Může být cesta kazatelova (obecně křesťanova) lemována na jedné straně oběťmi jeho  praktik, které nelze biblicky podložit, a na straně druhé pomníky jeho úspěchů, respektu, úcty, které spíše připomínají  kult osobnosti?  Může obtisknout svůj obličej do duše člověka a ještě si myslet, že je to tak správně?  Vzpomínám si, jak  jednou kazatel řekl: „ano, já vím, že se někteří lidé  na mě urazili“. 

Tito „někteří“ se díky tomuto „uražení“  ocitli mimo církev, jejich víra v Boha byla otřesena  stejně tak důvěra v církev  a nevím, jestli vlastně vůbec ještě věří. Snad ano, co vím ale jistě je, že se mnoho let ze setkání s kazatelem vzpamatovávali. Přesto, že mnozí členové sboru by jistě vydali svědectví, že přijali z jeho pastorační i jiné služby užitek, myslím si, že kazatel mnohdy překročil hranice, které Bůh vymezil každé lidské duši. Jeho pojetí „otcovského vztahu“  k nám, mladým mužům, ale i již dospělým mužům,  dnes považuji za chybné, nebiblické, potlačující přirozený růst osobnosti. Je třeba si uvědomit, že vše, co se dělo, dělo se v dobré víře, že je to tak správné, biblické, že se tak slouží Pánu a lidem. Dobrý úmysl  však  není zárukou  správné praxe, a už vůbec se nemůže stát štítem k obhajobě.  Dobrý úmysl z hlediska bible,  znamená  pouze právo na řádný soud.   Pokud je tomu tak,   co bude s tím, kdo by jednal se zlým úmyslem?       

Každý bude sklízet jen to, co zasíval.  Odpuštění je jedna věc, a náprava toho, co bylo pokaženo, druhá.   Stejně jako jsou rozdílné věci  odpustit druhému člověku, ale přitom nadále nesouhlasit s jeho postoji  či názory.   Pamatuji si na slova písně z kancionálu, kterou členové sboru, dokud  tam kazatel  nepřišel,  často zpívali : „ ó jak mě blaží zvěst, Pán Bůh je láska, dal svého Syna, miluje mě“.   Jaká úleva, že ani já, ani kazatel mého bývalého sboru  nemusíme být vydáni  soudu a pak katu, aby s námi naložil tak, jak si zasloužíme. Ne, není to tak, že jsme o milosti slyšeli dost. Opak je pravdou.

Jsem rád, že jsem tehdy  našel sílu  ze sboru odejít, málokteré rozhodnutí ve svém životě mohu hodnotit takto kladně.  Asi už nikdy nezapomenu  na naše jediné setkání od doby, kdy jsem ze sboru  odešel, v červenci 2005.. Tolik bolesti a utrpení  a výčitek jsem v očích žádného člověka při podání ruky ještě nespatřil,  a kdybych to na vlastní kůži nezažil, asi bych nevěřil, že i takto lze beze slov manipulovat. V mém posledním dopise  kazateli, jsem psal, že si ho vážím, jako nikoho jiného ve sboru, a  to bylo pravdou po mnoho let.  Nyní bych to řekl jinak:  respektuji ho jako člověka a bratra v Kristu. Naše cesty se ale rozešly. 

Čím déle píši, tím větší mám pocit, že  neumím popsat, co bych chtěl, nemám slova, jak vyjádřit to, co jsem prožíval,  vlastně to ani nejde. Kdybych popsal dvacet stránek, nebo víc, výsledek je stejný.  Kdo se mnou neplul na stejné lodi, těžko může rozumět. Možná to vše píši jen pro sebe,  abych si srovnal myšlenky, snad  moje děti si to někdy přečtou.  Stále ještě sbírám zbytky sil, skládám kousek po kousku zbytky své víry,  abych  se  znovu postavil na nohy, a kdoví,  jak dlouho bude trvat , než se tak stane. V mém bývalém sboru se často říkalo: „Bůh přebývá ve chválách svého lidu“,  možná je to tak, v Písmu takový text  ale nenaleznete, zato tam naleznete toto: „ ano, i s tím, kterýž je zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených“.

Pakli jsem někde na okraji, mimo okruh „duchovně zdatných, Písma znalých a věrných služebníků, kteří vědí komu slouží a kdo jsou“, pak  si  nemohu stěžovat,  právě s takovými lidmi na okraji,  Ježíš trávil svůj čas – On je ten pravý pastýř.

Obsah publikace Skrytá tvář charismatismu: