se tak stala jediným náboženským sborem na světě, který je současně církevní i politickou organizací.
1903 - Pius X. nechal cenzurovat dílo abbého Loisy. Později jej nechal exkomunikovat a udělil na něj jednu z nejpřísnějších klateb. Vůbec všechny knihy i časopisy před tím, než byly vydány, byly dokonale zcenzurovány.
1906 - Pius X. prohlásil: "Ať se provozuje studium filosofie, teologie a příbuzných předmětů v duchu papežských listin a svatého Tomáše Akvinského." Na základě tohoto prohlášení byl propuštěn katolický intelektuál George Tyrrel z Akademie, jenž se skrýval pod pseudonymy, neboť se pokusil o dobovou přeměnu Tomáše Akvinského. Nakonec byl donucen se zavázat, že nevydá nic bez souhlasu kompetentní osoby.
1928 - papež ve své encyklice „Casti connubi“ horlil proti antikoncepci a zejména rozvodu, u kterého platilo, že nikdo jiný než on nemůže rozvést ani to nejnesnesitelnější manželství.
1930 - papež Pius XI. ve své encyklice prohlásil, že antikoncepce je špatná, vždy špatná, hrozivě špatná. Podle něj je antikoncepce kriminálním zločinem, když pravil: "Velebnost boží si oškliví tento nevyslovitelný zločin s nejhlubší nenávistí a někdy jej musí trestat smrtí."
1932 - schválil Pius XI. Normy pro rozvádění manželství…
1941 - o své živobytí přišly asi tři čtvrtiny italských židů, na nichž papežská reakce Pia XII. bylo pouhé ostudné mlčení. Nejen v Itálii, ale v celé Říši byli židé systematicky pronásledováni a zabíjeni a Vatikán tyto činy nedokázal odsoudit jediným slovem.
1942 - masové vyhlazování židů se již stalo všeobecně známým, přesto papež a celý Vatikán nadále mlčel.
1942 - založil Pius XII. vatikánskou banku, přestože církev dala úrok do klatby jakožto lichvu a dosud tuto klatbu oficiálně neodvolala.
1943 - Němci obsadili Řím a židé jsou v přítomnosti papeže, který nadále mlčí, deportováni z města
1945 - umění, znázorňující Krista jako nežidovského křesťana a teologie, jež těží z této iluze, připravila živnou půdu pro Hitlera a jeho konečné řešení židovské otázky. Robert Katz napsal: "Byl tu jeden muž, který měl být a musí být volán k odpovědnosti za to, že mohl a neučinil ani to nejmenší, aby zabránil německému vyvražďování. Tím mužem je papež Pius XII."
1966 - papež Pavel VI. po více než čtyřech století konečně přerušil existenci indexu zakázaných knih.
1968 - představil papež světu svou novou encykliku týkající se katolické sexuální etiky „Humanae Vitae“. Pavel VI. postavil antikoncepci mimo zákon. Přísná katolická etika v Jižní Americe vedla k nekontrolované plodnosti, která zase vedla k rozsáhlému počtu potratů, které způsobily smrt mnoha matek. Neustále jen opakoval, že morálka pohlavního styku se musí posuzovat pouze z čistě biologického hlediska.
1979 - Jan Pavel II. zrušil licenci světově proslulému katolickému spisovateli Hansu Küngovi, v důsledku čehož již nebyl pokládán za katolického teologa a přišel tak o práci. Římští duchovní tak svého odpůrce umlčeli a ostatní tím byli varováni. 1983 - předpis 747 s přepracované církevní sbírky zákonů z roku 1917 říká, že existuje-li nebezpečí, že dítě zemře v matčině děloze, musí být pokřtěno ještě před narozením.
1986 - připravil papež otce Karla E. Currana o jeho učitelskou licenci, v důsledku čehož přišel v roce 1987 o své místo na katolické universitě. V téže době je přinucen odejít z řádu jezuita Sweeney pro zveřejnění svého průzkumu mezi kněžími o jejich názoru na celibát.
1986 - roste počet sporů Vatikánu s církví Spojených států. Jan Pavel II. pak zprostil autority arcibiskupa ze Seattlu v učení o morálce, zesvětštění kněží, zrušení manželství, vedení liturgických a kněžských seminářů a dosadil do téže oblasti jiného. Papež tím dal jasně najevo, že pokud uposlechne do písmene každý vatikánský dekret, může být znovu dosazen do funkce.
Šóá - tragédie moderních dějin
Římskokatolická církev je plně zodpovědná za největší holocaust v dějinách – holocaust Židů, který nezačal příchodem Hitlera, ale už ve středověku – za přímého vedení církve a jejích hodnostářů…
Na důkaz tvrzení o církevní zodpovědnosti za antisemitismus a holocaust na Židech v Evropě uvádím nezpochybnitelná historická fakta, zaznamenaná SAMOTNOU CÍRKVÍ – takže mne těžko někdo může obvinit ze „zaujatosti“.
Prvním masovým vyhlazováním židů se může církev „pochlubit“ už v době křížových výprav, kdy „křižáci“ pod vedením fanatických kněží a mnichů pořádali pogromy ve všech větších městech Evropy, jimiž táhli… Desítky tisíc obětí…pro ilustraci úvaha opata Petra z Cluny – jedoho z „duchovních“ vůdců druhé křížové výpravy v r. 1146 : „…k čemu se vydávat až na konec světa… bojovat se Saracény, když mezi sebou necháváme žít další bezvěrce, kteří se před Kristem provinili tisíckrát více než Mohamedáni !“… A po druhé křížové výpravě církevní soudy vedou první procesy s Židy, obviňovanými z rituálních vražd křesťanských dětí, znesvěcování hostií… A tato obvinění jsou pak už po staletí typická k vytváření protižidovských nálad ještě ve dvacátém století… V Čechách vzpomeňme třeba známou „hilsneriádu“…
Už 4. lateránský koncil v r. 1215 uložil všem židům tehdejší Evropy nosit „jiný“ oděv, než nosili křesťané a zakázal sňatky mezi „křesťany“ a židy… Mezi léty 1215 až 1370 dvanáct koncilů a devět královských nařízení předepsalo ve Francii tamějším židům nosit viditelně na oděvu žlutou hvězdu. V zemích „Svaté říše římské národa německého“ museli židé povinně nosit potupné špičaté klobouky žluté nebo červené barvy, později trojúhelníky našité na oděvu…
Nějak ten pověstný Hitlerův antisemitský nacismus postrádá originalitu… Kdepak asi kopíroval ?
Protižidovské běsnění církve ve Španělsku je snad dostatečně známo. Jen pro ilustraci – sevillský arcijáhen v r. 1378 ve svých kázáních uvádí „zabití žida“ křesťanem jako „záslužný čin před Bohem i králem“… Opět desítky tisíc obětí – některé prameny uvádějí čísla převyšující sto tisíc… Zabíjení a všemožné pronásledování se týká i „conversos“ – židů, kteří ze strachu o život „přestoupili“ na „katolickou víru“… Dominikán Martiny vydává koncem 13. století knihu „Pugio fidei“ (Dýka víry), ve které označuje Židy za „vazaly Satanovy“… Kniha františkána Alfonze ze Spiny „Fortalicium fidei“ (Pevnost víry) z patnáctého století je pro „křesťanské židobijce“ tím, čím bylo „Malleus maleficarum“ pro „lovce čarodějnic“… Ospravedlňuje totiž jménem církve a Boha jakékoli prostředky, včetně mučení a poprav upálením, použité proti „nepřátelům Boha, Satanovým služebníkům – židům“…
Protižidovská bula papeže Evžena IV. z r. 1436 označuje židy za „škůdce a protivníky křesťanství“ a „potvrzuje“ všechny zločiny, jim s oblibou

Přečíst zbytek komentáře...


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Středa, 28. září 2005 @ 15:38:23 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Veľmi by ma zaujímal zdroj týchto "faktov".
Podotýkam, že mám záujem o odborne podložené argumenty, nie niečo, čo je vycucané z prsta...

Ty sa zaoberáš touto problematikou, keď o nej takto rozprávaš? Máš aspoň minimálne naštudovanú túto problematiku, alebo vieš iba dobre využívať CTRL+C a CTRL+V...?
Ale zaručene viem, čoho máš dostatok: nenávisti. :(

S pozdravom
veritas


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Středa, 28. září 2005 @ 16:04:57 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Je velmi smutné a v katolických kruzích velmi rozšířené reagovat na pravdu a nevyvratilná fakta slovy nenávist a podlost a zášť. Což jste se z historie nepoučili? Proč nehledáte pravdu a milost? Mým cílem Vás nebylo pošpinit a zostudit, ale seznámit s pravdou. Pravda je někdy krutá a hořká, ale zůstává jen pravdou. Pokuste se obhájit a vyvrátit zlo, které bylo zaseto v podobě učení a činnosti římskokatolické církve. Mimochodem, nechtěl by jste se senámit s knihou Tajné dějiny jezuitů? V případě zájmu Vám ji zašlu mailem.
Srdečně Vás zdravím a přeji hodně Božího požehnání a poznání. Standa.


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Středa, 28. září 2005 @ 16:20:37 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Standa, priateľu.

O knihu mám záujem, bol by som rád, keby ste mi ju poslali. Mejl si viete zistiť.

Ovšem, verte mi, viem veľmi dobre o histórii KC - dosť na to, aby som mohol povedať, že vami uvedené "fakty" sú jednak príliš preexponované, účelovo podané a interpretované inak, aké majú skutočné historické pozadie.

Ja sa o históriu KC zaujímam dosť silne a viem sa aj o temných stránkach Cirkvi inteligentne porozprávať. A viem, že aj v dnešnej dobe nie je všetko "OuKej", no opäť treba vidieť veci v súvislostiach a nie vytŕhať fragmenty a tie pranierovať.

Som si istý, že keby sme spoločne na úrovni diskutovali, dospeli by sme spoločne k zaujímavým záverom. Ale treba diskutovať s faktami a na určitej úrovni. Ja som k diskusii s Vami naklonený - aj vo veciach takto citlivých.

Avšak Vami poskytnutý článok, podľa môjho skromného názoru, nespĺňa ani elementárne princípy kultúrnej debaty (dialógu, či dišputy). (Je to iba nič nehovoriace COPY&PASTE, ktorého autorom ani nie ste vy. Preto ani nemôžete vidieť vážnu chronologickú chybu v rokoch a v pápežoch, ktorí vtedy boli na svätopeterskom stolci...)

Sv. Ignác Antiochijský povedal niečo v zmysle:
Pohoršenie v Cirkvi vychádza z toho istého zdroja, ako milosti: od kňazov, od samotného ľudu...

S úprimnou láskou
veritas


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Středa, 28. září 2005 @ 16:31:05 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zdravím Tě Veritasi,

zdroj článku je zde!: http://www.blisty.cz/art/22867.html

A protože se mi zdálo, že neútočí proti katolické církvi, jako proti samému křesťanství, napsal jsem hned reakci:

http://www.blisty.cz/art/22881.html

S pozdravem a přáním pokoje Karels


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Středa, 28. září 2005 @ 16:55:51 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Karels,

ďakujem za reakciu.

Boh Ťa žehnaj na Tvojich cestách! :)

veritas.


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Středa, 28. září 2005 @ 17:03:47 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jasně,

vždyť historii do reformace máme společnou, tehdy ještě protestantismus neexistoval.

Nejen proto se mi ten článek zdá urážlivý, on ho tady nezkopíroval celý, ale ve své podstatě uráží celé křesťanství i jeho podstatu.

Navíc byl publikovaný v době, kdy zemřel Papež Jan Pavel II. a "vyrojilo" se tady takových plno urážlivých článků.

Taky Ti, Veritasi a vám katolíkům Pán Bůh požehnej, s pozdravem, Karels



]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Středa, 28. září 2005 @ 16:51:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Vzhledem k tomu, že tento "pamflet" byl publikovaný i na Britských listech - http://www.blisty.cz/art/22867.html

A zdálo se mi, že uráží nejen katolickou církev ale celé křesťanství, tak tady posílám odpověď, kterou jsem napsal i na zmíněný článek - http://www.blisty.cz/art/22881.html

Církev a její právo na existenci v současném světě

reakce na článek "380 - 2005: Historie plná zločinů proti lidskosti"

Jako křesťan nemůžu mlčet. Autor v tomto článku pokládá otázku "Má vůbec tato organizace v dnešním světě právo na existenci?".

S autorem článku, který se ale nestačil podepsat, v mnohém souhlasím, ale v mnohém také ne. Určitě se napáchalo v historii lidstva mnoho bezpráví a je škoda, že se na tom podílela i instituce ustanovená Bohem - církev. Různé výpravy, které masakrovaly nejen židovské ale také muslimské obyvatelstvo. Což jistě nepřispělo k důvěryhodnosti církve.

Minulost už nelze změnit, potom zbývá jediné řešení, jak se s touto minulostí vyrovnat. Přiznat vinu, přiznat zodpovědnost. Nesnažit se nic tajit. To by mělo být také jedno z misijních poslání církve.

Ano přiznáváme ve velké míře negativní postoj, který tady panuje už od založení církve. Je to negativní postoj vůči židům. Šóá je jenom důsledek nahromaděné nenávisti, která je spojená s křesťanskou církví téměř od jejího počátku. Nedovedu vysvětlit proč tomu tak bylo. Snad to byla obava z jinak smýšlejícího obyvatelstva. Nedovedu to racionálně vysvětlit. Ale křesťanská církev se provinila nejen vůči židům, ale také vůči muslimům. Její vina je v mnohém značná. Ale a to musím podotknout. Mnozí církevní představitelé si to uvědomují. Ze strany církve už probíhají mnohé nápravné kroky. Třeba takové, že se katolíci omluvili židům za násilí a vinu spojenou proti nim.

Jako další změnu chování křesťanské církve můžeme vidět ve vedeném dialogu s jinými náboženstvími. Vždyť to, že s nimi diskutujeme, ukazuje, že je jistým způsobem respektujeme. Nemusíme s naším partnerem v tomto dialogu souhlasit, ale už diskuze s ním ukazuje na změnu postoje církve. To je také jedno z poselství a odkazů papeže Jana Pavla II.

Jak vidíte, vážení čtenáři, přestože jsou výtky v tomto bodě oprávněné, já si je plně uvědomuji. A nesnažím se nějak zastřít vinu a temnou minulost křesťanské církve. Pokud jde o dnešní politiku církve. Povětšinou byly argumenty a výtky směrovány katolické církvi. Vzhledem k tomu, že jsem evangelikální křesťan, mnohé z nich se mne netýkají. Ale k jedné z námitek se přece jenom vyjádřím.

Hovoří se o genetickém inženýrství, klonování. Mám jeden věcný argument. Nesouhlasím s klonováním lidí. Proč? Protože jako civilizace jsme se nevyrovnali s menšinami. Chcete mi snad říct, vážení čtenáři, že v dnešní době neexistuje problém s menšinami? Že například v této společnosti neexistuje problém s Romy? Na Slovensku není problém s maďarskou menšinou?

A jak by lidé začali brát lidské klony? Měli by tyto lidské bytosti stejná práva? Ještě více otázce bych mohl položit. Ale tyto vyjadřují mé jasné ne ke klonování lidí.

Mám ještě jednu námitku. Často se mluví o temném středověku. Ale domnívám se, i když se to nedá ověřit, že středověk mohl být ještě temnější. Jaký by byl vývoj lidské civilizace (tady se mnou nemusíte souhlasit) bez církve a bez svaté knihy Bible? Pohybujeme na poli předpokladů a hypotéz. Já se však domnívám, že minulost lidstva mohla být ještě temnější. Což je diskutabilní závěr. Nebýt alespoň jistého řádu, který byl dán křesťanstvím, lidstvo by se ubíralo jinými cestami. A chcete mi snad, vážení čtenáři, namluvit, že bychom dnes na tom byli lépe? Kdyby tady nebyla církev? Takové tvrzení rezolutně odmítám.

K posledním výtkám a námitkám ohledně krutého Boha "Starého zákona". Jednání tohoto Boha se mohlo zdát kruté. Ale dělo se tak v rámci konkrétní doby a konkrétních situací. Náš Bůh je Bohem spravedlivým, ale také milosrdným. A že se ta spravedlnost jeví jako krutá, nechám na čtenáři.

S pozdravem a přáním pokoje, Karels


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: oskar v Středa, 28. září 2005 @ 20:36:17 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Můj Bůh nikdy neustanovil instituci, která páchala násilí, o kterém se zmiňuješ, a kvůli kterému cítíš potřebu se omlouvat. Kdo je to ten domnělý "Bůh", který ustanovuje takové brutální instituce...?


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Středa, 28. září 2005 @ 21:00:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Oskare, píšeš: "Můj Bůh nikdy neustanovil instituci, která páchala násilí, o kterém se zmiňuješ, a kvůli kterému cítíš potřebu se omlouvat. Kdo je to ten domnělý "Bůh", který ustanovuje takové brutální instituce...?"

Právě proto se omlouvám, právě proto jsem ten článek napsal. Protože zatímco věřící křesťané to vědí, že v tom nebyl Bůh, ale jenom zlovůle člověka, pro nevěřící je to dílo Boha. Přečti si celý článek o tom násilí v Britských listech. Moje reakce má vyvrátit domněnku, že Bůh je krutý a že za bezzásadovým jednáním stojí Bůh!!

Nezlob se, ale nevěřící to potřebují slyšet, protože jinak zůstanou u toho, že za masakry stojí Bůh.

S pozdravem Karels


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Středa, 28. září 2005 @ 21:14:12 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Můžeš mi oskare namítnout, že lidé nejsou tak hloupí a mohou k takovému závěru dojít i sami. A že si hledají záminky, jak neslyšet evangelium, Dobrou zprávu.

Ale moje odpověď jim takříkajíc vezme "vítr z plachet" a nebudou mít žádnou výmluvu. Protože je vlastně "předběhnu" a vinu přiznám, s vysvětlením, že to nebyla Boží vůle, jenom zlovůle člověka. Takže tuhle námitku, že křesťanství napáchalo v historii mnoho škod, už nebudou brát v potaz, nebodou se s ním moci "vytasit" v případné argumentaci. Budou ,jasně řečeno, bez výmluvy.

S pozdravem Karels


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Středa, 28. září 2005 @ 21:22:33 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ještě poslední věc k tomuto tématu. Souvisí to s mým posledním článkem - "Má se křesťan vyjadřovat k tomu, co se děje ve světě?"

Takže v tom, jak chápu učedníky Pána Ježíše, tedy křesťany, tak ti nemají zůstávat schovaní někde v koutku.

Mají s veškerou upřímností reagovat na společenské dění. Pokud společnost chápe špatně to, co je poselstvím evangelia, poselstvím křesťanů. Mají učinit nápravu v tom, jak se věci mají skutečně. Podat společnosti pravdivé informace. Tedy: ne násilí, ale láska, ne zabíjení, ale život věčný. Život věčný v našem Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu.

S pozdravem Karels


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: oskar v Středa, 28. září 2005 @ 22:03:27 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Slovy Williama Shakespeara: "Marná lásky snaha".


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 08:44:47 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Oskare, naprosto s Tebou souhlasím. Karels je prostě člověk, který uznává jen svou "římskokatolickou" pravdu. Navíc zpochybňuje a bagatelizuje historii. Jeho názory mě nepřesvědčily a nenašel jsem u něho žádný důkaz a solidní argumenty pro to co píše a tvrdí.


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 09:00:11 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
...a kde všade si hľadal...?

- u tých, čo len špinia niečo, čo ani nepoznajú
- alebo si sa aj zaujímal o slušné vysvetlenie aj od katolíckych bratov (napr. aj od odborníkov), ktorí presne vedia, prečo a ako...


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 09:13:04 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Poznáte je po ovoci. Rekatolizace po Bílé hoře,
upalování (cca 10. 000. 000), zabavování majetku atd. Mj. včera jsem Vám poslal Tajné dějiny jezuitů. Také to budete zpochybňovat a prohlašovat za nevěrohodné. Člověče probuďte se a podívejte se komu sloužíte! Víte že pravdu a historii nelze umlčet. Násilím jen načas. Zpochybňováním a zkreslováním to také moc nejde. Což jste se nepoučil z historie?


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 09:26:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Prosím, iba ma zaujíma zdroj čísla 10.000.000 (Slovom desať miliónov)

Hlavne ma zaujíma:
- obdobie za ktoré toto číslo platí
- odborný zdroj, štúdiu

Pokiaľ však bolo iba Vami vymyslené, či iba primitívne skopírované z "nejakého zdroja", prosil by som, keby ste už podobné "fakty" nezverejňovali...
škodite nie len sebe, ale aj svojim blížnym.

Výraz osočovanie, pozná český jazyk...?

veritas


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 09:54:22 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zdroj obětí upalování ale i vypalování je dán historickými prameny. Počet obětí válečných tažení, likvidace prvotních křesťanů (upálením, ukřižováním) mezi nezávislými historiky (podotýkám nezávislými) lze zhruba určit na 10. 000. 000. Taková je skutečnost na tom nic nezměníte. Posílám Vám zajímavý materál o čarodějnictví, aby se Vám osvěžila paměť.
_____________________________________

Kacíři Osoby nepřátelské církvi. Aby mohly být za kacíře označeny, musely splňovat dva nezbytné předpoklady – hlásat nové učení podrývající církevní základy, a dále být členy tajné spiklenecké organizace, sdružující osoby stejného smýšlení za shodným cílem.
Osoby usvědčené z čarodějnictví přestoupily podle středověkých autorit současně normy světského i církevního práva. Zatímco s definováním skutkové podstaty tohoto deliktu světské právo problémy nemělo, stalo se pro církev zásadním zodpovězení klíčové otázky, je-li čarodějnictví zároveň kacířstvím.
Od raného středověku představovalo kacířství nejtěžší myslitelný zločin ,,proti Bohu a králi“. Čarodějnictví však až do druhé poloviny 15. stol. naplňovalo pouze první podmínku. Čarodějnice se sice zřekly Boha a uzavřely pakt s ďáblem->, čímž automaticky zavrhly křesťanskou věrouku, ale druhý předpoklad, tj. existence tajuplné démonické organizace, potvrzen nebyl.
Zlom v této záležitosti nastal v okamžiku, kdy se poprvé podařilo vložit vyšetřovanému do úst poznámku o přízračném sabatu, tedy reji čarodějnic. Ten splňoval výše uvedené představy o tajné organizaci a úzce spojit otázku čarodějnictví s kacířstvím.
Průběh sabatu a jeho význam nejlépe popsali Sprenger a Institoris ve svém díle Kladivo na čarodějnice. Díky Kladivu se myšlenka jednoty kacířství a čarodějnictví dostala do všech zemí Evropy druhé poloviny 15. stol. Ve spojení s mučením znamenala jednu z nejděsivějších tragédií historie lidstva.

Čarodějnice Provozovatelky čarodějnictví, jehož chápání se od kultury ke kultuře liší. Obecně se čarodějnice vyznají v kouzelnictví a magickém umění. Dokážou řídit síly dobra nebo zla pomocí amuletů, zaříkávadel a vyvoláváním duchů. Údajně mají nadpřirozené schopnosti, jako je neviditelnost, létání, proměna podoby, jasnovidectví, řízení počasí, zabíjení na dálku nebo léčení dotykem.

Čarodějnictví: Víra v čarodějnictví je univerzální, ale neexistuje žádná univerzální definice čarodějnictví, protože tento termín měl v různých kulturách různý význam. Má jak kladné, tak záporné odstíny. V neutrálním smyslu je čarodějnictví kouzelnictvím neboli magickou manipulací s nadpřirozenými silami pomocí zaříkávání a vyvolávání duchů. Zaříkávadla se používají k dobrým, nebo ke zlým účelům. Magie a kouzelnictví se provozovaly již v prehistorických dobách v úsilí ovlivnit životní prostředí a zlepšit denní život. Ve většině společnostech je však čarodějnictví považováno za škodlivé odvětví kouzelnictví. Antropologové definují čarodějnictví jako vnitřní stav – využití negativní síly psychickými prostředky bez potřeby rituálů nebo zaříkávadel. Tato definice se vztahuje na některé kmenové kultury, ale v západním čarodějnictví čarodějové vždy pracují s magií a zaříkávadly.
Čarodějnictví také využívá nadpřirozených jevů, jako je neviditelnost, změna tvaru (metamorfóza), létání, schopnost zabíjet na dálku, jasnovidectví nebo astrální projekce.
V renesanci se čarodějnictví definovalo jako škodlivá magie, kacířství a uctívání ďábla. Asociace se zlem a ďáblem přežívá i v moderní západní společnosti. Západní revivalistické hnutí se pokusilo o novou definici čarodějnictví jako neopohanského náboženství, v němž se uctívá Bohyně a Rohatý bůh bez vztahu ke křesťanství nebo ďáblu. Kromě toho neopohanství klade důraz na užití magie pouze ku prospěchu ostatních. Neopohanské čarodějnictví vzniklo v 50. letech 20. stol. A představuje pouze malou část z různých druhů čarodějnictví, které existují na celém světě, z nichž většina používá zaříkávadla.
EVOLUCE ZÁPADNÍHO ČARODĚJNICTVÍ
Inkvizice. Na počátku 13. stol. Začala křesťanská církev pronásledovat kacíře, což se v polovině 15. stol. Začalo vztahovat i na čarodějnice. Po dalších 250 let se čarodějnice vinily z uctívání ďábla a popravovaly jako kacířky. Většinu honů na ně řídila katolická i protestantská církev. V Británii se čarodějnictví soudilo podle světského práva a čarodějnice stíhala police. Přesný počet obětí inkvizice není znám, odhady se pohybují od 30 tisíc a do 9 milionů. V roce 1598 Ludvík z parama vyčíslil, že za 150 let bylo upáleno 30 tisíc čarodějnic. Většina moderních historiků odhaduje, že bylo popraveno 150 000-200 000 obětí, z čehož 100 000 v Německu.
Od středověku se mezi čarodějnictvím a kacířstvím nerozlišovalo. Čarodějnice i kouzelníci byli souzeni podle světského práva, které určovalo tresty za čarodějnictví, např. Pokuty, vězení nebo vyhoštění. Kacířství však bylo možno podle světského práva postihnout trestem smrti již v roce 430 n.l., ale tento zákon se důsledně neuplatňoval. Římské právo rozlišovalo mezi bílým čarodějnictvím neboli kouzelnictvím a čarodějnictvím černým. Bílé čarodějnictví zahrnující magické léčení a předpovídání budoucnosti ne nepokládalo za zločin, ale černé čarodějnictví nebo škodlivá magie zločinem byla. Bílé čarodějnictví se tolerovalo a dokonce pokládalo za prospěšné, protože prospívalo společnosti, a veřejnost se ho zastávala. Ovšem i z bílého se mohlo stát černé, pokud léčba skončila smrtí pacienta. Kánonický zákon však rozdíl mezi oběma druhy čarodějnictví stíral a nakonec se jak bílé, tak černé trestalo jako kacířství.
Od počátku 11. stol. Se kacíři odsuzovali k trestu smrti na hranici. Církev zaměřila svou pozornost na náboženské sekty, jako byly albigenští neboli kataři ve východní Evropě a jižní Francii a valdenští v jižní Francii. Tyto náboženské sekty se provinily kacířstvím, protože údajně pořádaly sabaty a uctívaly ďábla. V roce 1184 papež Lucius III. nařídil biskupům, aby zjistili všechny odchylky od učení církve. Mezi léty 1227-1233 se utvořila papežská inkvizice. V roce 1233 vydal papež Řehoř bulu, která ustanovila, že inkvizitory se stanou dominikáni budou se zodpovídat pouze papeži.
V tu dobu však duchovní v čarodějnictví příliš nevěřili díky spisu Canon episcopi, kde se uvádělo, že čarodějnictví je iluze a věřit v něj je kacířství. Toto tvrzení se snažilo vyvrátit mnoho papežských bul namířených proti kouzelnictví, nebo spisy démonologů a teologů, kteří začali být čarodějnictvím posedlí. Jedním z nejvlivnějších teologů byl Tomáš Akvinský, který ve 13. stol. Canon espicopi vyvracel a schvaloval pověry, že čarodějnice obcují s démony, létají vzduchem, mění podobu, přivolávají bouři a provádějí různé druhy maleficie. Věřil, že čarodějnice podpisují pakt s ďáblem a souhlasil, aby za to byly upalovány.
Démoni se do čarodějnictví dostali ve 13. a 14. stol., kdy aristotelovská filozofie zaujala místo platónismu. Platónská filozofie uznávala přirozenou magii, která není ani bílá ani černá, ale morálně neutrální. Aristoteles ji však neuznával, podle něj mohla být magie buď božská, nebo démonická.
Církev začala soudit obviněné z kacířského kouzelnictví již roku 1335. Skutkovou podstatu tohoto zločinu tvořily sabaty, uctívání ďábla a létání. Během 15. stol. Vyšlo mnoho bul proti čarodějnictví a kouzelnictví, některé z nich nabádaly inkvizitory, aby dobře rozlišovali mezi kouzelnictvím, čarodějnictvím a kacířstvím. Kouzelnictví s kacířstvím spojil až papež Sixtus IV. v bulách z let 1473, 1478 a 1483. Bula papeže Innocenta VII. Z roku 1484 plně obrátila pozornost inkvizice na čarodějnictví jako kacířské kouzelnictví. O dva roky později Heinrich Institoris a Jacob Sprenger vydali spis Malleus Maleficarum, jehož předmluvu tvořila právě tato bula a ve kterém se uváděla pravidla pro určování, pronásledování a trestání čarodějnic. Kladivo na čarodějnice se rychle rozšířilo po Evropě a stalo se hlavní příručkou lovců čarodějnic ve vrcholných dobách inkvizice. V této době se pevně stanovily rysy čarodějnictví: pakt s ďáblem, utajenost, orgastické sabaty, pojídání dětí a kanibalismus, odvržení křesťanství a znesvěcení kříže nebo svátosti oltářní. V roce 1522 nazval Martin Luther kouzelníky a čarodějnice ,,děvkami ďábla“ a kritizoval právníky, že k jejich usvědčení potřebují příliš mnoho důkazů. V roce 1532 Karel V. vydal zákoník Carolina pro celé římské impérium, který sice rozlišoval mezi černým a bílým čarodějnictvím, ale trestal oboje. Do škodlivého čarodějnictví patřila i homosexualita či obcování se zvířaty a oboje se trestalo upálením. Předpovídání budoucnosti pomocí kouzelnictví nebo jiná magická umění se trestala mučením a vězením. V roce 1572 vyšel saský zákoník, který požadoval trest smrti za všechny druhy čarodějnictví.
Některé procesy byly motivovány touhou inkvizitorů po majetku obviněných. Tento motiv byl častý v oblastech s nejdivočejšími procesy, obzvláště v Německu. Většina obviněných však byla z nižších vrstev – chudí a často žebráci, převážně ženy, neboť spis Malleus Maleficarum přisuzoval čarodějnictví především ženám.
Inkvizice působila hlavně v Evropě a byla nejpočetnější v Německu, Francii, Švýcarsku v 15. a 16. stol.; a 16. a 17. stol. se rozšířila až do Skandinávie. Inkviziční zásahy se konaly ve Španělsku a Portugalsku, kde se rozlišovalo mezi kouzelnictvím (předpovídání budoucnosti) a čarodějnictvím (uctíváním ďábla) a zločiny s ním souvisejícími.
Politický a sociální neklid během 30leté války v období od roku 1618 do roku 1648 počet procesů s čarodějnicemi zvýšil. Špatná úroda obilí, mor nebo jiné nakažlivé nemoci šířící se vesnicemi také přispěly k hledání viníků, kteří se stali obětními beránky.
Počátkem 16. stol. čarodějnická hysterie popudila některé démology, např. Johann Weyer zkoumal, zda pověry o čarodějnicích jsou opodstatněné, a postavil se proti postupům lovců čarodějnic. Čarodějnická hysterie vrcholila v období od roku 1560 do roku 1660 a dalších 90 let postupně slábla.

ČARODĚJNICTVÍ V BRITÁNII A AMERICKÝCH KOLONIÍCH.
Lovy na čarodějnice v Británii měly trochu jiný průběh než evropská inkvizice a začaly mnohem později. V době čarodějnické hysterie se v Británii na čarodějnictví pohlíželo jako na zločin podle světského práva. Před rokem 1542 se čarodějnictví v Anglii pokládalo za kouzelnictví a trestalo se podle různých světských a náboženských zákonů vydávaných od roku 668. Čarodějnice většinou soudila církev a mírné tresty uděloval stát. Pokud byla z čarodějnictví a kouzelnictví obviněna šlechta, z obyčejného zločinu se mohla stát vlastizrada, navíc když se kouzelnictví použilo proti Koruně nebo k předpovídání politické budoucnosti. V roce 1542 vydal Jindřich VII. První zákon o čarodějnictví, podle kterého soudil a trestal čarodějnice stát. Podle tohoto zákona se vyvolávání duchů, předpovídání budoucnosti, negativní zaříkávání a očarování považovaly za těžké zločiny a trestaly se smrtí a ztrátou pozemků, poddaných, zboží a movitého majetku obviněného. Zachoval se pouze jeden spis ze zákonného procesu, kdy byl obžalovaný zproštěn viny. V roce 1547 Edward VI. zákon zrušil. Druhý zákon o čarodějnictví vyšel v roce 1563 za vlády Alžběty I. a byl z velké části výsledkem tlaku církve na stát. Tresty za čarodějnické zločiny se zvýšily: smrt za vraždu očarováním, rok vězení a pranýř za lehčí přestupky a zabavení majetku za opětovné usvědčení z předpovídání budoucnosti, pokusu o vraždu a nezákonná milostná zaříkávadla.
Podobný zákon vyšel téhož roku ve Skotsku. Za vlády Jakuba VI. (1567- 1625) se konaly brutální lovy na čarodějnice ve Skotsku, při kterých probíhala krutá tortura a upalování. Ačkoliv je Jakub čarodějnic obával a s procesy souhlasil, při nástupu čarodějnické hysterie se snažil situaci uklidnit. V roce 1603 byl korunován a vládl Anglii i Skotsku až do své smrti. V roce 1604 byl alžbětinský zákon zrušen nahrazen velmi přísným nařízením požadujícím smrt oběšením za maleficii bez ohledu na to, zda oběť zemřela nebo zůstala naživu. Trestem za předpovídání budoucnosti, poškození nebo zničení úrody či míchání nápojů lásky byl rok vězení a pranýř. Podle tohoto zákonu bylo těžkým zločinem vyvolávání, odměňování či živení zlých duchů nebo jakékoliv spolčování s nimi. Tím se do zákonu uvedl pakt s ďáblem. Tento zákon platil do roku 1736. Za jeho účinnosti vyvrcholily čarodějnické procesy ve 40. letech 17. stol., což bylo období politického a sociálního boje za občanské války. Lovení čarodějnic se stalo výnosným povoláním a někteří lovci, jako např. Matthew Hopkins, vydělávali na identifikaci čarodějnic pomocí propichování velké obnosy. V Anglii se čarodějnice neupalovaly, ale věšely. Většina procesů v Anglii a Skotsku se týkala černých čarodějnic. Bílé čarodějnice, jako byly moudré ženy, kouzelníci, vykladači budoucnosti a léčitelé, se málokdy dostali před světský soud, přestože bylo kouzelnictví nezákonné. Většinou je za provádění zázraků žalovaly církevní soudy, protože svou činností konkurovali duchovním, z nichž se mnozí také zabývali bílým čarodějnictvím. V porovnání s evropskými měřítky byly tresty mírné. Kladivo na čarodějnice Anglii příliš neovlivnilo. Do angličtiny byl tento spis přeložen až v roce 1584, což je 98 let po svém vzniku. Angličané měli vlastní protestantské démonology, kteří v 17. stol. psali traktáty o odhalování a trestání čarodějnic. Patřil mezi ně například William Perkins, John Cotta, Thoms Potts, Richard Baldwin a další učenci, kteří zastávali názor, že bílé čarodějnice jsou mnohem nebezpečnější než černé, a proto by měly být krutěji pronásledovány.
Irsko bylo čarodějnické hysterie ušetřeno. Od roku 1324 do roku 1711 došlo pouze k osmi případům. Kromě případu Kytelerové se ostatní odehrávaly mezi protestanty. Roku 1587 vyšel zákon o čarodějnictví a byl zrušen až v roce 1821.
Procesy s čarodějnicemi v amerických koloniích začaly až v roce 1640, právě když v Anglii vrcholila čarodějnická hysterie, ale neměly takový rozsah jako procesy evropské. První poprava čarodějnice provazem proběhla ve státě Connecticut v roce 1647. Increase Mather a Cotton Mather se nechali ovlivnit anglickými démonology – Mather ve svých pojednáních o čarodějnictví citoval Perkise – a věřil, že Anglii ohrožuje spiknutí čarodějnic pod vedením ďábla. Hromadné procesy v Salemu roku 1692 se staly největší podívanou ze všech čarodějnických procesů v Americe. Postupovalo se při nich podle zákona z roku 1604. Kromě salemského procesu s 31 popravenými a 150 obviněnými čarodějnicemi se další případy na americkém kontinentě vyskytly jen zřídka a dochovaly se zápisy pouze o dvanácti popravách a několika lehčích trestech v podobě bičování nebo vyhoštění. Pensylvánský zákon za Williama Penna byl tolerantní, a proto umožnil německým emigrantům udržovat tradice lidového kouzelnictví.

KONEC ČARODĚJNICKÉ HYSTERIE
Církevní a státní pronásledování čarodějnic v Evropě, Británii i Americe ustalo až na ojedinělé případy ve 30. letech 18. století. Poslední proces v Irsku z roku 1711 skončil trestem vězení a pranýřem. V Anglii byla za čarodějnictví v roce 1717 naposled souzena Jane Clarková se synem a dcerou, a protože proti nim vystoupilo mnoho svědků, byl případ odvolán. Ve Skotsku byla naposledy odsouzena k trestu smrti upálením Janet Hornová v roce 1727. V Americe byla roku 1706 obviněna Grace Sherwoodová Z Virginie a podrobena zkoušce vodou, ale od případu se upustilo. Na hraničním území mezi Francií a Německem byla v roce 1731 jako čarodějnice upálena jedna žebračka. Perzekuce přetrvávaly v Německu a ve Francii, kde inkvizice za svého rozkvětu podnikala největší lovy na čarodějnice. Poslední popravy ve Francii proběhly roku 1745. V Bavorsku byla poslední obětí čarodějnických procesů Anna Maria Schwagelová, které roku 1775 setnuli hlavu.
Z politických důvodů a sociálních změn i odmítavých postojů vůči perzekucím se lovy na čarodějnice staly nežádoucími. V Německu hrozilo, že by procesy vyhubily velkou většinu obyvatel. Během 17. a 18. stol. došlo v Evropě k evoluci od feudalismu ke kapitalismu a změnil se postoj k nestabilitě způsobené hrozbou kacířství a následným konfiskacím majetku. Občanská válka v Anglii od základu změnila společnost a nastolila republikánskou vládu, která připravila cestu středním vrstvám a přinesla náboženskou svobodu. V Americe byl po Salemu odpor veřejnosti k procesům tak velký, že došlo k ostré kritice soudních postupů. Salemská kolonie nastoupila cestu pokání a roku 1711 hlavní soud obnovil občanská práva 22 osobám z 31 usvědčených v salemském procesu z roku 1692 (práva zbývajících osob byla obnovena až v roce 1957).
Průmyslová revoluce a nástup vědy změnily tvář městských center, vzdělání a způsobu života. Mezi učenci se rozmohl skeptický postoj k magii a víra v čarodějnice se stala nemoderní. Vlivným kritikem byl Francis Hutchinson, anglický duchovní, který je autorem práce Essay Concerning Witchcraft (Esej o čarodějnictví – 1718), ve kterém popisuje falešná obvinění a falešné důkazy a ukazuje politické pozadí mnoha procesů.
V roce 1736 zrušil Jiří II. Zákon o čarodějnictví z roku 1604 a nahradil ho novým, v kterém již tresty za čarodějnictví a kouzelnictví nebyly. Nový zákon trestal pouze ty, kteří předstírali, že takové postupy používají při předpovídání budoucnosti. Trestem byl rok vězení a každého čtvrt roku pranýř. Čarodějnictví přestalo být kacířstvím a vrátilo se ke svým starším formám kouzelnictví a lidové magie. Veřejnost však na čarodějnice stále pohlížela jako na osoby spolčené s ďáblem, ale přesto vyhledávala pomoc lidových kouzelníků, léčitelů a bílých čarodějnic. Zlatý věk bílého čarodějnictví nastoupil v 18. stol. a trval do 19. stol. Nelibost vůči čarodějnictví přetrvávala především mezi nevzdělaným vesnickým obyvatelstvem. V Evropě, Anglii i ve Spojených státech se objevovaly náhlé výpady násilí proti osobám podezřelým z čarodějnictví ještě během 19. stol. a dokonce na počátku 20. stol.
Ve 2. pol. 19. stol. se po obou stranách Tichého oceánu začal rychle šířit spiritualismus. V roce 1824 vyšel v Evropě zákon o tuláctví, který umožňoval pronásledovat média zabývající se vyvoláváním duchů a podvodným předpovídáním budoucnosti. Vlna odporu proti tomuto zákonu se zvedla v 50. letech 20. stol. ze strany spiritualistů poté, co byl zákon použit proti médiu, které podvedlo jednu vdovu. Oba starší zákony byly nahrazeny zákonem o podvodných médiích.
ĆARODĚJNICTVÍ, ŽENY A MYSOGYNIE Odporné čarodějnictví, jak ho definovala církev a stát, se vztahovalo téměř výhradně na ženy. Křesťanství na ženu pohlíží jako na hříšnici, a proto předpokládá, že má větší sklon k čarodějnictví a uctívání ďábla. Malleus Maleficarum bylo naplněné mysogynií. Dominikánští inkvizitoři Heinrich Institoris a Jacob Sprenger v něm uváděli, že ,,čarodějnictví pochází z tělesného chtíče, kterým jsou ženy prosyceny.“ Dodali, že muži jsou od čarodějnictví chráněni, protože Ježíš byl muž. Dále hlásali, že ženy ,,jsou náchylné ke zlým pověrám, protože jsou slabé v myšlení, intelektuálně jsou na úrovni dětí, jsou fyzicky slabé, snadno ovlivnitelné, chtivé, mají špatnou paměť a jsou od přírody lhářky. Většina urážlivého chování čarodějnic má sexuální charakter: nestydaté obcování s démony a skřítky, sexuální útok na muže v podobě succubů, způsobení impotence nebo neplodnosti a nakonec neuvěřitelné krádeže genitálií.
Většina obviněných žen byla společenskými vyvrhely žijícími bez mužů-neprovdané nebo vdovy. Tento patriarchální postoj ještě zesílil, byla-li žena stará, chudá, postižená nebo fyzicky ošklivá. Americká teoložka, filozofka a feministka Mary Dalyová ve své práci The Metaethics of Radical Feminism (Metaetika radikálního feminismu – 1978) předkládá domněnku, že neprovdané ženy a vdovy byly terčem nenávisti mužů, protože byly ,,osvobozeny od mužského údu, který mohly pokládat za směšný, neestetický nebo dokonce nezajímavý.“
V té době ženy neměly žádná práva a nemohly o svém osudu rozhodovat. Většina z nich byla závislá na majetku otce nebo manžela. Mnoho z nich žilo ve velké chudobě, takže se častěji obracely ke kouzelnictví v úsilí zlepšit svou politováníhodnou situaci nebo se vyrovnat se svým smutkem, a tak se staly snadnými terči pro obvinění z čarodějnictví. Příběhy o imaginárních letech na sabaty byly spíše zoufalými pokusy odpoutat se od nudy a neštěstí, než činit zlo.
V neevropských společnostech je čarodějnictví také dáváno do souvislosti se ženami. Většina afrických kmenů věří, že je dědičné a týká se obou pohlaví. Tellensiové v severní Ghaně věří, že čarodějnictví se dědí pouze po matce. Navajové ho dávají do souvislosti spíše s muži než se ženami. Ženy zabývající se čarodějnictvím jsou u nich buď staré, nebo bezdětné, což souvisí s evropským portrétem neprovdaných a vdov.
Legendy ze země Ony a Jaganů z Tierra del Fuego se podobají evropským honům na čarodějnice. Čarodějnictví a magické umění znaly v počátcích země Ona pouze ženy a udržovaly si v domech podnájemníky podobné mužům. Dokázaly způsobit nemoci nebo smrt a muži se jich velmi obávali. Nakonec se proti jejich tyranii vzbouřili a hromadně pozabíjeli všechny ženy a dospělé dívky. Ušetřili pouze malá děvčátka, která ještě nezačala s přípravou na čarodějnictví, aby se mohli v budoucnu oženit. Aby zabránili dalšímu rozvoji čarodějnictví, založili muži tajné spolky a do domů chráněných divokými démony ženy neměly přístup. Tak získali nadvládu nad ženami.
Jaganové sousedící s Onou měli také legendu o starověké nadvládě čarodějnic nad muži. Janganští muži je také odstranili, nikoliv násilím, ale na základě vzájemné dohody.



