Grano Salis - Každý má svého Jidáše. Jak Jidáš vypadá?

Každý má svého Jidáše. Jak Jidáš vypadá? Třeba jako P.Stanislav Prokop, o kterém vyprávěla PhDr. Marie Rút Křížková. Řekla o něm, že to byl někdo, kdo v době komunismu s velkou horlivostí vedl farnost kostela sv. Václava na pražském Proseku. P. ThDr. Stanislav Prokop díky tomu, že byl napojen na tajnou policii, měl určitá privilegia. P.Prokop míval ukázkové mše. Například u nich vždy byla půlnoční – jinde v Praze to byl problém. Farnost pořádala táboráky mladých, měli krásný pěvecký sbor, scházeli se v modlitebních kroužcích v rodinách – byla tu celá řada aktivit jinde nepřípustných. Přičítali to osobní statečnosti otce Prokopa, věřili mu a měli ho rádi. V době komunismu se pater Prokop choval ohromně, prokazoval pronásledované paní PhDr. Křížkové pozornost a na Vánoce jí dával i finanční dary. Byla totiž takzvaně sociální případ, žila sama se třemi dětmi a pracovala díky pronásledování od komunistů jako lesní dělnice za 5,20 Kčs na hodinu. Vůbec nevěřila tomu, že by někdo z kněží mohl přistoupit na spolupráci s StB. Proto tehdy zvala patera Prokopa i na různé akce chartistů. Ani v nejmenším ho tehdy nepodezírala. Až když jí v druhé polovině devadesátých let zpřístupnili v Pardubicích 500 stránek spisu, který na ni jako na nepřátelskou osobu vedla StB (jejím svazkem za 15 let prošlo 86 důstojníků a placených estébáků), otevřely se jí oči. Říká: „Agent Slánský (Stanislav Prokop) vždycky předem oznámil, že chystáme nějakou akci, které se zúčastní, a potom o ní podal zevrubnou zprávu.“

PhDr. Křížková se snaží P.Prokopovi nyní ustavičně pomoci. Ráda by ho připravila k pokání. Upřímná lítost je však dar, který není dán každému knězi či kazateli, který zradil. Není radno zrazovat. Apoštol Pavel to popsal v listu Židům v 6.kapitole, verších 4-6: „Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch.“ Jedenáct apoštolů vidělo nepokání na příkladu Jidášově, velekněží a většiny tehdejšího židovského národa. My to vidíme na nekajícím duchovenstvu, které žilo ve východní Evropě v dobách komunismu. Asi se bude muset jak sestra Křížková, tak i my smířit s tím, že ti duchovní-agenti, kteří nás v době komunismu přiváděli k víře v Boha, nebudou činit pokání a zahynou navěky v Pekle. Je to smutná perspektiva, ale pravděpodobně reálná. Jen pokorným dává Bůh totiž milost. Agenti se odmítli pokořit, zvykli si na fyzické i emocionální (citové) výhody, které požívali, když působili v Církvi v dobách komunismu – odmítli emocionálně strádat-citově trpět. Nevěřili Bohu, že je za pocitové či jiné pozemské strádání patřičně odmění. Řidili se materialistickým heslem: „K jídlu je lepší vrabec v hrsti, než vykrmený holub na střeše.“ Přitom krev (někdy stačí i pouhé slzy) mučedníků byla v dobách starořímských (a dnes také) semenem budoucího zdravého křesťanství, jak popsal Tertulián. Kde je duchovenstvo, tj. ti křesťané kteří se rozhodli stát v čele ostatních křesťanů, ochotno k mučednictví, tam křesťanství vzkvétá. U nás bylo pastýřských mučedníků poskrovnu. Proto i žeň je malá. Jak se takový nekající duchovní chová, když je přistižen a na stole leží důkazy o jeho zradě? Jako P.Prokop: Sestra Křížková mu napsala v r.1999 dokonce dopis: „….Mám v ruce mimo jiné Vaše udání z……“ P.Prokop nereagoval. K rezignaci z postu učitele na teologické fakultě musel být r.2004 donucen. Už 17 let není schopen činit pokání. Proč? Protože by se musel sám nad sebou zastydět, sám sobě se zhnusit. Takto, když neustále zapírá a působí stále ve své původní farnosti na Proseku, tak ho mnozí farníci stále považují za nevinně obviného kněze, za mučedníka. Jak vypráví sestra Křížková: „Poté, co o tom asi před dvěma lety vysílala i televize, strhla se ve farnosti velká bouře. Ti, kteří mě znají, mi věří, jiní stále stojí za farářem Prokopem. Ten nic nevysvětlil, nijak se neomluvil. Řada lidí na Prosek přestala chodit, zejména mladí. Chodí tam hlavně starší lidé, kteří tam jsou zvyklí. Začala jsem dostávat anonymy, které mi vyhrožovaly peklem, a pak i výhružky, že mi ulice bude nebezpečná. Na radu svých přátel jsem to oznámila policii. A tak jsem si znovu zažila něco podobného jako za totality. Tehdy mě sledovali estébáci a kroužili kolem našeho domu, teď mě sledovali demokratičtí policisté, jezdili kolem mého bytu a vždy zatroubili, abych věděla, že mě střeží. Nabízela jsem i generálnímu vikáři, že se sejdeme před farností, aby pater Prokop řekl: Ano, bylo to tak, udělal jsem to a to, prosím, komu jsem ublížil, odpusťte mi. Tohle by mi úplně stačilo. Ale nic takového se nestalo.“ Takovéto poloodmaskování se Jidášovi v evangeliu nestalo. Ten ztratil při zatýkání Krista okamžitě důvěru všech ostatních apoštolů a skrze jejich jednomyslné svědectví ztratil důvěru i všech tehdejších Ježíšových stoupenců. Pak se pokusil získat lepší postavení u velekněží, tím že jim vrátil peníze a připomněl svou těžkou práci, že zradil krev nevinnou. Oni však zrádce-agenta už nepotřebovali. Pochopil. Dříve než se oni zbaví nepohodlného svědka, zabije se sám. Vysvětlil Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve Detaily k případu dotyčného kněze viz: http://christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2705 http://christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2707 http://tisk.cirkev.cz/z-domova/thdr-stanislav-prokop-odejde-z-teologicke-fakulty.html http://christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=1959

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace