poslal Nepřihlášený
Nakolik mohou soudit, byli křesťané – přinejmenším ti, které znám – v otázce znovuzvolení Václava Klause rozdělení podobně jako KDU-ČSL. Sám jsem se klonil mírně ve prospěch Jana Švejnara; rozhodně jsem ho ale nevnímal jako spasitele naší politické scény.
Zázrak se nekonal – ale mohl. Nepovažoval bych ovšem za zázrak zvolení Jana Švejnara. Zázrak se mohl konat před pěti lety, kdy zvolení uniklo o dva hlasy Janu Sokolovi, kterého považuji za jednoho z nejpozoruhodnějších a nejpoctivějších lidí, jež v této republice znám. Ano, stále věřím, že je to Bůh, který sesazuje a ustanovuje krále, a tedy i prezidenty. Zázrak by se tedy konat mohl. Domnívám se, že souvisí s naším modlitebním životem.
Máme tedy jistotu. Víme, co můžeme čekat; počítejme ovšem s tím, že Václav Klaus již nemusí brát žádné ohledy; příště už nemůže usilovat o své znovuzvolení. Očekávám, že některá svá stanoviska bude prezentovat ještě vyhroceněji než dříve.
Někteří křesťané upozorňovali, že z křesťanského hlediska bychom si na Václava Klause neměli příliš stěžovat. Je proti euthanasii, nepodepsal zákon o registrovaném partnerství, je kritický vůči Evropské unii. Ano, to vše je pravda. Otázkou ovšem je, zda se jeho námitky proti Evropské unii shodují s našimi.
Moje hlavní námitka ovšem není proti věcnému obsahu Klausových postojů. Mám námitky proti neochotě přiznat chybu a katastrofálnímu nedostatku určité velkorysosti. Před několika týdny jsem poslouchal reportáž z počátků americké volební kampaně. V jednom státě vyhrála Hillary Clintonová nad Barrackem Obamou. Slyšel jsem na vlastní uši, jak Barrack Obama vyzval shromáždění svých příznivců, aby Hillary Clintonové „pořádně zatleskali“. Dovedete si něco takového představit na naší politické scéně? Všiml jsem si, že Jan Švejnar dokázal pojmenovat Klausovy kladné stránky; něčeho takového Václav Klaus zřejmě u svých soupeřů není schopen. Bylo zajímavé sledovat i postoje (či spíše „posedy“) prezidentských kandidátů během předvolebního projevu svého soka. Jsou to, dá se říci, maličkosti, ale ve skutečnosti velkorysost, rytířskost a slušnost činí život mnohem příjemnějším, či, chcete-li, snesitelnějším.
Václav Klaus je ovšem v této věci typicky český. Na prezidentské funkci ale považuji za důležitější její morální váhu než „skutečné“ pravomoci. Je mi líto, že u nejvyšší ústavní funkce se budeme bez velkorysosti muset obejít dalších pět let.
Nakonec zmíním ještě jednu věc. Václav Klaus vyhrál o jediný hlas, a byl to hlas přeběhlíka. Nemusí to být chyba prezidentova, nicméně na slávě to jeho vítězství rozhodně nepřidalo. Chci upozornit na skutečnost, že prezidentská volba skončila podobně jako poslední parlamentní volby tím nejtěsnějším výsledkem. Ukazuje to na hlubokou polarizaci společnosti a na nedostatek jednotícího principu české politiky. Dá se říci, že ODS pod vedením Mirka Topolánka vyhrála všechny volby, které vyhrát mohla. Odhaduji ale, že není-li to jeho poslední volební vítězství, je to vítězství předposlední. Senátní volby, kde hraje velkou váhu osobnost jednotlivých kandidátů, mohou ještě pro ODS skončit úspěchem. Parlamentní volby prohraje. Nestane-li se zázrak, nebude to ale žádný důvod k radosti. Ale o tom až někdy příště.
Co máme jako křesťané dělat? Doporučuji modlit se za Václava Klause. Já s tím nemám problém – modlil jsem se poctivě a věrně i za Gustáva Husáka. Bůh má rád každého, a do každého vložil úžasný potenciál. A člověk se může obrátit i na smrtelném loži. Ať si o Václavu Klausovi myslíme cokoli, neuděláme chybu, když se budeme modlit za to, aby ho Pán Bůh vedl a žehnal mu. Můžeme být vůči němu kritičtí, nesmíme ale být nepřející či dokonce nenávistní.
A stejně tak se můžeme modlit, aby náš budoucí prezident byl pokornější a velkorysejší.
