Jednu vlastnost máme všichni. Někdo ve větší míře, někdo v menší míře, ale všichni se můžeme chlubit tím, že ji prostě máme. A to JEŠITNOST. Jak moc nám tato vlastnost zasahuje do našeho života? Dělá nám v životě spíše paseku nebo je nám k užitku? Co to je ješitnost? Snad pocit uraženosti ze zranění našeho křehkého já nebo hrdost, která nám brání v přijmutí jistého faktu.. Neberte tento článek jako status. Jen si tak polemizuji :o)


Budu hovořit z vlastních zkušeností. Nebudu tu hořekovat nad tím, jakže mi kdosi ublížil tím, že se někdo nedokázal vyrovnat s odmítnutím z mé strany, ale spíše se chci vyjádřit i to, jak má ješitnost nejen mě, ale i druhým, kolikrát komplikuje život. Možná jste si toho všimli, ale jsem žena :o)) Řekla bych, že i slepý by si to víc než všimnul :o) Navíc nesmírně temperamentní žena, takže si to jistě dokážete představit. Jakmile se mi něco nelíbí a s něčím nesouhlasím, hned je oheň na střeše. Připomíná mi to mou přítelkyni, která je ve škole premiantka, ale má trojku z chování, jelikož nedokáže přes srdce přenést jisté věci, které se jí zdají jako bludy.
Nejsem žádná feministka, jen je mi za těžko přijmout fakt, že bych měla být více pokorná a brát lidi takové jací jsou. Což je ale nesmírně, a to nejen pro můj život, důležité. Kolikrát si v Bibli pročítám onen veršík jak třísku na svém bratru vidím, ale trám ve svém vlastním oku nikoliv. A tak je to se vším. Člověk většinou chyby na druhých vidí ještě dřív, než si je schopen odůvodnit proč to tak dotyčný dělá, ale sám k sobě je daleko více shovívavější, než by bylo třeba. Anebo je tu taková možnost, že bych si namlouvala, že já jsem zcela bez chyby a ostatní nesmírně hříšní :o)) Což by asi pro jedince byla milá představa, ale není tomu tak, jelikož si jsme všichni rovni. Tak mě napadá kolik paseky nadělala má uražená ješitnost. Uzavřela jsem se do sebe a zatvrdila se v tom, že s tím druhým (kdo mi teda tak smrtelně :o)) ublížil) už nikdy nepromluvím. Jenže já se z toho vyspím a druhý den si nic nepamatuji. V horších případech to dotyčný má po celý život na talíři :o)). Ale znáte to. Teda, když v lidském životě nastane doba temna a to lidské mysli. Člověk nevidí, neslyší a uniká mu to, že ten druhý je stejně zraněný jako já a v některých případech začne dělat „justy“, které jsou zcela zbytečné v životě každého racionálně uvažujícího člověka. Někde jsem slyšela vtip, že jsou lidi a pak ženy. Řekla bych, že v tomto případě to na mě sedí :o)) Jelikož v takových případech zcela postrádám onu věhlasnou racionalitu a to pak i v jídle. (ono co si budeme nalhávat, racionální výživa není zas tak chutná jako pořádné vepřo, knedlo, zelo:o))
Řekla bych, že kdyby byl člověk k sobě více upřímnější, tak není ani čas na nějakou uraženost – ješitnost. Jasně, nepopírám, že někdy je to zcela na místě. Ještě donedávna, a mám pocit, že i někteří ateisté k tomu tak přistupují, jsem tak nějak (porůznu) slyšela názory, že když jsem křesťan, tak proč nejsem taková ta pokorná a tichá dívka, která si nechá vše líbit? Mám pocit, že i já jsem k tomuto přistupovala tak, že křesťan by si fakt měl nechat všechno líbit. Jenže to je celkem velká chyba. Jde o úhel pohledu. Vztáhnu to na sebe. Samozřejmě, měla bych být více pokornější a nevybuchnout ještě dřív, než kdosi dokončí větu (není to tak horké, jak píšu :o)) Jenže pak je tu taky pud sebezáchovy. Já nejsem ten typ člověka, co by ze sebe dělal obětního beránka a pak předváděla tu „falešnou pokoru“, kdy bych klečela před Bohem a fňukala nad tím, jak moc je těžké nést svůj kříž a přitom se nezamyslela nad tím, kde dělám chybu. Ano, někdy je to těžké, ale člověk si za své činy zodpovídá sám. Takže jestliže mi někdo šlape po hlavě a po mém srdíčku, tak jedině proto, protože mu to já sama osobně dovolím. Pakliže se zachovám druhou variantou, tím, že (fakt se snažím) řeknu citlivě:“tohle se mi nelíbí“, tak výsledek je někdy takový, že to ten druhý ani nepostřehne. Jelikož je to jako mluvení do dubu, nastává druhá varianta – přitvrzení (tím nemám na mysli nějaké lámání kostí a výhružné telefonáty a anonymy). Když pak člověk řekne opravdu „na férovku“ co cítí a že už to takhle dál nemůže fungovat, stane se opravdu nečekané. Druhý je většinou dotčen, jelikož my přeci nemáme právo říci to, že se nám něco nelíbí, protože bychom měli lidi brát takové jací jsou. To je sice pravda, velká pravda. Měli bychom brát druhé, ale taky bychom s nimi měli hodně komunikovat a snažit si navzájem vysvětlit své pocity a vjemy, které jsou pro nás důležité. Rozhodně je to lepší než dělat uraženého :o))
Neberte to jako danou věc. Je to hodně s nadsázkou, ale tak nějak to taky funguje :o)) Nemyslím to sobecky, ale tak, že člověk žije i sám se sebou a že k sobě by měl být upřímný, sebe by měl mít zdravě rád a brát se takovým, jaký je.
Budiž, tento článek nejspíš zní poněkud skepticky, ale dejme tomu, že jsem jej chtěla přiblížit i z té strany, nad kterou nejspíš většina ani nepřemýšlí. Takže já schladím hlavu a budu se snažit krotit svůj jižanský temperament a Vám přeji mnoho uspěchů v těchto překrásných letních dnech. Přeji Vám nejen Boha ve srdíčku, ale také sluníčko a ať se Vám to odrazí i v tvářičce. :o)