Grano Salis - O službě žen v prvotní církvi

I když jsem tu napsal jeden článek o nutnosti přiznat ženám rovné příležitosti ve službě v církvi, v poslední době jsem pojal záměr celou argumentaci ještě doplnit. Článek Gal 3:28 a skandál mužského šovinismu byl totiž především vášnivou exhortací k narovnání pokřivených podmínek v mnoha církvích. Doposud chybějícím logickým doplňkem mého předchozího článku je ale i potřeba přehledně ukázat, že služba žen na všech urovních není žádné moderní novátorství, ale nejdávnejší součást církevního života, kterou se bohužel církevní bafuňáři a papáláši všech směrů a dob snažili mnoha způsoby potlačit (a skoro se jim to podařilo).

Četné role novozákonních žen
Ženy hrají v Novém zákoně prominentní roli už v evangeliích. O roli Marie, Ježíšovy matky, není potřeba nějak zvlášť mluvit: z celé Ježíšovy rodiny se právě jí dostává daleko největší pozornosti. Ve srovnání s ní hraje i Josef, Ježíšův paterfamilias, v evangelijním příběhu asi až třetí housle. Nejde tu jen o ten porod: zatímco Josef záhy mizí ze scény, Marie vystupuje i v dalších částech evangelií.

Ješte zajímavější jsou ale ženy, s nimiž se Ježíš setkává během svého působení.

Byla to žena, komu jako prvnímu Ježíš odhalil své mesiášství (J 4:26). A považte, že tato žena Ježíšovo mesiášství zvěstovala svým spoluobčanům a svým svědectvím mnoho z nich přivedla k víře v Něj (J 4:39).

Byla to žena, kvůli komu Ježíš porušil Mojžíšův zákon, aby ji mohl uzdravit (L 13:10-17). Ježíš si tuto ženu “zavolal k sobě” (L 13:12 podle SNC, KJV, NRSV), tedy z oddělené ženské části synagogy doprostřed prostoru, vymezeného výhradně mužům, a oslovil ji jako “dceru Abrahamovu”, tedy obdobným způsobem, jako byli oslovováni muži (“syn Abrahamuv”). Obojí – vyvolání i oslovení – mělo tedy svůj “emancipační charakter”.

Ženy byly i prvními svědky Ježíšova zmrtvýchvstání. Kdepak Petr, kdepak “milovaný učedník”! To Marii Magdaléně a dalším ženám připadlo, aby byly apoštolkami apoštolů: jako první na celém světě zvěstovaly radostnou zvěst zmrtvýchvstání (L 24:10, J 20:17).

Ženy pak samozřejmě hrály významnou roli i v životě církve. Priska se přímo podílela na vzdělávání ve víře samotného Apolla (Sk 18:26), což byl jeden z nejvzdělanějších mužů prvotní církve. Pavel Prisku a Akvilu, nazývá přímo “spolupracovníky v díle Krista Ježíše” (R 16:3), tedy titulem, který si zasloužily i ženy Euodia a Syntyché z filipské církve (Fp 4:2). Významnou roli v církvi zastávala zjevně i diakonka Foibé (R 16:2), kterou si navíc Pavel vybral za doručitelku svého dopisu Římanům.

Ženy v prvotní církvi sloužily i jako prorokyně (Sk 21:9). Jejich prominentní postavení podtrhuje i to, že některé dopisy se na ženy obrací explicitně jako na (spolu)adresáty – buď celého dopisu (Fm 2) nebo nějaké konkrétní instrukce (Fp 4:2). Zvláštní zmínku si zaslouží 2J 1, kde pisatel zdraví “vyvolenou paní”: toto spojení se ze staleté setrvačnosti vykládá jako metafora pro církev, ale upřímně řečeno v samotném dopise není nic, co by nějak vylučovalo možnost, že se jedná o ženu v čele kongregace.

