Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Kapitola 2. „Levá noha pekla“ Hrozný zápach naplnil ovzduší. Ježíš mi řekl: „V levé noze pekla je mnoho děr. Tento tunel se rozděluje do dalších částí pekla, ale my budeme nějaký čas nejdřív v levé noze.“

„Tyto věci, které uvidíš s tebou vždy zůstanou. Svět se musí dozvědět o realitě pekla. Mnoho hříšníků a dokonce někteří z mého lidu nevěří tomu, že peklo je reálné. Já jsem tě vyvolil, abys jim zjevila tyto pravdy. Vše, co ti ukážu o pekle, a všechny ostatní věci, které ti ukážu, jsou pravdivé.“ Ježíš se mi ukázal ve formě jasného světla, jasnějšího než slunce. Postava muže byla v centru tohoto světla. Někdy jsem viděla Ježíše ve formě člověka, ale jindy zase byl v duchovní formě. Znovu ke mně promluvil: „Dítě, když Já mluvím, tak promluvil Otec. Otec a Já jsme jedno. Pamatuj-milovat nade vše ostatní a odpouštět jeden druhému. Teď pojď, následuj mě.“ Když jsme šli, zlí duchové prchali z přítomnosti Pána. „Ach Bože, Ach Bože,“ volala jsem. „Co bude dál?“ Jak už jsem řekla předtím, v pekle jsem měla všechny smysly. Všichni ti, kteří jsou v pekle, mají všechny své smysly. Moje teď pracovaly na plné obrátky. Strach byl všude a nepopsatelné nebezpečí všude číhalo. Každý krok byl hrozivější než ten předtím. Byla tam brána o velikosti malého okna, na samém vrcholu tunelu se tyto brány otvíraly a zavíraly velmi rychle. Křik naplnil ovzduší, když kolem nás proletělo mnoho zlých stvoření, nahoru a ven z bran pekla. Rychle jsme byli u konce tunelu. Třásla jsem se strachem kvůli nebezpečí a strachu všude kolem nás. Byla jsem velmi vděčná za ochranu Ježíše. Děkuji Bohu za Jeho všemohoucí moc k naší ochraně, i v jámě pekla. I s tímto ochranným štítem jsem si stále myslela, ne moje vůle, Otče, ale tvá se děj. Podívala jsem se na svoje tělo, a poprvé jsem si všimla, že mám duchovní podobu, a moje postava vypadala přesně tak, jak vypadám v těle. Přemýšlela jsem, co bude dál. Ježíš a já jsme vykročili z tunelu na cestu s širokými řádky země po každé straně. Jak daleko jen oko mohlo dohlédnout, všude byly díry s ohněm. Tyto díry byly široké 120centimetrů a 90 centimetrů hluboké ve tvaru mísy. Ježíš řekl: „Takových děr je mnoho v levé noze pekla. Pojď, některé ti ukážu.“ Stála jsem vedle Ježíše na cestě a nahlédla jsem do jedné z těchto děr. Síra byla zapuštěná po stranách díry a zářila podobně jako žhavé uhlíky ohně. V centru této díry byla ztracená duše, která zemřela a přišla do pekla. Oheň začal žhnout ze spodu jámy, postupoval směrem vzhůru, až cele pokryl tuhle ztracenou duši v plamenech. V okamžiku tento oheň uhasl až k doutnání, potom zase s valícím se zvukem se převalil přes tuto trápenou duši v jámě. Uviděla jsem, že tato ztracená duše je uvězněna v postavě kostry. „Můj Pane,“ volala jsem, když jsem to spatřila, „nemůžeš je pustit ven?“ Jak hrozná podívaná! Myslela jsem si: „Tohle jsem přece mohla být já.“ Řekla jsem; „Pane, jak smutné je vědět a vidět že je tam živá duše.“ Slyšela jsem nářek, který vycházel z centra této první jámy. Viděla jsem duši v postavě kostry, jak volá: „Ježíši, slituj se!“ „Ach Pane!“ řekla jsem. To byl hlas ženy. Když jsem ji viděla, chtěla jsem ji z ohně vytáhnout. Pohled na ni mi zlomil srdce. Tahle postava kostry, ženy se špinavě-šedou mlhou uvnitř, mluvila k Ježíši. V šoku jsem jí naslouchala. Na kostech jí po kusech viselo maso v rozkladu a když se pálilo, padalo na dno jámy. Tam, kde někdy byly její oči, jsem teď viděla jen prázdné důlky. Neměla žádné vlasy. Oheň začal od nohou velmi slabě, potom stoupal, až pokryl celé její tělo v plamenech. Zdálo se, že tato žena je stále v plamenech i když oheň jen doutnal. Z jejího nitra vyšel křik a sténání plné zoufalství: „Pane, Pane, chci odsud ven!“ Stále se natahovala k Ježíši. Pohleděla jsem na Ježíše, a spatřila jsem veliký zármutek na Jeho tváři. Ježíš mě řekl, „Moje dítě, jsi tady se Mnou aby se svět dozvěděl to, že hřích má za následek smrt, že peklo je skutečné. Znovu jsem pohleděla na tuhle ženu a viděla jsem jak z její kostry lezou ven červy. Oheň jim neublížil. Ježíš řekl, „Těchto červů si je vědomá a cítí je uvnitř.“ „Bože smiluj se!,“ volala jsem, když plamen dosáhl svého vrcholu a to hrozné pálení začalo znovu. Veliký křik a hluboký vzlykot otřásl postavou této ženy-duše. Byla ztracená. Nebyla žádná cesta ven. „Ježíši proč je tady?“ řekla jsem přidušeným hlasem, neboť jsem se velmi bála. Ježíš řekl: „Pojď.“ Cesta, po které jsme šli, byla klikatá, točila se mezi těmito děrami ohně, jak daleko jsem jen dohlédla. Volání, živých mrtvých, se mísilo s bědováním a příšernými výkřiky, které ke mně doléhaly ze všech stran. V pekle nebyl žádný čas ticha. Zápach mrtvých a rozkládajícího se masa visel hustě ve vzduchu. Přišli jsme k další jámě. Uvnitř této jámy, jenž byla velikostí stejná jako ta předešlá, byla další postava kostry. Mužský hlas volal z jámy. Říkal: „Pane, slituj se nade mnou!“ Pouze když promluvili, jsem mohla rozpoznat, jestli je ta duše muž, nebo žena. Veliký nářek a vzlykot vycházel z tohoto muže. „Lituji Ježíši. Odpusť mi. Vezmi mne odsud pryč. Již léta jsem v tomto místě muk. Naléhavě tě žádám, vezmi mě ven!“ Veliký vzlykot otřásal jeho kostnatou postavou, když tak prosil: „Prosím Ježíši, pusť mne ven!“ Když jsem pohleděla na Ježíše uviděla jsem, že i On pláče. „Pane Ježíši,“ volal tento muž z hořící jámy, „copak jsem za svoje hříchy netrpěl dostatečně? Už je tomu čtyřicet let od mojí smrti.“ Ježíš řekl: „Je psáno, spravedlivý bude žít vírou! Všichni posměvači a nevěřící budou mít svůj díl v ohnivém jezeře. Nechtěl jsi uvěřit pravdě. Mnohokrát k tobě byli moji lidé posláni, aby ti ukázali cestu, ale ty jsi jim nenaslouchal. Smál ses jim a odmítal jsi evangelium. I když jsem za tebe zemřel na kříži, vysmíval jsi se mi a nečinil jsi pokání ze svých hříchů. Můj Otec ti dal mnoho příležitostí, abys byl spasen. Kdybys jen uposlechl!“ Ježíš plakal. „Já vím, Pane, já vím,“ křičel tento muž. „Ale teď činím pokání.“ „Teď už je příliš pozdě,“ řekl Ježíš. „Soud je stanoven.“ Tento muž pokračoval: „Pane, někteří z mých lidí jsou na cestě sem, neboť ani oni nebudou činit pokání. Prosím, Pane, dovol mi, ať k nim přijdu a řeknu jim, že i oni musí činit pokání ze svých hříchů, dokud co jsou stále na zemi. Nechci, aby přišli na tohle místo.“ Ježíš řekl: „Mají kazatele, učitele, starší a tito všichni slouží evangeliem. Oni jim řeknou. Mají také výhody moderního komunikačního systému a mnoho jiných způsobů, jak se o Mně dozvědět. Já jim posílám pracovníky aby mohli uvěřit a být spaseni. Pokud neuvěří, když slyší evangelium, potom nebudou přesvědčeni i kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Na to se tento muž velmi rozhněval a začal proklínat. Zlá, rouhavá slova z něho vycházela. V hrůze jsem sledovala, když mu plameny dosáhly až po hlavu a rozkládající se maso se začalo pálit a odpadat. Uvnitř této mrtvé skořápky muže, jsem zahlédla jeho duši. Vypadala jako špinavě-šedá mlha a naplňovala vnitřek jeho kostry. Obrátila jsem se k Ježíši a volala jsem: „Pane, jak strašné!“ Ježíš řekl, „Peklo je skutečné, soud je skutečný. Tolik je miluji, mé dítě. Tohle je ale jenom začátek strašných věcí, které ti musím ukázat. Je toho ještě mnohem víc.“ „Řekni kvůli Mně světu, že peklo je skutečné, že muži a ženy musí činit pokání z jejich hříchů. Pojď, následuj mne. Musíme jít dál.“ V další jámě byla menší postava jenž vypadala, že je jí tak osmdesát let.. Nevím, jakým způsobem jsem znala její věk, prostě jsem ho věděla. Kůže již z jejich kostí byla odstraněna neustávajícím plamenem a na ní zůstali pouze kosti se špinavě-mlhovitou duší uvnitř. Sledovala jsem ji, když jí oheň spaloval. Brzy z ní zůstaly jen kosti s červy uvnitř, které oheň nemohl spálit. „Pane jak hrozné!“ křičela jsem. „Nevím jestli budu schopna dál pokračovat, neboť tohle je hrozné, neuvěřitelné.“ Tak daleko jak jen moje oči mohly dohlédnout, hořely duše v jamách ohně. Mé dítě, právě proto jsi zde,“ odpověděl Ježíš. „Musíš poznat a mluvit pravdu o pekle. Nebe je skutečné! Peklo je skutečné! Pojď, musíme pokračovat.“ Pohleděla jsem znovu na tuhle ženu. Její nářek vzbuzoval smutek. Když jsem na ní hleděla, sepjala svoje kostnaté ruce k sobě, jako by v modlitbě. Nešlo to jinak než že jsem se rozplakala. Byla jsem ve své duchovní podobě, a plakala jsem. Věděla jsem, že lidé v pekle tohle cítí také. Ježíš poznal moje myšlení. „Ano dítě,“ řekl, „cítí. Když sem lidé přijdou, mají stejné pocity a myšlenky jako když byli na zemi. Pamatují si na svou rodinu, přátele a na všechen ten čas, při kterém měli příležitost činit pokání a neučinili tak. Jejich paměť je vždy s nimi. Kdyby jen uvěřili evangeliu a činili pokání předtím, než by bylo příliš pozdě.“ Pohlédla jsem znovu na tuhle starou ženu, a tentokrát jsem zpozorovala, že má jen jednu nohu a zdálo se, že má ve svých kyčelních kostech vyvrtané dírky. „Co je to, Pane Ježíši?“ zeptala jsem se. On řekl: „Dítě, když byla na zemi, měla rakovinu a měla velké bolesti. podstoupila operaci, aby jí zachránili život. Byla upoutána na lůžko po mnoho dní jako zahořklá stará žena. Mnozí moji lidé se přišli za ní modlit a říct ji, že Já ji mohu uzdravit. Řekla: „Bůh mě tohle udělal,“ a nečinila pokání a evangeliu neuvěřila. Dokonce mě jeden čas i znala, ale časem mě začala nenávidět. Řekla: „že nepotřebuje Boha a že nechce, abych ji uzdravil.“ A přece jsem ji stále žádal, stále jsem jí chtěl pomoci, chtěl jsem jí požehnat a uzdravit. Odvrátila se ke mně zády a proklela Mě. Řekla, že mě nechce. Můj Duch jí stále prosil. I poté, co se ke mně otočila zády, stále jsem se jí snažil přitáhnout svým Duchem, ale ona nechtěla poslouchat. Nakonec zemřela a přišla na tohle místo.“ Tahle stará žena začala volat k Ježíši: „Pane Ježíši, prosím odpusť mi teď. Lituji toho, že jsem se nekála, zatímco jsem byla na zemi.“ S velkým vzlykotem křičela k Ježíši, „Kdybych se jen kála před tím, než bylo příliš pozdě! Pane, pomoz mi odsud ven. Budu ti sloužit. Budu hodná. Copak jsem už netrpěla dost? Proč jsem jenom čekala tak dlouho, až bylo příliš pozdě? Ach, proč jen jsem čekala do té doby, až Tvůj Duch se o mne přestal snažit?“ Ježíš jí řekl: „Měla jsi příležitost za příležitostí, aby ses kála a sloužila Mi.“ Smutek pokrýval tvář Ježíše, když jsme odcházeli pryč. Když jsem sledovala tuhle ženu jak pláče, zeptala jsem se, „Pane, co bude následovat?“ Mohla jsem cítit strach všude kolem. Zármutek, křik bolesti a atmosféra smrti byla všude. V zármutku a s lítostí jsme šli spolu s Ježíšem k další jámě. Pouze skrze Jeho sílu jsem byla schopna pokračovat. Z velké vzdálenosti jsem stále mohla slyšet tuhle starou ženu, jak volá v pokání a prosí o odpuštění. Kéž bych jen pro ni něco mohla udělat co by jí pomohlo, myslela jsem si. Hříšníku, prosím nečekej, až Boží Duch s tebou přestane zápasit. V další jámě byla žena na kolenou, jako by něco hledala. Její kostnatá postava byla také plna dírek. Její kosti byli průsvitné a její potrhané oblečení hořelo. Její hlava byla holohlavá a tam, kde měla mít oči a nos, teď byly jen díry. Kolem jejich nohou hořel nepatrný oheň a v kleče se drápala po stěnách této sírové jámy ven. Oheň jí přilnul k rukám a mrtvé maso z ní opadávalo mezitím, co se hrabala ven. Hrozný nářek s ní otřásal. „Ach Pane, ach Pane,“ plakala, „já chci ven.“ Jak jsme ji tak sledovali, konečně se nohama vyšplhala téměř ven. Myslela jsem si, že se dostane ven, když tu k ní přiběhl veliký démon s velkými křídly, které se zdály, že jsou navrchu zlomené a které mu visely podél těla. Jeho barva byla černě-hnědá a po celé jeho velké postavě byly chlupy. Měl oči usazené daleko v hlavě a velikostí se podobal velkému medvědu grizzly. Démon se přihnal k této ženě a hrubě ji srazil zpět do ohnivé jámy. S hrůzou jsem sledovala její pád. Litovala jsem ji. Chtěla jsem ji vzít do náručí a držet ji, požádat Boha, aby ji uzdravil a vzal ji odtamtud pryč. Ježíš znal moje myšlení a řekl, „Mé dítě, soud je již stanoven. Bůh promluvil. Ikdyž byla ještě jako dítě, volal jsem ji a volal, aby činila pokání a sloužila Mi. Když jí bylo šestnáct let, přišel jsem k ní a řekl jí: „Miluji tě. Odevzdej mi svůj život, a pojď následuj Mne, neboť jsem tě povolal k zvláštnímu úkolu; volal jsem po celý její život, ale neuposlechla. Řekla: „Jednoho dne ti budu sloužit. Teď pro tebe nemám čas. Nemám čas, nemám čas, mám svůj život zábavy. Nemám čas, nemám čas ti sloužit, Ježíši. Zítra ti budu sloužit.“ „Zítřek ale nikdy nepřišel, neboť čekala příliš dlouho.“ Tahle žena volala k Ježíši: „Moje duše je vskutku v mukách. Není žádná cesta ven. Vím, že jsem chtěla svět namísto Tebe, Pane. Chtěla jsem bohatství, dobrou pověst a bohatství, a to jsem taky získala. Mohla jsem si koupit vše, co jsem chtěla, byla jsem svým vlastním šéfem. Byla jsem ta nejkrásnější, nejlépe oblečená žena své doby. A měla jsem bohatství, dobrou pověst a prosperitu, ale zjistila jsem, že to vše si nemohu vzít sebou na smrt. Ach Pane, peklo je hrozné. Nemám odpočinku dnem i nocí. Vždy jsem v bolesti a trápení. Pomoz mi Pane,“ volala. Žena pohlédla k Ježíši tak velmi toužebně a řekla, „Můj sladký Pane, kdybych tě jen uposlechla! Toho budu litovat navždy. Plánovala jsem, že ti budu sloužit někdy-až budu připravena. Myslela jsem si, že tam pro mne budeš vždy. Ale jak jsem se jen mýlila! Byla jsem tou nejvyhledávanější ženou své doby pro svoji krásu. Věděla jsem, že mě Bůh volá k pokání. Po celý můj život mě k sobě táhl provázky lásky, a já myslela, že mohu využít Boha tak, jako jsem využila každého. Že On tam bude vždy. Ach ano, Boha jsem jen využívala! Tak těžce se snažil o to, abych mu sloužila, mezitím co jsem si po celou dobu myslela, že ho nepotřebuji. Ach, jak jsem se jen mýlila! Satan si mě začal používat, začala jsem sloužit Satanu víc a víc. Nakonec jsem milovala ho, více než Boha. Milovala jsem hřích a neobrátila se k Bohu. „Satan použil moji krásu a moje peníze, a všechny moje myšlenky se zaměřily na to, kolik moci mě může dát. I tehdy mě Bůh k sobě táhl. Ale já jsem myslela na to, že mám na to zítřek nebo příští den. Potom jednoho dne, zatímco jsem jela v autě, můj řidič naboural do domu a tak jsem se zabila. Pane, prosím, pusť mne ven.“ Když takto mluvila, její kostnaté ruce a paže se natahovaly k Ježíši, zatímco ji pálil oheň. Ježíš řekl: „Soud je stanoven.“ Slzy Mu stékaly po tvářích zatímco jsme šli k další jámě. Naříkala jsem vnitřně kvůli hrůzám pekla. „Drahý Pane,“ plakala jsem, „to trápení je příliš reálné. Když duše přijde na tohle místo, není zde žádná naděje, žádný život, žádná láska. Peklo je příliš reálné.“ Není cesty ven, přemýšlela jsem. Musí navždy hořet v těchto plamenech. „Čas vypršel,“ řekl Ježíš. „Vrátíme se sem zítra.“ Příteli , pokud žiješ v hříchu, prosím, čiň pokání. Pokud jsi byl znovuzrozen a odvrátil ses zády k Bohu, čiň pokání a navrať se k Němu teď. Žij dobře a stůj pro pravdu. Vzbuď se před tím než bude příliš pozdě, a můžeš být s Bohem navěky v nebi. Ježíš znovu promluvil: „Peklo má tělo, (podobně jako člověk), ležíc na zádech uprostřed země. Peklo je vytvarované podobně jako lidské tělo-velmi velké a má mnoho komor trápení. „Pamatuj na to, abys řekla lidem na zemi, že peklo je reálné. Miliony ztracených duší je zde a každým dnem jich přichází stále víc. V ten Den Velkého Soudu, bude smrt a peklo hozeno do ohnivého jezera, a to bude druhá smrt.“ Více: http://echo.granosalis.cz/article.php?sid=116