Sborník mythů, legend, dějinných knih, zákonův a předpisů náboženských a rituelních, sociálních a hygienických, básní a pořekadel mystických a nationálně propagačních děl prorockých, vzniklý v době několika století, vzešlý v určitém národu a určený výhradně pro něj, pro jeho posilu a ochranu, stal se dílem všebožím, jím diktovaným, změnil se v Zákoník celého křesťanského světa. Lokální bůh, jenž také nebyl ani od počátku jeden a stále týž, vyrostl na universálního boha, na jediného pravého boha. Ne z vůle a za souhlasu národa israelského, ne z jeho ducha a úsilí, ale prostě byl křesťanstvím zkonfiskován a usurpován.

A tak máme odvěké divadlo, že týž Starý zákon je dvojmo ctěn a dvojmo pojímán a vykládán: židovsky, původně a správně, — a křesťansky, odvozeně a násilně. Je to kniha krve a nenávisti, záští a běsnosti, bezmezné pýchy a nenasytné panovačnosti, národní výlučnosti, jaké nikde není rovno, v které ty či ony dobré rysy mizejí jako kapky rosy v písku, — a krev pro ni vždy tekla a nenávist zuřila v jejím jménu: co jen český národ stála muk a žalu a životů!

Úpadem náboženské víry a vývojem vědeckým dnes hledíme na Bibli jako na každou jinou knihu, soudíme ji jako každé jiné dílo lidské. Jako se zkoumají vědecky jiné posvátné knihy, stejně se badá o ní historiky, hledají se její prameny, filiace jejích myšlenek. Staré překlady jsou ovšem církevnické a jsou na úrovni doby, kdy vznikly. Často jenom z Vulgaty, ne z originálu.

Nejznamenitější překlad český, pokladnice jazyková, převod kralický, pořízený z hebrejského a řeckého textu, po stránce vědecké je nutně daleko za dneškem a je také církevní, stojí k Starému zákonu jako k dílu, inspirovanému bohem. Pro laika, který by chtěl čísti „Svaté písmo“ jako čte Vedy, Koran, není takový překlad postačitelný, neboť nedává mu neskresleného obrazu původního znění. Tlumočí již apriori v duchu církve, pro jejíž údy je zamýšlen, užívá terminologie, která je církevní, ale ne přesná podle originálu, používá určitých konvencí výrazových.

Na příklad výrazu „bližní“ užívá ve smyslu křesťanském, tedy bližní je každý člověk beze zřetelu k rase a náboženství, docela mezinárodně, kdežto v Starém zákonu bližní znamená vždy a jediné souvěrce a soukmenovce, tedy zase jen a výlučně Žida. Tím ovšem se porušuje pravý význam židovských předpisův a názorů. Ještě hůře, že jméno židovského boha, které se měnilo vývojem a dobou, jak národ israelský vypracovával a přeměňoval svou ideji boha krále a vyvoleného národa, budoucího vládce nad veškerými národy a nad celým okrskem pozemským, jméno, které bylo nejprve mnohé pro mnohé bohy a na konec jediné a nevýslovné pro jediného boha, od nejstarších dob, kdy po stranách obětního kamene se tyčily matsebah a ašerah, přes Elion, Šaddaj a Elohim po Jahve, za nějž pronášeli a snad dosud čtou pravověrní Židé Adonaj, Pán, nesmějíce vysloviti pravého jména svého boha, tlumočí se neutrálně a všeobecně Bůh, Hospodin, Pán.

Základní podmínkou vědeckého, nenáboženského překladu Bible je ponechati všady původního jména božstva. Církve právě dávají Bůh, Hospodin, a tím alterují samu podstatu věci: nikde nemluví Starý zákon o Bohu nebo Hospodinu, tedy o něčem obecném a všeplatném pro širý svět ale všady jediné o Šaddaji nebo Jahvovi jako bohu výhradně židovském, jenom národu židovskému přejícím, jediné jeho chránícím a vedoucím k bohatství, slávě a moci pozemské. Čtu-li, že Jahve učinil to či ono, vím zřetelně, že běží o boha mezi bohy, o národního boha, o nic více, jako to vím, čtu-li o Kronovi nebo Diovi. Jako za jména klassických božstev nebo za jména božstev hindských neklademe nikdy obecného a neurčitého nebo zjediněčňujícího názvu Bůh, Hospodin, jako toho nečiníme za Allaha, ba jako se rozlišuje přesně Bůh Otec od Krista a Ducha Svatého, ač je to podle křesťanské mythologie táž osoba, ale v různé funkci, a neklade se ani za Ducha, ani za Syna prostě Hospodin, Bůh, nesmí se tak činiti ani v židovských literárních památkách. Tam se mluví vždycky jenom o židovském bohu, národním a exclusivním, o Jahvovi, — nikdy ne o světovém a jediném bohu všech národů, o bohu internationálním.

