V proticharismatickém proudu zde pozoruji mimo jiné několik věcí.

1) Pocit odmítnutí jejich kritiky

  Tisíckrát může zaznít a být sděleno, dokonce souhlaseno, dokonce stejná tvrzení a podobné kritiky nalezeny ve vyučování a praxi těch, co oponují, ale prostě je vztyčena jakási vlajková loď, která se jmenuje "učení o nemožnosti kritizovat autority"(potažmo tak nějak celkově). Tito lidé (někteří) nejsou ochotni připustit, že jejich oponenti něco připustili.

  Nezávisle na tom, zda se setkali se skutečným špatným prostředím pro možnost vyjádřit svůj názor či nesouhlas a třeba skutečně nějak byli ostrakizování, tak nezávisle na tom je třeba uvažovat i tyto věci:

A) Někdy není odmítána ani tak kritika sama, jako způsob kritiky

 Člověk přifrčí a začne nadávat a kritizovat a ne každý má tu milost za nadávkami uvidět a poslechnou i něco vskutku důležitého. Něco jako když do ředitelny přiletí nějaký rodič a agresivně nadává na někoho. Může se cítit odmítnut, ale podstata není v odmítnutí věci, ale v odmítnutí jeho postoje. Jiný člověk v tichosti toto přinášející bude třeba přijmut a vyslyšen.

B) Někdy je kritika slyšena, ale oponent to prostě vidí jinak

 Prostě někdo si myslí, že jeho názory a náhledy jsou ty pravé, ale je odmítnut, respektive neskáče se tak, jak by chtěl . A to čistě z důvodu, že prostě ti jiní lidé to vidí jinak. A oni jsou také zodpovědní za to, co oni vidí..jak přijímají kritiku, napomenutí, varování, z toho budou souzeni  , ale je to prostě na nich.  Čili odmítá se názor a pohled člověka, který kritiku přináší. A to je svobodné rozhodnutí těch, ke kterým je s kritikou přicházeno.

C) Někdy není považován člověk za kompetentního dané věci vidět a řešit

Prostě musíme připustit možnost a mít k tomu svobodu, že někteří lidé nás prostě nebudou brát a nebude je zajímat náš názor. Nebude je nějak horečně zajímat to, co si mi o něčem myslíme. Dnes si spoustu lidí myslí spoustu věcí. Chyba těch, kdy třeba i moudrý nuzný muž přichází s moudrostí, která by zachránila jejich město (v Písmu) , ale oni to odmítnou, chyba ale taky těch, kdo se zajímají o mínění kohokoliv o čemkoliv a skáčou dle myšlenek lidí.

A prostě když nás někdo odmítne prostě proto, že nás nepovažuje za důvěryhodné, je to jeho právo. A my mu musíme dát svobodu tak činit. Kdo jsme?

Jsou lidé, kteří jsou odmítnuti s kritikou tedy třeba z těchto důvodů. Ať už přicházejí s kritikou tělesně, neobjektivně, přemrštěně, nebo prostě kritizovaní jsou jiného názoru či ani nepovažují dané za nějak důvěryhodné s jejich soudy, poznatky a rozhodnutími, s jejich radami a "vyučováním".

A je třeba se nad tím neurážet, ale mít svobodu.


V prostředí zde  se proticharismatické hnutí často ohání tímto dogmatem o charismatismu a jde tak daleko, že prý charismatici učí o nekritizovatelnosti autorit a tak. 

Někdy se mohou setkat v praxi i s tímto negativním postojem, ale někdy jsou to lidé, kteří nechápu, že odmítnout kritiku je právo člověka a také není vždy odmítána kritika sama, ale to co se s ní nese a co jsem například připomněl výše.

Tato řekl bych i slepost tohoto dogmatu jde tak daleko, že tito lidé nejsou schopni vnímat, že "oponenti" se dokonce nad některými věcmi omluví a uznají chybu, dokonce souhlasí s některými kritizovanými jevy a říkají, ano to není dobré..a přitom s nimi o tom diskutují, přes výhrady a neříkají jen.."kritika není dovolena" . :):)

Stejně vyjde další "číslo" a "charismatici učí o nemožnosti kritizovat"..:):):) 


2) Odmítání kritiky jich samotných

Člověk by si myslel, že jejich učení o kritizovatelnosti tedy bude nějaké zcela jiné, ale často jsem vypozoroval, že někteří z lidí, co před chvíli tleskali tvrzením, že jejich oponenti nepřipouští kritiku atd. , tak vzápětí "tvrdě jedou" proti těm, kteří vidí věci jinak než oni.

A to způsoby jako je veřejné zostuzení, zesměšnění, někdy dokonce posílání někam pryč, někdy to jde až na opravdu urážky, shazování motivů a prostě různé bezargumentační nadávky.

Člověk, který by si myslel, že tomu je tedy jinak, ale projeví jiný názor, a nějak zpochybňuje "teze" a předkládaná dogmata, se brzy na vlastní kůži přesvědčí, jak to funguje v praxi. Nedělají to všichni, ale je to poměrně časté zde pozorovat.

(toto mně osobně přijde jako velký paradox celé věci )




Jako zajímavou skutečnost bych uvedl i to, že často, tedy co se mi zde zdá, je jakási viditelnost na straně "charismatiků" a někdy neviditelnost a někdy zamlžování na straně oponentů.

Podrazáctvím rozumím tomu, kdy jedna strana přistupuje odhaleně a druhá skrytě, přitom však tepe do některých odhalených věcí první strany, které třeba ani nesouvisí s probíraným tématem a naváží se do nich. Považuji za zralost a jistou velkorysost těch, kteří přesto tuto nerovnost připouštějí a v určité míře přistupují na diskuzi a debatu. (může to být vše jinak a není to všechno, ale jisté indicie v celé skládance to také mohou být a není to vůbec zcela jedno, tato věc, kterou jsem teď uvedl)

Myslím, že to ale také souvisí s onou kritikou. Člověk který nese nějaký názor, chce být konzistentní a dát za něj (nikoli položit, ale spojit ho) takříkajíc i svůj život. Ten totiž některé věci někdy může zjevovat více, než naše slova.Přichází tedy nějak a defacto připouští kritizovatelnost či řekněme "kritické posouzení"  svého života. A to považuji také za důležité.



Ještě jeden postřeh. Otázky mohou být také kritikou a záludnými až zákeřnými, přesto ale někdy i kritické otázky jsou přece jen jakousi slabší formou(obecně) negativního pomlouvání či kritiky. Otázkami prostě zjišťuji a ptám se. A mohou být i otázky zcela normální, upřímné,zjišťovací.

Všiml jsem si, že v tomto směru se někdy také káže voda a pije víno. Člověk by si myslel, že když se někde kritizuje neochota odpovídat či dokonce pokládat otázky, tak ten kdo to kritizuje, prokáže právě tu pozitivní schopnost toho. Není tomu ale tak.


Tyto věci jsou pro mne zajímavé a přemýšlím o nich.

A říkám si třeba:

Když kritizují nekritizovatelnost, jak reagují na kritiku jich samých ?
Když se zlobí na "ostrakizování", jak oni jednají s lidmi "jiného názoru" ?
Když kritizují dělení na my a vy, zda tak nečiní ?
Jestliže kritizují, že někde vedení přijímá lidi podobného způsobu myšlení, zda tedy činí opak ?

Atd.

To co zjišťuji, mi spíše ukazuje, že mnohé kritizované věci jsou neseny v podstatě dále, jen v jiném prostoru, jinými lidmi a prostě trošku naopak.


A tak si dělám svůj soukromý závěr.

A zároveň možná říkám sobě i výzvu. Když na něco upozorňuješ, bacha, zda to sám třeba nečiníš.

Pokoj Vám