Jsem autorům vděčen, že se o své bolestné zkušenosti podělili a přes riziko další frustrace z nadávek a útoků potrefených hus a jiných šelem dostáli své „povinnosti“. Povinnosti píšu v uvozovkách, protože k tomu, aby vydali svědectví o zhoubě a bolesti, kterou tato větev křesťanské zbožnosti lidem působí, je nikdo nutit nemůže. Oni to však pro své svědomí učinili a to je dobře. Takových výpovědí musí být více. Jen tak, a po té náležitou reflexí, lze evangelium uchránit před neskutečným překrucováním, jak o něm obě výše zmíněné knihy svědčí.

Pochopil jsem velmi dobře, co se ve Skryté tváři myslí slovem „charismatismus“. Velmi dobře rozumím, že to opravdu nejsou duchovní dary, a že s Duchem svatým a milostí to nemá nic společného.

Jsem přesvědčen, že tento systém přístupu k Bohu a lidem je veskrze špatný a patří na smetiště již tak smutných dějin nás křesťanů. Patří tam a již tam je. Stejně jako jiné systémy dějinami dávno odsouzenými, byť se některé z nich tváří, že jsou při životě. Například komunismus je mrtev a existence strany nesoucí jeho jméno na tom nic nezmění. Ani vytrvalé popírání jeho zločinů ani jejich neprošetření nezmění nic na jeho místě na smetišti. Se systémem, o kterém nám svědčí autoři Skryté tváře, je to stejné. Je jedno kdo, a jak moc jej bude obhajovat, popírat jeho zhoubnost, retušovat, snažit se vysvětlit že je v jádru dobrý atd., nic to již nepomůže. Nelze nic jiného než jej opustit a označit za slepou cestu. Notoričtí popletenci a křesťanští milovníci moci jistě vymyslí něco jiného staronového, kde se budou moci nechat trápit a trápit jiné v iluzi křesťanské zbožnosti, ale obhajovat charismatismus je plýtváním sil. Nelze jít proti tichému soudu, který dějiny již vyřkli, lze mu jen k vlastní škodě nenaslouchat.

Je mi líto toho, co tady na GS v souvislosti se Skrytou tváří předvedli především Petr Vlček a Olin. Takový nedostatek taktu, empatie, soudnosti, soucitu, a v neposlední řadě trošky intelektuální hloubavosti mi úplně vyrazil dech. Pánové by se měli stydět minimálně natolik, nakolik jsou ještě normálními lidmi.

Velice fandím IC434, Jakobin, Farelovi i Bomi, aby na úzké cestě za Ježíšem vytrvali i přes bahno a bolesti přes které prošli. Velice fandím těm, kteří jsou v podobném bahně a hledají cestu ven.

Soucítím s vámi a za to, co jste napsali, jsem ještě jednou vděčný.

Agúr