Universální a jediný bůh není náboženským výtvorem židovským, ten vznikl v arijském Imperiu a dostal své položidovské podoby jen bludem či zchytralostí, nevědomostí či setrvačností církví křesťanských. Neboť čtete-li nový Syllabus z roku 1907, vidíte, jaká nehybnost, zabedněnost a zarytost vládne podnes v Římě. Věrnému katolíkovi nezbývá, nežli věřiti, že zajíc je přežvykavec, poněvadž hebrejský spisovatel měl nedostatečné znalosti zoologické, — podle papeže ovšem bůh nevěděl, co stvořil, nebo zajíc se opovážil změniti se samovolně a bez jeho vědomí v hlodavce. Ale to je věc vedlejší. Rozumí se, že sinajští nomádi a pozdější kanaanští usedlíci, polodivocí a rudimentární vzdělanosti, nemohli uložiti do svých knih více, nežli měli znalostí, nežli jich mohli míti na svém evolučním a civilisačním stupni. Proto všecka bída a žalostnost středověké učené literatury, že alfou i omegou všeho vědění byla tehdy neblahá Bible, jež zplodila nekonečně více zlého nežli dobrého svou vědomostní omezeností a židovskou morálkou starozákonní.

A nyní, proč to všechno píši: mám před sebou Knihu Jobovu, již přeložil nově z hebrejštiny Dr. Jindřich Hrozný. Překlad se čte velmi dobře a docela literárně, až na zásadní věc: jméno božství, jež v básni vystupuje. V předmluvě praví překladatel. že „v kap. 3—41 jest Bůh nazýván jmény ’el, ’élôah, šaddaj nebo ’elóhim a jenom jednou (12, 9) jménem Jahve, kterážto výjimka má pravděpodobně původ v pozdější změně, ale v kapitole 1, 2 a 42 jest Bůh nazýván jménem Jahve“.

V českém čtení však čteme všady Bůh nebo Hospodin. To je mi nepřijatelné, neboť dělá zase z israelského kmenového boha jediného a universálního boha, i náhražkovým slovem obecným, i způsobem psaní s majuskulí, přetváří jej na křesťanského a výsadního „pravého“ boha. Tím je specielní ráz i původ básně setřen, odnímá se národu, v němž vyrostla v této své formě, činí se z ní věc jaksi internationální, čteme to opět „Bibli svatou“ a nikoli básnický výtvor starých Hebreů. Udělal by to někdo z mythologické básně řecké nebo babylonského mythu, — tlumočil by jméno boha nebo jména bohů stereotypně Bůh, Hospodin? Zajisté, že nikoli.

V básni o Jobovi je kolik jmen pro židovské božstvo, ne-li božstva, a svědčí to jistě aspoň o tom, že pojem různými jmény vyjadřovaný není zcela identický, že ukazuje nanejméně k vývoji, obměně, k různým odstínům nebo úkonům: jakž tedy možno ve vědeckém překladě takhle originál porušovati, a z jakého důvodu vlastně: z ulpělosti na tradici církevní, z náboženské víry? Nevím ovšem, ale věc je tím velice poškozena.

Chceme znáti z dokonalého překladu knihy Starého zákona, ale bez veškeré přísady konservativních způsobů církevnických, čiře vědeckého, beze všech ústupků konvenčnímu názoru a běžnému citu náboženskému, — chceme je znáti, pokud v převodu možno, jako čirý výplod, ať více či méně původní, židovského ingenia. Proto nesmí býti ani trochu zabarven ničím, co do něho vnesly křesťanské překlady a výklady. Jinak by v podstatě byla práce nového překladu zbytečná: podrobnosti jsou podřadné, jejich opravy nemají veliké závažnosti, — oč běží, je duch Starého zákona, jeho plemenný a výlučný ráz který nesmí býti křesťanskou polévou zastírán.

Jako se jiným národům nechává neztenčeně, což jejich jest, ponechejme toho i Židům, — aspoň dnes, kdy jejich posvátné knihy jsou nám jediné projevem lidského ducha v určité rasse a v určitých okamžicích dějinných, a nikoli projevy absolutního a jediného „Boha“. Vždyť už Spinoza děl, že „Písmo svaté je vykládati jako každou jinou knihu“.

Arnošt Procházka (15. listopadu 1869 Praha – 16. ledna 1925 Praha) byl český literární a výtvarný kritik a překladatel moderní evropské literatury. Patří k čelním představitelům české literární dekadence. V roce 1894 spolu s Jiřím Karáskem ze Lvovic založil dekadentně zaměřený časopis Moderní revue.