Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Zápas o duše nabírá na síle Měsíc srpen bývá na události v životě Církve, překračující svým významem jednotlivé farnosti či diecéze, většinou skoupý. Vatikán uléhá k měsíční siestě (ostatně kdo trávil druhý letní měsíc v Římě, chápe rozumnost takového počínání), pracovníci agentur, specializujících se na drby z církevního života, si vybírají dovolenou. Letos tomu bylo po delší době jinak. Během jediného měsíce se odehrálo několik událostí, jejichž ozvěna s námi ještě dlouho zůstane. Mám především na mysli Světové dny mládeže, násilnou smrt Rogera Schutze, smírnou pouť Kněžského bratrstva sv. Pia X. do Fatimy a audienci generálního představeného FSSPX Mons. Bernarda Fellaye u papeže Benedikta XVI.

Po zvolení kardinála Ratzingera papežem se nepřestává diskutovat o tom, zda a případně nakolik se tento pontifikát bude lišit od pontifikátu Jana Pavla II. Ve svém vlastním komentáři k této volbě jsem vybízel k obezřetnému optimismu, kaleného jen tím, co o některých názorech či činech současného papeže víme z minulosti. Navzdory oprávněným pochybnostem o výrazném obratu ke katolické tradici tu však některé důvody k naději existovaly, zvláště pak v oblasti liturgického života. Průběh Světových dnů mládeže (SDM) však onen původní mírný optimismus poněkud přiškrtil. Je jistě nesnadné změnit charakter akce, která je typickým produktem artisticky pojatého pontifikátu Jana Pavla II. Parametry SDM odpovídají více rockovým či sportovním akcím než shromáždění mladých katolíků ke společné vkusné zábavě, natož pak k modlitbě a pontifikální mši svaté. Podbízení se generaci adolescentů, známé ze světského prostředí, nachází ve SDM své náboženské vyjádření. Akce tohoto typu jsou výrazem toho, co lze nazvat „prožitkovým náboženstvím“, kde víra není chápána jako úkon rozumu, jímž se ztotožňujeme s pravdami víry na základě autority zjevujícího se Boha, ale jako akt sdílení se s druhými, prožitek jediného, velikého „spolča“. Podivujeme-li se nad tím, proč se těchto akcí účastní tisíce mladých, kteří se v oblasti věrouky a mravouky řídí spíše posledním číslem „bravíčka“ než papežskými encyklikami, pak je to právě z výše uvedeného důvodu. Co jsou dogmata a k mládí nelítostné moralizování proti tomu „duchovně si zapařit“… K této formě „zbožnosti“ patří též koncerty moderní hudby, spojené s tancem a jinými radostmi mládežnického života. Jakkoli se dá nad kdečím, zvláště v tomto věku, přimhouřit oči, nelze totéž provést v případě kněží, řeholníků a řeholnic. Od jejich životního stavu je namístě očekávat vyšší kulturu duchovního života, než kterou bylo možno spatřit na desítkách fotografií či videozáznamech pořízených v Kolíně nad Rýnem. Podle všeho se zdá, že ani Benedikt XVI. nepodnikl nic, co by charakter SDM se všemi jeho nešvary změnilo. Jedinou výjimkou je setkání tradičněji smýšlejících mladých lidí v rámci programu Juventutem, organizace mladých katolíků, vzniklé na půdě indultních sdružení. Lze si jen přát, že svým veřejným vystupováním dali příklad i těm, kdo ochraptěli po vysilujícím a dlouhodobém skandování papežova jména. Ve stopách Jana Pavla II. kráčí Benedikt XVI. i na poli „mezináboženského dialogu“ a ekumenismu. Jenom papežův projev v kolínské synagoze by zasloužil několik stran důkladného rozboru. Všimněme si těch výroků, které si ve světle katolického učení zasluhují zvláštní pozornost. „Jak židé tak i křesťané vidí v Abrahamovi otce víry (srv. Gal 3,7; Řím 4,11 atd.), a odkazují na učení Mojžíše a proroků.“ „Žalmy sytí spiritualitu židů i křesťanů. Křesťané jsou s apoštolem Pavlem přesvědčeni, že „Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelné“ (Řm 11,29). „Když můj ctihodný předchůdce uvažoval o židovských kořenech křesťanství (srv. Řm 11,16-24), potvrdil úsudek německých biskupů a řekl: „Kdo se setkává s Ježíšem Kristem setkává se s judaismem“ (Insegnamenti, vol. III/2, 1980, s. 1272). „Dekalog (Es 20; Dt 5) je pro nás společným dědictvím i úkolem.“ „Končím slovy 29. Žalmu, která jsou mým přáním i modlitbou: „Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem.“ Tyto výroky jsou nejen ve shodě s postojem Jana Pavla II. k soudobého judaismu, jejich vyznění poukazují na možné názorové souznění mezi Benediktem XVI. a těmi teology, kteří v rozporu s učením Církve považují starozákonní úmluvu s židovským národem za nadále platnou a spásu zprostředkující, existující paralelně ke smlouvě Nového zákona. Proč papež ve své synagogální řeči utvrzuje židy v mylném mínění, že se právem hlásí k Abrahamovi jako svému otci? Jak by nemohl znát slova našeho Pána v Janově evangeliu „Jste-li dítkami Abrahamovými, jednejte podle Abrahamových skutků! Ale nyní zamýšlíte mne usmrtit, mne, který jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha. Takto Abraham nejednal. Vy jednáte podle skutků svého otce.“ Kdo je tímto otcem, o kterém Kristus hovoří? „Vy máte ďábla za otce a chcete jednat podle přání svého otce“. Tato Kristova řeč k farizeům je stále aktuální, neboť soudobý judaismus navazuje na farizejskou linii, stvrzenou kolektivním zapřením Ježíše Krista jako Mesiáše. V tomto smyslu nelze ani oprávněně tvrdit, že máme za společné dědictví Desatero. Copak v Boží Trojici nevěřící žid se řídí prvním Božím přikázáním? Jak máme rozumět slovům „Kdo se setkává s Ježíšem Kristem setkává se s judaismem“? Jediné srozumitelné teologické vysvětlení nacházím v rozsudku velerady a Kristově umučení, to však nejspíš neměli Jan Pavel II. ani Benedikt XVI. na mysli. Co chtěl tedy papež přítomným sdělit, když na závěr svého projevu citoval slova 29. žalmu? Jaký „lid“ měl na mysli? Boží lid Starého zákona je předobrazem lidu novozákonního, tedy Církve, kterou Kristus ustanovil jako naplnění původních příslibů, obsažených mimo jiné také ve starozákonních žalmech. Nemohli však židé v kolínské synagoze a spolu s nimi i všichni ostatní papežova slova pochopit v tom smyslu, že tímto lidem, kterému Hospodin žehná, jsou ti Židé, jejichž náboženská identita je založena na odmítnutí pravého Vykupitele? Tragická smrt Roger Schutze, zakladatele ekumenického projektu ve francouzském městečku Taizé, se rovněž promítla do průběhu Světových dnů mládeže. Benedikt XVI. reagoval těmito slovy: „V tento okamžik zármutku můžeme jen svěřit Boží dobrotivosti duši svého věrného služebníka, jenž dosáhl věčné blaženosti“. Jistě, přejme Rogeru Schutzovi spásu v naději, že před svou smrtí zemřel v milosti posvěcující, tedy i s vlitou ctností víry. Jak však Církev učí, nebýt katolíkem z vlastní viny je překážkou spásy. „Bratr Roger“, podle nedávného vyjádření Svatého stolce, reagujícího na kritický ohlas poté, co Benedikt XVI. podal Tělo Páně na do dlaně R. Schutzovi během zádušní mše za Jana Pavla II., nebyl „tajným katolíkem“, jak se někteří domnívali. Přejme z celého srdce „bratru Rogerovi“ včasné odstranění všech překážek k dosažení věčné blaženosti! Na základě takového přání však nelze usuzovat, jak to činí Benedikt XVI., že tohoto věčně šťastného cíle dosáhl. Ještě výmluvnějším svědectvím postupného nahrazování katolické víry náboženstvím ekumenismu je jednání kardinála Waltera Kaspera. Při zádušní mši v Taizé kardinál Kasper – a nejspíš oprávněně - nazval Schutze „duchovním otcem naší doby“. Zde rozkvétal ekumenismus ve svých nejkrásnějších květech, básnil Kasper. Schutz prý toužil po jednotě křesťanů a podle toho také jednal. Zajímavé, nevzpomínám si, že by kdy z Taizé zazněla výzva k navrácení nekatolíků do katolické církve, což je jediná možná cesta ke sjednocení těch, kdo se hlásí ke Kristu (viz encyklika Mortalium animos, Katolík revue, oddíl Biblios). Na znamení jiného pojetí jednoty než je ta, o které učí Církev, udílel svaté přijímání všem přítomným bez rozdílu „církevní“ příslušnosti. K čemu jsou pak všechna vyjádření Svatého stolce o nepřípustnosti intercommunia, když jeden z nejvyšších představitelů papežské kurie se jimi necítí být vázán? V téže době, kdy jsme byli svědky „křesťanského Woodstocku“ v Kolíně nad Rýnem, probíhala na posvátné půdě portugalské Fatimy smírná pouť, organizovaná Kněžským bratrstvem sv. Pia X. Snad si mnozí ještě vzpomenou (v Čechách o této události podrobněji referoval Mezinárodní Report), že v květnu 2004 proběhl v Capelinhe (kaple, postavená na místě zjevení Panny Marie) hinduistický obřad za spoluúčasti rektora kaple P. Guerry. On i místní biskup poté na znamení duchovní spřízněnosti s bohy hinduistického náboženství (blíže o nich viz 1 Kor 10,20) obdrželi hinduistický obřadní šál. Atmosféra poutě, jíž se zúčastnilo několik tisíc věřících, desítky kněží, řeholníků, řeholnic a 4 biskupové, se od atmosféry v Německu značně lišila. A to nejen značně odlišnými projevy zbožnosti, ale i jinou formou „dialogu“. Zatímco v Kolíně nad Rýnem došli uznání židé, muslimové i protestanti, tradiční katolíci se s otevřenou náručí ve Fatimě nesetkali. Navzdory tomu, že návštěva kaple byla předem řádně předjednána a potvrzena, narazili poutníci na zátarasy, zamezující vstupu do kaple s odůvodněním, že v kapli probíhá generální úklid. Věřící na čele s biskupy pokojně poklekli k modlitbě litanií k Nejsvětějšímu srdci Páně a svatého růžence. Během chvíle se dostavily místní řeholnice s mikrofony a začaly zpívat vlastní hymnus, kterým se pokusily přehlušit modlící se poutníky. Když ani to nepomohlo, kdosi v kapli spustil hlasitou hudbu z ampliónů. Navzdory snaze překazit modlitbu sv. růžence a shromážděné věřící vyhnat z dosahu kaple, poutníci se pokojně domodlili. V odpoledních hodinách, kdy již bylo možné do kaple vstoupit, zasvětili biskupové na základě výzvy Panny Marie Rusko jejímu Neposkvrněnému srdci (tento zásvětný akt měl být proveden papežem a spolu s ním i biskupy celého světa, k tomu však dosud z pohoršujících příčin nedošlo – podrobněji viz „Revoluce 20. století ve světle Fatimy“ na Katolík revue). Tato událost zřetelně ukazuje stav, ve které se Církev nachází na prahu nového pontifikátu. Zatímco na téměř všech frontách, vymezujících boj o duši, panuje falešný a zhoubný mír, tradičně smýšlející katolíci si opět mohli uvědomit, že jsou ve válce, neboť se do synkretistického nového věku z principiálních důvodů nehodí. Považuji za příhodné, že k této události došlo krátce před tím, než se generální představený biskup Bernard Fellay, FSSPX sešel na oficiální audienci se Svatým otcem Benediktem XVI. Toto setkání, předjednané rektorem kněžského semináře FSSPX v bavorském Zaitzkofenu P. Schmidbergerem během jeho červnových jednání se skupinou kardinálů v Římě, mělo za cíl osobně seznámit Svatého otce s postojem FSSPX k současné situaci v Církvi. Ze slov mluvčího Svatého stolce Navarro-Valse i oficiálního vyjádření biskupa Fellaye je zřejmé, že tohoto cíle bylo dosaženo. Při asi 35 minutovém jednání seznámil biskup Fellay papeže se stanoviskem FSSPX ke krizi v Církvi, k otázce práva na sloužení tradiční mše svaté a k církevně-právní situaci FSSPX. Právě toto pořadí problémů je důležité k pochopení postoje FSSPX. Podstatně důležitější, než je otázka tzv. regularizace FSSPX, jsou totiž otázky, jejichž řešení se týká Církve jako celku, nikoli jen jedné kněžské společnosti. Je to také důkazem toho, že FSSPX netrpí diskvalifikující sebestředností, ale že její počínání je vedeno hlubokou láskou k Církvi. Obě strany po skončení jednání uvedly, že se shodly na dalších postupných krocích, jež by ve svém důsledku vedly k vyřešení neregulerního postavení FSSPX v Církvi. Předpokládá to však hlubší pochopení příčin současné krize ze strany Říma, neboť bez kvalitní diagnózy není ani spolehlivá léčba. FSSPX přišlo papeži sdělit, že tím pravým dezinfikačním prostředkem jsou tradiční katolická víra i praxe a že je připraveno, bude-li si to Svatý otec přát, při provádění pravých reforem v Církvi aktivně napomáhat. I když se různé informační, či spíše dezinformační agentury snažily vyvolat zdání, že v otázce jednání se Svatým stolcem existuje v FSSPX rozkol (jako odpůrce snah o regularizaci bývá nejčastěji uváděn biskup Richard Williamson), panuje ve skutečnosti ve vedení FSSPX v této věci plná jednota. Tyto srpnové události a jejich význam pro budoucnost Církve nelze přehlédnout. Některé jejich plody zůstávají prozatím skryté, možná se však brzy staneme svědky jejich plné epifanie. Sv. Pie X., oroduj za nás. Panno Maria Fatimská, pros za nás. Michal Semín