Grano Salis - Reformovanému a všem reformovaným

Milý Reformovaný,

myslím, že diskuse o predestinaci a věčné vytrvalosti svatých byly vedeny od dob Augustina, Calvina až do doby ZoDu. Řečeno v nich bylo opravdu vše a nevidím jako svůj úkol nosit dříví do lesa. Spíše bych každému doporučoval prostudovat dogmatiku, kde jsou mnohá pro i proti, bez jasně vyhraněných pozic. Já osobně nejsem ani kalvinista ani arminián. Pokud někdo touží vidět křesťanstvo rozděleno do těchto dvou systémů a tvrdí, že jen jeden z nich je správný, nechť tak činí.

Historie dogmatu však oba proudy, resp. pohledy, považuje za ortodoxní. Co mne však udivuje, že:
1. Arminiáni někdy neradi připouštějí vyvolení a Boží rozhodnutí k němu, a namísto toho zdůrazňují snahu člověka. Těch veršů o vyvolení jsou však desítky.
2. Kalvinisti zase nepřipouštějí možnost odpadnutí znovuzrozeného člověka od Boha a nevěří tudíž v možnost ztráty spasení. Veršů, které však o odpadnutí znovuzrozených křesťanů mluví, jsou rovněž desítky, a tak se vymýšlejí konstrukce, proč právě tyto verše mluví o něčem úplně jiném. Stejně, jako se v rané církvi formulovaly doktríny pomocí paradoxů: Ježíš je plně Bohem i plně člověkem (což je rozumem nepochopitelné), i já věřím, že jde o lidským rozumem nepochopitelné paradoxy. Proto mám, volně řečeno, pracovní definici takovouto: Bůh nás předzvěděl, povolal a ospravedlnil. On nás ze svého rozhodnutí obmyl od hříchu a posvětil. On se milovává nad kým chce. Jsme to však my, kdo vědomě činíme pokání, kdo se rozhodujeme uvěřit, kdo svými ústy vyznáváme a srdcem věříme. Jsme to rovněž my, kdo jsme povoláni své spasení uvést ve skutek. My jsme voláni k vytrvalosti a jen ten, kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Sílu k této vytrvalosti nám dává Bůh a on má moc nás dovést k tomu, k čemu se rozhodl. Jsme to ale také my, kdo svým jednáním můžeme zrušit svoji smlouvu s Bohem a navěky odpadnout od Boží milosti.

Nevěřím, že vše záleží stoprocentně a výlučně na Bohu a člověk je jen pasivní loutkou, bez jakékoliv možnosti zásadní volby. Jak by pak Bůh mohl soudit svět, pokud by člověk neměl možnost rozhodování? Člověk je stvořen k obrazu Božímu, má svědomí, rozum a vůli. Jako důsledek popření těchto principů vidím nechuť k evangelizaci a pěstování teologie na úkor misie a badatelství namísto vyznavačství. Také se zde obávám falešné jistoty namísto touhy bojovat až do konce.

Nevěřím, že vše záleží stoprocentně a výlučně na člověku a Bohu nezbývá, než jen respektovat lidskou volbu a že se člověk může rozhodovat svobodně, nezávisle na své hříšné přirozenosti. Nevěřím, že víra je rozumové přitakání zvěsti evangelia a že ke Kristu je možné přivést kohokoliv, použijeme-li vhodnou strategii a techniku. Důsledkem nesprávného chápání vidím evangelizační megaakce, bez zdravého učení. Činěn je pak důraz na „činění učedníků“, bez jasné a zdravé teologie, a nebiblické učení o probuzení poslední doby, které neguje učení o úzké cestě, soli a omezené skupině nalézajících Krista.

Jde z mé strany jen o náčrt, který má své nevystihnutelné a nepopsatelné mezery. Jde tudíž o nedostatečnou a lidskou formulaci, ale nemíním o tom donekonečna diskutovat. Je pro mne důležité, že skutky víry za mne nikdo neučiní, ani Bůh, a že vytrvat mám až do konce, což je má zodpovědnost, kterou ze mne rovněž nikdo nesejme. Už dopředu vím, jak by kalvinisti reagovali, jaké verše by použili, aby tuto tezi vyvrátili. Vím také, jak bych reagoval, čím bych argumentoval. Tato diskuse by však byla nekonečná a nudná, a také bezvýsledná.

Spíš bych položil oběma táborům otázku. Nepřistupujeme k Písmu už s určitým předporozuměním s tím, že verše, které neodpovídají našemu přesvědčení, odsouváme stranou a nebo si je přihneme tak, aby nebyly inkompatibilní s naším chápáním? Myslím, že lépe je přiznat, že Boží svrchovanost nikdy neobsáhneme, a že některé věci nám navždy zůstanou skryty. Pokud bychom Boha a jeho úradky již nyní plně poznali, byli bychom (již nyní) jako on.

S pozdravem,

Pastýř

	Hledej
	Je a svátek má Oto. Vytvoření registrace