Grano Salis - Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus

poslal Pattre

Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus

Galatským 2:19 Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem,
20 nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.
21 Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.

Můžeme bloudit jako ti kteří se vydali Kristu? Jako ti, kdo navštěvují sbory, nebo v nich i slouží, navštěvují biblické semináře? Může se něco podobného přihodit biskupovi, pastýři, staršímu,nebo diakonovi? Mě je celkem sympatický apoštol Petr, protože měl neustále nějaké ty problémy. Tu se topí, tu zapírá a zde se chová pokrytecky. A pokud nám někoho připomíná, není od věci, když začneme hovořit z vlastní zkušenosti.

Proč Pavel hovoří o tom: „.. nežiji již já, ale žije ve mně Kristus“? Ohledně kontextu zmíním některé okolnosti z této kapitoly listu Galatským. Je zde také zmíněn apoštol Petr (kterého Kristus nazval petros), nejdůležitější z apoštolů, sloupem církve a Pavel nový charismatický radikální křesťan, byl uveden do společnosti apoštolů.

Petr, který užíval velikého respektu se dověděl, že je probuzení v Antiochii a také tam přišel. A jak vidno, měl problém.

Dovolím si teď interpretovat jeden scénář z Gal 2, doufajíce, že biblisti mě na kopytech neroznesou. V Antiochii žili Židé a také křesťané z pohanů. Petr tam přišel v takové svobodě v Kristu a když viděl že si tam dávajů knedlo, zelo, vepřo, tak i přesto že byl Žid, si v tej svobodě vepřové dal a možná ještě přidal. Přišli tam poté ostatní Židé z Jeruzaléma od Jakuba, kteří ještě naprosto uznávali obřízku a když je Petr viděl přicházet, strčil zbytek porce urychleně pod stůl, polkl odkašlal a přesedl si k těm Židům. Pavel který to všechno viděl jen kroutil hlavou, zdravě se pokřesťansku naštval a přede všemi to pokrytectví odhaluje a dává najevo že tímto svým příkladem dělá z nově uvěřivší pohanů zákoníky a pokrytce..“. jednoduše řečeno, Petr v tu chvíli bloudil a nebyl si zřejmě v osobně jistý, ani svojí svobodou v Kristu.

Jak můžeme žít jako svobodní křesťané a nebýt přitom pokrytci? Jedinou možností je, aby ve mně žil Kristus, nikoliv už já. Pokud se to nestává realitou, začínáme bloudit. Nejedná se jen o správné učení , ale fakt: nežiji již já, ale žije ve mně Kristus! Podtrženo dál v Gal 5/11 Kdybych já, bratří, dosud kázal, že obřízka je nutná, proč bych byl vlastně pronásledován? Vždyť by tím bylo odstraněno pohoršení, jímž je kříž. Křesťan by se neměl nikdy vzdát Kristova kříže. Tam přece vidíme sami sebe a docházíme k té úžasné proměně. Tam kapitulujeme jako pyšní tvorové, prožíváme hloubku své ztracenosti a beznaděje. V Ř 7 vyděšený apoštol Pavel, když zákonem je posvíceno na jeho srdce, neví kudy kam „ bídný já člověk, kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti“

A jsme u našeho tělíčka. Proč tolik problémů a napětí v křesťanském životě? Jsme tělesní, nebo to jen umírá náš starý člověk. Bolí to i s*****í zároveň, proto se z našich životů i sborů nese takový pěkný smrádeček. Úžasné však na tom je, že máme být vůní Kristova poznání. V oddělení patologie to řeší mrazničkami, ale v našich církvích je to zvláštní sociologický úkaz. Kdyby si každý z nás vybíral sbor, tak tam budou sedět naprosto jiný lidi. Někdo kdo umí nádherně česky, další je lidovej a někdo už může mít problémy :- ).

Církev je společenství, kde bez Krista za normálních okolností nemůže nikdo s nikým vydržet. Tím že tento server není sbor, ale skládá se z jednotlivejch proudů jidnotlivejch kristovců je to pěkná mela, oddělení patologie v rozkladu a všichni se hrozí smrádku těch druhých. Ten vlastní už necítí.

Církev je zázrak (řekl by Landa)!! Jedině tím, že začneme umírat sami sobě, je jediná šance soužití.. totiž že každý z nás zemřeme s Kristem. Začíná to pokáníčkem a pak ten svůj živůtek lemujem pokáním za pokáním, pokračujem ve křtu (pozvání na vlastní pohřeb) a následuje rozklad starých tkání. To však pěkně páchne. Sorry za ten naturalismus, ale dopátráváme se podstaty toho, co znamená umírání v Kristu a pokud s tím umíráním máte nějaké problémy, chci vás potěšit: v živém společenství umírá to staré!

Pokud máme nějaký biblický a duchovní přeborníky v církvi, tak nevadí. Vím, že jedou šli s Ježíšem na missiontrip do Kafarnaum taky takový borci, kteří se přeli, kdo z nich je největší. Ježíš cítil, že tam něco s*****í. Jakub a Jan Zebedeovi chtěli sedět hned vedle Pánova trůnu. Myslím, že jim Pán naznačil že ty fleky jsou obsazený, ale pokud chtějí, mohou s Ním pít kalich hořkosti a projít ohněm utrpení (to je k dispozici). Ostatní učedníci se dověděli, co mají tito dva zalubem a začali je uvědoměle odsuzovat. Když později sestoupil ten plamínek Ducha Božího, byl od nich aspoň na chvíli pokoj.

Proměna osobnosti je umírání a růst do lásky Kristovi. Protože zamilovat se do Krista znamená také se zamilovat do církve, tj. do svých sourozenců.

Nechat se ukřižovat s Kristem , ukřižovat tělo. V Židům 10:5 … Kristus říká, když přichází na svět: `Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. Patříme tomu, komu patří naše tělo. Věříme v Ježíše, můžeme zakoušet Ducha Božího, ale pokud naše tělo patří nám, patříme sami sobě. Jako mé tělo patří mé manželce (v čemž je tajemství) :

Efezským 5:31 `Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo´.32 Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.

Naše tělo může být závislé na alkoholu, nebo na čemkoliv jiném, nicméně „někdo“ chce naše tělo (nejen duši). Jednou nám Bůh stvoří nové, ale současně chce naše porušené tělo zejména proto, že je opravdu naše skutečné vlastnictví od Něj. Někteří si myslí, že je to i auto na parkovišti, tak si to prosím jdi zkontrolovat. Máte úspory sebou? Nicméně dejte své tělo Pánu, v čemž je zahrnuto, že mu dáváte i jiné prostředky jako třeba čas, služba, nebo peníze. Vím že to není jednoduché tvrzení, ale křesťanství je o tom, nežiji už já, ale žije ve mne Kristus.

Moje tělo i mysl mi říká, zda nebude lepší v neděli spát. Ale raději zajdu do shromáždění, Moje tělesnost řeší na koho budu milý a na koho ne, koho budu ignorovat a s kým se budu bavit, koho budu kritizovat a koho chválit. Jakmile se vydáme Pánu jsme originálními služebníky Páně a On si nás originálním způsobem používá, ale to není jednoduché. Přemáhat svou tělesnost tak, že se vydávám denně Pánu (vydávejte sami sebe Bohu…) stojí opravdu velké úsilí a není to samozřejmost. Přesto jsme to mi, kdo Kristu umožní ( nebo neumožní), žít skrze nás.

Zatím jsem se setkal s tím, že mnoho křesťanů je nemocných samo sebou a sebeurčením, proto už málo zbývá na Stvořitele, natož na ostatní sourozence v Kristu. Nemůžeme čekat až nás přepadne láska k sourozencům, ale stejně jako láska Boží se rozhodla obětovat Syna, je rozhodnutí milovat a vydávat jeden druhému naše rozhodnutí.

Kristus za mě zemřel, proto já musím umřít s Kristem! Znovu a znovu se vydávat Pánu, s tím, že chci naplnit svůj život a naplnit vůli Boží. Když křesťan zvládá svou povahu a blíží se k charakteru Krista, je to zejména dáno tím, že o sobě ztratil iluze, iluze o církvi a svém sboru. Kristus se rozhodl nás snášet, proto i mi se snášejme, jak je to ve výzvě v Koloským 3:13 Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Ale někdy je to velkej výkon - milovat bratra, ale myslím si, že Pán ocení, když do toho vejdem znovu a znovu. Tak málo stačí (nebo mnoho?), pokořit pyšného člověka. Prosil jsi o lásku Kristovu a on ti pošle problematické lidi. Když se pokoříš, poznáš že problematický jsi nejvíce ty sám. Chodí vám přes cestu problematičtí sourozenci v Kristu? Ano? No vidíte jak se Pán o vás pěkně stará. Boží láska je vynalézavá a kreativní.

Průměrný křesťan je nejkritičtější ze všech lidí a víte proč? Protože křesťané jsou velmi chytří a moudří. Nejlépe vědí, jak je to apologeticky-teologicky dobře a jak se to správně dělá. Jsou nebezpeční, nebo´t mají velmi citlivě vyhraněný smysl a cit pro spravedlnost. Naše spravedlnost je jak roucho ohyzdné a on má ještě pro něj někdo cit. Protože mi je jasné, že během tohoto příspěvku se mi už podařilo některé naštvat, chci podotknout, abychom si všichni uvědomili, že život vedle nás není jednoduchý a není to med. I pro Boha to možná není snadné, ale On to nevzdává i mi to prosím nevzdávejme a buďme velkorysí!

Každý jsme jinak obdarovaní a jedineční, právě tuto jedinečnost můžeme dát Kristu k dispozici. Máme v Duchu Božím všechny předpoklady se podobat Kristu, tak to využijme prosím. Je krásné vidět, co dělá s člověkem moc evangelia, moc odpuštění a sebezapření, tajemství Kristovi krve, vidět člověka, který se Kristu vydává a Ten žije skrze něj. Veškerá stvoření (sousedé, kolegové, spolužáci a ostatní) lká a chce vidět Krista v nás!

	Hledej
	Je a svátek má Jiří. Vytvoření registrace