Vůči návrhu Charty Oecumenicy jsem vznesl zásadní námitky na zasedáních Církevní rady 21.2.2000 a 20.3.2000. Jelikož tyto námitky nebyly brány v úvahu, zápisy z těchto zasedání jsem nepodepsal, což mohu doložit. Charta Oecumenica nebyla schválena na žádném synodu a nebyla její problematice věnována žádná pastorální konference, přestože bývalí představitelé naší církve se hlásí k tomu, že na jejím utváření se podíleli.

Na zasedání Církevní rady 4.12.2006 jsem sdělil, že 22.1.2007 na ekumenických bohoslužbách v Praze mají představitelé církví podepisovat Chartu Oecumenicu, což mi dělá potíže, jelikož mám mimo jiné výhrady vůči závazku „jít vstříc cíli, kterým je eucharistické společenství.“ Členy Církevní rady jsem vyzval, aby si Chartu Oecumenicu našli na internetu a sdělili mi své stanovisko (viz zápis CR 4.12.2006 - 3/b). Do 22.1.2007 jsem žádnou odpověď nedostal. K prostudování a připomínkování Charty Oecumenicy jsem vyzval také faráře na tzv. homiletických setkáních 4.12.2006 a 15.1.2007. Dostalo se mi od několika farářů pouze povzbuzení Chartu Oecumenicu nepodepisovat. Omlouvám se těm, kteří očekávali ode mne ještě zřetelnější postoj před 22.1.2007, avšak k tomu si dovolím poznamenat, že kancelář biskupa jsem převzal 9.1.2007, a to s obsáhlou agendou k vyřízení. Jde mi o jednotu církve, proto očekávám, že ti, kteří šíří lživé informace ústně i internetem, přehodnotí svůj postoj v duchu evangelia.

Obsah Charty Oecumenicy je tak závažný, že o ho nemíním podepsat, aniž by jeho obsah byl představen ve světle symbolických knih naší církve na příštím řádném zasedání synodu. Jak ordinační slib, tak i slib při uvedení do služby biskupa mě zavazuje zachovat věrnost Písmu svatému a symbolickým knihám naší církve.

1. Zavazuje, či nezavazuje? Charta Oecumenica v úvodu prohlašuje, že „na všech úrovních církevního života má vést k rozvoji ekumenické kultury dialogu a spolupráce a vytvořit závazné měřítko.“ V další větě sice stojí: „Charta však nemá nikterak učitelský nebo církevně-právní závaznost“, ale následně každý z dvanácti článků obsahuje závazné prohlášení, čili dvanáctkrát končí větou: „Zavazujeme se…“. Je tedy závazná, nebo není?

Pán Ježíš říká: „Vaše slovo buď ´ano, ano – ne, ne´; co je nad to, je ze zlého,“
(Mt 5,37).

2. Cílem je eucharistické společenství. Eucharistické společenství je vzpomenuto již v prvním článku a pátý článek končí: „Zavazujeme se… jít vstříc cíli, kterým je eucharistické společenství.“ Co to znamená?

a. Eucharistie je základním pilířem katolické církve. „Eucharistie je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“ (čl. 1324) a „zůstává středem života církve“ (čl. 1343).

b. V Římsko-katolické církvi eucharistie znamená opakované obětování Krista. V Katechismu katolické církve se píše: „V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, se koná dílo našeho vykoupení“ (KKC čl. 1068).

Písmo svaté nás učí, že Ježíš Kristus byl obětován jednou provždy a není ho třeba znovu obětovat. „To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali… který nemusí jako dřívější veleknězi denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama,“ (Žd 7,26‑27 a dále Žd 9,12.26.28; 10,10.12.14; 1 P 3,18).

Člověk nemůže přinést pro své spasení žádnou oběť. Jediné, co může: přijmout Kristovu oběť vírou a přinášet sebe sama jako oběť vděčnosti za spasení. M. Luther viní Římsko-katolickou církev z trojího zadržování svátosti: Neposkytnutí kalicha laikům; druhé, „méně zatěžující svědomí“ – transsubstanciace; a třetí, „to nejhorší zneužití ze všech“ – učení, že „mše je dobrým dílem a obětí“.

c. Eucharistie v katolickém pojetí znamená společenství s papežem, Marií a všemi svatými. „Papež, pověřený Petrovou službou v církvi, je spojen s každým slavením eucharistie, v níž je jmenován jako znamení a jako služebník jednoty všeobecné církve“ (KKC čl 1369). „S Kristovou obětí se nespojují jen údy, které jsou ještě na zemi, nýbrž i ty, které už pobývají v nebeské slávě. Církev totiž přináší eucharistickou oběť ve společenství s nejsvětější Pannou Marií, kterou výslovně připomíná, stejně jako se všemi svatými a světicemi“ (KKC čl. 1370). „Eucharistická oběť se přináší také za zesnulé věřící, (KKC čl. 1371).

Učení o papežství se nedá podložit Písmem svatým. Porovnej texty o Petrovi a jejich pořadí: Mt 16,15-18 a Mt 16,22-23. Sám apoštol Petr ukazuje jedině na Pána Ježíše: „Přicházejte k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je ´vyvolený a vzácný´. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům…“ 1P 2,4-6. Slova o klíčích Mt 16,19 je třeba chápat v souvislosti s učením o moci církve Mt 18,28-20.

Taktéž vzývání zesnulých a oběti za ně nelze podložit kánonickými knihami Písma.

d. V eucharistii se jedná o přepodstatnění (transsubstanciace). Katolický kněz proměňuje chléb a víno na tělo a krev Krista a tak přináší oběť Krista Bohu. M. Luther píše ve Šmalkaldských článcích: „Pokud jde o transsubstantiaci, o přepodstatnění, nevšímáme si vůbec vtipnou sofistiku, ve které učí, že chléb a víno opouštějí nebo ztrácejí svou přirozenou podstatu a zachovávají jen podobu a barvu, a ne skutečný chléb. Vždyť se to nejlépe shoduje s Písmem, že chléb je tu a zůstává, jak sám Pavel říká v 1K 10,16 a v 1K 11,28.

e. Eucharistické společenství je jednoznačně přístupné pouze pro katolicky věřící v eucharistii. Evangelík se může za určitých podmínek eucharistie zúčastnit, pokud projeví katolickou víru v eucharistii a získá povolení katolického biskupa. Katolík se nesmí zúčastnit evangelické Večeře Páně za žádných okolností.

3. Charta Oecumenica nejasně uvádí cíl spolupráce s muslimy. „Zavazujeme se… že se budeme spolu s muslimy podílet na společných záležitostech.“ Jaké to jsou společné záležitosti? Ochrana života, lidská práva apod.? V pořádku! Společné uctívání Pána Boha? Není možné! V Chartě Oecumenice se jedná o rozvíjení vztahů s islámem právě v duchovní oblasti: „Chceme zintenzivnit na všech úrovních setkání křesťanů a muslimů, jakož i dialog mezi křesťanstvím a islámem. Zvláště doporučujeme vzájemné rozhovory o víře v jediného Boha a objasnění chápání lidských práv. Zavazujeme se, - že budeme k muslimům přistupovat s úctou; - že se budeme spolu s muslimy podílet na společných záležitostech.“

Úctu zasluhuje každý člověk, avšak to nás neopravňuje k směšování náboženství. „Jméno jiného boha nebudete připomínat; ať je není slyšet z tvých úst,“ (Ex 23,13). „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. Děti varujte se modlářství,“ (1J 5,20-21).

4. Vážím si jinak věřící, proto jim chci otevřeně a s úctou vydávat svědectví o Kristu a všem lidem bez rozdílu sloužit jako bližním. Hodnověrný partner však při podpisování je ten, který podepisuje to, čemu věří, čím se řídí a chce splnit to, k čemu se zavázal. Diskuse ať nás nerozděluje. Apoštol Pavel nás povzbuzuje, abychom „povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus“ (Ko 2,2). Jde nám o jednotu a dobro církve.

Římsko-katolická církev nám může být vzorem v zápase o ochranu života, v podpoře zdravé rodiny a v mnoha dalších oblastech. Muslimové nám mohou být vzorem horlivosti v modlitbách, v boji proti pornografii apod., avšak cestu spasení hledejme v Písmu svatém a buďme mu věrni.

Stanislav Piętak, biskup SCEAV