V neposlední řadě byly ženy vítaným – ba dokonce preferovaným! – cílem misie (Sk 17:12), neboť jejich odezva byla mnohdy vřelejší, než odezva mužů. Například podle Sk 16:13 vyšel apoštol Pavel za Filipy hledat modlitebnu, aby mohl kázat místním Židům, ale našel tam “jen” ženy, a tak nechal modlitebnu modlitebnou a kázal ženám. Poznámka o “vznešených ženách” v Sk 17:12; fakt, že diakonka Foibé měla dost prostředků, aby mohla cestovat s dopisem; skutečnost, že jak Chloé (1K 1:11), tak Lydie (Sk 16:15) měly svůj dům, kam se vměstnaly i rašící místní sbory – to vše ukazuje, že evangelium nacházelo mnohdy ohlas mezi zámožnými, finančně nezávislými ženami (pravděpodobně vdovami). Lydie byla obchodnice s luxusním zbožím (purpurem)! Ale i ženy vdané přicházely k víře třeba i navzdory pohanství svých manželů: Timoteova matka je toho zřejmým příkladem (Sk 16:1). Před Božím povoláním musela ustoupit i manželova autorita.

Ženy se zkrátka vyskytují v Bibli v nejrozmanitějších rolích: jako zvěstovatelky evangelia a jeho vykladačky, jako bohaté patronky, jako vedoucí, diakonky či prorokyně. Není proto divu, že Bible na ně pamatuje ve všech případech, kdy se hovoří o duchovních obdarováních. Jak v Ř 12, tak v 1K 12 je Pavel důsledně neutrální a žádný z darů není nějak “pohlavně omezen”. Na konci 1K 12 Pavel píše:

„A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou snad všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat? Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu.“

Nikde ve výčtu není ani náznak, že by snad některé dary byly omezeny jen na ty křesťany, kteří vládnou penisem. A pravda je, že mnoho z těchto darů se ženám v církvích skutečně neupírá: neznám nikoho ze současnosti či minulosti, kdo by zpochybňoval u žen dar proroctví, mocných činů, uzdravování, služby potřebným či jazyků. Pak jsou tu samozřejmě “vyšší dary”: víra, naděje a láska – ani tady snad nikdy nikdo v historii nepochyboval, že ženám tyto dary Duch naděluje hojně. Mnohdy a mnohde se ale ženám upírá byť i jen teoretická možnost, že by je Duch svatý mohl nadat darem apoštolství, učitelství či řízení církve.

Odkud se tedy bere výklad, že Duch vybavuje ženy vyššími dary, ano i vetšinou těch “nižších”, ale k některým darům ženy zásadně nepouští? Není v tom samozřejmě žádná logika, ani Boží uradek. Jen mužská pýcha.

Jak se zesvětštělá církev snažila službu žen vymazat z křesťanství
Jak už to bývá, pýcha se nezastaví před ničím, ani před upravováním Bible podle vlastního gusta. V Novém zakoně je mnoho míst, která byla systematicky vykládána či rovnou překládána tak, aby hrála této mužské pýše do karet. Tendenční výklad “vyvolené paní” z 2J 1 není zdaleka jediný případ. Těch případů je vlastně mnoho.

Překládá-li se řecké “διακονος” jako “jáhen” u mužů, proč je Foibé, tato διακονα της εκκλησιας (Ř 16:1), v mnoha překladech uvedena jako “ve službě církve”, místo “diakonka církve” v Kenchrejích? Překládá-li se “προστατες” jako “předák, představený”, proč je tatáž Foibé, προστατις πολλων (Ř 16:2), překládána jako “pomocnice mnohých”, místo “představená mnohých”, jak by odpovídalo ženské variantě téhož slova? Proč si muži-překladatelé celé věky domýšleli, že “γυναικας” v 1Tm 3:11 jistě musejí být “manželky” dříve zmiňovaných jáhnů, místo “ženy v téže službě”, jak by vyplývalo z kontextu dané pasáže, kde se probírá způsobilost ke službě? Proč se bězné starořímské ženské jméno Junia (R 16:7) začalo od 9. století komolit na mužské “Junias”, přestože Junias je zhruba stejná gramatická krkolomnost jako “Zuzan”, “Markét” nebo “Veronik”? Proč se tolik překladatelů, kteří i uznali, že Junia byla žena (a ne žádnej Junias), snažilo ukázat, že byla “vážená u apoštolů”, místo “vážená mezi apoštoly”, jen aby nemuseli připustit, že verš Ř 16:7 hovoří o ženě apoštolce, a to dokonce vážené? Proč v Bibli nenajdeme ani zmínku o Pavlově spolupracovnici a spoluapoštolce Thekle?

Na všechny tyto otázky je stejná odpověď: protože tito překladatelé a vykladači – bez výjimky muži – přistupovali k textu s již hotovým názorem (předsudkem), že ženy jsou podřadný živočich a žádná důležitá role jim v církvi nepřísluší. Tudíž, zdálo-li se Boží slovo svědčit o opaku, bylo třeba ho náležitě postrčit žádoucím směrem. Trumfovým esem všech falokratů, co jich církevní dějiny poznaly, bylo samozřejmě 1Tm 2:12 – “učit ženě nedovoluji, žena nemá mít moc nad mužem” – zákaz, jehoz příkrost je sama nejlepším indikátorem toho, jak aktivní asi ženy ve vedení rané církve byly. Po téměř dvacet století se všechno myšlení o roli žen v církvi odvozovalo primárně z tohoto verše. Každá ženská aktivita v církvi se hodnotila ve světle tohoto verše. Výklady všech ostatních biblických pasáží, kde vystupují ženy, stavěly především a zaprvé na tomto verši. A tak tedy místo abychom biblickou výpověď o službě žen zvažovali v její celistvosti, přiznali církevní bafuňáři právě tomuto verši výsadní postavení a všechna ostatní svědectví různě pokřivili a připrznili, aby jejich pohlavní sebevědomí neutrpělo újmu.

Tato tendence bohužel sahá svými kořeny až do prvního století. Ostatně, nemalá část 1Tm je polemikou právě proti těm zámožným, finančně nezávislým, relativně mladým vdovám, které jsou ještě při síle a jejichž svobodu autor epištoly (jímž nebyl apoštol Pavel) nemůže vystát. Pisatel jim tedy aspoň hází klacky pod nohy, kde to jen jde: ze seznamu vdov je vyškrtává (1Tm 5:11), nahání je do druhého manželství (1 Tm 5:14), čímž je diskvalifikuje i pro případné pozdější zanesení do seznamu vdov (1Tm 5:9), chce je vidět u plotny (1Tm 5:14) a nad plínama (1Tm 2:15) a jejich evangelizační a diakonickou službu nemilosrdně shazuje jako “chození po návštěvách” a “klevetění” (1 Tm 5:13).

Tento protiklad mezi aktivní, Duchem naplněnou službou všech těch žen ze Skutků a příkrým odsudkem, jakého se těmtýž ženám dostává v 1Tm 5, je jen dalším příkladem, jak vlivem bytnějící církevní hierarchie přicházela raná církev o část své slanosti. Před mocí Boží, která se v prvních generacích projevovala bohatě i skrze službu žen, dali církevní aparátčíci koncem století přednost politické moci nad svými ovečkami, zvláště pak byly-li ženského pohlaví.

Závěr
Ještě dnes na světě existuje mnoho církví, které stále fascinovaně “zírají na znamení údu” (Iz 57:8) a klanějí se modle výhradně mužského vedení. Ještě dnes je bohužel mnoho sborů, které by před mocí Boží, působící skrze ženu, raději dali přednost bezmocné lidské upachtěnosti, hlavně když bude mít ten šourek. Přitom neexistuje žádný dobrý důvod k vyloučení žen z kazatelny, z pastorace, z apoštolství, ano i z papežství, který by obstál před Bohem.

Dobrou zprávou (evangeliem) ovšem je, že Pravda Boží vítězí (byť se nám obyčejným smrtelníkům občas zdá, že vítězí zoufale pomalu). Součástí té Pravdy je i výpověď v Gal 3:28, podle níž jsme my všichni Kristovi učedníci – ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, ať muži či ženy – jedno v Kristu. To “jedno” neznamená, že se naše identity skrze Krista rozplynuly v beztvarou, bezbarvou změť anonymního davu, nýbrž že Bůh nikomu nestraní, že všechny bez rozdílu povolává do služby a že celé své církvi dopřává rovný přístup ke své velkolepé milosti, ke svým darům a obecně ke spáse.

Aviaf

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace