Přerušila jsem svoje chronologické vyprávění, abych popsala věci, které mi byly čím dál nepochopitelnější a vzdálenější. Hodně jsme vše s mužem probírali, četli i jiné knihy, než ty které frčely ve sboru, a čímdálvíc jsme si připadali ve sboru jako cizinci. Oblasti, ve kterých jsme měli jiný názor narůstaly. Nakonec docházelo k situacím, kdy jsem zjistila, že vůči mým duchovním rodičům ve mně klesá respekt. Projevilo se to jednou, když jsem seděla se svým dítětem v místnosti pro maminky přilehlé k sborovému sálu.

Těchto posledních kapek bylo více, nesourodost narůstala a já zjistila, že jsem já a se mnou spojovaní lidé sledováni, že se i o mně (nás) donáší, že se pak dozvídám vzkazy z kazatelny, že se o nás začíná mluvit jako o „elitě“, cítila jsem, jak jsme nepohodlní tím, že jsme jiní. Atmosféra houstla. Zjistila jsem, že pokud chci zůstat ve svém sboru, budu muset jít do otevřeného konfliktu a nebo se uchýlit k pokrytectví. Říkat to, co vím, že chtějí slyšet. Snažila jsem se nesouhlas polykat a nevyvolávat spory, přesto začal probublávat v mnoha oblastech sborového dění- ostrá diskuze na výjezdovém setkání vedoucích sboru (tam tehdy došlo k situaci, kdy jedna sestra a jeden bratr- vedoucí třicátníci- vyjádřili názor, že autorita má odpovědnost za člověka a za jeho rozhodnutí, neb v ho v těch rozhodnutích vede a podporuje… vůči tomu jsme se tehdy ohradili),  několik ostrých výměn s vikářem na domácí skupince atd.. Od svého uvěření jsem slýchávala o rozkolnících, kteří ničí a rozdělují církev- svým nesouhlasem, byl to pro mě odjakživa strašák a mnohdy mi bylo kladeno na srdce, že především my vedoucí musíme být zajedno a zastávat jednotné názory. Byla jsem poučena, že pokud nesouhlasím, svůj nesouhlas musím sdělovat v soukromí a  s nikým o něm nehovořit.  Vyprávěly se příběhy o okolních bratřích rozkolnících, kteří „rozbili“ sbor nebo se o to alespoň pokusili. Mluvilo se o tom pohřebním hlasem- a  bylo jasné, že jsou to přinejmenším satanovi služebníci, kteří správně nerozpoznali „pomazaného“ vůdce a nepoddali se jeho autoritě. Od uvěření jsem byla přesvědčená, že já se tímto rozkolníkem nesmím nikdy stát,  i když budu sebevíc nesouhlasit. To mě také vedlo k rozhodnutí, že i když se rozhodnu pro nesouhlas odejít, nebudu o důvodech svého nesouhlasu nahlas hovořit před „nezasvěcenými“ ovečkami, aby nedošlo k rozdělení sboru.

V té době jsem si co chvíli musela hledat a opakovat důvody, proč zůstat. Nakonec zbylo jen to, že ve sboru je přece „postaráno o mé děti“. Jenže když jsem sledovala, jak jsou starší děti a dorostenci postupně vpravováni do kauzálního pojetí víry, pochopila jsem , že pokud své děti tomuto vystavím, nenávratně tím poškodím jejich vnímání Boha a nakonec i tento důvod zůstat pominul. Naopak se přerodil v zásadní důvod odejít. Události kolem našeho odchodu, po něm a dopisy s ním spojené jsou vystavené na našich stránkách www.zelo.cz . Ze strany mého sboru se tam objevuje nesouhlas (pochopitelně) a neporozumění. Měli prý jsme stanovit jasné důvody. Jak je doufám zjevné z mého vyprávění, ty důvody začaly narůstat v podstatě mým vstupem do církve v r. 1991, bylo jen otázkou času, kdy připustím pochybnosti stokrát zametené pod koberec, kdy přestanu spolunatírat lesklou, zářivou a slavnou fasádu charismatického hnutí a kdy se střízlivě podívám sama na sebe, svou církev a lidi kolem sebe.

Je mi jako po dlouhém spánku, jako po procitnutí z drogového vlivu, jako po odpojení z Matrixu, kdy z reality kolem Vás se Vám chce zvracet. Stojíte uprostřed svého vymezeného času a zjišťujete, že jste byli dříve tak uzavření do církve (ve které se přátelství vyskytuje velmi zřídka, spíš jen služební vztahy-podřízený, nadřízený, vedoucí, užší, širší tým, učednický tým) že jste vlivem své dřívější  bigotnosti přišli o všechny přátele, nemáte rodinu, kterou jste sami odstřihli. Nemáte ani známé. Nemáte koníčky, které jste položili na oltář službě. Vaše myšlení má jen podněty plynoucí z předchozí zkušenosti, ale nemáte si o tom s kým promluvit, protože lidi, kteří to prožili si to nepotřebují opakovat a lidi, kteří to neprožili tomu nevěří a nebo vás označí za zahořklé a mající neodpuštění. Co vám zbylo je ohromná nedůvěra ke komukoli, kdo cokoli s jistotou tvrdí. Plachost, snad i strach, někdy hněv, že se to stalo zrovna vám.

Pokud bych to měla shrnout, život v charismatickém sboru mě poškodil. Snažil se mi vštípit krátkozraké, mělké a černobílé uvažování. Křesťanství reprezentuje (ač ne verbálně, ale svou praxí) jako systém pravidel a vnějších projevů, které má správný křesťan dodržovat a vykazovat. Mezilidské vztahy degraduje na pracovní vztahy mezi šéfem a podřízeným. Navozuje v lidském životě atmosféru, ve které se člověk cítí neustále sledován a hodnocen. Nabízí možnost karierního postupu v rámci vnitrocírkevní hierarchie, čímž znovu podporuje v lidech to nejhorší, karierismus, pomluvy, slídění po věcech druhých, donášení (ačkoli se to tak nejmenuje, ale naopak se to odměňuje stylem „jsem rád, že jsi mě upozornil“). Zneužitím biblických textů tento styl zbožnosti vyvolává v lidech nepřirozenou poslušnost „autoritám“, které ve skutečnosti žádnou autoritu nemají (myšleno přirozenou), vyvolává v lidech strach z Božího trestu při neuposlechnutí. Tento systém ztěžuje porozumění opravdové evangelijní zvěsti o milosti v krvi Ježíše Krista. Deformuje přístup k Bibli. Vytváří podhoubí pro pokrytectví, vybízí k nadměrným výkonům (ať už je to pracovní nasazení či finanční obětavost). Člen je vysáván, aby byl potvrzen, je mu vsugerováno, že jeho fyzická rodina mu neposkytla to, co měla, proto mu Bůh poslal tuto náhradní rodinu a ta ho emocionálně naplní a poskytne mu zázemí. On pro ní na oplátku bude pracovat a bude ji bránit proti všem možným nepřátelům. Dále tato zbožnost vypůsobuje ve svých členech vědomí výjimečnosti, nadřazenosti, lidé jsou jakoby „vidoucí“, ojedinělí, pronásledovaní, jejich církev je ta jediná správná.  Kauzálním pojetím víry jsou lidé trápeni mnohdy v už tak těžkých životních situacích.

Přežila jsem charismatický sbor a zachovala jsem víru. Po mém odchodu na mě čekaly mnohé nezodpovězené otázky, na které jsem měla dříve tak evidentní odpovědi. Člověk se cítí jakoby podveden, láska není ve skutečnosti láska, ale kontrola, manipulace a sledování, milost není ve skutečnosti milost, ale je třeba podat patřičné výkony, svoboda není ve skutečnosti svoboda, ale pohled z vězení skrz mříže,  obecenství s Bohem není žádné obecenství s Bohem, ale skupinově navozená atmosféra a prorokování není žádné prorokování, ale vyřčená vlastní přání a lidské myšlenky, uzdravení v podstatě není uzdravení, ale zdroj deptání při neuzdravení (nemáš dost víry), jednota není jednota, ale stejnost názorů, patolízalství a rektální alpinismus a víra v Krista není ve skutečnosti víra v Krista, ale víra ve skupinu, ve zprostředkované projevy jakéhosi „duc*****“.

Je třeba dodat, že necítím vůči lidem, o kterých tu píšu zášť. Příběhy, které jsem sepsala se možná odehrály s malými odlišnostmi (ne na slovo a minutu přesně) a ti lidé se většinou jmenují jinak, než jsem napsala. Vím, že ti lidé takto myslí, takto věří, takto žijí a to, že manipulují vnímají jako službu. Nejspíš mají i čisté svědomí a dělají to s nejlepšími úmysly. Byla jsem jedna z nich. Připustila jsem v sobě nejubožejší motivy. Známky podobného jednání jsem viděla i u druhých. Ale jestli si to připustí oni sami, nebo jestli budou říkat: Zlo konečně odešlo, sbor se pročistil (jak to konec konců už zaznělo), je jejich věc.

Moje svědectví není objektivní zhodnocení charismatismu a ani si jej neklade za cíl. Je to subjektivní zkušenost, jak jsem ji zažila já v konkrétním sboru v jednom městě, jak jsem charismatismus slyšela a viděla praktikovat v rámci regionálních a celorepublikových konferencí, tak jak jsem poznávala jiné křesťany charismatického vyznání z jiných částí republiky.  

Nejsem bez viny. Myslím, že tu píšu zcela otevřeně o svém pokrytectví a jistě i karierismu. Sama sobě se zpětně protivím, byla jsem tou pionýrskou vedoucí, která je tahounem a která nejspíš každému leze na nervy. Jenže ne v pionýru, ale v podobné organizaci.  Byla jsem mladý člověk, který hledal Boha a potkala jsem lidi, kteří přesvědčivě tvrdili, že ho znají, že s ním denně rozprávějí  a že mě zasvětí a naučí, jak ho poznávat, čemu o něm věřit. A já protože jsem byla dítě, jsem se poddala jejich vedení s důvěrou. Jenže jsem po patnácti letech zjistila, že stojím tam, kde stát nechci,že tím dítětem jsem defakto stále, že Bůh v jejich podání vypadá, jako zlý mafiánský boss, který stojí jen o slušně vychované křesťany, který udílí milost jen neobráceným, pak už se musí makat, který občas upustí nějakou pohromu na toho, kdo se vzepře či uklouzne, poznala jsem, že jejich teologie má trhliny a v mnohém nefunguje a že už mi nestačí jejich vysvětlení. Nejsem na sebe hrdá, naopak- stydím se.

 Patnáct let je pro mě velká část života, a proto jsem měla potřebu svou charismatickou epochu nějak uzavřít, nějak se s tím vyrovnat. Je mi zároveň jasné, že jsem jen jedna z řady těch modrých sukýnek a červených šátků, v ničem výjimečná. Jsou lidé, kteří by toho měli mnohem víc na vyprávění, ale nemají takovou vyřídilku, jsou lidé, kteří by popsali totéž i víc, ale jsou tak znechuceni, že s křesťany nikdy více, anebo nemají náturu, nechat si po tom všem ještě nadávat, jsou lidé, kteří cítí, že něco je špatně, ale leží to na nich jako deka, jako „Boží požadavek na člověka“- setrvat v takové církvi. Jsem ráda, pokud jsme já nebo IC, nebo ti, co budou psát dál mohli mluvit alespoň místy i za tyhle lidi.   Přeju hodně síly všem, pro které bude Skrytá tvář charismatismu impulsem zhoubné rysy rozpoznat, pojmenovat a vypořádat se s nimi.