Grano Salis - Křesťanské rychlokvašky

Křesťanské
rychlokvašky Pro někoho se může zdát tento nadpis mírně zavánějící bulvárem. Jelikož ale nejsem paparazzi nemám v úmyslu někoho šokovat skandálními nadpisy za účelem přilákat čtenáře. Můj záměr je jiný. Jde mi o to popřemýšlet o jevu, který je v našich sborech dle mého názoru velmi rozšířený a který, jak doufám, trápí nejen mě.

Jedná se o zapojování čerstvě uvěřivších sourozenců do služeb. Nemám nic proti službám pro našeho Pána.Vždyť k tomu jsme jako jeho učedníci povoláni. Jde mi o to zamyslet se spolu s Vámi nad vhodností času, v kterém tak činíme. Je mnoho mladých sourozenců, kteří čerstvě poznali ten nádherný pocit vlastní záchrany z moci hříchu. Z informací, které jsme jim předkládali v podobě evangelia se náhle stala jistota. Jistota v podobě spásy skrze oběť Pána Ježíše Krista. Mnoho času jsme strávili svědectvím a mnoho slov bylo proneseno.Mnozí jsme už byli zoufalí.Vždyť ta slova stékala po těch, na kterých nám tolik záleželo jako voda po husím peří. Mnohdy jsme již začali ztrácet naději. A pak jsme byli náhle překvapeni, když za námi onen dotyčný jednoho dne přišel a oznámil nám trochu nesměle:“Dnes jsem přijal Ježíše za svého osobního spasitele.“ Naše radost byla v této chvíli nepopsatelná. Kdo to prožil, jistě ví o čem mluvím. Naší další touhou bylo přivézt tohoto čerstvého sourozence mezi boží lid. Pokud bylo jeho vyznání upřímné, dříve nebo později na naší nabídku navštívit náš sbor kývne. Jednoho dne tedy tohoto človíčka dovedeme na shromáždění, kde prožije svou první bohoslužbu.Všichni jsou na něho milí a snaží se být k němu pozorní. Mnohdy až tak, že jemu samému je tento přílišný zájem trošku nepříjemný (málo kdo má touhu být hned středem pozornosti). A tak si náš novopečený křesťan prožije svou první návštěvu a my cestou domů netrpělivě čekáme na to, co tomu celému říkal.Většinou nemusíme na jeho postřehy, z celé pro něho tak nové události, čekat dlouho. Sám po chvíli, co nás opustí případní sourozenci začne chrlit své dojmy. Nadšení mu vyzařuje z očí a my jsme rádi, že toho můžeme být účastni. A tak jak jde čas, nový člen se postupně stále více a více etabluje do sborových struktur. Netrvá totiž dlouho a toho mladého křesťana dříve či později osloví některý služebník ze sboru s nabídkou na nějakou (údajně) pro něho vhodnou službu. Mnohdy je toto oslovení provázeno větami:“Pán mi zjevil,že by jsi měl sloužit tu či jinde.“Čím je tento sourozenec ochotnější a k podobným nabídkám vstřícnější, tím více (samozřejmě podpořených patřičnými proroctvími) jich přibývá. A jelikož je mladý křesťan pln touhy co nelépe Pánu sloužit, služebnosti se nabalují a nabalují. Najednou zjišťuje, že nemá čas třeba na výtvarný či hudební kroužek. A že příprava do školy začíná také povážlivě slábnout. Pokud se třeba na setkání spoluslužebníků zmíní svému vedoucímu, ochotně je mu řečeno například:“Sloužíš přece Pánu a on se o tebe postará.“ Že je to mnohdy jinak a výpadky ve školní přípravě se dříve či později projeví je více než jisté. A tak přijde od mnohých vedoucích jiná taktika. Začínají s dotyčným probírat jeho jiné aktivity a běda jak nesouvisí přímo se službou. Tu více, tu méně je tomuto bratru naznačeno, že si přece musí vybrat. A zda je například vhodné hrát v dixilandu, když právě probíhá setkání pracovníků dětské misie. Pokud se tento ohradí s výtkou, že už vážně nestíhá.Vedoucí si mnohdy povzdechne a jen tak mimochodem podotkne:“tak to holt to bude muset udělat bratr XY, ale víš kolik toho už má. No, ale přece tu službu neopustíme.“A tak tedy pokorný bratr přestane chodit třeba do výše zmíněného dixilandu, (vždyť toho bratr XY má opravdu tolik) byť by tím zahodil několik let. Za čas opustí i jiné mimo církevní aktivity. A jak tak čas pomalu běží, nezůstane z nich nic. Omezují se čím dále i jeho styky s dřívějšími přáteli. Paradoxem zůstává, že
