Grano Salis - „Otče, pokřti mě, já chci vidět Ježíše.“

Když mě uviděl, s velkou nadějí v očích ke mně vztáhl ruce a promluvil. „Otče, pokřti mě, já chci vidět Ježíše."

V polovině roku 1998 mi volali z Ministerstva zahraničních věcí, aby mi sdělili, že jsem byl vyznamenán spolu s dalšími devíti Čechy, kteří se zasloužili o dobré jméno své vlasti v cizině, cenou Gratias agit (Vřelý dík). Po jejím slavnostním předání se mě ministr Šedivý zeptal, nač ze své práce na jihu Afriky rád vzpomínám. Je toho samozřejmě víc, ale mně se tehdy vybavil jeden životní příběh, který stále nosím v srdci, ač jeho okolnosti nejsou nijak vzorové a úplně podle „předpisů“.

Když jsem žil mezi Zuly v Údolí tisíce pahorků, seznámil jsem se také s jedním velmi starým černochem, jmenoval se Khumalo. Měl pět žen a byl náčelníkovým poradcem. Byl mi velmi sympatický a myslím si, že i já jemu, že mě měl rád. Opravoval mou zulu řeč, moc se mu líbil můj oblátský kříž. Často jsme rozmlouvali o Bohu a Ježíšovi, který byl pro něj hrdinou, vždyť se nechal ukřižovat za druhé, a přitom byl nevinný. Bavili jsme se také o posmrtném životě, protože Zuluové v něj věří, i když nedokází vysvětlit, jaký vlastně bude. Prostě někde budou a bude jim dobře.

Vykládal jsem mu jednou, že Pán Ježíš nám slíbil, že si pro nás přijde, abychom byli tam, kde je on – v nebi. To se mu strašně líbilo a ptal se mě, jestli si přijde i pro něj. Neřekl jsem, že ne, ale vysvětlil jsem mu, na čem záleží. Na tom, jak žije, jak byl spravedlivý ke svým ženám. Kdyby měl jen jednu, dávno bych ho pokřtil.

Snad jsem ve svém životě opravdu nepotkal jiného člověka, který by tak toužil být pokřtěn a vidět Ježíše Krista.

Vrátil jsem se jednou domů z misijní stanice a kuchařka mi říká, že můj starý přítel Khumalo chce, abych k němu co nejdřív přišel,prý ví, že umírá. Skočil jsem tedy znovu na koně a vyrazil. Když jsem přijížděl k vesnici, kde žil, před jeho chýši a pěti dalšími – ty patřily jeho ženám – tancovalo a zpívalo mnoho černochů na znamení přicházející smrti. Seskočil jsem z koně a vešel do jeho příbytku. Ženy seděly opřeny zády o zeď, on ležel uprostřed na slaměné rohoži. Když mě uviděl, s velkou nadějí v očích ke mně vztáhl ruce a promluvil. „Otče, pokřti mě, já chci vidět Ježíše.“ Požádal jsem o vodu, pomodlil jsem se na ním a pokřtil ho jménem Ježíš. Po tváři se mu rozlila taková spokojenost, kteru nedokážu popsat. Za malou chvíli zemřel, s krásným úsměvem, s pootevřenýma očima, jakoby chtěl říci: “Mám radost, vidím Ježíše“. Obraz starého Khumaly nosím ve svém srdci. Smířeného, vyrovnaného, s úsměvem na rtech a s výrazem radostného očekávání …

Jeden z životních příběhů +Zdeňka Čížkovského, kněze misionářského řádu oblátů* v Jižní Africe.

* misionářský řád oblátů, byl založen francouzským šlechticem a knězem Evženem de Mazenot po napoleonských válkách, kdy byla Francie duchovně i materiálně doslova v rozvalinách. Se čtyřmi dalšími spolubratry vytvořili nejdříve malou komunitu a nazvali se obláty, z latinského oblatus – zasvěcený, obětovaný. Zasvětili se Panně Marii a už v roce 1826 byla kongregace misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné schválena papežem Lvem XII. Její členové si vzali za úkol „šířit Kristovo radostné poselství mezi těmi, kteří po zvratech doby zůstali bez pastýřů.“

+Zdeněk Čížkovský: V Africe mi říkali Sípho, Karmelitánské nakladatelství, 2003

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace