Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Rád bych vás seznámil s článkem, který vyšel v časopise Getsemany. K zveřejnění článku mě inspiroval článek bratra Pastýře (Klamné doufání), který mě inspiroval a zároveň i utvrdil můj názor a zkušenosti. ________________________________________________________         

Bilance deseti let hnutí My jsme církev   Jiří G. Kohl   Ohlédnutí   Letos trvá německé hnutí církevního lidu (tak překládám do češtiny německý výraz Kirchen-VolksBewegung) My jsme církev (Wir sind Kirche) deset let. Že je to důvod k oslavě, se nedá popřít. Neboť naše církev a celé křesťanstvo potřebuje rozličná hnutí, potřebuje pohyb. Toto hnutí pochází z akce KirchenVolksBegehren (česky: přá­ní / žádost / petice církevního lidu), jež se v Německu konala na podzim roku 1995.   Německá akce byla inspirována předchozí stejnojmennou akcí v Rakousku. Rakousko – které platí za „katolickou“ zemi – bylo v letech 1994-95 otřásáno skandály ve vedení římskokatolické církve. Jako odpověď na tyto nešvary v kruzích církevní hierarchie pozvedl lid v církvi svůj hlas, aby žádal reformy církevní instituce.   Přání církevního lidu byla v Rakousku zformulována do pěti bodů. Formulaci převzalo také Německo a na podzim roku 1995 se sbíraly podpisy. V Německu podepsalo petici na 1, 5 milionu katolíků a na 300 tisíc křesťanů jiných vyznání. V Rakousku se shromáždily rovněž statisíce podpisů. Oněch pět bodů se stalo cílovými požadavky našeho hnutí v Německu. Podobně se i v Rakousku ustavil spolek Plattform „Wir sind Kirche“ se stejnými cílovými požadavky.   Požadavky hnutí   Naše cílové požadavky na (tak říkajíc minimální) reformy v katolické církvi jsou následující:   - Vybudování církve sester a bratří, církve sourozenců; tím se rozumí: rovnocennost všech křesťanů, překlenutí propasti mezi mezi kleriky a laiky; spolupráce a spolurozhodování místní církve při jmenování biskupů.   - Úplná rovnoprávnost žen; tím se rozumí: ženy mají být oprávněny spolupracovat a spolurozhodovat ve všech církevních grémiích; otevřít pro ženy stálé jáhenství; přístup žen ke kněžskému úřadu.   - Svobodná volba mezi celibátním a necelibátním způsobem života; tím se rozumí: celibát nemá být předpokladem pro připuštění ke kněžskému úřadu.   - Pozitivní hodnocení sexuality jako důležité součásti člověka stvořeného a schváleného samotným Bohem; tím se rozumí: uznat a uznávat odpovědné a svědomité rozhodnutí v otázkách sexuální morálky (na př. regulace početí); žádné ztotožňování regulace početí s umělým potratem; více lidskosti místo paušálního odsuzování; místo ochromujícího zaměření na sexuální morálku důraznější oslovení jiných důležitých etických témat (na př. mír ve světě, sociální spravedlnost, zachování tvorstva...).   - Radostná zvěst místo hrozebná zvěst; tím se rozumí: více pomáhajícího a povzbuzujícího doprovodu místo předpisů a norem, které vzbuzují strach a příliš omezují; více porozumění a ochoty ke smiřování při zacházení s lidmi, kteří se nacházejí v těžkých životních situacích a kteří chtějí znovu začít (na př. znovu provdaní rozvedení, ženatí kněží bez úřadu), místo nemilosrdné tvrdosti a přísnosti.   Již deset let se přiznáváme k těmto našim cílovým požadavkům. Snažíme se je stále znovu prezentovat církevní veřejnosti a stále znovu na ně upozorňujeme. Také mimo církevní veřejnost usilujeme o to, abychom na ně stále znovu upozorňovali. Snažíme se zůstat v kontaktu a v dialogu s vedením církve a při tom stále znovu tematizovat naše zaměření na reformu církve. Hnutí církevního lidu My jsme církev v Německu si dalo organizační strukturu a má své stanovy. Jsme zastoupeni ve všech německých diecézích, diecézní skupiny jsou různým způsobem činné. Dvakrát do roka, na jaře a na podzim, se setkáváme v celoněmeckém spolkovém shromáždění a tam rozpracováváme a prohlubujeme naše reformní zaměření pro katolickou církev a uvnitř této naší církve.   Je naše bilance positivní nebo negativní?   V tomto desátém roce existence našeho hnutí můžeme vykázat velmi mnoho, co jsme podnikli a co se nám podařilo. Ale naše cílové požadavky zůstávají nadále na míle vzdáleny i částečnému uskutečnění. Situace v naší římskokatolické církvi se zdá být vůči reformám spíš nepřátelštější než tomu bylo před deseti lety. Co se týče našich reformních požadavků jsme se nehnuli ani krok kupředu.   Znamení to tedy, že jsme ztroskotali? Vytvořili jsme si před deseti lety jenom nějaké iluse? Domnívali jsme se, že bychom mohli v církevní instituci brzy něco změnit? Jaké závěry bychom měli vyvodit ze zjištění, že žádná, ani nepatrná část našich cílových požadavků se nepřiblížila uskutečnění? – Neboť to je skutečnost, kterou není možno popřít. Proto bychom se měli podívat na to, jak naše požadavky vnímají ti, kteří k našemu hnutí nepatří.   Jak se dívá současný papež na naše požadavky?   Nynější papež Benedikt XVI. se – ještě jako kardinál Joseph Ratzinger – v knize rozhovorů s německým žurnalistou Peterem Seewaldem vydané pod titulem Sůl země vyjádřil také k cílovým požadavkům našeho hnutí. Souhrnně prohlašuje požadavky hnutí církevního lidu My jsme církev za pokus léčit symptomy, při čemž ale zásadní problém krize církve a krize v církvi zůstává bez povšimnutí.   Naše hnutí ovšem nikdy netvrdilo, že by požadované reformy mohly vyřešit současnou církevní krizi.   Kardinál Ratzinger polemizuje s jednotlivými cílovými požadavky hnutí. Chci zde tuto polemiku krátce připomenout, protože je pro část církevního vedení a také pro část křesťanů charakteristická.   Požadovat radostnou zvěst místo hrozebné zvěsti se zdá Ratzingerovi příliš frázovité a z toho důvodu si tohoto požadavku „vlastně nikdy nemohl vážit“. Ratzinger říká: „...kdo čte evangelium, zjišťuje, že Kristus zvěstoval radostnou zvěst, ale že k ní právě tak přináleží zvěst o soudu.“ Zde zřejmě Ratzinger nerozpoznává, že požadavek hnutí církevního lidu není zaměřen na zamlžení nebo zaclonění „zvěsti o soudu“, nýbrž na upřednostnění toho radostného a radost způsobujícího před všemi dalšími k tomu náležejícími obsahy. Jde zde o priority a ne o to, aby se jedna zvěst nahradila druhou. Právě proto, že zvěstování evangelia je také spojeno s ohlášením soudu a jeho důsledky, právě proto musí to radostné a radost způsobující být na začátku každého křesťanského vyjádření a každé výpovědi o křesťanské víře. Jenom takovým způsobem je možno adekvátně ono základní zvěstování boží lásky a jeho milosrdenství vypovědět. Tím se ale v žádném případě nepopírá souvislost se zvěstí o soudu.   K požadavku po bratrských a sesterských poměrech, po sourozenství v církvi poukazuje Ratzinger nejdřív na dvojznačnost pojmu „sourozenci“. První sourozenci v bibli, Kain a Abel, se hádali a přeli, až jeden druhého zabil. Podobně si vedli „sourozenci“ Romulus a Remus. „Sourozenci nejsou tedy automaticky vzor lásky a rovnoprávnosti, “ míní Ratzinger. Proto musí být sourozenectví v církvi od této dvojznačnosti „oproštěno a musí projít pod znamením kříže, aby našlo svoji správnou podobu.“ S touto výpovědí mohu jen souhlasit. Zdá se mi, že tato výpověď se nachází zcela v hlavním zaměření našeho hnutí. O klericích, o nositelích církevních úřadů říká Ratzinger: „Možná že se současně v církvi skutečně příliš mnoho nařizuje a příliš mnoho vládne.“ Podstata úřadu má být služba svátostmi a Slovem Božím a ne vládnutí a nařizování. I to se mi zdá být v jistém souladu s naším požadavkem. Ratzinger ještě doplňuje, že ale k úkolům biskupa a kněze náleží také upomínání a upozorňování na chyby. Podle mého názoru to ale nemusí zásadní sesterství a bratrství vůbec rušit.   Propast, kterou naše hnutí mezi klérem a laiky pozoruje a hovoří o ní, Ratzinger nezmiňuje. Nevím proč. Nechce o ní mluvit, nebo ji skutečně ze svého klerikálního stanoviska a stanoviště nevidí? Není divu, že tomu tak je. Z té vysoké polohy, ve které se nachází, není zřejmě žádnou propast vidět. Tu je vidět jenom zdola, když člověk vzhlíží vzhůru, nebo když se chce dát na cestu do vyšších vrstev – i když jen na návštěvu.   Od svobodné volby mezi celibátním a necelibátním způsobem života kněze si neslibuje Ratzinger nic. Takovou svobodnou volbu také nepovažuje za řešení. Přiznává, že se celibát nachází v krizi, poukazuje ale také na krizi manželství. Oba dva tyto krizové jevy považuje za projev krize víry. Z toho důvodu chce povinný celibát zachovat jako podmínku pro přístup k kněžskému úřadu. Je přesvědčen, „že se odstraněním této podmínky v podstatě nic nezmění, nýbrž se vlastně krize víry jen překryje.“ Vazbu kněžství na celibát považuje za „hluboce zakořeněnou a odůvodněnou životní zvyklost církve“, kterou ale není možno prohlašovat za absolutní. On sám ale není přesvědčen o tom, že by zrušení této vazby kněžství na celibát by mohlo být nějakým přínosem.   K dalším tématům jako ochrana proti početí, umělé přerušení těhotenství a postoj ke znovu sezdaným rozvedeným opakuje Ratzinger všechny dosavadní výpovědi církevní nauky. Stejně tak se vyjadřuje k tématu ordinace žen. Ke kritice církve a požadování reforem, jak tato témata zastává také naše hnutí církevního lidu My jsme církev, vyjadřuje souhrnně a celkově názor, že to v podstatě „ty skutečné otázky lidí nejsou.“   Referoval jsem zde poněkud podrobněji o tomto stanovisku a tomto postoji, protože jsem chtěl představit, jak vypadá odmítání našich reformních požadavků osobou, kterou je nutno brát vážně. Charakteristické pro tento postoj odmítání našich reformních požadavků je, že v současnosti dosažený stav církevní skutečnosti – to znamená nyní reálně existující fenomén církve – je označován jako hodnotná tradice, kterou není možno jednoduše opustit.   Tato výpověď provokuje několik teologických otázek – ne církevně sociologických nebo právních, nýbrž po výtce teologických.   Je to, jak církev vidí Ratzinger, celá církevní skutečnost, nebo jenom skutečnost viděná z Vatikánu vatikánskými brýlemi?   Je současný stav církve skutečně výsledkem určitého organického vývoje ze základů položených před dvěma tisíci lety, nebo v tomto vývoji hrály určitou roli vlivy, které byly podmíněné minulostí a které je možno nebo dokonce nutno revidovat?   Je uvedená hodnotná tradice ta jediná tradice, o kterou je možno se opírat a kterou je nutno uchovávat, nebo existuje ještě jiná tradice, která možná upadla v zapomenutí?   Na poslední otázku se budu snažit zde odpovědět, pro zodpovězení prvních dvou otázek zde nemám dost prostoru, proto je chci jako otázky ponechat.   I naše hnutí se nachází v církevní tradici   Také naše hnutí církevního lidu My jsme církev se nachází v proudu jedné části církevní tradice. Jedná se však o tradici, která sice již na počátku dějin církve jako druhá opora vedle tradice církve jako instituce existovala, která ale – zvláště během druhého křesťanského tisíciletí – upadla téměř úplně v zapomenutí. Rozhodl jsem se tuto tradici označovat jako tradici „církve jako společenství nebo pospolitost (communio)“. Druhý vatikánský koncil (1962-1965) znovu na tuto část církevní tradice upozornil, když v dogmatické konstituci o církvi definuje, že celé společenství věřících je vybaveno schopností správně věřit (sensus fidelium).   Sabine Demelová ve své přednášce na spolkovém shromáždění hnutí církevního lidu My jsme církev konaného na podzim 2004 v Řezně upozornila na dva rozměry církve: na rozměr christologický a pneumatologický.   Oba tyto rozměry jsou zakořeněny v dvojitém původu církve. „Církev je založena na velikonočních zjeveních Zmrtvýchvstalého v okruhu učedníků (a učednic) seskupených již před velikonocemi, a zároveň je založena na letničním zážitku prvotní obce, kdy shromáždění obdrželi Božího Ducha, který je povolal a stmelil k novému božímu seskupení a hnutí. Církev má tím na trvalo jak christologický, tak pneumatologický rozměr. christologický rozměr je v církvi zvláště (ale ne výlučně) reprezentován služebným úřadem, ke kterému vede svěcení (ordinování – svátost kněžského svěcení), pneumatologický rozměr je zvláště (ale ne výlučně) reprezentován rozmanitostí darů ducha, tzv. charismaty. Oba dva rozměry patří k sobě, ale nejsou beze zbytku totožné. Oba dva definují společně celkový subjekt církev takovým způsobem, že je možno hovořit o diferencované jednotě christologicko-institucionální struktury a pneumaticko-charismatické struktury.“   Tyto dva rozměry církve jsem opatřil názvy: „církev jako instituce“ a „církev jako společenství“. Již jsem uvedl, že Druhý vatikánský koncil znovu důrazně upozornil na rozměr církve jako společenství, jako pospolitost. Naše hnutí My jsme církev usiluje v duchu koncilu o to, aby „pneumaticko-charismatická“ struktura církve byla znovu oživena. Náš název My jsme církev vlastně znamená: „my jsme také církev“. Náš název je myšlen a má být upomínka adresovaná „christologicko-institucionální“ stránce církve, aby nás také považovali za součást církve, za církev.   Jako hnutí církevního lidu My jsme církev se nacházíme zcela a bezvýhradně na půdě církve. Přináležíme k tradici pneumatologického rozměru církve, který je nedílnou součástí církve. Tento pneumatologický rozměr církve upadl v průběhu času téměř úplně v zapomenutí.   Naproti tomu se christologicko-institucionální rozměr jednostranně vyvíjel, což mělo za následek, že to charisma, které bylo celému božímu lidu přislíbeno a které také obdržel, „bylo postupně stále silněji normálním členům církve upíráno a monopolizováno v kléru, u nositelů církevních úřadů.“   Proto se nenechme odstrašit nebo zbavit odvahy zjištěním, že naše cílové představy zůstaly po deseti letech jenom cílovými představami. Měli bychom v budoucnosti více o „pneumatologickém rozměru“ církve přemýšlet a mluvit. Protože církev bude – vedena Duchem Božím – tento rozměr potřebovat. V tomto smyslu má také naše hnutí budoucnost.