poslal Seraphim P R O N Á S L E D O V A N Á C Í R K E V D N E S
Křesťané a Severní Korea. Život pod těžkým břemenem
Pozoruhodný mladík
Malá skupina obchodníků z Jižní Koreje se vrátila do severokorejského hotelu pod dohledem přidělených průvodců. Ještě než vešli dovnitř, asi sedmnáctiletý mladík přiběhl k jednomu z cizinců. Stiskl mu ruku a svým ukazováčkem přitom začal tlačit do návštěvníkovy dlaně. V korejském prostředí je takové jednání velmi nezvyklé. Nikdo z mládeže by si za normálních okolností netroufl být k cizinci tak smělý. Návštěvník se snažil vyprostit svou ruku z chlapcova sevření, ale chlapec mu na ní doslova visel. Konečně muž pochopil, proč ho chlapec nechce pustit: kreslil mu svým ukazováčkem do dlaně znamení kříže. Obchodník pohlédl do tváře na kost vyhublého hocha. Chlapcův hlas byl slabý, ale jeho oči naříkaly. Jeho poselství bylo naprosto jasné: „Ještě v Severní Koreji žijeme, ještě jsme stále naživu!“ Obchodníci měli příležitost se s tímto chlapcem setkat tajně následujícího rána. Dověděli se, že jeho otec byl křesťan, který byl před mnoha lety uvězněn. Ačkoli chlapec nemohl o své víře nikomu vyprávět, požádal návštěvníky o čtyři věci: aby od něho převzali jeho desátky, které si po léta dával stranou, aby ho pokřtili, vysloužili mu Večeři Páně a opatřili mu Bibli. Tento mladý věřící byl k smrti vyhladovělý. Mohl žádat rovněž o potravu, ale neudělal to. Zatímco jeho tělo strádalo pod útrapami života v jeho vlasti, jeho duch zesílil a hledal obecenství s nebeským Otcem. Možná si uvědomoval, že potrava je jen časná, a tak chtěl raději uložit něco pro věčnost.
Tužka v rukách Mistra
Čtyři severokorejští mladíci si vybrali zvláštní jména: Tužka, Guma, Pero a Sponka. Nějaké korejské ekvivalenty pro Tomáše, Honzu nebo Jirku by těmto kreativním mládencům neseděly. „Ondřej“, křesťanský pracovník pů- sobící v Číně, jim obstaral úkryt, potravu i povzbuzení. Byl to jeho nápad, aby mladíci používali tato smyšlená jména a to kvůli alternativě, že by je objevili čínští policisté anebo severokorejští agenti. Když jim Ondřej začal zvěstovat evangelium, tři z těchto mladíků projevovali nadšení a zájem. Ale mladík, který si zvolil jméno Tužka, zůstával jakoby bez zájmu, a když se je Ondřej snažil vyučovat, čmáral si něco na papír anebo jen zíral do prázdna. Po několika měsících vyučování seznámil Ondřej tři horlivé mladíky s myšlenkou, že by se vrátili do Severní Koreje a přinesli svým krajanům zvěst evangelia. O Tužce si ale Ondřej nemyslil, že by již byl na takový úkol dostatečně připraven, a proto mu návrh vůbec nepředložil. Ti tři mladíci ale rozhodně nechtěli nikam jít bez svého kamaráda. Proto se nakonec vydali na cestu všichni čtyři s cílem překročit řeku Tumen a vrátit se do Severní Koreje. Než odešli, Ondřej jim řekl: „Ať se děje cokoli, vždycky se můžete zase vrátit sem a já se vám znovu pokusím pomoci.