Interrupce? Mateřství jako krásná volba, ale špatná povinnost?

Někdejší poslanec Václav Benda – otec šesti dětí, včetně dnešního poslance Marka Bendy – mi před sedmnácti lety vysvětloval, že a proč je pro něj zcela nepřípustná interrupce. Připadal mi ve svých názorech velmi militantní, a proto jsem mu položila extrémní otázku: „Byl byste proti tomu, aby šla Vaše žena na interrupci, i kdybyste věděl, že je to těhotenství z nějakých důvodů tak riskantní, že Vaše žena při porodu zemře?“ Zdůrazňuji, že jsem tu otázku záměrně neformulovala „může zemřít“, ale „zemře“. Václav Benda se snad ani nezamyslel a hned mi svým tichým hlasem řekl: „I tak.“
 Vzpomněla jsem si na něj právě teď, kdy mediální hladinu rozčeřilo 80 tisíc odškodného, které vysoudila žena na jihlavské nemocnici za nepovedený potrat, po němž porodila dceru a celé to pak vzbudilo nové emoce na téma interrupce.

katolická církev a interrupce

Václav Benda mě tehdy svou odpovědí naštval. O to víc, že ve stejné době zemřela po porodu druhého dítěte manželka mého známého. Měla rodit císařským řezem, ale oni tak urputně preferovali přirozený porod a nedbali varování lékařů, že to nakonec špatně dopadlo. Můj známý byl – stejně jako Václav Benda – katolík. A aniž bych chtěla vyvolávat mezicírkevní vášně, katolická církev mi často připadá… trošku pokrytecká a trošku mimo reálný život:

- klade důraz na rodinu a přitom pravidla v ní určují svobodní bezdětní muži, kteří nevědí nic o skutečné rodině. Chápu, že katolický kněz je vnímám jako pomyslný otec všech oveček ve své farnosti, ale jako otec by mi byl milejší poslední dřevorubec, který mi dá ruku kolem ramen, až bude mít naše společné dítě zánět středního ucha. Rodičovskou lásku nemůžete pochopit, pokud tím rodičem nejste – je u všech rodičů stejná, ale jinak nevysvětlitelná a nepřenosná.

- nutí své kněze k celibátu, ač je to snaha se stejnou šancí na úspěch, jako by chtěla naučit vodu téci do kopce (na podobné zázraky s vodou tu byli Ježíš a Mojžíš, ale dál už nikdo, ani papež ne). Zákonům těla neporučíte a historie je plná i papežských levobočků – kde je pravda, síla víry, když základní pravidlo porušuje i sám zástupce Boží na zemi? Proč by měli žít v celibátu běžní kněží, když i nejvyšší patra katolické církve toto pravidlo svými skutky čas od času zpochybní?

- zakazuje ženám interrupci, bez ohledu na jejich životní situaci, dokonce i interrupci po znásilnění nebo i při vědomí zdravotního ohrožení ženy. A to i přes to, že zákaz interrupcí má za následek totéž, co prohibice - zvýší se strach zúčastěných a rozkvete černý obchod. Amerika po první světové válce by nám mohla dlouze vyprávět o prohibici a Polky prchající přes hranice na tajné interrupce o tom druhém… Mohou svobodní bezdětní muži bez sexuálního života koukat lidem jen do talíře nebo dokonce až pod peřinu?

- i jinak činí z žen občany druhé kategorie. Proč nemůže být mezi katolickými knězi ani jedna žena? Trpí snad evangelická církev tím, že má žen-farářek plné sbory? A jsou její faráři méně hodnotnými pastýři, když se ožení a mají vlastní děti anebo jim to umožňuje lépe pochopit farníky a jejich běžné starosti, když i oni drželi svoji ženu za ruku, když jejich dítěti prasklo střední ucho?

žena plus plod a žena a dítě

Katolická církev říká, že lidský zárodek je dítětem, samostatným životem, od samého počátku, kdy spermie na své veselé cestě narazí na zvědavé a ochotné vajíčko – a od toho okamžiku si nový život zaslouží ochranu. Lékaři říkají, že zárodek je samostatným životem po dvanáctém týdnu těhotenství. Ani pak není – v určitém slova smyslu – samostatným životem, protože je nedílnou součástí ženy, nemá schopnost přežít bez ní. Ale už je plodem, novým jedincem. Ten první trimestr je však pro něj natolik riskantní, tak často končící samovolným potratem, že mluvit o novém samostatném životě hned od veselého setkání spermie a vajíčka je asi… účelové?

rodičovství je talent, který není dán každému a ve všech obdobích jeho života

Úmyslně opomíjím situace těch párů, kde si oba v tu chvíli miminko přejí, zadaří se, oba rodiče se těší a dojatý budoucí tatínek večer šišlá na tmavší kolečko na snímku z ultrazvuku. Opomíjím i ty případy, kdy se s otěhotněním nepočítalo, ale když už to nastalo, „chvilku jsme o tom přemýšleli a teď jsme rádi“ – a dojatý budoucí tatínek…