Kladivo na čarodějnice: (lat. Malleus maleficarum) Takzvaná ,,osudová kniha středověku“, kterou sepsali dva němečtí dominikáni Jakob Sprenger a Heinrich Institoris v roce 1486. Vytištěna byla poprvé a rok později ve Štrasburku. První dva díly seznamují čtenáře s jednotlivými druhy činností čarodějnic a uvádějí praktické příklady, třetí díl slouží především inkvizitorům jako metodický návod, jak postupovat při přípravě, zahájení a vedení procesu s osobami obviněnými s čarodějnictví.
Pro Kladivo je typický protiženský charakter, který smi autoři zdůrazňují tezí: ,,Jde o kacířství čarodějnic, nikoliv kouzelníků, ti nemají zvláštní význam. Je proto správnější nazývat toto kacířství nikoliv kacířstvím kouzelníků, ale převážně čarodějnic, aby název byl odvozen od silnějšího. Nechť je veleben Bůh, který dosud ochránil mužské pokolení od takové poskvrny! Vždyť v mužském pokolení se chtěl pro nás narodit a trpět. Proto nás tak vyzdvihl.“
Navzdory tomuto brilantnímu zdůvodnění však byly nejslavnější procesy tohoto druhu vedeny právě proti mužům (Lautner, Kryštof Alois).
Až do vydání této knihy zůstávala nevyjasněná zásadní otázka: Mohou čarodějnice za asistence ďábla ovlivňovat též osoby soudců? Sprenger s Institorisem vyřešili tento rébus následovně: ,,Čarodějnice nemohou zničit všechny své nepřátele, neboť jim v tom zabraňuje anděl strážný. Nemohou škodit ani inkvizitorům a jiným úředním osobám, protože tito vykovávají funkce ve veřejném soudnictví…“
Novátorství obou mnichů se projevilo i v otázkách užití mučení, neboť Kladivo na čarodějnice zcela popíralo do té doby platnou zásadu, že mučení se nesmí opakovat, absolvoval-li vyšetřovaný všechny předepsané stupně a nedoznal se. Zkušený inkviziční soudce Institoris proti tomu namítl, že …,,výjimečnost těchto procesů vyžaduje výjimečné mučení…“
Přestože bylo Kladivo pouhým soukromým beletristickým dílem a nikdy nenabylo účinnosti zákona, převzali většinu jeho zásad tehdejší zákonodárci do trestních kodexů, přičemž ani v nejmenším nezáleželo na tom, zda se jednalo o zemi katolickou či protestantskou. O významu této děsivé knihy pro středověkou společnost svědčí kromě jiného i skutečnost, že se v období let 1487-1669 dočkala neuvěřitelných 29 vydání v zemích celé Evropy.
Asi nejvýstižněji toto dílo charakterizoval významný německý historik 19. stol. K.F.Koppen, který řekl, že ,,…co nejdivočejší, nejzvrhlejší obraznost, neprohnanější jezovitství, nejodpornější sofistika, nejpopštější nelidsko, nejsurovější ukrutnost, nejdravější krvežíznivost se vymysliti může, obsahuje tato kniha. Psal-li Drakon své zákony krví, je Kladivo na čarodějnice psáno jedovatou slinou mnicha šíleného zběsilostí náboženskou, lakotností, chlípností a katanskou ukrutností.“

Tortura V překladu znamená mučení. Díky jí se z čarodějnických procesů ve středověku stala masová záležitost. Jen málo jedinců totiž dokázalo odolat rafinovaným formám psychického nátlaku a tělesné bolesti. V ukrutných mukách jmenovali mučení další oběti z řad svých přátel a známých. Postupy mučení i mučící nástroje se lišily podle okolností a míst výskytu, avšak v zásadě tortura obsahovala čtyři stupně.
Prvním bylo psychické působení na obžalovaného. Ten byl za doprovodu soudců, kata a jeho pacholků odveden do mučírny, kde mu věznitelé ukázali jednotlivé mučicí nástroje a pečlivě popsali jejich funkci. Cílem bylo bez dalších průtahů dosáhnout přiznání. Pokud se obviněný doznal, byl zpravidla odveden zpět do vězení, kde setrval až do vynesení rozsudku. Z 16. a 17. stol. však známe řadu případů, že i po spontánní výpovědi následoval stupeň další, protože podle mínění soudců teprve fyzické útrapy zajišťovaly úplnost doznání.
Druhý stupeň znamenal vyvolávání fyzické bolesti za použití speciálních nástrojů. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku zpravidla palečnic. Byly to železné desky, opatřené na vnitřních stranách tupými hroty, které se šroubem přitahovaly k sobě a drtily palce vložené dovnitř.
Třetí stupeň představovala španělská bota. Železné formy s nerovným vnitřním povrchem svíraly na stejném principu jako palečnice vyšetřovancovy holeně a lýtka. Pod tyto desky se ještě někdy v případech tzv. zostřeného výslechu zatloukaly kladivem železné klíny, čímž se mučivý efekt znásobil.
Čtvrtým stupněm byl skřipec. Obvykle jím byl žebřík s bubnovým válcem a provazem. Dotazovaný byl na žebřík položen s rukama svázanýma za zády. Jeden konec provazu se přivázal k rukám, druhý k nohám. Pohybem bubnu se provaz navíjel, čímž došlo k vykloubení horních a dolních končetin. Zostřením bylo v tomto případě pálení boků pomocí loučí či svazků svící.
Podle středověké trestní praxe nesmělo být mučení opakováno, pokud obviněný přestál všechny stupně, aniž by se doznal. Mučeny nesměly být urozené, duchovní, těhotné ženy a děti. Tato omezení se však vztahovala pouze na běžné kriminální případy – pro čarodějnické procesy obvykle neplatila. Jako rozhodující autorita zde opět působilo Kladivo na čarodějnice, především jeho třetí část, kde se výslovně praví: ,,…Opakovati nesmí se mučení bez důležitých příčin, ale smí se v něm pokračovati.“ Jak dlouho, to autoři neuvádějí, ale lze to odvodit z dalšího textu: ,,Za hlavní úkol svůj považujte docílené vyznání, jakými prostředky je na obžalovaném vymůžete, na tom nezáleží, …soudcové, musíte za hanbu sobě pokládati někoho propustiti.“
Tato a další podobná ustanovení Kladiva však mnohým soudcům nepostačovala, a proto je rozšířili o vlastní zásady. Příkladem je práce Jeana Bodina, který ve svém díle Le démonomanie des sorciers (Démonománie čarodějnic) z roku 1580 píše: ,,…Kdyby musel soudce přitom nějakého právního řádu šetřiti, převrátil by božský a lidský zákon. Spíše přísluší soudci, aby všemi prostředky, jaké jen vymysliti může, pravdu vylákal.“
Další druhy mučidel používaných v Evropě při výsleších osob podezřelých z čarodějnictví:
Ježek, někdy také uváděn jako ,,špikovaný zajíc“ – válec, opatřený železnými bodci, přes který bylo spoutané tělo mučeného potahováno nahoru-dolů (Německo, Flandry).
Španělský kozel, zařízení podobné palečnicím a španělské botě, do něhož byly křížem vkládány palce rukou a nohou. (Španělsko)
Stolice, dřevěná konstrukce ve tvaru židle, kde byly sedadlo, lenoch i opěradla osázeny špičatými hřeby. (Britské ostrovy, Itálie a Uhry)
Pomořská čepice, systém železných řetězů či uzlovaných žíněných šňůr, které se určitým způsobem utahovaly kolem hlavy vyslýchaného tak, aby nedocházelo k nežádoucímu poškození lebky. (Durynsko, Meklenbursko a Polsko)
Šroub na kotníky, také ,,drtič kloubů“, fungoval na stejném principu jako palečnice. (Rakousko, Švýcarsko a Savojsko).
Žíněné šňůry sloužily k ovíjení rukou, nohou, výjimečně i celého těla. Mučivý efekt způsobovaly zařezáváním se do kůža a masa. (Francie, Rakousko)

Inkvizice: Soudní tribunál zaměřený výlučně na boj s kacířstvím a čarodějnictvím. Termín pochází z latinského inquisitio – zkoumání, vyšetřování. Poprvé se objevil počátkem 14.stol.
Existenci tohoto tribunálu zdůvodňovali v průběhu staletí církevní veličiny různě, většinou však odkazovaly na biblické texty. Nejdále zašel sicilský inkvizitor Luis Páramo, který v roce 1598 ve svém pojednání uvedl, že prvním inkvizitorem v dějinách byl Bůh, protože vyhnal z ráje Adama a Evu, neboť se provinili proti jeho přikázání, a tím se také stali prvními kacíři.
Primát v teorii inkvizičního soudnictví patří svatému Augustinovi (354-430), který kacíře přirovnával ke zbloudilým ovcím a duchovní k pastýřům. Hlavní povinností duchovních bylo navrátit odpadlé ovce zpět ke stádu, a to za pomoci hole, ukáže-li se to nutné.
V dějinách inkvizice lze vysledovat dvě základní, zcela odlišná období. První zahrnuje epochu od počátku 4. stol. Do konce 13. stol. Tehdy pronásledovali a trestali kacíře a čarodějnice za pomoci světských institucí jednotliví biskupové. Druhé trvalo od počátku 14. stol. Do 19. stol. A je pro ně charakteristická existence soudních tribunálů, řízených především dominikánskými a františkánskými mnichy, které od 16. stol. Vystřídali jezuité.
Za zakladatele inkvizice v klasické podobě bývá považován papež Inocenc III. (pont. 1198-1216). Podporoval expanzi německých rytířů do Pruska, nařídil křížovou výpravu proti albigenským a inicioval rovněž IV. křížovou výpravu za osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, která ovšem skončila naprostým fiaskem.
Inocenc III. vtiskl inkvizičnímu tribunálu i celé organizaci klasickou pečeť, úzkostlivě dodržovanou téměř do konce 18. stol. Podle jeho schématu stál v čele inkvizice vždy papež, který jmenoval jednotlivé inkvizitory podle potřeby. Ti po svém uvedení do funkce spolupracovali s místním biskupem a vytvářeli zde tribunály, v nichž od 14. stol. Kromě nich působili i tzv. kvalifikátoři – duchovní osoby s právnickým vzděláním – dále notáři a svědci, kteří svými podpisy stvrzovali pravdivost zápisů jednotlivých výpovědí podezřelých. Posledně jmenovaní pocházeli bez výjimky z řad tzv. ,,příbuzných inkvizice“, což byla ve skutečnosti armád jejích špionů, udavačů a tajných spolupracovníků. Dalšími členy tribunálu byli ještě prokurátor, zastávající roli obžaloby, lékař mající na starosti zdravotní stav obviněného, především v souvislosti s mučením, a kat pověřený vykonáním rozsudku.
Inkviziční soud zahajoval svoji činnost v jednotlivých místech na základě denunciace->. Po obdržení udání následovala fáze vyšetřování, kdy byly zkoumány všechny vnější okolnosti případu, zajišťováni svědci a rovněž obstaven majetek podezřelého, který byl zatčen a uvržen do žaláře.
Třetí etapu inkvizičního procesu představoval vlastní výslech obviněného, který měl několik podob. Při pohovoru se soudci snažili přesvědčit zatčeného o nebezpečích, kterým se vystavuje, jestliže zapírá. Také mu obvykle naznačili, že učiní-li kajícné doznání a jmenuje své spoluviníky, může počítat se shovívavostí tribunálu. Pokud se tyto snahy nesetkaly s kladnou odezvou, bylo přistoupeno k další fázi, kterou představovala tortura.
Mučení obviněných kacířů bylo obvyklou praxí všech inkvizičních tribunálů v historii, avšak použité prostředky se lišily od těch, kterých inkvizitoři užívali proti čarodějnicím. Zatímco kacíři měli být vyslýcháni tak, aby nebylo porušeno tělo a netekla krev, v případě podezřelých z čarodějnictví toto omezení neplatilo. Pro kacíře proto kat užíval především klád, mučící lavici, důtky a v těžších případech mučení vodou nebo natahování na skřipec, zatímco ostatní jeho nástroje, jako palečnice, španělská bota, drtič kloubů aj., přišly ke slovu teprve v případě podezření z čarodějnictví.
Vynesení rozsudku představovalo předposlední část inkvizičního procesu. Zatímco v případě čarodějnictví obsahoval verdikt až na vzácné výjimky trest smrti upálením, v případě kacířství tomu tak nebylo. Kacířům byly často ukládány i tresty mírnější.
Rozsudek tribunálu byl konečný, nepodléhal odvolání, majetek odsouzeného propadl církvi a byly z něj přednostně uhrazeny náklady spojené s pobytem obžalovaného ve vězení.
Popravy odsouzených kacířů a čarodějnic se odehrávaly na veřejných prostranstvích, často za účasti početného davu lidí. Upálením odsouzeného byla pověřena moc světská, reprezentovaná příslušným purkmistrem, rychtářem a mistrem popravčím. Církev se spokojila ,,pouze“ s vyobcováním nešťastného kacíře či čarodějnice z církve. Na znamení zvláštní milosti byl někdy odsouzenec před zapálením hranice sťat či uškrcen.
Definitivní tečkou za téměř osm set let trvající historií inkvizice jako vrcholného orgánu pronásledování kacířů a čarodějnic se stal dekret Integrae Servandae papeže Pavla VI. ze 7. prosince 1965. Změnil název kongregace Svatého tribunálu, zrušil funkci prokurátora inkvizice a celou instituci přeorganizoval na kongregaci věrouky, mající za cíl zkoumat nové myšlenky a učení.
K nejvýznamnějším obětem inkvizice patřili kromě albigenských a katarů především Mistr Jan Hus, Johanka z Arku, řád templářů, Galileo Galilei, Giordano Bruno a další statisíce mučedníků.
Do českých zemí přišli první inkvizitoři pravděpodobně počátkem 13. stol., protože z roku 1257 pochází jmenovací dekret papeže Alexandra IV., kterým byli jmenováni první dva známí inkvizitoři u nás – byli to minorité Lambert a Bartoloměj.
Podle dochovaných nepříliš početných pramenů však bylo počátkem 14. stol kacířství v Čechách natolik rozbujelé, že inkvizitor pro pražskou diecézi Havel z Kosořic, jmenovaný v roce 1335 papežem Benediktem XII., vyšetřoval během patnácti let téměř 4500 podezřelých, z nichž více než 200 skončilo na hranicích.
Vztah moci církevní a světské v našich zemích byl z posledních Přemyslovců a Lucemburků téměř neustále vysoce vypjatý, s výjimkou období vlády Karla IV. Idylické nebyly ani vztahy mezi inkvizitory a biskupy.
Mnohaletý spor nakonec vyústil otevřeným konfliktem krále Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna a popravou generálního vikáře Jana z Pomuku. Definitivní konec inkvizičních tribunálů v Čechách však nastal až za husitských bouří po roce 1415.

PROCESY:
Čarodějnice ze Salemu: Jeden z posledních případů čarodějnické hysterie a nejrozsáhlejší na americkém kontinentě se vyskytl v massachusettském Salemu v rozmezí let 1642-1693. V průběhu procesů bylo uvězněno 141 osob, 19 jich bylo pověšeno a jedna osoba zemřela před popravou. Čarodějnice pronásledovaly převážně mladé dívky a jejich ,,hra s dětmi“ vedla nejen ke smrti nevinných lidí, ale také k celkovému pozdvižení v koloniální puritánské církvi.
O jednotlivých procesech pojednávaly různé studie, které prokázaly, že se v nich promítly politické a sociální problémy v Salemu (nyní Danversu), potlačená sexuální, generační či rasová nenávist, vzpoura osob zbavených práv, potlačení práv žen, místní spory pocházející z Anglie, ergotismus (otrava námelem) nebo otrávení moukou, které vedlo k halucinacím. Jiné studie se zaměřily pouze na přehnanou horlivost farníků. Ať už byly důvody hysterie jakékoliv, všichni účastníci procesů určitě nevěřili, že by čarodějnictví v Salemu představovalo skutečnou hrozbu.
Rozdělení města. Puritáni, kteří odjeli z Anglie a v roce 1626, se pod vedením Rogera Conanta usadili v Salemu, doufali, že v nové zemi naleznou mír. Osada se původně jmenovala Naumkeag, což je indiánský termín pro ,,zemi tří řek.“ Někdy před 24. červencem 1626 se osada přejmenovala na Salem odvozené z hebrejského slova šalom s významem ,,mír“. Od roku 1692 však začaly nepokoje.
Roky bylo společenství vesnice Salem (Salem Village) pod správou sousedního Města Salem (Salem Town), které mělo nad vesnicí právní a církevní moc a vybíralo daně. Vesničané chodili do města na mše, i když to pro některé znamenalo ujít vzdálenost více než 15 km. Již v roce 1666 obyvatelé napsali městu petici, ve které žádali hlavní soud v kolonii o svolení postavit si vlastní budovu pro shromáždění a najmout si duchovní, což se jim podařilo v roce 1672.
Samotné povolení z nich ještě nečinilo plnoprávné společenství, ale spíše farářství pod správou Města Salemu. Puritánská církev v 17. stol. nebyla budovou ani kněžským úřadem nebo skupinou stoupenců, ale hrstkou ,,vyvolených“, naplněných božskou milostí, která dosvědčovala Boží moc a směla přijímat tělo a krev Páně. Příslušníci církve, kteří ve vesnici Salemu navštěvovali mše, museli ke svatému přijímání cestovat do skutečných kostelů. Vesničané se začali mezi sebou přít, kdo z nich bude vybírat duchovní, což se hodnotilo spíše jako ,,projev neposedného ducha“ – morální defekt v charakterech vesničanů, než jako právní záležitost. V tu dobu přicestoval do Salemu Samuel Parris, aby se v roce 1689 stal v pořadí již čtvrtým duchovním. Společnost se rozdělila na ty, kteří chtěli udržovat spojení s Městem Salem, a na
Ty, kteří chtěli pro vesnici samostatnost. Parris podporoval, aby se vesnice oddělila. Vesničané se rozdělili na ty, kteří stáli za Parrisem, a na ostatní.
Počátek hysterie. Dá se říci, že hysterii nevědomě rozpoutal sám Reverend Parris. Než se stal církevním hodnostářem, byl obchodníkem na Barbadosu a do Massachusetts si přivezl dvojici otroků, indiány Jana a Titubu. Tituba se starala o Parrisovu devítiletou dceru Alžbětu, které říkali Betty, a jedenáctiletou dceru Alžbětu, které říkali Betty, a jedenáctiletou neteř Abigail Williamsovou. V zimě při ošklivém počasí jim Tituba vyprávěla pověsti o rodném Barbadosu, obzvláště pověsti Woodoo. Děvčatům se příběhy, které by puritáni považovali za odstrašující, velice líbily a brzy začaly amatérsky provozovat okultismus. Přidaly se k nim i ostatní dívky z vesnice ve věku 12 až 20 let: Susannah Sheldonová, Alžběta Boothová, Alžběta Hubbardová, Sarah Churchillová, Mercy Lewisová a Ann Putnamová ml. (dcera Ann Putnamové st.) a začaly jedna druhé hádat budoucnost. Vyrobily si jednoduchou věšteckou kouli z bílého vejce a pomocí sklenice vody se snažily určit povolání svých budoucích manželů. Jedna dívka uviděla obraz rakve, což představovalo smrt. Z původně dětské hry se stala nebezpečná magie.
Děvčata, včetně Betty Parrisové, začala, v lednu 1692 dostávat záchvaty, lezla do děr, vyluzovala zvláštní zvuky a křivila těla. Není možné posoudit, zda dívky předstíraly očarování, aby zakryly svoji účast na magii s Titubou, nebo zda skutečně věřily, že jsou posedlé.
Reverend Parris vše konzultoval s bývalým salemským reverendem Davdatem Lawsonem a reverendem Johnem Halehem z blízké Beverly. V únoru přivedl dr. Williama Griggse, vesnického lékaře a zaměstnance postižené Alžběty Hubbardové. Griggs u dívek neshledal žádný zdravotní problém, a proto určil očarování.
Puritáni v 17. stol. věřili, že očarování způsobuje nemoci i smrt. Dále věřili dobové představě, že čarodějnice získávají svoji moc od ďábla. Takže dalším krokem bylo zneškodnit zodpovědné čarodějnice a vyléčit dívky. Po mnoha modlitbách a církevním nabádání začaly vystrašené dívky, neschopné připustit vlastní chybu, jmenovat další.
Obvinění proti čarodějnictvím. Prvními obviněnými byly Tituba, Sára Doodová a Sára Osbornová. Manžel Goodové, William, se o svoji ordinu nestaral a manželka z nedostatku prostředků žebrala, aby rodinu uživila sama. Goody Osbornová, stará a na lůžko upoutaná žena, v minulosti způsobila pohoršení, když svému sluhovali dovolila, aby s ní žil v domě, než si ho vzala za manžela. Tituba byla podezřelá díky původu.
Magistrát vydal na ženy zatykače a všechny tři byly 1. března předvedeny před soudce salemského města Johna Hathorna a Jonathana Corwina do veřejného úřadu nathaniela Ingersolla. Když obviněné ženy předstoupily, dostaly dívky ihned záchvaty a tvrdily, že po místnosti chodí duchové žen, koušou je, píchají je nebo se proměňují v ptáky či jiná zvířata a usedají na různá místa, obvykle stropní trámy. Hatrorne s Corwinem se zlostně dotazovaly žen, proč dívky trápí, ale obě Sáry popřely, že by činily cokoliv zlého.
Avšak Tituba, která se bála, aby nevyšlo najevo zimní setkání s děvčaty, kde vyvolávaly duchy, se přiznala k čarodějnictví. Řekla, že ji ohrožoval černý pes a nařídij jí, aby děvčatům ublížila, a že ji dvě velké kočky, jedna černá a druhá červená, přinutily, aby jim sloužila. Prohlásila, že na ,,čarodějnická setkání“ s Goody Goodovou a Goody Osbornovou létala vzduchem na tyči v doprovodu jejich dalších domácích skřítků: žlutého ptáka Goodové, okřídleného stvoření se ženskou hlavou a s chlupatým tvorem s dlouhým nosem, který patřil Osbornové. Tituba vykřikovala, že ji Goodová a Osbornová předešlé noci nutily nožem napadnout Ann Putnamovou ml., a Ann to potvrdila prohlášením, že k ní večer přišly s nožem čarodějnice a chtěly jí uříznout hlavu.
Tituba dále vyjevila, že se čarodějnictvím nezabývá jen ona a obě Sáry, ale že je v Massachusetts Coven asi 6 čarodějnic vedených vysokým bělovlasým mužem, který chodí v černém a kterého viděla. Druhého dne při výslechu Tituba tvrdila, že k ní muž několikrát přišel a nutil ji podepsat se krví do ďáblovy knihy, kde již bylo devět podpisů.
Zvěst, že Salem zničí spiknutí čarodějnic a že začnou domem hodnostáře, proběhla vesnicí již před několika lety, a puritáni jí věřili. Hathorne, Corwin a Reverend Parris byli nuceni začít rozsáhlý hon na pachatele takových zločinů. Všechny tři ženy odvezli do vězení v Bostonu, kde Goodové a Osbornové nasadily železné řetězy, aby jejich přízraky nemohly dívky trápit. Slabá Osbornová ve vězení zemřela.
Politické pozadí procesů: Celý právní postup při zatýkání a procesech komplikovala ztráta massachusettského koloniálního výsadního práva. Zátoka Massachusetts byla v roce 1629 vyhlášena puritánskou kolonií se samovládou, ale když v letech 1684-85 anglický soud zrušil její výsadní právo, omezila se tím nezávislost kolonie. První královský guvernér, panovačný sir Edmund Andros, byl v roce 1688 sesazen, poté byl Jakub II. zbaven v nekrvavé revoluci anglického trůnu a dosazeni byli ,,William a Mary“. Od té doby neměla massachusettská kolonie právo se zabývat závažnými případy, a proto prvního půl roku zůstávali všichni podezřelí v železech ve vězení.
Pro puritány představovala ztráta výsad spíše než právní důsledky Boží trest: kolonie byla založena podle smlouvy s Bohem, modlitby, půsty a dobrý život měly oddalovat konec massachusettské smlouvy a chránit kolonii od školy. Postupně se na drobné přestupky a frakcionářství kolonizátorů začalo pohlížet jako na hříchy proti smlouvě, a propuknutí čarodějnictví se zdálo být konečnou odplatou za nesprávnou cestu, kterou se kolonie vydala. Publikovaná kázání Cottona Mathera a dalekosáhlé spílání proti čarodějnictví z kazatelny Reverenda Parrise o nedělích vesničany přesvědčilo, že se mezi ně dostalo zlo, které musí vymýtit.
Jmenování dalších čarodějnic. Městští soudci se spoléhali na dívčiny vidiny duchů, tzv. spektrální důkazy, a společně s duchovními je nutili jmenovat další čarodějnice. Ann Putnamová ml. s pomocí své pomstychtivé matky obvinila Marthu Coreyovou, členku církevního sboru ve vesnici Salem a manželku místního statkáře Gilese Coreyho. Než Ann zatkli, odjel její strýc Edward Putnam s Ezekielem Cheeverem ke Coreyovým promluvit si s Marthou. Muži nutili Ann, aby jim řekla, jaké šaty má Martha na sobě, protože doufali, že je tato zbožná žena nevinná. Ann však prohlásila, že nemůže, protože jí Marthin duch dočasně zmizel z očí.
Když muži přijeli, Martha tiše řekla, že ví

Přečíst zbytek komentáře...


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 10:04:26 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zdroj ako aj vedecká (historická, odborná) štúdia chýba.

Toto by ste odovzdali ako nejakú prácu? By Vás vysmiali a dostal by ste Fx.

Koľko ešte takých "zaručených faktov" máte? Pošlite ich naraz, nech máme už neskôr pokoj...

P.S.
Dúfam, že nezhodíte databázu tak veľkými príspevkami... :))

veritas

P.S.
Túžil som po dišpute s Vami na orčitej úrovni. Žiaľ, okrem COPY&PASTE neviete vôbec diskutovať. Odborné vedomosti o RKC sú úbohé...
Pravdepodobne nie ste pre mňa partnerom na diskusiu. Majte sa pekne, reagivať na Vás budem už len sporadicky.

S pozdravom veritas


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 10:21:37 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Další důkaz o zpochybňování historie a svědectví. Vše co Vás usvědčuje z nelidskosti
a zrůdnosti je směšné a chybné. Jste stále stejní a zákeřní. Vaše srdce jsou kamenná a bez citu. Opět jsem se přesvědčil, že perly nelze házet sviním. Další výměnu názorů s Vámi proto končím.


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: noname (cnemo@seznam.cz) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 20:45:14 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Vždy jsem věřil, že jsem na křesťanských stránkách to co poslední dobou čtu je strašné, promiťe ale nechápu ty slova nenávisti zakryté slovy víry. Víry v co ? Ve vlastní pravdu, ve vlastní pýchu, že jen já nebo moje církev má pravdu a právo na výklad. Tak si říkám, kdo nám dal k tomu právo odsuzovat druhé, že věří trochu jinak než já ? Kdo nám dal právo odsuzovat druhého člověka. Je přece také psáno nesuďte a nebudete souzeni? Nebo to neplatí vždy ? Můžeme každý sám za sebe říci , že já(moje církev) jsem lepší než ty ostatní ? Tyhle pokusy zde v historii byly mnohokrát a k čemu vedly ? Všechny nás bude jednou soudit Bůh a myslím si, příslušnost k určité církvi bude až na jednom z posledních míst ... Přeji a vyprošuji nám všem ducha pokoje tolerance a smířlivosti. Honza.


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: docent v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 21:21:57 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zajímalo by mne, jestli autor tohoto komentáře, jež tak zasvěceně píše o inkvizici a Kladivu na čarodějnice, tuto knihu alespoň držel v ruce. Jistě ano, protože takovéto znalosti je třeba někde získat. Proto mu jistě uniklo, či spíše opomněl napsat takové věci, jako třeba že proti obžalovanému nesměly svědčit osoby, které vůči němu byly v nepřátelském poměru (tyto osoby jmenoval obžalovaný-ná). Autor Standa čirou náhodou také zapomněl zmínit, že obžalovaný-ná musel mít obhájce, který byl kvalifikovaným advokátem a že mohl mít ještě dalšího právního poradce. Obžalovaný si mohl pozvat vlastní svědky. Mohl být obžalovaný-ná propuštěna na svobodu? "Jestliže po té, co byla vyslýchána a k ničemu se nepřiznala, může být považována za nevinnou. A to je tehdy, když uvězněná osoba nebyla přistižena při kacířství ani nebyla usvědčena svým vlastním doznáním nebo důkazem skutečnosti nebo zákonnými výpověďmi svědků." - str. 551-555
O falešných svědcích a jejich výpovědích si můžete přečíst sami na str. 591-595.
To jen tak na okraj, že by nebylo od věci být alespoň trochu objektivní. Faktem je, že dnes již existují práce, kde se dají zjistit fakta o sociálním složení odsouzených, o složení trestů (španělská inkvizice vynášela 0,5-1% hrdelních trestů) atd. atd.
Na závěr chci říci, že se nechci v žádném případě nekriticky zastávat Inkvizice a a jejich způsobu práce. Jen mě mrzí, když dokážeme být mnohdy tak velmi neobjektivní a zaslepení.
Asi se mnou budete souhlasit, že doba Kladiva na čarodějnice byla dobou hroznou a málokomu by se v ní, pokud by si mohl vybrat, chtělo žít. Na druhou stranu nevím, jestli autoři "Kladiva" by chtěli také žít v naší době a zda – li by současný svět dokázali, či mohli pochopit? Co by asi řekli na stalinské koncentráky, či procesy v padesátých letech? Jak by hovořili o vyvražděných šesti milionech židů, či, jak někteří historici říkají sto milionech obětech komunismu? Jak by se dívali na bohaté nadnárodní společnosti, které bez uzardění vykořisťují nejchudší z chudých a přitom mají plná ústa humanity? Takovýchto otázek by šlo položit bezpočet. Proto prosím, než budeme razantně odsuzovat a pohoršovat se nad krutou dobou „Kladiva“, tak se napřed zamysleme nad naší "pseudohumanistickou" dobou a položme si otázku : Není dnešní svět v mnohém horší, než ten včerejší? To jsem se ale dostal už o kus dál.
S přáním Kristova pokoje
Docent


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Pastýř v Pátek, 30. září 2005 @ 22:20:40 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Docente,

Kadivo mám za sebou v polici :-) Když si tak čtu Tvůj komentář, pak ta inkvizice byla vlastně právní institucí. Něco jako dnešní BIS, že?

Pastýř


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: joker v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 09:35:35 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
1. Někteří současní představitelé řkc mají velmi odvážný pohled na minulost, viz např. Tomáš Halík (nejvíce se mi líbil jeho názor na Jana Žižku: "on to byl v podstatě náboženský fundamentalista, dalo by se dokonce říct, že to byl takový Usáma Bin Ládin českého středověku" ;-)

2. Měřeno písmem a pouze písmem je označení Svätý Otec vyhrazeno někomu jinému, než byl Karol Wojtyla nebo nyní Joseph Ratzinger. V tomto bodu se s katolickými bratry asi neshodneme a budeme tyto pány i nadále ve vší úctě titulovat jejich občanskými jmény (nebo církevními nicky).

3. Spoustu jevů, které jsou řkc vytýkány bych spíše spojil s jejím minulým papežem Wojtylou (vztah ke kontracepci, homosexuálům apod.) Stačí se jen podívat na xenofobní chování polské ligy katolické mládeže.

4. O neomylnosti papeže toho bylo napsáno spousta. Což takhle připojit pár slov o neomylnosti biskupa Apoštolské církve Rudolfa Bubíka? Nechci to zlehčovat, ale měřme všem stejným metrem.


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 09:51:10 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
"2. Měřeno písmem a pouze písmem je označení Svätý Otec vyhrazeno někomu jinému, než byl Karol Wojtyla nebo nyní Joseph Ratzinger. V tomto bodu se s katolickými bratry asi neshodneme a budeme tyto pány i nadále ve vší úctě titulovat jejich občanskými jmény (nebo církevními nicky). "

Žiaľ, s týmto sa nedá súhlasiť. Ak všetko riadime iba Písmom, prečo nechodia všetky kresťanské ženy zahalené? Prečo sa žena na zhromaždení nemlčí...?

Prečo sa vlastne držíš Biblie, keď to tam nikde nie je napísané, že sa máš riadiť LEN BIBLIOU?


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 10:03:08 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Vždyť jim to taky říkám pořád, že Protestatné nedodržují pravidlo "Sola Scriptura" Vytasí se s ním jako s nějakým "deus ex machina" v okamžiku, kdy se jim to hodí.

Pro vysvětelní - Porušují protestanté svoji zásadu Sola Sriptura?

Buď tuhle zásadu uvedeme do života se vším všudy, nebo se na ni neodvolávejme!

S pozdravem Karels


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 10:07:56 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
nuž...


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 10:22:16 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Mně je jasné, že s tímto nebudeš souhlasit ani ty, Veritasi.

Protože defakto napadám jednu z ústředních nauk křesťanství - Trojjedinost.

Ale nejde o ní samotnou, jako o celkový přístup protestantů. Nauka samotná, Trojjedinost, byla teprve zformulovaná na koncilech. To je můj osobní názor. Tedy Bible o ní nemluví. Trojjedinost je reakce na různé nepravověrné směry, které v křesťanství vznikaly.

Můj názor je, že Trojjedinost je křesťanskou tradicí, silnou tradicí, která přesto nemá svůj základ v písmu, protože to slovo Trojjediný se tam nevyskytuje. Trojjedinost je součástí tradice, tradičního výkladu Bible.

S pozdravem Karels


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 10:25:20 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Priateľu, to "nuž" patrilo skôr ako povzdych nad "sola scriptura" formou "zubami nechtami"...

Súhlasím s Tebou o tom, ako protestanti častokrát operujú s Bibliou.

Pokoj s Tebou!

veritas


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: joker v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 12:01:25 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
AD prečo nechodia všetky kresťanské ženy zahalené?
Protože nežijeme v Korintu ;-)

AD Prečo sa žena na zhromaždení nemlčí...?
To taky nechápu, možná nemlčí proto, že to neumí;-)
Víc mi ale vadí, když se některé ambiciózní ženy pokouší kázat a učit.


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 12:47:39 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
...a odpovede na ostatné... :))

BTZ! :)


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 09:38:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
ahoj Stando,

nejsem katolík, jsem součástí Apoštolské církve v Olomouci. Což je evangelikální církev letničního charakteru.

S pozdravem Karels


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Weet v Středa, 28. září 2005 @ 19:54:31 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ahoj bratře Veritasi,
díky za článek. Rozumím použití označení "svatý" a je pro mne samozřejmostí, že bible používá slovo "otec" i pro fyzické osoby. U papeže je tomu ale jinak, dle mého názoru. Slovo a označení "otec" je míněno v duchovním smyslu, což právě Ježíš dle mého pochopení textu zakazuje. Činí tak zřejmě kvůli zachování "priorit" a jejich nezaměnitelnosti. Náš duchovní otec je pouze Bůh. Naopak označení papeže "otcem" věřících vede k nadřazenosti a "přecenění" významu funkce římského biskupa. Je to například vyjádření, že papež je neomylný v otázkách víry. To už je vlastnost Boha a tím papež určitě není. nebo se snad papež nikdy nemýlil (žádný papež?)?
Díky za Tvou vůli vysvětlovat i na nekatolickém webu:) Pokoj Tobě! Vítek



Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 09:45:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ahoj, brat Weet!

Som rád, že niektoré pojmy máme vyjasnené - teda používanie slova svätý a pojmu otec u fyzických osôb (pretože v niektorých cirkvách je to vážny problém: oni zakazujú slovo otec celoplošne).

Ale čo sa týka pápeža a jeho titulu je to presne taký istý obraz ako pri ďalších:
Pána Ježiša titulujeme ako "pastier", "cesta", "pravda", "baránok"... A je to vporiadku. Ale nikto nemôže povedať, že Kristus bol nejakým zvieraťom (baranom), či pastierom stáda oviec, alebo, že niekto po Kristovi chodil ako po ceste.
Sú to duchovné významy týchto slov.

A slovo otec má tiež mnoho významov: aj duchovných.
Je jasné, že jediným Tvorcom a ochrancom všetkého je Boh - Otec. To je jasné.
Ale my ľudia, máme tak obrovskú radosť z tých, ktorí nás vedú k Otcovi (ktorým dal Boh Otec poverenie, aby nás k nemu viedli), že z lásky aj ich nazývame otcami. (malé "O"!).
Aj títo naši duchovní otcovia - naši učitelia viery - dostali otcovstvo od Nebeského Otca (porov. verše sv. Pavla)...

Ako nás môže sv. Pavol nazývať svojimi deťmi (synmi), tak aj my môžeme sv. Pavla - ako nášho vodcu k viere - nazývať svojím otcom. Ale pritom vieme, že jediný Otec nás všetkých je ten Nebeský...
Teda, keď môžeme duchovným otcom (toho, kto nám odovzdáva vieru) nazvať sv. Pavla, môžeme tak nazvať aj sv. Petra, sv. Augustína, sv. Tomáša Akvinského, ale aj našich kňazov, ktorí nás k viere privádzajú v túto hodinu.
Oni všetci dostali otcovstvo od Nebeského Otca (opäť pripomínam verš sv. Pavla z Biblie: Ef 3,14-15).

Aj viditeľnú hlavu Cirkvi nazývame pápež - otec.

Odporúčam Ti ale aj všetkým, pozrieť sa do čias prvých kresťanov - do historických dokumentov ale napr. aj do rímskych katakomb, kde sú jasné dôkazy, že už aj ranný kresťania bežne používali pre svojich duchovných vodcov slovo (titul) "otec".

Naozaj sa pozrite aj do iných zdrojov, ako do Písma, že ranní kresťania naozaj bežno slovo otec používali pre svojich kňazov. Dôkazy nepustia.

S úctou veritas


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: pat v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 08:10:49 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ahoj a díky za informaci.
Opravdu dlouho mě zajímalo, jak celkem jednoznačnou a srozumitelnou inofrmaci typu "Zelené kolečko" lze přetavit na "červený čtvereček". Přece v tomto případě je smysl z textu zřejmý a je jasné že se nejedná o SLOVO "otec" ani o pojem "fyzický otec". Zváštní, že mě nikdy nenapadlo tuto pasáž spojovat se slovem "otec" jako takovým.

Co se týče neomylnosti papeže, to je kapitola sama pro sebe. Pro mě může být neomylný pouze Bůh.

Uvažuji celkem jednoduše:

Omyl=hřích (v původním slova smyslu)
ne-omylný = ne-hříšný
no a je psáno, že každý člověk se hříšný už rodí.
Tudíž, pokud někdo o sobě tvrdí že je ne-omylný, musí být tudíž bez hříchu. Čili se staví "na roveň Bohu"
nebo jinak: neomylnost= absence omylu, čili absolutní pravda (neboli opak omylu (chyby) je pravda) - omyl=nepravda, z pohledu informatiky jsou možné dva stavy, kdy jeden je opakem druhého (True=logická 1, = pravda = ano, False = nepravda= 0, logický opak, omyl, lež, chyba)
a protože : " .. já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." - J14,6 (zde je mimochodem i použit pojem "Otec" a je zřejmé o koho se jedná).
Tudíž vlastně papežova "neomylnost" ve vztahu k titulu svatý Otec znamená, že " skrze papeže lze přijít zase k Papeži (pravdou=neomylností k Otci=svatému Otci) - ?? Co si o tom mám myslet?
(ono ale, konečně, historické reálie o "neomylnosti" papeže hovoří jasně..)

Je tahle moje úvaha správná, nebo ne? Kde je chyba?

(Za ten článek dik (ale opravdu, nemyslím to ironicky) ledacos se mi tím osvětluje).

Pat



Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Veritas (_veritas@inmail.sk) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 08:57:48 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
O neomylnosti sv. otca - vo veciach viery a mravov (teda nie, že pápež povie "zajtra nebude pršať" a nestane sa omyl, alebo že keď bude spievať, že sa nepomýli) - pojednáva článok, ktorý píšem...

No keďže ma zasypali reakcie už len na tento článok (mejlové aj pod článkom), tak ho zverejním až o pár chvíľ...

Pokoj! :)
veritas


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: oskar v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 11:16:32 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Nehledě na to, že "všichni budou vyučeni od Boha".


]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Čtvrtek, 29. září 2005 @ 11:25:54 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Nesouhlasím s tebou oskare,

jak je to v tom textu řečeno?

"Je psáno v prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně." (Jan 6:45)

Ježíš to říká o židech, kteří měli Starý zákon, Oni byli vyučeni od Boha a to židům (!) umožňovalo přijít ke Kristu a stát se Ježíšovými následníky.

Tedy ne my křesťané, ale židé!!

Protože potom jsou tím pádem nesmyslené ty důrazy, že "A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení." (1 Kor 12:28) Učitelé by byli na nic.

S pozdravem Karels




]


Re: Pohľad katolíka: titul sv. otec a pápež (Skóre: 1)
Vložil: Mojemeno v Čtvrtek, 12. květen 2016 @ 01:06:16 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Mohol by to oslovenie Svaty Otec vysvetlit nejaky oficialny predstaveny Katolickej Cirkvi? Na zaklade Svateho Pisma a KKC?



Stránka vygenerována za: 0.51 sekundy