Tak tu smutně pročítám Skryté tváře a vzpomínám a vzpomínám….  Vůbec mi nevadí, že autoři nepíší pod svými jmény a příjmeními, po pravdě řečeno se jim ani nedivím (vždyť konec konců o těch na druhé straně píší také jako o anonymech a nejmenují je). Při tom vzpomínání si říkám, že tyto dvě skryté tváře měly ještě docela štěstí. Vždyť to, co je potkalo vůbec nebylo tak zlé. Že to tak v charismatických společenstvích chodí, to přece všichni vědí. A vědí i to, že tam docházelo i k daleko horším věcem. A čí to byla vždycky chyba? No samozřejmě těch postižených! Správně charismaticky to Olin napsal. Je to vaše chyba! Ano, to je typický charismatický přístup. Velkohubě s neotřesnou a neotřesitelnou autoritou cosi lidem navykládat,nutit je k něčemu, přesvědčovat je, že tak je to jedině správně, že Bůh tomu tak chce – a když je potom všechno jinak, tak říci – je to vaše vina. Byla to chyba těch podvedených, kterým bylo řečeno že jsou uzdraveni a oni nebyli, byla to chyba rodičů, kteří přestali vozit svou nemocnou dceru na dialýzu, protože jim „autority“ řekly, že je přece byla uzdravená – a když potom téměř umírala tak jim „autority“ řekly – to je vaše vina, my jsme vám to nezakazovali, svou vlastní vinou se další uzdravení dostávali na psychiatrii atd. atd.