“ Přešly měsíce a Ondřej byl zvědavý, zda se čtyřem mládencům podařilo přejít bezpečně řeku. Šest měsíců po návratu do Severní Koreje byli Guma, Pero a Sponka zatčeni severokorejskou policií. Tužka jejich zatčení pozoroval z úkrytu a viděl, jak je policisté bijí za to, že druhým svědčili o víře v Krista. Policisté je pak naložili do auta a odjeli. Tužka utekl. Později se doslechl, že je odvezli do jednoho z koncentračních táborů. Své tři přátele již nikdy více nespatřil. Tužka se bál, že by ho policisté mohli hledat, a tak žil ve strachu mezi žebráky. Mnoho v té době přemýšlel o tom, jak jeho přátelé zvěstovali evangelium. Hovořili o Kristu při každé příležitosti a svědčili o tom, jak Spasitel přinesl do jejich životů naději. Ale když se Tužka pokoušel vyprávět druhým o Ježíši, vždycky mu úplně vyschlo v krku, ruce se mu třásly a nemohl ze sebe dostat jediné slovo. Druzí žebráci mu říkali: „Vypadáš nějak divně, jako bys ani nebyl ze Severní Koreje.“ Tužka jim ale nedokázal povědět o tom, že tento rozdíl přichází zevnitř, odtud, kde v srdci věřícího přebývá Kristus. Jednoho dne si Tužka připomněl Ondřejova slova: „Když přijdete zpátky, budu se vám snažit pomoci.“ Ale jak se tam dostat? Nakonec se rozhodl přejít opět řeku Tumen, dostat se do Číny a tam vyhledat Ondřeje. Uplynulo pouhých osm měsíců, co tuto řeku přecházel se svými třemi kamarády, a nyní se o to chtěl pokusit úplně sám. Tužka byl úspěšný a zanedlouho se slzami v očích vyprávěl Ondřejovi o osudu svých tří přátel. Vyprávěl, jak odhodlaně zvěstovali evangelium a jak se schovával, když je policisté zatkli a odvezli. „Co bys chtěl dělat ve zbytku života,“ zeptal se Ondřej mladíka. „Chci se naučit být statečný jako moji přátelé a beze strachu svědčit o Ježíši“. Ondřej následující dva měsíce vyplnil intenzivní přípravou Tužky pro jeho poslání. Oproti předchozímu úsilí, kdy Tu.ka Ondřejovu výuku více méně ignoroval, dělal nyní znatelné pokroky, a po celou dobu, kdy se společně s Ondřejem modlili a studovali Písmo, jeho víra obdivuhodně sílila. Když byl připraven na opětovný návrat do Severní Koreje, Ondřej se ho ještě naposled zeptal: „Co bys ještě potřeboval?“ Tužka pohlédl svému příteli do očí a řekl: „Už nic dalšího.“ Ondřej Tužkovi pomohl s napojením na jeden křesťanský manželský pár v Severní Koreji a tito tři začali sdílet evangelium s těmi nejchudšími a nejubožejšími. „Kde jsi přišel k tak tajemnému příběhu“, ptali se Tužky někteří. Jeden žebrák se mladíkovi dokonce svěřil, že je také křesťanem. Někteří zase vyjadřovali přání, aby jim o víře v Krista pověděl něco víc, jiní zase chtěli, aby jim to všechno vyprávěl ještě jednou, a tak to pokračovalo asi pět měsíců. Jednoho dne tito tři křesťané vyprávěli evangelium malé skupince žebráků a dali jim nějaké traktáty a dokonce Bibli. Jeden z mladých žebráků šel domů a pyšně ukázal své matce, že má Bibli a vyprávěl jí o laskavých lidech, kteří mu ji darovali. Jeho matka však Bibli znala a věděla, že se jedná o náboženskou knihu a tudíž nutně o knihu ilegální. Dostala veliký strach, že by jejího syna mohli zavřít, a proto Bibli odnesla na policejní stanici. Policie vyslechla ji a potom i jejího syna. V důsledku jejího udání byli všichni tři křesťané zatčeni. Na policejní stanici se vyšetřování rychle zvrhlo v surový výslech a mučení. Policie žádala, aby jim Tužka pověděl, kde vzal Bible. Dokonce mu nabídli, že ho ihned propustí, když se zřekne své víry v Ježíše. Ale chlapec statečně trval na svém. „Přijal jsem Ježíše do svého srdce, jak bych se ho mohl nyní zříci?“ Pověděl policistům o svých třech přátelích, že je následuje v jejich odvaze vydávat o Kristu svědectví. „Tehdy jsem nebyl jako oni. Bál jsem se, ale nyní jsem stejný jako oni, protože Ježíš je se mnou.“ Policisté, rozběsnění chlapcovou odvahou, se pokoušeli Tužku zlomit bitím a mučením. Ale nic to na chlapcově odhodlání nezměnilo. „My všichni jsme zde v Severní Koreji velicí hříšníci, protože nevěříme v Boha“, řekl jim Tužka. „I když mě zabijete, stejně přijde den, kdy se i vy stanete křesťany.“ Tohle bezbožné policisty teprve rozzuřilo. Jeden z nich Tužkovi vytrhal nehty na rukou. Zbitého a zkrvaveného, ale pořád stejně odhodlaného chlapce nakonec poslali do pracovního tábora. Podle rozkazu nedávali chlapci v táboře žádnou stravu, ačkoli musel pracovat stejně jako ostatní vězni. Každého dne Tužka vyprávěl svým spoluvězňům a dokonce i dozorcům: „Ježíš je důvodem, že mohu jít dál.“ Díky jemu se mnozí v táboře otevřeli Kristu. Po dvou měsících pobytu v táboře Tužka zemřel. Svých dvacátých narozenin se nedožil. Jeho tělo z tábora odvezli, ale ovoce jeho krátké služby tam žilo dál.
Pokání krutého důstojníka
Krátce po Tu.kově smrti odeslali jeho společníky - věřící manželský pár - do stejného pracovního tábora. Ke svému velkému překvapení se tam setkali s věřícími, kteří jim vyprávěli o mladíkově smrti. Po několika dnech však jeden v předních důstojníků tábora jménem Rhee vydal rozkaz, aby byli propuštěni na svobodu. Záhy po propuštění někdo nečekaně zaklepal na dveře jejich obydlí. Byl to Rhee, onen vězeňský důstojník a chtěl s nimi hovořit. „Mučil jsem a zabil mnoho lidí,“ řekl jim, „ale od smrti toho mladému muže se ve mně začalo něco dít.“ Rhee jim vyprávěl příběh jejich odvážného přítele, který byl naplněn pozoruhodnou radostí i přes to, že jeho fyzické síly se den ode dne vytrácely. Manželé důstojníkovi řekli, že k tomu, aby pochopil, proč byl Tužka tak jiný než ostatní vězni, si musí s nimi pokleknout a oni ho v modlitbě předloží Ježíši. Když skončili společnou modlitbu, Rhee je požádal, aby s ním šli k němu domů. V domě tohoto důstojníka se sešlo osm členů jeho rodiny včetně několika dalších vojáků, kteří sloužili v pracovním táboře a kteří sebou rovněž přivedli své rodiny. Všichni dychtivě naslouchali evangelijní zvěsti o Ježíšově lásce, kterou jim manželé tlumočili. Když posluchači uslyšeli o Ježíšově smrti na kříži a Božím plánu spásy, neubránili se někteří z nich slzám. Rhee byl doslova šokován, když jeho vlastní matka povstala a přede všemi vyznala, že je již padesát let tajnou křesťankou. „Již se nechci dál za svou víru stydět“, prohlásila. Potom se významně podívala na všechny přítomné a zeptala se: „Kdo chce mít Ježíše ve svém srdci?“ Všichni v místnosti zvedli ruku a všichni také byli ještě té noci pokřtěni.
Hlas mučedníků, 5-6/2006, str.5-8
Je možno si stáhnout celý časopis zdarma. PDF verzi si můžete stáhnout v tiskové kvalitě zde (2,8 MB) http://www.prayer.cz/hm/pdf/hm_2006_5-6.pdf ; případně ve verzi s nižším rozlišením obrázků zde (478 KB): http://www.prayer.cz/hm/pdf/hm_2006_5-6_low.pdf
Předchozí a budoucí čísla časopisu lze stáhnout na: http://prayer.cz/hm/index.php
