Jedna moje přítelkyně nedávno napsala článek, ve kterém se vyjadřovala o tom, že křesťané mají na povrchnost monopol. Pravda je taková, že je to s námi někdy hodně těžké. Momentálně zažívám jedno ze svých nejkrásnějších období. Bůh mi dává najevo svou lásku a také mi dává skvělé lidi, kteří mě milují a na rukou nosí. Prostě něco, co jsem si přála celý život. Lásku a podporu, kterou dostávám i dávám, v kruhu mých nejbližších. Ráda bych se s Vámi podělila o jednu zkušenost, kterou právě prožívám.


Pracuji v podniku, při kterém jsem stála v dobách rozkvětu, ale i v dobách úpadku. Prostě i tehdy, když nebylo na výplaty. Měnil se šéf a s ním i moje naděje, že výplatní páska přinese něco jiného, než to málo co tam stálo. Jsem mladá holka bez rodiny, bez závazku, takže ty peníze mi stačily na pohodlný život. Pracuji v oblasti informatiky a ta byla vždy můj koníček. Netvrdím, že jsem v tom výtečný expert, ale v hodně věcech se již vyznám. Pravda je taková, že za tu dobu, co tu pracuji se moje znalosti hodně rozšířily. Jenže jak čas ubíhal, tak jsem si všímala, že můj šéf zůstává jen u slibů a snaží se z nás dostat první poslední. Vlastně mám pocit, že u něj se těží heslo "Nejdřív já, pak prachy, pak dlouho nic, pak prachy, pak já, pak rodina a pak teprve ti ostatní…….čili JÁ (ZAMĚSTNANEC). Což mi jaksi moc nedodávalo. Najednou mě práce přestala naplňovat. Není se ani čemu divit, když nebyla žádná motivace, žádná pochvala..nic..jen samé požadavky, které ani nebyly právně podložené. Když jsem si do peněženky vkládala 70,-- Kč, což byla má výplata, bylo jasné, že tohle už dál nejde. Možná se ptáte, proč jsem tu zůstávala tak dlouho i přes to, že jsme tu měly finanční nesrovnalosti, které jsme musely hradit s kolegyní. Nyní sama nevím. Hodně jsem dávala i na mou kolegyni, se kterou tvoříme výborný pracovní tým a kterou jsem považovala i za svou přítelkyni. Pořád mě přemlouvala ať to ještě chvilku vydržím. Jelikož se hlásím na školu, tak se jí podařilo mi namluvit to, že nic jiného nenajdu a že furt tohle lepší než být na podpoře. Představa podpory mě opravdu děsí, jelikož ji beru až jako to nejposlednější řešení. Jenže jak už jsem říkala, takhle to dál nejde a zůstávat tu jen proto, protože mám doma momentálně rozbitý PC, nemá význam. V té době mě v tom má kolegyně hodně podporovala. Na šéfa sama nadávala a tvrdila, jakže dá výpověď. Hovořím v minulém čase, jelikož to bylo jenom v tu chvíli, co se mnou mluvila. Když jsem pak šla dávat výpoveď, její verze byla najednou jiná. Najednou kývala na něco jiného, než mi sama říkala a v podstatě mě v tom nechala plavat. Můžu vám říci, že mě to hodně zlomilo. Seděla jsem doma a přemýšlela nad tím, kde se stala chyba? Nebudu lhát, že v tu chvíli sem měla nával zlosti. Vyčerpala jsem celou škálu ze svého soukromého slovníku vulgarismů a byla naštvaná na celý svět. Teď to vnímám tak, že byla pouze uražena má ješitnost. Víte od mé kolegyně to beru celkem jako pěkný podraz. Když jsem o tom druhy den znovu přemýšlela, tak se mi to začínalo zcelovat. Nebylo to poprvé, co mě jaksi svým způsobem nechala ve štychu, ale vždy to byly maličkosti, kterým jsem nedávala váhu. Vyvrcholení všeho bylo, když jsem se ten den dozvěděla, že milá kolegyně výpověď nedává a že na mé místo jde její přítel. To jsem už tuplem nic nechápala. Cítila jsem se hodně ukřivděně, tak jsem šla zavolat svému tatínkovi. Jak jsem byla do té doby hrdinka, tak po uslyšení jeho hlasu, jsem se sesypala u telefonu a v pláči mu sdělila, co se děje. Věděla jsem, že on jediný bude nestranný, jelikož i mou kolegyni zná dobře. Samozřejmě nezklamal. Vysvětlil mi, že to nedělá úmyslně a že mě má v podstatě ráda. Tak tomu jsem fakt už nevěřila.. Vytáhl mě ven s rodinou a já měla čistou hlavu si to vše promyslet, jelikož jsem chtěla být objektivní a hlavně jsem chtěla pochopit, proč to má kolegyně udělala. Doma jsem hledala nějaké úryvky v Bibli, které by uklidnily mé ukřivděné srdce a opět jsem vyčerpala svou zásobu vulgarismů. Jaký šok pro mě však nastal, když jsem v Bibli našla tento verš:

To mi opravdu spadla čelist. Chápal to mozek, ale já se přesto stále cítila ukřivděná. Stále mi v hlavě zněla slova mého taťky, která mi radila vše řešit s láskou a pokorou. Jenže ono to v tu chvíli bylo pro mě těžké zvláště po tom, co jsem se setkala s mou kolegyní a ta jednala se mnou hodně z patra. V tu chvíli jsem se cítila moc slabá a nevěřila jsem tomu, že k tomuto člověku ještě dokáži být někdy otevřená a vstřícná. Její chování jsem brala jako zradu. O to víc jsem měla větší strach, že ji nedokáži odpustit a že se budu chovat tak, že budu dělat moc moc uraženou. Člověk ani kolikrát nechce, ale Satan přesně ví, kde má zaútočit.
Když mi skončilo volno, tak sem šla do práce s bušícím srdíčkem. Snad jsem ji už i pochopila, ale přesto jsem se bála těch malých gest, kterýma bych jí dávala najevo, jak moc mě zranila. Boha jsem prosila o rozvahu a o to, abych se nad celou věc dokázala povznést, jelikož tohle opravdu ještě není konec světa.
Nevím jestli to bylo záměrně, nebo jen shoda okolností, ale obě jsme do práce přišly o hodinu dříve. Nemusely jsme nic říkat a obě jsme věděly, že to co se odehrálo, že ublížilo oběma stranám. Stála jsem proti ní a z jejího výrazu a chování jsem se dozvěděla, že jí to opravdu mrzí a že si je všeho moc vědoma. Jen jsem tam tak stála a přemýšlela jak se zbavím toho krunýře, který jsem si proti ní vytvořila.
Víte, tohle je jen střípeček z běžného dění kolem nás. Chápu, že nás kolikrát sžírají problémy a dění okolního světa avšak bychom stále neměli zapomínat na to, kdo je naším otcem a že naše chování je opravdu vizitka nejen naše, ale hlavně i Boha! Netvrdím, že jsem zcela uvědomělá a vyrovnaná žena. Mám své pochybnosti a stále ještě klopýtám na té své cestě k Bohu. Sic sem tam upadnu a sejdu o kousíček z cestičky, ale ten směr je stále stejný. Směřuje k Bohu. Jak můžu druhým zvěstovat evangelium a snažit se je přesvědčit o neskonalé nehynoucí Boží lásce a tvářit se, že i já jsem nakažena nesmrtelností, když se pak v takovýchto maličkostech, které se sice jeví jako důležité věci, zachovám jako zbabělý ješitný člověk?
Vím, že s podobným problémy se potýká většina z nás a také vím, že to není nejlehčí. Ale děkujme Bohu za takovéto situace, které, v jádru celé věci, jedině prohlubují a rozšiřují náš pohled na víru a na Boha!
A jak to vypadá v práci? Šéf mě pomluvil o kolegyně a moc se mnou nekomunikuje-spíše vůbec. Kolegyně je vstřícná a snaží se mi ve všem vyjít vstříc. Za tři týdny si beru dovolenou a tím pro mě pracovní poměr v tomto podniku končí…Bohu děkuji, že mám tak skvělého tátu, který mi vždy dobře poradí a také mu děkuji za to, že mi jaksi naznačil, že problémy nemám řešit s mladickou nerozvážnosti, ale s láskou a pokorou .. Přesně tak, jak to učil jeho Syn..