Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Časopis Křesťanských sborů Živé slovo otiskl dle mého soudu zajímavý článek prof. Jakuba S. Trojana Teologie křesťanské angažovanosti včera a dnes. Nejsem historik, proto nemohu nabídnout ani chronologický popis, jak se teologie angažovanosti rozvíjela v minulosti (včera), ani panoramatický výklad, jak je toto téma zpracováno v různých konfesích v současné době. Jde o politickou teologii, jíž se chce setkání zájemců o bohosloví zabývat. Tak je to také uvedeno v programu.
Soustředím se proto na několik poznámek v pohledu systematického bohoslovce a učitele sociální etiky na Evangelické teologické fakultě, jež se vztahují k tématu.

Název „Teologie křesťanské angažovanosti“ dává tušit, že půjde o reflexi takového postoje křesťanské víry, která se orientuje i na oblast, již spojujeme s životem obce. Mám na mysli obec civilní, nikoliv nějakou duchovní komunitu. Teolog angažovanosti je si vědom, že má z pokladnice Písma i tradice vynášet ty důrazy, které vedou vyzna-vače evangelia k starosti o život obce, o veřejné otázky.

Nejde při tom o dualismus, v němž by na jednom pólu stál výlučně vnitřní život víry, na druhém pak výlučně orientace na vnější úkoly a povinnosti. Život víry má být charakterizován spjatostí obou pólů. Jde o jednotu zaměření dovnitř, k duchovním zdrojům a kořenům naší existence, i orientovanosti na to, co je spojeno se zaměřením navenek, na vnější lidské pořádky a instituce.

Řekli jsme, že bohosloví spojuje angažovanost v naznačeném smyslu jednak se zvěstí Písma, jednak s tradicí, to jest s tím, jak byly ve světle Písma v dějinách křesťanských církví pochopeny sociálně politické dopady Bible. Co můžeme ve zkratce označit za silné podněty biblické zvěsti k teologii angažovanosti?

Jde na prvním místě o dvojí charakter starozákonní látky: jednak o to, co je spojeno s příběhem Exodu, jednak o rozsáhlé texty prorocké tradice. V obou je zřetelně vyjádřen boží záměr přinést svému lidu vysvobození. To je pochopeno jako nastolení pravých vztahů uvnitř izraelské pospolitosti. Pro tyto vztahy jsou charakteristické pojmy jako je spravedlnost, právo, milosrdenství v jejich sociálním rozměru (Mi 6,8). Víra starozákonních svědků se nikdy nestala soukromou záležitostí.

To v žádném případě neznamená, že je vytěsněn duchovní rozměr jednotlivého lidského života. Není to konec osobní spirituality. Micheáš ve zmíněném verši připomíná, že ten, kdo zachovává právo, miluje milosrdenství, a tím přispívá k prosperitě obce, má zároveň chodit se svým Bohem. Nejde tedy na jedné straně o čistě navenek obrácený aktivismus, jemuž chybí kořeny a duchovní ponor. Chodit pokorně s Bohem jistě v sobě zahrnuje onen vnitřní rozměr duchovního růstu a komunikace, která může nabýt i bohaté liturgické podoby. (Vzpomeňme, že Abram poté, co uvěřil a poslechl Boží hlas zaslíbení, postavil kamenný oltář na znamení smlouvy).

Jde o to unést tvořivě toto napětí mezi oběma póly víry, mezi oběma druhy duchovního povolání. Duchovní komunikace, do níž je vtažen každý křesťan, není zrušena novozákonním poselstvím. V novozákonním podání je přítomen opět tento dvojí zřetel, dvojí duchovní orientace, kterou si má osvojit poslušný svědek. Ježíšův zápas o pravé svěcení soboty je příkladem angažovanosti za pravé pochopení veřejného institutu, jakým sobota byla. S jejím svěcením byla spojena řada zákonných pravidel, měla své kulticko-náboženské zařazení v životě Izraele od nepaměti. Byla předmětem zvláštní pozornosti samosprávných židovských kruhů i kněží. Ježíšovo slovo o svobodě člověka od sabatu je slovem, které míří k veřejné instituci; stejně tak jeho praktický postoj k ní přesahuje čistě osobní rovinu. Stejně je tomu i s jeho vztahem k římské moci. Apoštolovo slovo o tom, že každá duše má být poddána vrchnosti – tak mnohokrát v dějinách křesťanských církví nepochopené – je pokusem vyslovit pastýřskou radu, jak se chovat vůči vrchnosti. Není zdaleka tak pasivní, jak se na první poslech zdá. Nejde o pasivní vztah k veřejné moci. Samo sloveso hypotásesthai (Ř 13,1) je možno přeložit daleko aktivněji: odpovědně se začlenit. I celý kontext tohoto oddílu ukazuje na to, že prvokřesťanská obec není jen narcistně zahleděna do sebe; chce chodit s Bohem (parafráze Micheáše) tak, že si všímá i společenských problémů, vyjadřuje se k nim a usiluje zachováváním práva a konáním milosrdenství o jejich zlidštění. (Viz vztah k otroku Onezimovi v rozhovoru s jeho majitelem Filemonem). A samozřejmě univerzální rozměr evangelia, který v sobě zahrnuje jak rovinu osobního života, tak i svět sociálních vztahů i ekologickou problematiku (Ř 8 kap.) jen podtrhuje skutečnost, že teologie angažovanosti nachází v biblickém svědectví své zdůvodnění a zdroje.

Nejinak je tomu i v dlouhé dějinné tradici. Augustinova Civitas Dei hovoří jasně ve prospěch starosti o obec pozemskou ve světle obce nebeské. Tento klasik křesťanské teologie vyčítá mnichům a mniškám, že se více než o římskou obec v době její krize starali o vlastní bezúhonnost a čistotu. Dali přednost starosti o vlastní duši. Rozpojili nerozpojitelné. Vychýlili nesprávně kyvadlo odpovědnosti na jednu stranu. A to je vina.

V české reformaci Husově – pomysleme jen na čtyři pražské artikuly –, v obou větvích světové reformace, v mystické tradici klasické linie křesťanské: všude tam nacházíme důrazy na to, že jde o Boží obec, Boží království, v němž spása duše (vyjádřená např. paradigmatem ospravedlnění) má své místo, ale není jediným duchovním statkem, o který jde. Osobní je v těchto tradicích spojeno s veřejným. Angažovaný aktivismus cílící na změnu poměrů v církvi i ve společnosti roste z duchovních kořenů, ale nezůstává jejich zajatcem. Chápe je jako impulsy k práci, která má své vnitřní i vnější zaměření. Jde opět o jednolitost křesťanské existence, která se nezastaví jen u vnitřních zdrojů, ale – po způsobu zrna hořčičného – tlačí k zvnějšnění.

O paradigma království Božího se opíraly křesťansky orientované disidentské kruhy v době komunistické diktatury. Jím zdůvodňovaly svou občanskou angažovanost. Vycházely z toho, že legitimita křesťanského aktivismu je založena v biblické zvěsti, která se nezastavuje výlučně u osobně pojatého Božího odpuštění – vyjádřeném právě klasickým učením o ospravedlnění z pouhé milosti a skrze osobní víru. V Božím spektru se ocitá celá společnost. Pravidla Božího království se vztahují i na její řády, instituce, struktury. Nejde jen o naši individuální zbožnost. Ve hře je odpovědnost za veřejné věci. Řečeno s Augustinem civitas terrena spatřujeme ve světle civitas Dei; to dodávalo Nové orientaci i dalším nonkonformním skupinám a jednotlivcům z řad křesťanů inspiraci i odvahu v zápase o naplnění občanské odpovědnosti.

Církve v našem prostoru musejí nejprve překonat umělou ghettoizaci, do které byly zatlačeny minulým režimem. Opět jde o to, aby ve svém prostředí, ve svobodě, která je jim i ostatním spoluobčanům darována, ztělesnily obě životní cesty: K zvnitřnění, to jest JAKUB S. TROJAN k duchovní kultivaci biblického posel-ství i bohaté tradice, kterou nám zanechala minulost. A zároveň k překonání omezení, jež poznamenala v mnohém ohledu jejich myšlení i chování.

Musí se otevřít postmodernímu člověku a vést s ním dialog na všech rovinách: osobní i veřejné. K tomu je třeba překonat mentorskou až zákonickou mentalitu, typickou právě pro společenství, která byla po dlouhou dobu odříznuta od problematiky civilní společnosti. Vyžaduje to od nás osvojit si znalosti a vědomosti, které by nás učinily zajímavými partnery v dialogu s lidmi stojícími mimo církevní společenství. Nelze čekat, že se postmoderní, agnostický občan dá oslovit tradičně prezentovanou podobou křesťanské zvěsti. Příkop mezi křesťanstvím a jeho světem je hluboký. Odcizení způsobené otřesy dvou válek a dvěma totalitními režimy se dá překonat jen postupně v dialogu, v němž se také křesťané naučí rozpoznávat potřeby těch, kteří prošli osobními i společenskými traumaty. Je třeba stát solidárně na straně otřesených. Tento kříž na sebe musí umět vzít angažovaná teologie dneška.

Vedle diakonie sociální, k níž se po revoluci dopracovali celkem úspěšně takřka všechny církve u nás, je třeba usilovat také o diakonii politickou, kulturní, ekologickou. Je třeba položit velký důraz na vzdělání laiků i bohoslovců ve všech těchto oborech. Bez něho se stáváme jen zbožnými amatéry, kteří spíše odpuzují než přitahují pozornost ostatních občanů k té zvěsti, na které nám tak bytostně záleží. Hrozí nám všem nebezpečí toho, co se v staré Jednotě nazývalo malou stránkou. Duchovní kompetence křesťanů a církví se může prokázat jen v komunikaci s těmi, kdo usilují o proměnu společenských poměrů do lidštější podoby. Jde o to, aby postoje české křesťanské ekumény – a jen ta má vyhlídky na to, že obstojí – byly zároveň zbožné, věcné i moudré. Anebo jak to vyjádřil známý švýcarský bohoslovec Artur Rich: aby koncepty a návrhy angažovaných křesťanů byly zároveň lidsky i věcně přiměřené. Jen tak se může prokázat jejich nabídka jako přitažlivá alternativa v rozhovoru idejí a směrů v dnešním světě.