časově na tom není lépe. Mnohdy právě naopak. S tím, jak nám je onen výše jmenovaný čím dál víc pohlcován církevním životem, začíná se postupně patřičně utvářet i jeho jazyk. A tak aniž by si to uvědomoval, začíná vnímat místo myslet, prožívat a přijímat. Z teenagera se postupně stává mudrc. Jeho jazyk se už nevyznačuje slovy srozumitelnými jeho nevěřícím vrstevníkům (teď nemám na mysli absenci vulgarismů.Ta je bez debat chvályhodná). Novým new speakem se pozvolna stává tato církevština, která je pro jeho dřívější přátele v lepším případě směšný archaismus. Až potud bychom se mohli všemu s výjimkou přerušení veškerých dřívějších aktivit jen pousmát. Postupně se, ale dostáváme do fáze, která nemůže být zdravě uvažujícímu křesťanovi k smíchu ani trochu. Teď už náš bezpochyby zcela přetížený mladý sourozenec prochází fází, která je pro jeho další křesťanský vývoj mnohdy osudná. Začíná přemýšlet o tom (zatím jen ve skrytu duše), že to s tím Kristem zase až taková legrace není .Z počátku si úbytek sil omlouvá svou nedokonalostí. Při upřímném sebezkoumání se jistě nalezne i leckterý hříšek, na který se dá docela dobře napasovat, když něco nefunguje (vždyť Pánovo jho přece netíží). A tak se mnohdy tento upřímný čerstvý křesťan vrhne s ještě větším úsilím do služeb. Chvíli to možná opět funguje, ale pak nastává to, co nazýváme syndromem vyhoření. Nic už ho netěší. Nemá touhu se modlit (vždyť takto přece nemůže před boží tvář). Nějaký čas se ještě vše snaží valit ze svých sil a z pocitu odpovědnosti, který v něm ještě stále je. Jeho víra už je ale otřesena.Uvědomuje si, že není schopen naplnit požadavky Bohem na něj kladené.V této chvíli většinou přichází i lákavé nabídky ze světa (Ten Zlý ví přece moc dobře jak v takové chvíli působit). A tak než se kdo naděje, vídáme dotyčného bratra méně a méně. Občas se ještě objeví, ale nakonec nám zmizí ve světě i navzdory naší touze tomu zabránit. Tady by se dalo jistě použít slovo o rozsévači(viz Mar 4/3-8). Ano i takto by se dala celá záležitost odbýt. Mně se ale v této souvislosti vybaví i jiné slovo z prvního listu Timoteovi 5/22 Neustanovuj nikoho v církvi ukvapeně…Myslím si, že tento verš více vypovídá o našem problému. Apoštol Pavel si podle něj velice dobře uvědomoval nebezpečí, které číhá na čerstvě obrácené bratry ustanovené ukvapeně do služeb. Mám pocit, že problémem všech nově obrácených je to, že jejich prvotní zamilovanost do Krista nepřerostla v hluboký vztah, který je schopen překonat úskalí služeb, před které můžou být postaveni. Dalším problémem je i to, že né vše co děláme pro Pána, musí být nutně od Pána. Mnohdy máme mnoho církevních aktivit. Mnoho z nich je určitě v souladu s boží vůlí. Asi neexistuje upřímná služba pro Pána, která by nebyla v souladu s jeho vůlí.Otázkou však zůstává, zda-li ji děláme v Pánově čase. Mnohdy mám z těchto aktivit pocit, že to dělá mnoho rámusu. Je to i
efektní a dobře to vypadá. Ale víme vždy, zda-li se tak děje opravdu v určené době? Potom se opravdu nemůžeme divit, že tolik sourozenců (zvláště těch ve víře
mladých) toto nasazení nevydrží. Je mi opravdu smutno z toho, jak moc jsou někteří mladí křesťané nasazeni, ale jak málo tráví intimního času s Pánem. Jak moc se okrádají o požehnáni, která z toho mohou obdržet. Opravdu mám pocit, že se nám do toho našeho křesťanství čím dál více dostává multilevel marketing.Ten je určitě účinný při prodeji kosmetiky či produktů zdravé stravy, ale v evangeliu jde přeci o člověka. Někdy mám pocit, že na to trochu zapomínáme. Rád bych toto zamyšlení zakončil upřímnou prosbou všem, kteří mají sklony nově uvěřivší urychleně zapojovat do služeb. Nechte je nejprve řádně se zamilovat. Nedovolme, aby opouštěli všechny své dřívější prospěšné aktivity. Povzbuzujme je v tom aby netrhali vazby na své nevěřící přátele.Vždyť koho by pak evangelizovali.Oceňujme i jejich mimocírkevní úspěchy (např.škola, sport, zájmově umělecká činnost). Jen si vzpomeňme, jak nás potěší úspěch třeba slavného sportovce, který se po svém triumfu hrdě přihlásí k Ježíši (příklad předposledního MS ve fotbale a vítězný tým Brazílie).Určitě to tito lidé v tomto sekulárním prostředí nebudou mít jednoduché. A tímto směrem by měly směřovat naše modlitby. I úspěchy v těchto oblastech mohou být tím nejlepším svědectvím o Kristu. Podporujme a rozvíjejme v lidech schopnosti, které do nich Bůh vložil.Vždyť to jsou jejich hřivny. Ne každý je povolán k tomu být slavný evangelista či misionář. Nesnažme se svými přehnanými nároky lidi kolem sebe otrávit a třeba jim svou nerozumností zakalit čistotu evangelia. Lidé by měli do božího království jít radostně. Mnozí z nás se je tam snaží nahrnout radlicí buldozeru. Možná i toto je jedna z cest. Riskujeme tím ale, že nám jich mnoho zůstane mrtvých pod jeho pásy. Vrátím se teď na samý počátek svého příspěvku a to k nadpisu.Rychlokvašky možná mnohým chutnají, dlouho ale nevydrží. Stejné nebezpečí hrozí i našim ve víře mladším spolusourozencům pokud je svou nerozumností příliš brzy uvedeme do služeb. A na to bychom neměli zapomínat.Bůh nám v tom našem přemýšlení žehnej.Beny

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace