Již řadu let katolická církev usiluje o uzavřené konkordátu, což je právní smlouva mezi Českou republikou a  Svatým stolcem. V poslední době tato snaha stále zesiluje. Ačkoli by uzavření konkordátu vytvořilo zásadní právní nerovnost mezi církvemi, představitelé katolické církve, a dnes již i řady ostatních církví, přitom hovoří o „spravedlivém uspořádání vztahů mezi církví a státem“. Je však třeba upozornit na to, že uzavřením této smlouvy by se vytvořila pro nekatolické církve značná rizika.

Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem má statut mezinárodní smlouvy, neboť katolická církev, jako jediná církev na světě, má mezinárodněprávní subjektivitu. Ta je umožněna tím, že římskokatolická církev má své vedení ve Vatikánu, který je současně - z hlediska mezinárodního práva - státem, v jehož čele stojí papež. Na základě tohoto principu je tedy papež nejen hlavou katolické církve, ale zároveň je i nejvyšším státním představitelem. Úřad papeže v sobě tak zahrnuje dvojí princip vlády, a to vlády duchovní - neboť stojí v čele církve - a vlády světské, resp. politické - protože stojí v čele státu. Tento princip dvojí moci trvá v různých podobách po staletí. Vatikán, potažmo katolická církev, tak může s jinými státy uzavírat mezinárodní smlouvy, které se pak řídí mezinárodním právem veřejným. Samotné mezinárodní smlouvy vymezují vzájemná práva a povinnosti, které jednotlivé strany (tedy jednotlivé státy) vůči sobě mají.

Tímto způsobem byl konkordát mnohokrát v minulosti nástrojem kontroly církve nejen nad různými složkami společnosti, ale v praktických důsledcích často vedl i k diskriminaci nekatolíků. Tyto hrubé zásahy do občanských svobod pak byly ospravedlňovány jako ochrana zájmů katolické církve. I když se dnes, v důsledku celospolečenských změn, které v sobě zahrnují i vztahy mezi státem a církvemi, nepředpokládá obdobný vývoj, je nutné mít na zřeteli, že nejde o změnu podstaty římského katolicismu ani jeho vztahu k protestantským církvím. Základní učení katolické církve, včetně závěrů koncilů, které odsuzují a výslovně proklínají protestantské učení (např. Tridentský koncil), zůstávají nadále v platnosti. Nic na těchto anathematech nezměnil ani 2. vatikánský koncil, neboť prohlášení koncilů jsou z principu neomylná. Jak uvádí i současný katechismus: „Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém koncilu.“ (§ 891) I z pohledu těchto faktů je proto třeba pamatovat na známé přísloví, že pokud zapomeneme na poučení z historie, jsme odsouzeni k tomu ji prožít znovu.

K těmto historickým zkušenostem přistupují i argumenty právní. V České republice jsou práva církví i jednotlivců na svobodné projevování a realizaci víry zakotvena v ústavním pořádku, jmenovitě v Listině základních práv a svobod. Tato práva zahrnují různé aspekty svobodného výkonu víry jednotlivců a nezávislost církví a náboženských společností na státních orgánech při správě jejich záležitostí. Náš ústavní pořádek přitom vychází z principu nekonfesního státu a církevní zákon pak jednotlivá práva konkretizuje, avšak nemůže je nikterak omezit. Právě takové omezení bylo důvodem, proč Ústavní soud v minulosti zrušil určité ustanovení církevního zákona jako neústavní. Konkordát jakožto mezinárodní smlouva pak má podle článku 10 Ústavy ČR přednost před vnitrostátním zákonem a v případě rozporu se automaticky postupuje podle mezinárodní smlouvy.

Konkordát tedy udílí katolické církvi zcela jiné záruky, které jiné církve nemají a mít nemohou. Tím se automaticky vytvoří právní nerovnost mezi církvemi, neboť ty církve, které nemají právní subjektivitu podle mezinárodního práva veřejného (a to jsou všechny církve vyjma katolické), nemohou platně uzavřít žádnou mezinárodní smlouvu, která by měla přednost před zákonem a garantovala tak jejich práva. Konkordát by tak katolické církvi navíc zajišťoval práva bez toho, aby musela splnit povinnosti, které církevní, vnitrostátní zákon,  požaduje po církvích ostatních. Sem patří mimo jiné zákaz omezování svobody náboženského vyznání (§ 5, písm. b) církevního zákona).

Právě tato svoboda byla v minulosti katolickou církví příslušníkům nekatolických konfesí upírána a tito příslušníci byli ze strany katolické církve po staletí pronásledování. V souvislosti s neměnností katolických dogmat, a to zvláště s ohledem k dosavadní platnosti tridentských anathemat, je tato věc alarmující. Připomeňme zde, že i podle současného katolického katechismu nepovažuje katolická církev ostatní, zejm. protestantské církve, za církev Kristovu, ale naopak žádá jejich přidružení ke katolické církvi: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“ (Katechismus katolické církve, Vatikán, 1994, § 816). Zatímco vnitrostátní církevní zákon rovnoprávnost církví deklaruje, katolická církev žádá přivtělení těchto církví pod úřad římského biskupa.

Navíc registraci nebo oprávnění k výkonu zvláštních práv lze jednotlivým církvím podle zákona odebrat, avšak po ratifikaci konkordátu budou privilegia katolické církvi trvale zachována, a to i v případě, když výše uvedená kriteria, požadovaná nyní vnitrostátním církevním zákonem, plnit nebude. Tím se nastolí riziko, že při případném zpřísnění kriterií může být činnost nekatolických církví omezena, ačkoliv katolická církev bude mít svá práva zajištěna.

Uvědomíme-li si, že se v  minulosti vícekrát stávalo, že po uzavření konkordátu katolická církev usilovala o co největší zákonná omezení pro nekatolické církve (například v oblasti školního vzdělávání a výuky náboženství, v oblasti rodinného práva atd.), pak v souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi je nanejvýš potřebné zvážit, zda je vhodné, aby protestantské církve, s ohledem na doloženou neměnnost římskokatolického učení, samy o uzavření konkordátu usilovaly.

K těmto důvodům historickým, právním a věroučným se však přidává ještě další skupina faktů, hovořících proti ratifikaci konkordátu v navrženém znění. Jsou to značně problematická ustanovení smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem v podobě, jak je navrhována. Na některá nevhodná ustanovení a věcné vady tohoto konkordátu upozornil prezident Václav Klaus a je s podivem, že tyto konkrétní věcné námitky jsou přehlíženy.

Mezi tyto argumenty patří například to, že katolická církev se výslovně dovolává „staleté tradice společných dějin českého státu a katolické církve“. Tedy včetně staletí násilné rekatolizace a likvidace, či (v pozdějších letech) útlaku nekatolíků. Ačkoli staleté působení katolické církve v českém státě přineslo některá pozitiva, nelze nevidět mnoho staletí trvající pronásledování protestantů, mnoho desítek umučených, popravených, nucené emigrace, propadnutí majetku, atd. Nelze ani zavřít oči nad tím, že mezi mírou útlaku nekatolíků a mírou vlivu katolické církve nezřídka existuje přímá úměra. Konkordát se výše uvedeným prohlášením implicitně hlásí bez jakéhokoli rozlišení ke všem těmto jevům. Jak pak lze věřit právně nezávazným vstřícným prohlášením některých představitelů katolické církve, pokud se nijak neodrážejí v právních dokumentech? Text konkordátu sice obsahuje odkazy na dodržování lidských práv a základních svobod, ale z historie, na níž se text přímo odvolává, lze usuzovat na podstatu a míru uplatňování těchto práv a svobod, zejména v oblasti svobody náboženského vyznání.

Konkrétní námitky lze vznést i k řadě jednotlivých ustanovení v textu konkordátu pro jejich rozpor s vnitrostátními zákony. Jedná se například o oblast školství, kde konkrétní ustanovení zajišťují zcela nadstandardní práva katolické církvi: „církevní akademičtí pracovníci vyučující na veřejných vysokých školách katolické náboženství musí mít souhlas příslušné církevní autority. Odejmutí tohoto souhlasu znamená ztrátu pověření příslušného církevního akademického pracovníka k vyučování katolického náboženství.“ (článek 11 odst. 4). Konkordát navíc stanoví, že „činnost katolických teologických fakult je upravena v souladu s právním řádem České republiky vnitřními předpisy fakulty, které schvaluje akademický senát vysoké školy po předchozím schválení příslušnou církevní autoritou.“ (stejný článek) Tato ustanovení jsou v rozporu s principem nekonfesního státu a dávají katolické církvi právo dozoru nad výukou katolické teologie na státních vysokých školách - a přitom právě v oblasti vzájemného vztahu školství a katolické církve si můžeme vzít poučení z historie.

O tom, jakou ekonomickou nerovnost mezi církvemi by mohl vyvolat konkordát, zase svědčí jiný článek, který dává významné a zcela nadstandardní ekonomické záruky katolické církvi: „ekonomické zabezpečení katolické církve zaručeno právním řádem České republiky. V případě vypracování nového modelu financování bude zajištěno, aby proces jeho zavádění nebyl v přechodném období příčinou ekonomických problémů v katolické církvi.“(článek 17 odst. 2) Zatímco tedy při vypracování nového modelu financování církví nemusí být jiné církve jakkoli zabezpečeny, katolické církvi se zajišťuje ekonomické zabezpečení za jakéhokoli modelu financování.

Nemělo by být cílem protestantských církví zasahovat do politiky a tedy ani bojovat za uzavření či neuzavření nějaké mezinárodní smlouvy. Prozíravost, ochota poučit se z minulosti a schopnost uvědomit si zřejmá rizika však může odvrátit značné problémy v budoucnosti. Že konkordáty takové problémy přinesly, nás výmluvně učí historie. Nic na tom nezmění ani to, že dnes je moderní vytvářet nové typy tzv. horizontálních konkordátů. Tyto horizontální konkordáty vycházejí z doktríny 2. vatikánského koncilu a jejich podstatou má být záruka náboženské svobody v rovině individuální, kolektivní i institucionální (jako je tomu v případě polského konkordátu podepsaného 28. července 1993, který představuje první podepsaný konkordát v postkomunistických zemích střední a východní Evropy). Zásadním problémem zůstává, že se jedná o záruku pouze pro katolíky, které tak zvýhodňuje oproti nekatolickým věřícím. I tyto konkordáty totiž vytvářejí zásadní právní nerovnost mezi církvemi a pro budoucnost přinášejí značná rizika spojená s touto nerovností.

Zdroj: CEP – Newsletter, Centra pro ekonomiku a politiku, srpen /2007