poslal katolik
Někdy si taky připadám jako papírovej křesťan. Asi se mi budete smát,
ale... Tady ten článek mě dost zaujal a přemejšlím o něm. Občas mi tady
říkáte něco podobnýho, je to divný,
ne?
váš katolik
Zvláštní znamení - křesťan
Symbol: Suchá, odraná halouzka, obraz vyschlé
duše, neoživené mízou Boží lásky.
V osobních dokladech bývá rubrika: zvláštní
znamení. Je to třeba tetování na ruce, bradavice na nose. U nás, co tu
jsme, by tam mohlo být: zvláštní znamení - křesťan.
Ale nepíše se to tam, protože naše zvláštní znamení nemá být na papíře,
v dokladu, ale má být čitelné na celé osobnosti. Zvláštním znamením křesťana
je vyrovnaná povaha, klid, charakternost, radostná mysl.
Omrzelost, mrzoutství, se počítalo mezi hlavní hříchy, protože být křesťanem,
to je veliká věc, to je radostná životní výhra. Oč se křesťanu žije líp,
než nevěřícím kolem nás.
Pravda, někteří pokřtění mají své zvláštní znamení křesťanů
opravdu jen na papíře - na křestním listě někde doma v šupleti. Vidět na
nich není nic.
Jsou také lidé, kteří se za křesťany halasně vyhlašují - a přesto jimi
nejsou.
Nedali si totiž dosud tu práci, aby se dověděli, co to křesťanství je a
jak se to žije.
Co to znamená žít po křesťansku, o tom je přemnoho zmatených představ.
Proto je moc dobré, že se nám nabízí příležitost tyhle zmatky uspořádat,
správnou cestu najít a chutě se po ní vydat.
Nejprve: Co na nás křesťanech často lidem vadí?
- Říkají, že nejsme o nic lepší, než ti ostatní - a mají někdy pravdu.
- Říkají, že v kostele slyšíme krásné ideály, ale venku podle nich nežijeme
- a mají často pravdu.
- Říkají, že právě pobožní lidé bývají mrzutí a pořád na všechno
hubují - a mají i v tom pravdu.
- Říkají, že v kostele se z hříchů vyzpovídáme a pak jdeme domů a hřešíme
dál - a mívají pravdu.
- Říkají, že mezi křesťany jsou pobožnůstkáři, svatoušci, pověrčivci
a nesnášenlivci - a i v tom mívají pravdu.
Proč to tak je? Protože tak mnozí z nás nepochopili, co je to křesťanství
a nezačali po křesťansku žít. Jsou to křesťané papíroví.
Je proto moc dobré, že si teď chceme promyslet a domyslet, co znamená žít
jako křesťan.
Je to moc dobré, že si konečně položíme z očí do očí otázku:
- Věřím já v Boha doopravdy, nebo jsem katolík jen proto, že jsem se
narodil v katolické rodině?
- Jsem rád, že jsem křesťan? Říkáš si třeba v neděli ráno cestou do
kostela: Jak je to ohromné, že nejsem nevěřící, že mohu jít naslouchat
Ježíšovu hlasu v evangeliu, čerpat ze staletých zkušeností církve. Že
jsem bratrem všech křesťanů po celém světě?
- Co pro mne vlastně víra znamená? Znám jistě vyprávění o svatbě v Káně,
jak tam Pán Ježíš proměnil vodu ve víno. Takhle to prožívá i uvědomělý
křesťan: obyčejnou vodu mého člověčenství proměňuje Ježíš ve vzácné
víno. Dává mému životu hluboký smysl a krásný cíl. Vede mne životem
mou vlastní cestou, zcela jinou, než jsou životní cesty všech ostatních
lidí. Jde přede mnou a já jdu za ním. On je mou cestou, pravdou, životem.
Pro mne věřit znamená počítat ve všem s Bohem.
Chceme si společně uspořádat své představy o víře v Boha a o křesťanském
životě.
Ale pozor! jistě uděláme zkušenost, že najednou bude stále něco překážet,
bránit, abychom se k meditaci nedostali. Vyrojí se různé jiné úkoly.
Nebude se nám chtít. Nepovolme, dejme této duchovní obnově prioritu - první
stupeň důležitosti.
Vždyť je už konečně na čase, abychom se jednou pořádně zamysleli nad
smyslem a cílem svého života, nad příčinou našich trampot a zmatků.
Celá naše generace - i ta část ateistická - se už dost přesvědčila, že
bez Božích zákonů, bez Ježíšovy lásky, bez inspirace Ducha svatého se
lidsky žít nedá: Lidé se mění ve zvířata, příroda se mění v poušť.
Pojďme začít nápravu světa každý od sebe.
Pojďme se učit žít se zvláštním znamením křesťana:
s pokojnou myslí, radostnou tváří.
Pojďme se otevřít vedení Ducha svatého, aby z nás mohl udělat lidi
duchaplné.