Rodičovství je talent, nemá ho každý a nemá ho vždycky. Schopnost zplodit dítě není rodičovství. K životní roli dobrého rodiče potřebují mít oba nejen schopnosti, ale i ochotu, věk i alespoň základní sociální zázemí (základním sociálním zázemím nemyslím domek v satelitu a garáž pro obě auta…). Porodit dítě může i sedmnáctiletá dívka po náhodném románku se spolužákem – ale je to rodičovství? Je možné k této náročné – a CELOŽIVOTNÍ – úloze někoho donutit?
Těhotná žena je v rozhodování o dalším osudu svého těhotenství trochu ve výhodě. Když své těhotenství nechce přijmout, nikdo jí fyzicky nedokáže zabránit v tom, aby na interrupci nešla. Pokud se však rozhodne si své budoucí dítě ponechat i přes vůli svého partnera, neměla by ho nutit k otcovství. (A tím nechci říci, že je to jednoznačná situace. Krev není voda a mnoho dětí, které nepoznaly jednoho z rodičů, ho pak ve své dospělosti urputně hledá. Může dojít k obdobě biblického „návratu ztraceného syna“, návratu ztraceného rodiče. Anebo může původně odmítající otec ke svému otcovství dozrát, ale na jeho místě už může být dávno někdo jiný, kdo dítě přijal i přes neexistenci biologické vazby. Je to jistě těžké, variant je mnoho a žádná není lepší, než když oba rodiče své dítě – ať očekávané či náhodné – přijmou od samého začátku.)
Žádný muž však nemá právo své partnerce nakazovat mateřství ani zakazovat interrupci (a vzkaz pro Vatikán – a když už, tak jen a pouze ten její vlastní). Proč?

muži a interrupce

Žádná žena nepoužívá interrupci místo antikoncepce. Vždycky je to vážné rozhodnutí, opominout nelze ani zdravotní rizika – v žádném případě to není stejně jednoduché jako nechat si vyvrtat zub. Nikdo nejde na interrupci z plezíru nebo z nedostatku jiného povyražení a vždycky je to jistě velmi těžké rozhodování se.

Samozřejmě je lepší, když je těhotenství vítané. Ale co se stane, když už se přihodí, že není a partneři mají rozdílný názor na řešení situace? (Nemluvím o situaci, kdy jsou schopni najít řešení spolu !) Pak by měla mít poslední slovo žena. Ona podstupuje zdravotní rizika v případě interrupce. Ona zůstane s dítětem sama, pokud se její partner lekne těhotenství a uteče.
A mužská představa, že i nechtěné těhotenství je lepší donosit a dítě dát k adopci? Účelově naivní představa. Ze dvou důvodů:

-  ženiny hormony nevědí, že dítě půjde po narození k adopci. Devět měsíců ji chystají pro roli matky. Dítě není plyšový lední medvídek a těhotenská psychika není žádná sranda. Proto ty matky, které rodí s vidinou adopce, své dítě nikdy neuvidí, nedotknou se ho. Ale na porodním sále ho slyší a při cestě ze sebe ven na svět vnímají a cítí a nedá se věřit, že by tuto zkušenost někdy byly schopny ze své mysli vytěsnit.

- těhotenství není legrace levou zadní. Chtěla bych vidět muže, který by byl ochoten devět měsíců zvracet, nenapít se vína, pokud je kuřákem, tak i nekouřit, při případném rizikovém těhotenství ležet půl roku v nemocnici a riskovat i ztrátu zaměstnání (záminka se vždycky najde a za dveřmi je sto jiných, kteří čekají na jakékoliv zaváhání) a vědět, že při porodu může zemřít, i když to není pravděpodobné, ale čas od času se to stává. A jen jako maličký dovětek: a ještě chodit půl roku s desetikilovým batohem NA BŘIŠE (na začátku nic, na konci klidně dvacet kilo, průměr beru deset) – jen tak a po tom všem dát svůj vrnící batůžek někomu cizímu.

krásná volba, ale ošklivá povinnost

Těhotenství je psychicky a fyzicky k nevydržení, porod je taková neskutečná a nekončící bolest, že ho může vydržet jen ženská a první týdny života s miminkem jsou s tím věčným vstáváním a starostlivostí na zhroucení. Pokud to tedy neabsolvujete s láskou.
Pak se těhotenství dá přečkat, porod je přííííííšernej, ale když ho podstupujete s vidinou toho, pro jehož narození to děláte, dá se v pohodě vydržet. A vstávání každé tři hodiny, přebalování, krmení, poplácávání po zádíčkách a pohupování, dokud si vaše zlato slastně neodříhne? To všechno už je legrace – ale musíte to dělat DOBROVOLNĚ. 

Václav Benda mi před těmi sedmnácti lety řekl i to, že interrupce se dotýká základního práva na život, a toto právo je závažnější, než právo ženy disponovat vlastní dělohou.

U vědomí památky tohoto již zemřelého muže musím říci, že takovou blbost jsem v životě neslyšela.Protože bylo-li by ženino mateřství při takhle zjednodušeném vidění vnímáno jen jako živý inkubátor, musí být mužovo otcovtsví pojmenováno pouze jako dárcovství spermatu. Věřím, že i každý bezdětný papež by musel uznat, že rodičovství má ještě trošku jiný rozměr, než vytvoření technických podmínek pro vznik nového života. Při vší úctě k němu – myslím tím ten nový život, ne Václava Bendu…

autor: Jana Kolářová