poslal mamona Pavel napsal:
"Proč ateista nemůže být křesťanem.
Proč nemohu být křesťanem ?
Je mnoho důvodů,proč nemohu být křesťanem.
První důvod
Spočívá v tom ,že moje mravní přesvědčení se nemůže smířit s tím,že někdo umřel za moje hříchy.Za hřích,který jsem nejenže nespáchal,ale ani nemohu považovat za hřích,neboť poznání dobra a zla je základ lidské morálky.Bez tohoto poznání není možné prožít život v souladu s lidstvem .
Ateista má pravdu. Já se pokládám za křesťana, ale učení o prvotním a dědičném hříchu pokládám za sporné a nemravné. Je to podle mne zátěž minulosti, kterou s sebou křesťanství vláčí z dob starozákonních i ranně křesťanských.
Věřím,že každý je povinen stát si za svými skutky a skládat z nich účty jen sám sobě. Proto že nečiňme druhým to co nechceme aby druzí činily nám.
Mohu doplnit, jen že za naše skutky nebudeme a nemůžeme odpovídat jen sami sobě, ale určitě i celé naší společnosti. Jako křesťan věřím, že budu "účty" skládat i vyšší, Boží moci.
Úvod
Vyjměme jeden kvádr z nosného pilíře a celá stavba se zhroutí. Problém je téměř neřešitelný, neboť kritik křesťanství to jasně nevnímá. Nebo lépe řečeno, vnímá to svým způsobem: jelikož mu jde právě o zhroucení stavby. Pozor! zde nejsme nijak nespravedliví vůči oponentovi, nepodsouváme mu za cíl nějaké záškodnické úmysly! Je tomu prostě tak, že on má svoji představu toho, co je správné a dobré; a jelikož křesťanství se samo proklamuje jako suma toho nejlepšího, hlásajíc, že uvnitř něj je cesta, pravda a život, potom je ona destrukce zamýšlena jistě v nejlepší víře jako restaurace.
Zmatení první - dědičný hřích
Jistě budeme s naším milým oponentem souhlasit, že člověk je zodpovědný za svá rozhodnutí. Stejně tak oceníme, že správně poukazuje na zlaté morální pravidlo, které dříve než bylo vysloveno Ježíšem, dávno před tím určovalo správnost lidského jednání, dokonce bylo nejednou explicitně vysloveno. Tvrdit, že člověk, který takto jedná, je z nějakého vyššího principu přesto zlý, a to proto, že jeho předek byl zlý, je skutečně zvrhlé a nemorální! Jenže to křesťané neučí.
Oponent je inteligentní a mnohé jistě domyslí sám; položme tedy otázku: je lidská svoboda, tedy skutečný člověk jak jej známe již odnepaměti, ve chvíli kdy přichází na svět, kdy se dále vyvíjí a zraje v osobnost, zcela nedotčen? Je "zapouzdření" jeho myšlení krystalicky čisté, umožňuje jasné nazření dobrého a zlého, a jeho následující rozhodnutí, volní akty, dějí se ve stejně netknutém "prostředí"? Jsou jazýčky vah dokonale srovnány? Není tomu spíše tak, že člověka provází neustálé puzení, odehrává se v něm bezpočet pnutí a tlaků? Neví snad každý, že jeho rozum se bezpočtukrát mýlil, že se pletl v soudech o hodnotě věcí? Ale dokonce více - že totiž i když mnohdy poznal hodnotu, kterou podle jeho poznání bylo třeba následovat, on ji přesto zradil (třebas to bylo mnohdy nenápadně, vskrytu, nikým nepozorovaně). Že se dostal do sporu sám se sebou? Že přitom sice vždy existovala jakási zásadní determinanta, kterou by si snad mohl udělit omilostňující dispens, jenže konečné rozhodnutí přesto bylo svobodné, což člověk dobře registruje, tudíž se zodpovědnosti za vlastní
rozhodnutí nemůže zříci (i když to může do světa provolávat) a prožívá je jako osobní vinu. Je tu někdo, kdo neví o čem je řeč?
Tento náčrt snad umožňuje alespoň zběžně podepřít následující závěr: lidská přirozenost (celý člověk) slepě tíhne k rozporu, destrukci, ke zlému. To je pozorovatelný důsledek dědičného hříchu. Mohlo by se tedy zdát, že člověk je determinován ke zlému. Přesto, že je to pravda, mohlo by to být zavádějící a oprávněně vzbudit odpor. Proto je potřeba pochopit mnohem zásadnější pravdu (vedle níž také lépe vynikne předchozí): nejhlubší determinantou člověka, je jeho zaměření k dobrému.
Ať už se jakkoliv liší a rozcházejí konkrétní zvyky a morálky různých kultur, platí vždy jeden univerzální zákon, který je základem lidského jednání, je jeho základním kódem: zní takto: dobré je třeba konat, zlému je třeba odporovat. Není nikdo, kdo by se jím neřídil, kdo by chtěl zlé a odvracel se od dobrého. Problém je "pouze" v tom, že člověk, na různých místech a v různé době, se jednak:
1. různě domnívá co je dobré a co zlé
2. více či méně selhává v úsilí naplnit tento požadavek
V prvním případě může páchat objektivně zlo, subjektivně přesvědčen, že činí dobro. V druhém případě vzniká rozpor, který bez ohledu na to, zdali šlo objektivně o dobré či zlé, je lidskou vinou, neboť je činem proti přirozenému zákonu, konstutivnímu základu lidské osoby. Že se toto děje, dělo a zřejmě dít bude - v historii jedince stejně i lidstva - poukazuje na skutečnost, která je křesťany nazývána Prvotní hřích.
Co se ale udehrálo v Edenu, tak jak je to popisováno biblí (o níž vždy bylo a je křesťany věřeno, že obsahuje neomylnou boží inspiraci), je mytologický oděv pro metaempirickou skutečnost, která zůstává tím, čemu se říká tajemství víry (což není nějaká hlubina iracionality a paradoxu, jak by se mohlo zdát, ale nevyčerpatelný zdroj pro lidský rozum i srdce). Inspirovanost biblického textu spočívá ve sdělení pravdy o člověku a o Bohu; tu o člověku jsme se pokusili (v daném ohledu) co nejstručněji vyložit.
Roman
