Úvod V této studii bych se rád, s přihlédnutím k řeckému originálu, na základě srovnání se synoptickými evangelii a v neposlední řadě komparací s pracemi respektovaných teologů, či originálních postřehů praktických kazatelů, pokusil o výklad perikopy z Markova evangelia. Jako výchozí látku jsem si zvolil text Mk 12, 13-17. Tento text bych dále rád stručně zasadil do historického kontextu, který by reflektoval kulturní, politické ale i kultické pozadí vzniku Ježíšova výroku, který je srdcem celé perikopy.

Ve své exegezi bych se proto pokusil zohlednit, jaký význam dané verše měly pro Židy Ježíšovy doby, jak jim běžní lidé Římany okupované Palestiny na přelomu letopočtu rozuměli, a rád bych se pokusil vysvětlit, za jakým účelem byl vůbec položen dotaz, který vedl k tomuto Ježíšovu explicitnímu výroku. Rovněž bych chtěl odkrýt hlubší smysl Kristovy odpovědi v kontextu dané doby a v neposlední řadě se budu snažit o historický přesah, resp. o to, jaký význam mají Kristova slova pro církev a potažmo pro společnost dnešní doby. Jsem totiž přesvědčen o tom, že Ježíš zde velmi jednoduše, pomocí symbolu, ukázal na jeden ze základních principů, který pomáhá vymezit a potažmo vysvětlit vztah mezi profánní a kultickou společenskou sférou. Jinými slovy zde Ježíš vymezil vztah církve k sekulární, a v dané době i okupační, vládnoucí moci. 1. Popisná část 1. 1. Synoptická a gramatická reflexe Celá perikopa začíná narativní částí, která je tvořena veršem, kde nám Marek popisuje dvě specifické skupiny Židů, a to farizee s herodiány, kteří přicházejí s cílem nachytat Ježíše na jeho vlastních slovech. Mk 12,13 Poslali k němu některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili za slovo. Matouš celou situaci dokresluje tím, že ti, kdo přišli za Ježíšem s herodiány, byli ve skutečnosti učedníci farizeů, kteří byli posláni samotnými farizei. Důvodem jim byla Kristova podobenství o zlých vinařích a hostině, která Ježíš veřejně pronesl zjevně na jejich adresu a ve kterých právě farizeové poznali sami sebe (Mt 22,15). Lukáš pak tuto zprávu rozšiřuje o konstatování, že v pozadí celé události byli i zákoníci a velekněží, jejichž přívrženci právě tito herodiáni a učedníci farizeů byli. Tuto lest pak nastražili s jejich pověřením s cílem vydat Ježíše vladařově moci a soudu (L 20,19). Z gramatického hlediska je dobré si zde povšimnout slovesa “agreuo”, které je v textu ve tvaru třetí osoby plurálu konjuktivu aoristu aktiva a vztahuje se k herodiánům a farizeům resp. k jejich činnosti zaměřené na Krista. Jedná se o jediný výskyt tohoto slovesa v Novém Zákoně ve vztahu k člověku a v koiné se používalo pro označení například uštvání zvířete nebo obecně pro lov, který končil smrtí štvaného objektu. Použitím tohoto slovesa tak Marek demonstruje skutečný motiv Kristových tazatelů. Při četbě této perikopy v řečtině nám důrazně a plasticky vyvstane silný moment, který uvodí celý příběh a dá nám nahlédnout do mysli náboženských vůdců ve vztahu k jejich nerozpoznanému Mesiáši. Například Pavlík zde nabízí originální alternativu, kde vedle klasického významu “aby jej chytili za slovo” nebo “polapili v řeči” překládá “aby ho ulovili v řeči.”. V dalším verši je pisatelem zachycena přímá řeč, ve které se poslaní dotazují Krista, zda je dovoleno platit imperátorovi, který je zde představován římským císařem, obecnou daň. Je dobré si povšimnout, že svoji otázku, kterou evangelista v předešlém verši odhaluje jako spekulativní, zmínění uvozují lichotkou na adresu Krista, ve které potvrzují hodnověrnost jeho učitelského úřadu. Mk 12,14 Ti šli a řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Máme dávat, nebo nemáme?" V této části se synoptická evangelia co do popisu shodují. Lukáš je zde poněkud skromnější a vedle slov obecného dotazu na dovolení dávat císaři daň, již neuvádí slova, ve kterých se vyslanci velekněží a farizeů přímo ptají, zda oni sami mohou daň platit. Pro další exegezi je dobré si povšimnout slova “exestin”, které se vztahuje k možnosti určité lidské činnosti. Doslova: “smí se”, “lze”, je “dovoleno”, které je zde součástí otázky. Farizee ani nenapadne, že by placení daně bylo Božím nárokem. Jsou si jisti že není, a proto se snaží Ježíše “ulovit”, aby jeho případné odsouhlasení této “možnosti” mohlo být konfrontováno s Božími nároky, které dotyční nahlížejí jako tomuto odporující. Než bude následovat Kristova odpověď, je zde opět krátký, narativní půlverš, ve kterém nás Marek nenechává na pochybách o tom, že Ježíš prohlédl danou lest, dotyčné pokáral, a požádal je o denár. Mk 12,15 On však prohlédl jejich úskok a řekl jim: "Co mě pokoušíte? Ukažte mi denár!" Zde synoptikové zachycují rozdílné detaily, zejména v Kristových slovech. Matouš je zde relativně nejobšírnější a zaznamenává přímou řeč, kde Ježíš nazývá své tazatele “pokrytci” a namísto slova denár ”denarion”, který shodně popisují Marek a Lukáš, uvádí “peníz daně” - nomisma tu kensu. Tím evangelista poodkrývá čtenáři i ekonomickou divergenci platidel užívaných tou dobou v Izraeli, která bude vysvětlena později. Po obdržení denáru Ježíš pokládá otázku, ve které se ptá svých tazatelů, koho symbolizuje portrét, vyražený na minci, a co znamená nápis. Dostává se mu odpovědi, že jde o obraz císařův. Mk 12,16 Když mu jej podali, zeptal se jich: "Čí je tento obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Zde není mezi jednotlivými evangelii prakticky rozdíl. Pouze Lukáš je opět nejstručnější a vynechává událost, kdy tazatelé podávají Kristu denár. Po této odpovědi pak Ježíš používá ke své argumentaci jejich odpovědi a uvádí, že každému je třeba dávat co jeho jest. Tedy císařovi – potažmo sekulárnímu vládci – to, co patří císaři, a Bohu poukazovat to, co patří Bohu. Mk 12,17 Ježíš jim řekl: "Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu." Tato slova, jak bude vysvětleno později, zachycují srdce celé perikopy a není proto divu, že Matouš, Marek i Lukáš je popisují zcela shodně, aniž by se obsahově i stylisticky podstatněji odlišovali. Z gramatického hlediska je dobré zdůraznit rozdíl mezi slovy použitými v otázce farizeů a Ježíšovou odpovědí. Zatímco farizeové se ptají na možnost platby - exestin, Ježíš používá imperativu třetí osoby plurálu slovesa "apodidonai". Doslova: “odevzdejte, splaťte”! Navíc zde uvádí stejný přísudek k podmětu, který tvoří jak Bůh, tak císař. Tedy, volně parafrázováno: “dejte Bohu i císaři, co jim právem patří!” Není divu, že takováto odpověď vyvolala údiv. Po ní již tazatelé nebyli schopni dalších slov. Mk 12,17 Velice se nad tím podivili. Zde je dobré si povšimnout dílčích rozdílů v interpretaci zakončení příběhu v deskripci jednotlivých evangelistů. Z jejich harmonizace nám vznikne syntéza celého dochovaného příběhu. Marek je zde stručný a všímá si jen údivu tazatelů, zatímco Lukáš zaznamenal, že pokušitelé byli nejen udiveni, ale že jim Kristova odpověď neumožnila, aby jej “přistihli v řeči”, a proto umlkli (L 20,26). Jak déle dokresluje Matouš, proto jej nechali a odešli (Mt 22,22). 1. 2. Historické pozadí Abychom mohli lépe pochopit celou hloubku příběhu, vystihnout jeho pointu a zobecnit jeho princip, nebude na škodu si v krátkosti načrtnout dobové pozadí celého příběhu. Izrael byl v Ježíšově době římskou kolonií, která byla spravována římskými protektory, které ustanovoval císař. Císařem byl Tiberius a Palestinu spravoval Pontský Pilát. Existoval zde celý rozvinutý daňový systém, který byl ze strany impéria vůči Izraeli uplatňován. Jak uvádí Slatinský, daň měla celou řadu symbolů. Stříbrný denár, který chtěl Ježíš vidět, sloužil k platbě daně císaři. Stály na něm, vedle portrétu a trůnu s bohyní, i nápisy “císař Tiberius, syn božského Augusta” a na rubu “velekněz”. Pro Žida by byla hanba, potupa a rouhání, pokud by vůbec vlastnil takové “svatokrádežné” mince. Podle některých teologů byly text a symboly na denáru v očích Židů porušením přikázáním desatera nemít jiné bohy a neuctívat rytiny. Chadima poukazuje, že v Izraeli se proto používaly paralelně dvě platidla: šekely a římské denáry. Římské mince ovšem z hospodářského života původní izraelskou měnu brzy vytlačily, takže se používala téměř výhradně v chrámu, a proto zde musely být stoly penězoměnců. Farizeové prohlašovali, že římské, modloslužebné mince, není záhodno nosit u sebe, a proto směli mít pravověrní Židé jen šekely. Židé se v Ježíšově době štěpili do několika sekt, z nichž nejvlivnějšími byli saduceové, farizeové, herodiáni, zákoníci, esejci a zéloté Podle Josefa Flavia byly občas tyto sekty ve vzájemném konfliktu, a jak uvádí i Lukáš, apoštol Pavel hbitě, při své obhajobě před veleradou, využil jejich doktrinálních rozdílů, čímž téměř způsobil krveprolití mezi saducei a farizei. Tato doba byla navíc provázena mnoha vzpourami a jedním z důvodů byly právě i neustálé spory ohledně legitimity placení daně císaři. Symbol vyobrazení římského imperátora na mincích, které byly volně obchodovatelné v Izraeli, způsobil velké pnutí nejen mezi Židy samotnými, ale zejména mezi Židy a římskými okupanty. Jelikož byla otázka legitimity placení daní Ježíšovi položena i ze strany herodiánů, můžeme zde hledat hlubší smysl. Herodovská šlechta v okupovaném Izraeli plnila zprostředkovatelskou roli mezi Římem a místním obyvatelstvem právě ohledně placení daní. Sami herodiáni měli zájem, aby k výběru docházelo jejich prostřednictvím. K tomuto výkladu se přiklání i Fazekaš, který uvádí, že zatímco herodiáni viděli v placení daní loajálnost vůči panovníkovi, pro farizee se jednalo o modloslužbu a odpadnutí od Hospodina Ať už by Ježíš odpověděl jakkoliv, resp. kladně, či záporně, vždy by se dostal do sporu s jednou z těchto skupin. Naproti tomu se zcela novou, tomuto odporující teorií, přišel Betz, podle kterého byli v této pasáži zmínění herodiáni ve skutečnosti esejci. U nich bychom mohli takovouto toleranci očekávat jen ztěží.. Skutečnost placení daní Římanům byla tedy z hlediska rabínské ortodoxie a tradice značně kontroverzní. Už jenom to, že Židé platili daně římskými mincemi s vyobrazením císaře, byla považována za uznání legitimity císařovy vlády a uznání statutu římské okupace. Jak uvádí Rienecker, Židé se tomu vyhýbali tím, že se na minci striktně odmítali podívat, nebo se snažili liberalizovat striktní judaistické požadavky. Placení daní však obejít nedokázali, a tak se tato otázka stala velmi výbušnou v podstatě kdykoliv byla položena. Otázka kladená Ježíšovi je tak, podle Rieneckera, jednoznačnou pastí, ze které není úniku. 2. Výkladová část 2. 1. Konflikt s náboženskou elitou V úvodní části příběhu Marek popisuje farizee a herodiány, kteří přicházejí za Ježíšem, aby jej pokoušeli, resp., aby jej přiměli k odpovědi, která by jim umožnila jej vydat vládní moci. Zde je dobré zdůraznit, že na pozadí synoptiků jde ve skutečnosti o širší skupinu Židů v pozadí s veleknězi. Ačkoliv, podle Hoechnera, byli herodiáni skupinou Židů, která patřila ke stoupencům herodovské dynastie, byli ve spojení s farizei a patrně i zákoníky ze strany farizeů. Podle Novotného byli herodiáni sami specifickou skupinou farizeů, zatímco podle Betze šlo o skupinu esejců. Ať už je to jakkoliv a identita zde vystupujících herodiánů se může, dle jednotlivých vykladačů, v míře loajality vůči vládnoucí dynastii lišit, jedno mají všechny tyto náboženské skupiny společné. Nenáviděly vládnoucí Římskou vládu a skutečnost, že právě jí chtěly Krista vydat do rukou k usmrcení ukazuje, jak velkou nenávist mezi vrstevníky své doby, z řady náboženských elit, Kristus svoji osobou resp. svým učením způsoboval. Jeho učením a jeho osobou se cítili natolik ohroženi, že nenáviděná moc jim byla adekvátním prostředníkem k likvidaci v jejich očích nepravého Mesiáše. O této nenávisti svědčí i pozdější Talmudické texty, které líčí Ježíše jako toho, kdo je falešným učitelem, nicméně je zde činěn rozdíl mezi pohanskými věštci a Ježíšem z Nazareta. Pozdější, středověké redakce, pak už ukazují na Krista jako na toho, kdo léčí a uzdravuje prostřednictvím ďábelských sil. Tím se středověcí pisatelé v podstatě navracejí k mínění farizeů Kristovy doby. 2. 2 Vyslanci se dotazují Krista V interpretaci otázky, podle Marka formulované farizeji a herodiány, nicméně vymyšlené za pomocí velekněžské rady, dochází mezi vykladači v podstatě ke shodě. Výstižně jejich záměr popsal Slatinský. Farizeové a herodovci podle něho na Ježíše nachystali past. Odpoví-li Ježíš “plaťte”, prohlásí jej za kolaboranta s římskou vládou, což by mu uškodilo v očích všech, kteří nebyli spokojeni s Římem. Odpoví-li “neplaťte”, prohlásí jej naopak před Římany za rebela. Podle Hůlleho se tato nová konfrontace s farizei a herodiány zdála skutečně bez úniku. Zajímavého momentu si zde všímá Amadeus, když reflektuje kladné ocenění Kristova charakteru a potvrzení jeho učitelského, v podstatě rabínského úřadu, ze strany svých tazatelů. Podle něho farizeové s herodiány apelují na jeho pravdomluvnost a charakternost proto, aby Ježíš musel odpovědět pravdivě, neboť si uvědomují záludnost své otázky a jistí se tak před vyhýbavou odpovědí. Z obou aspektů, totiž jak ze strany historicky deklarované věroučné příslušnosti tazatelů, tak ze strany narativní stránky Markovy perikopy, je vidět, že otázka i pochvala Krista nejsou činěny za účelem lásky k pravdě a po touze znát správnou odpověď z úst toho, komu je takto činěna pocta. Jde o chladnokrevnou, promyšlenou a úskočnou strategii. Jejím cílem není nic jiného než zbavení Krista jeho života. Zde je možné získat jednoznačné ponaučení, že většina náboženských představitelů Ježíšovy doby, včetně velekněží, byla přes svou okázalou horlivost a lpění na ortodoxii i tradici mravně zkažená, odpadlá a eticky zkorumpovaná. Pro vůdce byla snesitelnější římská nadvládá než to, když někdo veřejně poukazoval na jejich nedostatky. Tak došlo k potvrzení Kristových slov, na která právě tito svojí úskočností reagovali. Přičteme-li k tomu i pozdně židovskou apokalyptickou teologii, kde Židé Ježíšovy doby, podle Cullmanna, spatřovali za napřátelskou mocí zlé, démonické síly, které ovládají jednotlivé vládce a celé národy a do jejíž moci chtěli farizeové s herodiány Ježíše svěřit, můžeme si uvědomit hloubku nenávisti, kterou dotyční ke Kristu pociťovali. 2. 3 Ježíšova otázka Než přistoupíme k samotné Kristově odpovědi, podívejme se na jeho bezprostřední reakci. Ježíš vyzývá své tazatele z řad farizeů, aby předložili denár. Chadima si při této příležitosti všímá toho, že farizeové veřejně vyhlašovali, že nepoužívají římské mince. Když je tedy Ježíš žádá o denár a oni mu jej podávají, nepřímo je tak zahanbuje a usvědčuje z jejich pokrytectví. Dá-li se v této interpretaci najít bohoslovný hrot, pak toto usvědčení musí ještě zesílit, když se Ježíš výslovně ptá na to, koho obraz denár – podle Matouše “peníz daně” - zobrazuje. Farizeové tak mohli být přímo konfrontováni se skutečností, že u sebe nosí to, co u ostatních odsuzují. V tomto světle můžeme druhotně posoudit i jiné Kristovy výroky na adresu farizeů, kdy je mimo jejich nejčastější hřích pokrytectví, káral i za milování peněz. Cantinat proto uvádí, že se farizejství stalo synonymem pro pokrytectví. Farizejství lze podle něho nazvat škraboškou spravedlnosti, kterou si člověk nasazuje, aby se chránil před jejími skutečnými nároky, před nutností uznat vlastní hříšnost, před nutností následovat Boží hlas. Stejně tak jako se u farizeů projevila silnější nenávist ke Kristu než k impériu, zde se projevila silnější láska k penězům než k pravdě. 2. 4 Ježíšova odpověď Ve své odpovědi pak Ježíš argumentuje tím, že od sebe odděluje složku profánní a složku kultickou. Neboli odlišuje pravomoc a působnost světského vládce a náboženského vůdce (který v tomto případě je Božím zástupcem, jemuž se například platil desátek). Někteří vykladači dokonce chápou Ježíšovu protiotázku i jako odmítnutí falešné alternativy neplacení daní, nabízenou zde farizeji. Rienecker výkladový přehled ještě rozšiřuje o dvě dimenze, a to, že Ježíš odmítá odpovídat způsobem, kterým jsou mu alternativy manipulativně předloženy, čímž demonstruje svoji učitelskou suverenitu, a zároveň zde spatřuje latentní, avšak přesto zřetelné vybídnutí farizeů, aby skutečně dávali Bohu to, co mu náleží. Zcela originální pohled, vycházející z gramatické konstrukce, a vytvářející plastický pohled na hloubku Kristovy odpovědi, nabízí Fazekaš. Podle něho Kristova slova ukazují, že Židé nemají peníz ”dávat”, ale ”vracet”. Peníz císaři patří z Božího rozhodnutí, a tím, že mu jej odevzdají, nedojde k porušení Božích práv, ale k jejich naplnění. Když denár používají při obchodování, mají ho vrátit, když platí daň. V každém případě ale myšlenka akceptování sekulární autority byla Židům naprosto cizí. Přesto, že Tóra znala diverzifikaci moci mezi kněží, krále a proroky, a tím legitimovala i existenci politické moci, jednalo se vždy o moc náboženskou, spojenou s vykonáváním kultu. Zde ale, jak uvádí Rienecker, šlo o zcela nové vytýčení jednotlivých polí působnosti, na která navazoval Augustin a pozdější křesťanští teologové ve snaze o vymezení kultické a profánní sféry. Není divu, že tato odpověď vyvolala údiv. Zcela v tomto duchu se vyjadřuje i Amadeus, podle něhož je v příběhu resp. v Ježíšově odpovědi ukázána nejen dokonalá porážka farizejské troufalosti, ale i důležité poučení pro všechny posluchače. Je to závažné upozornění, že k povinnostem, které má věřící vůči občanské společnosti, je zavázán nejen před lidmi a před zákony, ale i před samým Bohem. Je ovšem třeba si i uvědomit, že v očích farizeů tak došlo k legitimizaci římské nadvlády a farizeové o to více v budoucnu usilovali Krista zabít vydáním k popravě okupační moci, což se jim později podařilo. 2. 5 Údiv a odchod tazatelů V samotném závěru perikopy stojí za zamyšlení údiv Ježíšových pokušitelů. Zde řada exegetů nedává příliš obšírné vysvětlení a akt údivu vztahují pouze na Kristovu explicitní odpověď. Je ovšem dobré podotknout, že lze minimálně spekulovat o tom, že na tomto údivu se mohlo do značené míry podepsat i to, že se farizeové sami usvědčili tím, že demonstrovali přítomnost mincí, kterými pohrdali, ve svém vlastnictví. Lukáš pak výslovně uvádí, že krom údivu se zde projevila i nemožnost chytit Ježíše za slovo a Matouš popisuje, že z tohoto důvodu tazatelé od Ježíše odešli. Exegeti, jako například Rienecker, si opět všímají, že farizeové se s tímto neúspěchem nespokojili a dále usilovali Ježíše zabít. I zde si proto čtenář evangelia může uvědomit, že náboženským představitelům vůbec nešlo o pravdu nebo o správnost odpovědi v rámci jejich ortodoxie. V každé disputaci jen hledali možnost, jak se svého kritika a konkurenta zbavit. Podstatnou součástí údivu muselo být i zděšení nad tím, že Ježíš nejen neodsoudil placení “hříšnými” mincemi uzurpátorské vládě, ale ještě tuto věc viděl jako naplnění Božích principů. Farizeové nechápali, že Ježíš mířil neskonale dál, než oni byli schopni dohlédnout. Ježíš přišel s Novou Smlouvou, která se vztahuje na celé stvoření, na všechny lidi, bez nutnosti stát se židovským proselytou. Nechápali, že Boží, Kristovo Království, nemá původ v tomto světě. Netušili, že začíná nový “eón”, ve kterém již nebude nositelem kultu světská vláda, ale vláda duchovní, Boží, nad jeho vyvolenými. Jeho následníci tak budou mít dvě autority, které bude třeba respektovat: lidskou, viditelnou – relitivní a omylnou – a duchovní, neviditelnou, neomylného a svrchované Boha, absolutního vládce. Netušili, že v Kristově odpovědi právě slyší slova, která se stanou pilířem státotvorných definic, které budou podstatou náboženské svobody a zároveň umožní fungování a prosperitu společnosti. Jejich zaslepenost, záludnost, pokrytectví a milování peněz jim nedovolily tohoto Boha rozpoznat v tom, který stál před nimi, a koho nakonec zahubí rukou bezbožníků. 3. Závěr 3. 1 Formální přínos Celý tento kratičký příběh je výmluvnou ukázkou Kristovy prorocké a učitelské služby, ve které Ježíš káral odpadlé představitele Izraele, v tomto případě nejvyšší autority, kteří proti němu pletichaří a snaží se jej, pomocí prostředníků, nachytat na jeho výrocích, postavit jej proti Římanům a zavraždit jej. Kristus opakovaně rozeznává jejich úmysly, odhaluje jejich motivy a napomíná je. Moudrostí své odpovědi pak své oponenty umlčuje, přičemž, jak dále zachycuje chronologie následných událostí, oni nepřestávají hledat příležitost, jak se nepohodlného proroka, v kterém nepoznávají svého Mesiáše a Pána, zbavit. Nepohrdají při tom fyzickou likvidací za pomocí sekulární moci, kterou z hloubi duše nenávidí. Z těchto střetů a veřejných disputací pak zřejmě vznikaly sbírky Kristových výroků, které nacházíme v evangeliích a které vytvářely věroučnou základnu podstaty Nové Smlouvy. Ježíšovo učení tak de facto vznikalo v praxi, za pochodu, a naplňovalo verše z prologu Janova evangelia, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Samotná perikopa je pak z různých pohledů zpracována u všech synoptiků, což naznačuje i důležitost příběhu pro formování křesťanské ortodoxie. 3. 2 Doktrinální přínos Jak již bylo předesláno, látka tohoto příběhu posloužila v historii církve k vymezování vztahu mezi náboženskou a sekulární sférou lidské společnosti, a to vždy v závislosti na konkrétním dějinném, kulturním a politickém uspořádání. Autoři výkladových poznámek k Novému Zákonu vidí návaznost Pavlovy teologie právě na tuto Markovu perikopu. Poslušnost císaři zde, podle jejich výkladu, není sama o sobě ve většině případů zradou Boha a poslušnost Boha není sama o sobě popřením světské vlády. Na tyto úvahy, v dobách pronásledování, navázal Justin ve svých apologiích, kde dokládal, že poslušnost Bohu nevylučuje poslušnost císaři. Později ovšen i církev řešila spojení “trůnu a oltáře”. Nejprve za doby vlády Konstantina, kdy byla vyhlášena tolerance křesťanství a nakonec se ono samo stalo jediným náboženstvím státním. Za další mezník můžeme považovat dílo významného křesťanského teologa Augustina. V jeho spise “O obci Boží” byl položen základ středověkého katolického pojetí obce církve a státu (Corpus Christianorum). Boj o světský vliv v církvi můžeme dále sledovat již v raném středověku. Vzpomeňme na konflikt mezi papežem Řehořem VII. a římským císařem Jindřichem IV. ohledně pravomoci dosazování církevních hodnostářů do úřadů (boj o investituru), který vyústil ve snahu o supremaci církve, resp. papeže nad národy. K oddělelní trůnu a oltáře pak dochází až s reformací. Přes německou a anglickou reformaci se nejčistší forma odluky uplatnila až v USA. Při utváření těchto pricipů byla právě látka této perikopy látkou k formulaci stěžejních pilířů principů odluky státu a církve a vymezování jejich vzájemných vztahů. Dodnes se na ni odkazují například i slovenští politologové. Princip oddělení kultické a profánní společenské složky pak vedl k základnímu principu náboženské svobody a tvoří neopomenutelný pilíř západní demokracie. Tuto divergenci moci můžeme nalézat již v dílech středověkých křesťanských filosofů, jako byl Jan ze Salisbury, později v anglickém pozitivismu – např. u Johna Locka – a prakticky se na této myšlence rozvinula i americká a evropská demokracie. Literatura

• Allmen, J. J. Biblický slovník, Kalich, Praha, 1991
• AMADEUS, B. Zamyšlení nad liturgickými texty dnešní neděle, Světlo, týdeník Matice Cyrilometodějské, ročník 42, 2005.
• Biblí svatá aneb všecka svatá Písma Starého i Nového zákona, podle posledního vydání Kralického z roku 1613, Centa, Brno, 2004
• Brown, R.E. An Introduction to the New Testament, Doubleday, New York, 1997
• Douglas, J. D. et al. Nový biblický slovník, Návrat Domů, Praha, 1996
• Dufour, L. X. Slovník biblické teologie, Křesťanská akademie, Velehrad, 1991
• FAZEKAŠ, L. Syn človeka, 2. časť: Trpitel za lidstvo, ECM, Bratislava, 1994 (elektronická verze, URL: http://www.cb.cz/vydavat-odbor/download/marek.zip>
• Greek New Testament (UBS 4th Edition), Editors: Alund, J., Karavidopoulos, C., Martini, B. Online Internet Version, URL: http://www.greekbible.com/educate.php>
• Hůlle. J., Kázání na perikopy, Denní tichá chvíle, říjen-listopad, 2005
• CHADIMA, A. In: Představujeme vám JFCH, Brána, Časopis sboru Českobratrské církve evangelické v Praze, červen 2004
• Charlesworth, J. Ježíš a svitky od Mrtvého moře, Vyšehrad, Praha, 1999
• Kusý, M. Dajte cisárovi, čo je cisárovo, a Bohu, čo je Božie, SME, 14. 5. 2003
• Libera, A. Středověká filosofie, Oikoymenh, Praha, 2001
• MÁNEK, J. Když Pilát spravoval Judsko, Kapitoly z dobového pozadí NZ, ÚCN, Praha, 1980
• McDowell, S. K. Bellies, M. A. Hledání demokracie, KMS, Praha, 1993
• Novotný, A. Biblický slovník, Kalich, Praha, 1992
• Nová Smlouva, Překlad KMS, Vydavatelství KMS, Praha 1994
• Nový zákon s výkladovými poznámkami, Česká biblická společnost, Praha, 1991
• Nový zákon, Sýkorův překlad v revisi Hejčlově, Velehrad, Olomouc, 1947
• Nový zákon, Z revidovaného řeckého překladu se stálým zřetelem k anglickému překladu Johna Nelsona Darbyho, přeložil Miloš Pavlík, Dolný Kubín, 1995
• RIENECKER, F. Evanjelium podĺa Matúša, Creativepress, Bratislava, 1992
• SLATINSKÝ, M. Odpověď na otázku, Katolík.cz, 15.3.2005, URL: http://www.katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=2503
• SOUČEK, J. Řecko-český slovník k Novému zákonu, Kalich, 2003