Grano Salis - Zednáři ve Vatikánu

Zednáři ve Vatikánu

Po dlouhá léta se zabývám církevní a církevně politickou problematikou. Proto bych se rád podělil s čtenáři o svůj názor na současný stav vatikánské hierarchie; začnu tedy nejdříve o posledních papežích.
Pius XII. (1938-1958), Jan XXIII. (1858-1863), Pavel VI. (1963-78), Jan Pavel I. (1978-33 dní pontifikátu), Jan Pavel II. (1978-2005). To je stručně přehled papežů, o nichž bude zmínka. Papež Pius XII byl geniální muž Církve a svatého života, asketa. Byl zvolen papežem krátce před vypuknutím druhé světové války. Věděl velmi dobře, že za jeho pontifikátu je již Kristova Církev podkopávána protibožskou a proticírkevní zednářskou infiltrací, především na těch nejvyšších místech. Proto také velmi dlouho nejmenoval žádné nové kardinály, jichž tehdy mělo být kolem sedmdesáti, jako při jeho vlastní volbě papežem. Když papež Pius XII. zemřel, zůstalo jen 45 kardinálů. Pius XII. byl posledním ještě skutečně vládnoucím papežem, který brzdil zednářské plány ve svaté Církvi. Proto měli všichni zrádci Církve zájem na jeho bezživotí. Asi čtyři roky před tím, než skutečně zemřel, ohlásil jinak dobře informovaný Hlas Ameriky jednoho večera, že papež umírá a sotva se dožije příštího rána. K ránu se papež při plném vědomí modlil modlitbou sv. Ignáce: „Anima Christi, santifica me… (Duše Kristova, posvěť mne…)“, a když došel k prosbě „in hora morfia voca et iube me venire ad Te… (v hodině smrti povolej mne a rozkaž mi přijíti k Tobě)“, zjevil se mu Kristus. Vatikánský rozhlas pak citoval jen poslední dvě slova Kristova: „Sequere me!“ (Následuj mne!) – což znamenalo, že jako Kristus nezemře přirozenou smrtí…
Pius byl nejspíš otráven svým osobním lékařem (papežská kurie byla tehdy ještě bez zrádců ve vlastních řadách), který za velké peníze rozprodával nepřátelům Církve fotografie agonií se svíjejícího papeže. To je skutečnost.
Za svého zástupce navrhl Pius XII. janovského kardinála Siriho. Shromážděné konkláve dlouho nebylo schopno se sjednotit na volbě nového papeže. K volbě totiž nestačila pouhá většina, ale dvoutřetinová většina plus jeden hlas. Volba se neúměrně protahovala, a tak nakonec kardinálové zvolili papežem 77letého a nemocného kardinála Roncalliho jako „papeže přechodného období“. (Zřejmě se počítalo s tím, že nebude dlouho žít, a pak se situace nějak vyjasní).

Zvolený kardinál Roncalli přijal jméno protipapeže doby velkého západního církevního schismatu Jana XXIII. Předním na tuto tradici nenavázal žádný z papežů… Celý „světový“, tj. Zednáři kontrolovaný tisk jásal... Ve Vatikánu byla provedena nekrvavá revoluce: Začalo se „smýčit a větrat, všechny brány až do té doby nedobytné vatikánské pevnosti se otevřely Židům, zednářům, a všem ostatním nepřátelům Kristovy Církve. Tuto „revoluční“ změnu neomylně vyjadřují dvě hesla: Apertuta a ministra (otevření doleva) a Aggiornamento (něco jako zevšednění)! Měl to být vznik nové, moderní církve, vycházející vstříc „požadavkům“ nové doby! Vznik církve, která ztratila svou tisíciletou tradici a tím ztratila svou totožnost! A tak se mohli později progresisté chlubit, že kdyby Pius XII. vstal z mrtvých, že by svou Církev nepoznal…
Hned poté začaly být kazatelům dávány otevřené pokyny, držet se „úrovně horizontální“ (tj. láska k bližnímu) a aby zanedbávali „úroveň vertikální“ (tj. láska k Bohu), což se i skutečně děje! Znamená to, že se Kristova Církev má vzdát biblického, Bohem zjeveného náboženství, a má se zapojit do zednářského úsilí o L Eglise Universala, všeobecnou církev, vyznávající náboženství humanity a sociálního vykoupení lidstva, tak jak to bylo naplánováno v příšeří zednářských lóží na konci minulého století, a tím má Kristova Církev spolu se zednáři budovat New Age, tedy Nový věk!

New Age, jenž má propuknout hned počátkem třetího tisíciletí… Pak by se Církev mohla uplatnit jen na poli charitativním, to znamená, že by se měla namísto katechizování starat prakticky jen o ubytování bezdomovců, jak se dnes také děje.
Kardinál Roncalli byl (tedy pozdější papež Jan XIII.) nunciem v Paříži. V této funkci byl navštěvován židovskými rabíny, a kdykoli k tomu byla příležitost, dával rabín při vstupu do místnosti přednost slovy, že Starý Zákon byl dříve než Nový… Když byl nunciem v Turecku, vstoupil podle tvrzení italského žurnalisty Carpiho do mystické sekty Bratrstva Růže a Kříže (Rosenkruciáni). Je to zednářská odnož, která si vytkla za cíl zničit papežství. Carpi to napsal v knize „Proroctví papeže Jana“. Pokud by toto tvrzení bylo pravdivé, a mnohé tomu nasvědčuje, pak by šlo doslova o hroznou věc, protože automatická exkomunikace „ipso facto“ podle can. 2335 se vztahuje nejen na zednáře, nýbrž i na zednářské neregulérní odnože.
„Mozkem“ papeže Jana XXIII. byl kuriální kardinál Augustin Bea, pocházející ze staré židovské rodiny, vypovězené před staletími ze Španělska a později usazené v Německu. Nicméně Jan XXIII. byl pravověrný a konservativní. O tom svědčí např. to, že založil v Římě fakultu pro výuku latiny, jež však nakonec pro odpor biskupů neuspěla. Když viděl, jak situace na koncilu (Druhý Vatikánský koncil 1962) vypadá, trpěl strašnými výčitkami svědomí. Na Boží hod svatodušní umírá v hrozném duševním rozpoložení… Dal svolat všechny, o nichž se domníval, že jsou jeho přáteli, a zapřísáhl je, aby vyřídili jeho nástupci, že nemá v koncilu pokračovat, protože on si to takhle nepředstavoval… Přítomní to umírajícímu slíbili, aby mu ulehčili odchod na věčnost, i když příliš dobře věděli, že přání umírajícího o zastavení koncilu již nelze splnit.
Jako svého nástupce navrhl papež Jan milánského arcibiskupa Montiniho, který pak byl skutečně zvolen a přijal jméno Pavel VI. Montini byl původně kuriálním kardinálem, když se však Pius XII. dozvěděl, že Montini za jeho zády jednal se Sovětským svazem, odstranil ho z kurie podle zásady „promoveatur ut amoveatur“ (budiž povýšen, aby byl odstraněn) a jmenoval ho arcibiskupem milánským. Pavel VI. byl slabý a pod vlivem progresivistů, zejména zpočátku svého pontifikátu. Jmenoval progresivity na mnohá důležitá místa a svým tajemníkem a státním sekretářem jmenoval francouzského kuriálního kardinála Jeana Villota, který mu zadržoval korespondenci a pozměňoval jeho písemné projevy. Papež Pavel VI. zemřel roku 1978. Po něm nastoupil papež Jan Pavel I.
Ve třicátý druhý den jeho pontifikátu mu byl předložen kompletní seznam vatikánských zednářů. (Bylo to právě v době, kdy v Itálii propukla aféra se zednářskou lóží a při ní vyšlo najevo, že ve Vatikánu je kolem stovky zednářů). Nový papež řekl týž den večer poněkud nediplomaticky kardinálu Villotovi, že na jeho služby dále nereflektuje. Dále ať už mluví jen fakta. Když druhý den ráno nepřišel papež sloužit mši svatou, šli se podívat do jeho ložnice, a nalezli papeže mrtvého. Byl okamžitě přivolán kardinál Villot, který papeže v době jeho nepřítomnosti zastupoval, a postaral se o to, že nebyla zjištěna žádná stopa příčiny úmrtí. Přátele papeže, kteří měli podezření na otravu, žádali lékařské ohledání těla, ale tomu Villot z titulu své moci zabránil. Dovolte malou osobní vzpomínku k této události: V únoru roku 1979 jsem se ptal na tuto záležitost českých kněží v Římě. Řekli mi tolik: „To už i vy za železnou oponou víte, že Jan Pavel I. byl otráven?“ Jejich přesvědčení o nepřirozené smrti Jana Pavla I. bylo pevné – viděli totiž v jednom roce mrtvá těla dvou papežů. Tělo Pavla VI. vyhlíželo docela normálně, mrtvola Jana Pavla I. byla nepřirozeně promodralá…

Bankéř boží, zednáři a Vatikán

Během nekritických mediálních orgií kolem úmrtí Jana Pavla II. a volby jeho nástupce nepozorovaně proklouzla drobná agenturní zprávička, jež ale může pro katolickou církev znamenat velké problémy. Ze stínů minulosti se vynořil přízrak smrti Roberta Calviho, svého času nazývaného Bankéř boží. Právě v den zahájení kardinálského konkláve zatkla britská policie v rámci obnoveného vyšetřování případu, který před čtvrtstoletím vyrazil dech Itálii i celému světu, čtyři podezřelé. Jménem, kolem něhož se celý případ točí, je Roberto Calvi. Milánský rodák, věřící katolík, a především finanční talent. Těsně po skončení druhé světové války začíná pracovat pro Banco Ambrosiano, jednu ze sítě bank katolické církve. Schopný finančník a obratný kariérista rychle postupuje, až se dostane do vedení banky. Na počátku šedesátých let se pod jeho vedením stává z Banco Ambrosiana jeden z největších finančních ústavů Itálie. Takové úspěchy nezůstanou dlouho bez odezvy spokojeného Vatikánu. Mladého bankéře bere pod patronaci vatikánský finanční mág a osobní přítel papeže Pavla VI. Michael Sindona. Tento muž není jen důvěrníkem vatikánské elity, je také bývalou spojkou mezi CIA a sicilskou mafií. Jeho dlouhé prsty mu umožňují ilegálně investovat vatikánské finance v zámoří a jinou cestou přivádět zisk zpět ve prospěch třetího důležitého muže celého případu, biskupa Paula Marcinkuse. Jako další osobní přítel papeže Pavla VI. stojí chicagský biskup od začátku sedmdesátých let v čele Vatikánské banky. Calvi, Sindona a biskup Marcinkus uzavírají tajný obchodní pakt. Cílem není nic menšího než vybudování tajného finančního impéria Vatikánu mimo dohled italských finančních úřadů.

Biskup Paul Marcinkus s Janem Pavlem II. Čtvrtým mužem do partie je Licio Gelli, velmistr zednářské lóže Propaganda Due neboli P-2. PROPAGANDA DUE P-2 byla lóží zřízenou na konci 19. století pro zahraniční svobodné zednáře, kteří dlouhodobě pobývali v Itálii. Licio Gelli, bývalý člen Mussoliniho černých košil a později Obersturmführer SS, se do jejího čela postavil v polovině šedesátých let. Pod jeho vedením se z P-2 rychle stává tajná organizace spolčující nejvýznamnější muže tehdejší Itálie. Dobrovolně či na základě Gelliho vydírání do ní vstupují přední právníci, obchodníci, vojenští velitelé, důstojníci tajné služby a také bankéři. Jména Calvi a Sindona mezi nimi nesmějí chybět. Tajné bankovní impérium, které budují pro Vatikán, se stává součástí rozsáhlé sítě kontaktů, ilegálních obchodů, praní špinavých peněz organizovaného Gellim a jeho lóží.
P-2 buduje své pobočky také v Argentině, kde ji údajně řídí sám prezident Juan Domingo Perón, a v dalších jihoamerických zemích - zde jsou jejími členy důstojníci vojenských junt podporovaných CIA a také drogové kartely. Velmistru Gellimu ale nestačí pouze bohatnout. Má veliké ambice. Při pozdějším vyšetřování Calviho vraždy nalezne policie v jeho domě detailně vypracovaný dokument nazvaný "Plán na znovuzrození demokracie," který by cestou nenásilného převratu zavedl v Itálii jakousi autoritativní formu demokracie v čele s elitou - členy P-2. Nepřátelé státu - mají být internováni, volební právo omezeno.

Licio Gelli, velmistr zednářské lóže V Gelliho vile nalézá policie také tajný seznam asi tisícovky členů P-2, mezi nimiž nechybějí ani tak zvučná jména jako dnešní premiér Silvio Berlusconi či Vittorio Emanuele, člen bývalého královského rodu. V reakci na tato odhalení zavádí Itálie na počátku osmdesátých let zákaz tajných společenství, obzvláště přísný pro členy uniformovaných složek. VYŠETŘOVÁNÍ A SEBEVRAŽDA S jídlem roste chuť, na druhou stranu ale klesá obezřetnost a na konci sedmdesátých let stále bohatší finanční síť Vatikánu a P-2 začíná přitahovat pozornost italských vyšetřovatelů. Objevují se i první finanční obtíže. V důsledku příliš velkorysých zahraničních investic se v roce 1976 hroutí Sindonovo bankovní impérium. Na Gelliho upozornění vatikánský bankéř na poslední chvíli uniká zatčení a prchá z Itálie. Roberto Calvi ale odmítá použít finanční prostředky Banky Ambrosiano ve prospěch svého bývalého ochránce. Čtyřlístek se trhá. Mračna se však už stahují i nad Banco Ambrosianem, které je v té době suverénně největší soukromou italskou bankou. Calvi žádá pomoc svých vatikánských ochránců. Šéf Vatikánské banky Marcinkus, který je mezitím povýšen na arcibiskupa, mu poskytne krytí Svatého stolce. Je však pozdě. V roce 1981 oznamuje Banco Ambrosiano krach. Podle vyšetřovatelů se v nepřehledné změti investic, nastrčených společností a peněz Vatikánu, katolických bank a mafie ztratilo jeden a čtvrt miliardy dolarů. Hlavní odpovědnost nese pochopitelně její šéf Roberto Calvi. Média mu brzy vymyslí přiléhavou přezdívku -Bankéř boží.
Problémy mají i dva právě jmenovaní nejvyšší představitelé církve - papež Jan Pavel II. a šéf kongregace pro církevní nauku Joseph Ratzinger. Oba čelí silnému tlaku na okamžité očištění církevních financí a propuštění všech vatikánských úředníků, kteří se do skandálu namočili, především arcibiskupa Marcinkuse. Události dostávají rychlý spád. Roberto Calvi je odsouzen za korupci a defraudaci. Odvolává se ale a je propuštěn na kauci. Tajně prchá přes Jugoslávii a Rakousko do Londýna. S sebou má kufřík plný kompromitujících materiálů. O osm dní později je na lešení pod londýnským mostem Blackfriars nalezeno oběšené tělo muže s asi patnácti tisíci dolary a rozbitými cihlami, symbolem odpadlého zednáře, v kapse. Policie brzy zjistí jeho totožnost - Roberto Calvi, Bankéř boží. Oficiální závěr vyšetřování zní -sebevražda v důsledku životního krachu. DRUHÉ VYŠETŘOVÁNÍ A VRAŽDA V následujících letech pokračuje vyšetřování finančního skandálu. Svému osudu nakonec neunikne ani bývalý Calviho ochránce. Po zatčení v USA a následném vydání do Itálie je ve vězení zavražděn Michael Sindona. Velmistr P-2 Licio Gelli prchá do zahraničí, jen arcibiskup Marcinkus zůstává pod ochranou Vatikánu i v čele Banco Vaticana ještě další desetiletí. Dnes se, i nadále pod diplomatickou ochranou Svatého stolce, stará o malý kostel v americkém Sun City. O tom, co se před čtvrtstoletím stalo, odmítá mluvit. Kauza Bankéře božího ale usnula jen dočasně. Před třemi lety dospěli britští vyšetřovatelé k závěru, že Calvi byl ve skutečnosti zavražděn. Britská i italská policie případ znovu otevřely a osmnáctého dubna tohoto roku zatkla v souvislosti s Calviho vraždou italská policie čtyři lidi. Mezi nimi i Flavia Carboniho, bývalého vatikánského prostředníka s mafiánskými styky. Obnovené italsko-britské vyšetřování má k dispozici techniku 21. století a údajně i řadu nových důkazů o zapojení Vatikánu do Calviho špinavých obchodů. Jisté je, že pokud tato bomba vybuchne, bude mít Vatikán obrovské problémy.

"KATOLICKÝ" ZEDNÁŘI V ČECHÁCH

Bývalý dominikán Odilo Štampach se v televizním pořadu přiznal, že je už více než deset let svobodným zednářem. Uvedl také, že současný biskup Dominik Duka půjčoval svícny k zednářským praktikám. Jaký je současný vztah katolické církve k tomuto spolku? Může v něm být katolík kněz nebo laik? Jsou informace o biskupovi Dukovi pravdivé?Jak je to s dalšími knězi, není třeba Tomáš Halík také v tomto spolku? Proč se vlastně Štampach takto veřejně přiznává? Pokusím se odpovědět osobně i obecně k pořadu ČT Vertikála, kde mj. vystupoval i Ivan Štampach, dříve řeholní dominikánský bratr Odilo O.P. V prvé řadě mne mrzí formulace "proč se Štampach veřejně přiznává", která snad nevědomky užívá policejní a soudní terminologii. Není to okrajová záležitost, svědčí o postoji mnoha lidí jak k zednářům, tak k Ivanu Štampachovi. Ani oni, ani on však nejsou zločinci. Štampach se veřejně k zednářům hlásí a své důvody zná sám, pisatelka se jej může zeptat na jeho elektronické adrese, není na mně, abych se dohadoval důvodů. Řekněme však rovnou to, co bylo řečeno i v uvedeném pořadu - není v naší zemi obvyklé takto veřejně se k příslušnosti v lóži hlásit. Pokud vím, učinil to herec a bývalý moderátor Svobodné Evropy Štěpánek po svém návratu z německé emigrace.
Nejen tento dotaz, ale mnohem více reakce řady církevních představitelů na uvedený pořad ČT svědčí o tom, jak málo pozorně dokážeme naslouchat médiím.

Ivan Štampach rozhodně neřekl, že biskup Duka je zednář, ani neuvedl, že on jej se zednáři seznámil. Štampach vyprávěl oblíbenou historku prvního setkání se zednářem, historku, která je roztomilá, ale nepozornými posluchači může být (a je) interpretována pomlouvačně a nebezpečně. Pro ty, kdo Vertikálu neslyšeli, nebo ji poslouchali nesoustředěně, shrnu: do dominikánského kláštera v Praze po revoluci přišel neznámý člověk, který si potřeboval půjčit svícny. Neřekl k čemu, neřekl ani, že se jedná o zednáře. Dominik Duka, tehdejší provinciál, mu svícny půjčil, ale opsal si pro jistotu číslo auta, v němž byly odváženy. Od půjčovatele dostal vizitku s normálním jménem. Během dalších událostí, které Štampach nezmínil, např. zpráv v tisku o návštěvě jedné americké delegace a znovuobnovení zednářské lóže, se provinciál domníval, že se jednalo právě o tuto akci. Řekl to Štampachovi jako religionistovi a zájemci o sekty a různé náboženské a polonáboženské organizace. Svícny byly už vráceny, vizitku Dominik ztratil. To vše bylo v pořadu řečeno. I to, že se Štampach dostal k zednářům přes manžela své známé, které po čase právě tuto historku vyprávěl a ona na ni zareagovala tak, že vlastně zednáře zná.
Podle církevních předpisů, které se ovšem léty měnívají, by kněz neměl být v zednářské lóži. Církev k tomuto nařízení vedly zřejmě dva hlavní důvody: některé lóže jsou zaměřeny spíše ateisticky a kněz by neměl sloužit dvěma pánům.
Zda jsou či nejsou v českých lóžích další kněží, to není známo. Podle mých informací v naší zemi kněží respektují nařízení Vatikánu v této věci. Nemohu mluvit za Tomáše Halíka, ale nic nebrání zeptat se jej, je to veřejně činná osoba a velmi otevřený člověk, který jistě odpoví.

Zdroje: Reflex 18/2005, Týdenník Politika 1992.

K téme:

Cíle Iluminátů, dosadit na místo papeže svého člověka, se zdá být dosaženo !
Tajné dějiny jezuitů
Zoznam slobodomurárov v katolíckej cirkvi
Nové dogmatické učenie rímsko-katolíkov, prijaté II. vatikánskym koncilom
Svetovláda slobodomurárov a iluminátov
EU v biblických proroctvách?
Pyramída na jednodolárovej bankovke a Veľká pečať USA
Ilumináti
Stručné dejiny slobodomurárstva

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace