Pomalu se blíží rok 2009 a s ním si připomeneme (vedle pětistého výročí narození Jana Kalvína) sté výročí od sepsání a uveřejnění tzv. Berlínského vyznání, které bylo reakcí celé řady německých theologů na tehdy po Evropě se šířící hnutí, kterému dodnes říkáme letniční či charizmatické. Letniční hnutí už tehdy bylo živé na různých místech světa (zvláště v USA a Norsku). Berlínské vyznání bylo tedy jen jednou z reakcí. Ovšem pozoruhodné na něm je, jak hluboce theologicky se jeho autorům podařilo vystihnout meze onoho proudu uvnitř církví. Historicky reagovalo Berlínské vyznání na kasselské události z r. 1907, jimiž se letniční hnutí začalo závratně šířit po Německu. 2 roky tedy trvalo, než se kritici tohoto hnutí zmohli na reakci.

Dnešní letniční hnutí je možná mnohem střízlivější a sebekritičtější, zná své meze. Podívejme se však, co se na počátku minulého století dělo v Kasselu a jaké výhrady se vůči tomu objevily:

Očití svědkové (Dallmeyer, Modersohn a Schopf) popisovali toto: "Ve shromážděních to začalo hlučet. Zpěvy, vyznání vin a hlasité lkání začaly doprovázet neartikulované, koktavé, přerývané výkřiky, sténání, nářek, pláč, hlasité tleskání a řehtání. Bylo vidět divoké a zkřivené grimasy jakoby v křeči, gesta pobíhajících, a dále lidi, kteří napůl bezvládně klesali k zemi nebo byli na zem uvrhováni, takže padali na znak. Tzv. proroctví pak údajně oznamovalo zprávy Boží (...), které vrcholily zvěstí: ,Letnice, mocné letnice přicházejí!’ Skoro všechny zprávy byly vyslovovány v jazycích, často neartikulovaných, a musely tedy být tlumočeny ,duchem pomazanými proroky’." Toto bylo vskutku cosi nového v důstojných a tradičních německých sborech. Je proto pochopitelné, že to vzbudilo i takovou pozornost - zvláště tehdy před sto lety.

Berlínské vyznání (BV) pak jako reakci na letniční hnutí po důkladném jednání podepsalo 56 zástupců z řad tzv. "hnutí společenství", v jehož rámci se letniční hnutí zvláště začalo šířit. Na jednu stranu signatáři BV prý nepochybují o "osobní věrnosti a odevzdanosti jednotlivých vedoucích bratrů" letničního hnutí.

Avšak posudek kasselských událostí zazněl rozhodně, až příkře: "Tzv. letniční hnutí není shora, nýbrž zdola; mnohé jevy jsou v něm společné se spiritismem. Působí v něm démoni, kteří satanem lstivě řízeni směšují dohromady lež a pravdu, aby svedli děti Boží". Připomíná se zde, že "obdobné jevy jsou známy už i z jiných okultních hnutí", je tu však znát i snaha vyhnout se nepatřičnému paušálnímu démonizování: "ohavné úkazy jako strkání, cukání ve tváři, třas, křik, odporný hlasitý smích... bez ohledu na to, kolik je v tom démonického, kolik čistě duševního, kolik hysterického. Bůh tyto jevy nezpůsobuje..." Dokument nakonec - po vyznání viny osobního přispění na šíření tohoto hnutí - vyústí v jednoznačné duchovní rozhodnutí. Přestože se nezpochybňuje, že v letničním hnutí jsou i mnozí sourozenci ve víře, varuje BV před jakoukoliv spoluprací a společenstvím s tímto hnutím: "Zdaleka se vyhýbejte tomuto hnutí! Kdo z vás se však už v područí tohoto ducha ocitl, ať se ho zřekne a prosí Boha o odpuštění a osvobození...Boží lid vyjde z těchto bojů s  požehnáním... spoléháme se na Ježíše, arcipastýře."

Jak tomuto vyznání rozumět dnes?

Je několik věcí, které je třeba si uvědomit. Předně tento dokument kritizuje hnutí, které již tehdy začalo procházet napříč církvemi, a jak víme, dodnes se neomezuje jen na jednu denominaci, nýbrž prochází ve vlnách snad všemi církvemi. Žádná církev se tedy nemusí cítit být napadena, jestliže se přímo s tímto hnutím neztotožňuje, jakkoliv ho i ze svých řad zná. I mezi letničními máme spoustu bratří ve víře, i když se neshodneme s jejich názory. BV varuje před "spoluprací", tzn. že tolerance je na místě, ale ne přímá podpora či soustavné pěstování. Je možné, že toto hnutí má místo v osobním obrácení každého křesťana bez ohledu na intenzitu, avšak jedná se o dějství zdola a někdy dokonce o dějství "nečisté", které by mělo také pominout.

Jsou tu však i dějství shora, dějství Ducha sv., a tedy je třeba rozlišit to, co je zdola a co skutečně shůry. Jediným klíčem pro rozlišení duchů není nic jiného nežli pouhé slovo - biblické svědectví. I uprostřed jednoho shromáždění se mohou setkávat různí sobě si protivní duchové, proto je potřeba bedlivě rozlišovat a ne hned každého ducha považovat za svatého, jakkoliv díky němu zažíváme cosi vytrhujícího. BV směle soudí, že kasselské události nebyly působeny Bohem. Lze to vůbec říci o něčem, co se děje na světě, který Bůh pronikavě řídí? Přece se nespokojíme se závěrem, že Bůh podobné věci jen dopouští. To by bylo vskutku málo. Bůh je nějak působí a nějak taky ne. BV cítilo potřebu připsat tyto události straně Bohu protivné, tj. démonům a satanovi. Stejně asi jako podle 1 Pa 21,1 byl Davidovým podněcovatelem k selhání satan, zatímco 2 S 24,1 popisuje tutéž událost jako výsledek hněvu a podnícení Hospodinova. Je zřejmé, že i dnes je tu a tam potřeba varování BV vyslechnout a pozorně se dle něj řídit, aby se Boží hněv nad námi nestupňoval ještě více.