Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Jonáš.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 9, článků celkem: 16222, komentáře < 7 dní: 473, komentářů celkem: 399079, adminů: 60, uživatelů: 5084  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 194 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:

martino
rosmano
gregorios777

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
109584004
přístupů od 17. 10. 2001

Hledání: Ježíš jako patron adoptovaných dětí
Vloženo Neděle, 30. listopad 2008 @ 22:23:55 CET Vložil: Olda

Intimity poslal Nepřihlášený

Podobně jako u mnohých dnešních dětí mohlo být i chování Ježíše Krista ovlivňováno faktem, že je adoptivní syn. Pokud přistoupíme na to, že byl Ježíš člověk, můžeme se pokusit o analýzu jeho myšlení a chování z psychologického hlediska. Pro některé lidi může jít o kontroverzní úvahu, ale proč se neptat?

Není mnoho věcí, na kterých se shodne ateista s teologem. Jednou z nich je ale přesvědčení, že Ježíš byl skutečný člověk. Teologové sice dodají, že byl i Bůh, nicméně budou souhlasit, že Ježíš nebyl pouze vykuchaný člověk s Boží nádivkou. A v tu chvíli může do debaty vstoupit psycholog, protože tím se Ježíš stává potenciálním objektem jeho zkoumání. V tomto okamžiku ale ztuhne úsměv na tváři teologů - vyděsí se, s čím zase psychologové vyrukují. Spolu s Ježíšem jim lze odvětit: „Pojďte a uvidíte!“ Každý rodič způsobí svému dítěti minimálně jedno trauma, které pak potomek celý život řeší. Je zbytečné se ptát, jestli je to dobře nebo ne, nedá se s tím nic moc dělat. Každý z nás si z dětství odnese něco, s čím se celý život rve. Tento zápas vtiskává člověku neopakovatelný charakter. Nadneseně řečeno, je to takové neurotické razítko, které si neseme na čele.


Ve 20. století se objevila řada pokusů identifikovat toto razítko u Krista: Poslední pokušení Krista od Nikose Kazantzakise, Mistr a Markétka od Michaela Bulgakova či Život Briana od Monty Python. Kristologický syžet najdeme i ve filmu Matrix. Lidstvo objevilo psychologii, a tak se táže, jakou psychiku měl Ježíš. Bohužel evangelisté nebyli psychology, takže musíme hovořit o zázraku, když tu a tam zaznamenali něco, co se dnes dá psychologicky interpretovat.

Když se podíváme na teologa a ateistu zaklíněné v nekonečné debatě, zda Ježíš byl nebo nebyl Božím synem a zda vůbec nějaký Bůh je, můžeme si v pozici smějícího se třetího položit otázky: Co si asi Ježíš myslel sám o sobě? Za koho se považoval? A koho by vlastně považoval za svého biologického otce? Jinými slovy: Jak by asi vypadala psychika člověka, který by o sobě byl přesvědčen, že je Boží syn?

Než se Ježíš narodil Evangelista Matouš píše: „Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: ,Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.‘“

Zkusme si představit reakci muže, za kterým přijde jeho žena a sdělí mu: „Víš, Josefe, měla jsem ti zjevení anděla, že počnu z Ducha svatého. A představ si, teď jsem těhotná. Ale s žádným chlapem jsem nic neměla. Přísahám!“ Představa stejně absurdní dnes jako před dvěma tisíci lety. Ať byl Josef svatý nebo ne, zjištění, že jeho drahá je těhotná a evidentně ne s ním, ho muselo nahněvat. Následoval asi důkladný výslech, možná kontrola genitálií před svědky, protože slovo „shledat“ je dobový právnický termín, který se používal při dokazování panenství (Dt 22, 13-21). I kdyby se nakrásně zjistilo, že je panna („počala z Ducha“), jak vyplývá z Matouše, pro Josefa to mělo stejný závěr - přišel o ženu.

Dítě není jeho! A musel zákonitě projít všemi fázemi smutnění ze ztráty svých představ o rodině a ženě, s níž si plánoval svůj život zcela jinak. Nejpřirozenější a nejčastější závěr mužů v takových chvílích je: „Ať se o něj stará ten, s kým ho má!“ Ježíš měl štěstí, že Josef dal na sny, protože takto získal adoptivního tátu.

Zřejmě si velice dobře uvědomoval, co pro muže znamená přijmout cizí dítě. Když se totiž za nějakých třicet let budou hádat jeho učedníci, kdo je z nich nejlepší, dá jim Ježíš takovouto odpověď: „Vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: ,Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.‘“ Ten největší muž, kterého v této chvíli má Ježíš na mysli, je Josef. Nyní bych se nebál říci svatý, protože přijetím těhotné Marie jeho problémy neskončily, ale začaly.

O prapodivném začátku samozřejmě ví celá vesnice. Evangelista Marek popisuje sousedy, jak říkají: „Což to není ten tesař, syn Mariin?“ To je kuriózní. Proč ne „syn Josefův“? Všichni místní tedy věděli, že to není Josefovo dítě, takže ten musel čelit špílcům stylu: „Josefe, neříkej mi, že věříš těm jejím povídačkám o andělovi.“ Není možné očekávat od okolí, že ochotně akceptuje nechtěné dítě a k tomu příběh o andělovi, o kterém neexistuje jiné svědectví než to Mariino. Určitě za ní chodili příbuzní a říkali: „Takovou ostudu si naší rodině připravila...“

A tak psycholog nachází Ježíšovo neurotické razítko: Z Marie se stává fackovací panák, z Ježíše nemanželské dítě, z Josefa adoptivní otec. Osvojené a osiřelé děti mají sklon vyhledávat ty, kteří znali jejich biologické rodiče. Znalci Ježíšova nebeského otce byli farizejové a zákoníci. Ve dvanácti Ježíš prochází obřadem bar micva, který mu umožňuje být plnohodnotným účastníkem náboženských diskusí. V jedné z nich ho také nachází po třech dnech Josef s Marií. Ta mu říká: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On odpovídá: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“

Tato jeho odpověď by nedávala smysl, kdyby za svého otce považoval Josefa. Tedy můžeme předpokládat, že už ve dvanácti ví o tom, že je adoptovaný a že za svého otce nepovažuje žádného člověka, ale Boha. Celý táta! Z takto narušené identity dítěte vyplývá i ohromná energie při hledání pravého otce. Důležitá je fyzická podobnost s rodičem. Ta zakládá nejen identitu dítěte, ale i jistotu otce, že neinvestuje do cizích genů. Proto když Ježíšovi Filip řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?“ Argumentuje tedy logikou adoptovaného dítěte: „Já jsem celý táta!“

V rozvedených rodinách táta často vysvětluje dítěti, že s mámou není k vydržení, a matka říká dítěti totéž o otci. V normálních rodinách naproti tomu dětí slýchávají tzv. rodinné příběhy: jak to vlastně všechno začalo, jak se rodiče seznámili, jak se stěhovali z Prahy na vesnici atd. Také Bible nám přináší několik rodinných příběhů, které Ježíše formovaly. Jeden z nich referuje o tom, jak se Maria vypravila za starou tetou Alžbětou do hor s úvahou: „Jestliže jsem těhotná já, tak je to stejně absurdní, jako kdyby byla těhotná teta Alžběta.“ Tuto myšlenku jí podle evangelia naočkoval anděl, nicméně opravdu nachází tetu těhotnou. Dítě, které se tetě má narodit, není nikdo menší než Jan Křtitel. Jestliže jsou biblická vyprávění alespoň zhruba pravdivá, znamenalo by to, že oba hoši, Ježíš i Jan, byli formováni stejnými, nebo přesněji řečeno symetricky převrácenými rodinnými příběhy. Ty byly nabité očekáváním mesiáše, který má zachránit Židy z římské poroby.

Dalším fenoménem u adoptovaných dětí je procházení reálií rodinných příběhů. Stejně i Ježíš, když se rozhodl vyjít z anonymity, zamířil, kam ukazovaly rodinné příběhy - za Janem Křtitelem. Ten se sám nepovažoval za mesiáše, ale připravoval lidi na jeho příchod. Farizejové se ho například zeptali: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte - ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ Učedník mistra byl v podstatě jeho sluha, ale ani ten nerozvazoval jeho sandály. To byla podřadná práce pro otroka. Nyní Jan říká, že není hoden ani této otrocké práce. Koho měl na mysli? Zřejmě toho, o kterém slýchával od své matky v jejích rodinných příbězích. Setkání Ježíše a Jana končí debatou, kdo má koho pokřtít, ale Ježíšovo hledání vlastní identity tím nekončí.

Odchází na poušť, kde se mu neustále vracejí stejné pochyby: „Jsi-li syn Boží, tak...“ Proč nepochybuje třeba o své inteligenci nebo zručnosti? Protože neurotické razítko, které ho formovalo, znělo: „Čí jsem vlastně syn?“ Stejné pochyby nám vysvětlí, proč měl nelíčenou radost, když mu Šimon potvrzuje tuto identitu, o níž byl přesvědčen, ale ke které se nemohl veřejně hlásit. Šimon mu rozumí, proto na něm zakládá církev. Ježíš se ptal svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Z výše uvedeného můžeme odvodit charakteristiky Ježíšovy mysli, vyplývající z jeho identity adoptovaného dítěte: hledá svého biologického otce, identifikuje se s jeho hodnotami (teocentrismus), vyhledává ty, kteří ho mají znát.

Protože zažil život neplánovaného dítěte, má pochopení pro život outsiderů a blízký a tolerantní vztah k vyděděncům. Ví, jak těžké bylo pro Josefa, aby jej přijal, proto oceňuje, když někdo přijímá děti a cítí s nimi. Vzhledem k tomu, že v jeho výchově hrála rozhodující roli matka, má na svou dobu neobvykle blízký vztah k ženám. Josefovou adopcí ovšem Ježíš získal rodokmen jdoucí až ke králi Davidovi. A Mesiáš měl být též potomek Davidův. Na první pohled tedy všechno sedí. Ale ne pro Ježíše. Ten naopak dokazuje farizejům, že Mesiáš nemůže být synem Davidovým. „Jak mohou nazývat Mesiáše synem Davidovým? Vždyť sám David praví v Knize žalmů: ,Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.‘ David tedy nazývá Mesiáše Pánem; jak potom může být jeho synem?“

Proč ta zdánlivě nelogická reakce? Ježíš ví, že není synem Josefovým, tak chce dokázat, že ani Mesiáš nebude synem Davidovým, ale synem samotného Boha. Poslední zápas o identitu Pokud by za někým přišli známí a jen prohodili, že se jejich syn narodil bez lidského přičinění, asi by si ťukal na čelo. Také nejsme mezi Římany, kde byl synem bohů kdekdo. Pro Židy je představa, že je otcem lidského dítěte Bůh, hereze: „To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha vlastním Otcem, a tak se mu stavěl naroveň.“

Ježíš tedy raději na veřejnosti hovoří o apokalyptické funkci „syna člověka“, která tehdy nebyla obecně známá. Nicméně poslední moment, kdy se Ježíš vynuceně přiznává ke své identitě, je těsně před smrtí: Velekněz mu řekl: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ Ježíš odpověděl: „Ty sám jsi to řekl.“ Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?“ Jejich výrok zněl: „Je hoden smrti.“ Pak mu plivali do obličeje, bili ho po hlavě, někteří ho tloukli do tváře a říkali: „Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil!“

Ať už spor teologů s ateisty dopadne jakkoli, z psychologického hlediska se zdá být velmi pravděpodobné, že Kristus odmalička považoval sám sebe ne za dítě nějakého muže, ale přímo Boha. Měl tedy identitu adoptovaného dítěte, které hledá svého pravého otce. Motiv adopce je ostatně konstituční pro celé křesťanství: „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“

Ježíš je patronem adoptovaných dětí. Proto člověka naštve, jak se křesťanské církve chovají k nemanželským dětem svých kněží a pastorů. Jeden biskup mi řekl na adresu zapíraného dítěte jednoho kněze: „Má matku a to mu stačí.“

Kdyby se držel Bible, zjistil by, že Bůh si to nemyslí. Ten se ke svému synovi radostně přihlásil a opatřil mu náhradního otce. I kdyby se zjistilo, že je panna („počala z Ducha“), pro Josefa to mělo stejný závěr - přišel o ženu. Dítě není jeho! A musel zákonitě projít všemi fázemi smutnění ze ztráty svých představ o rodině a ženě, s níž si plánoval svůj život zcela jinak.

Kristus odmalička považoval sám sebe ne za dítě nějakého muže, ale přímo Boha. Měl tedy identitu adoptovaného dítěte, které hledá svého pravého otce. Motiv adopce je ostatně konstituční pro celé křesťanství.

Jeroným Klimeš

autor (* 1967) je klinický psycholog a tyto myšlenky jsou z jeho připravované knihy Psycholog a jeho svědectví o Kristu

Lidové noviny 19. dubna 2008


"Ježíš jako patron adoptovaných dětí" | Přihlásit/Vytvořit účet | 6 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Ježíš jako patron adoptovaných dětí (Skóre: 1)
Vložil: Colin v Pondělí, 01. prosinec 2008 @ 00:30:03 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
No safra!! To je velmi dobrý!



Re: Re: Ježíš jako patron adoptovaných dětí (Skóre: 1)
Vložil: Willy v Pondělí, 01. prosinec 2008 @ 21:12:14 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jo jo, ale tak akorát do koše. Tož tak.



]


Re: Re: Ježíš jako patron adoptovaných dětí (Skóre: 1)
Vložil: jirka_ v Úterý, 02. prosinec 2008 @ 17:46:11 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
..a ještě lepší bylo poslechnout si to včera (1.12.) v Brně na Lékařské fakultě od Jeronýma Klimeše živě - nicméně to, jak vražedně v průběhu přednášky houstla v sále atmosféra než pak pověstný pohár přetekl, to tomu bohužel moc neodpovídalo. Byl by to býval někdo řekl, že může "Ježíš jako patron adoptovaných dětí" vyvolat tak negativní emoce?


]


Re: Ježíš jako patron adoptovaných dětí (Skóre: 1)
Vložil: Elo v Úterý, 02. prosinec 2008 @ 10:16:07 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Čítal som zaujímavú knihu s názvom "Miriam" od jedného profesora innsbruckej teolog. fakulty /vypadlo mi meno/, špecialistu na otázku mariológie. POdľa neho Boh uchránil česť Márie a Jozefa pred Nazareťanmi a ich obklopujúcimi ľuďmi zaujímavým spôsobom a zvláštnou zhodou okolností. Prv totiž, než by vyšlo najavo jej tehotenstvo /o ktorom vraj vedeli len najbližší, teda Jozef a rodičia Márie a pod., ktorí však poznali Máriu a nebolo im až takým problémom uveriť jej.../, bolo treba ísť do Betlehema, pretože vyšiel rozkaz cisára o sčítaní ľudu. Hneď teda po návrate Márie od Alžbety /pravdepodobne až vtedy sa to dozvedel Jozef.../ urobili pomerne rýchle svadbu a vydali sa na cestu od Betlehema, kde sa ubytovali a tam sa narodil Ježiš v jaskyni , ktorá bola aj maštalou a používali ju prechodne prichádzajúci do Betlehema. Nazareťania tak nič nezbadali, v Betleheme už boli po svadbe, a preto nič nebolo pre nich podozrivé. Po narodení a príchode mudrcov odišli na pár rokov do Egypta, a ked sa vrátili, už to bolo v Nazarete - po niekoľkých rokoch - úplne prirodzené... Zaujímavá myšlienka...
.




Re: Ježíš jako patron adoptovaných dětí (Skóre: 1)
Vložil: neum v Úterý, 02. prosinec 2008 @ 11:13:16 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Národe holubí,

Oznamuji vám tímto, že Colin se nadále nemůže zůčastňovat těchto diskusí, neb mu jsou anonymně a svévolně zadržovány diskusní příspěvky, podobně jako na jaře Olinovi.
 
Jistě víte, že není sám. To podivné bratrstvo, které ovládá tento portál, a je reprezentováno jistým Tomášem, jednoduše podvádí, když na hlavní stránce tvrdí, že zde můžeme svobodně diskutovat na křesťanská témata. Ve skutečnosti touto diskusí ze tmy manipulují, jakmile se jim zdá, že by se mohla ztratit jimi zvolený směr, zabraňují lidem, aby spolu mluvili. Vidíme to tu stále znovu a znovu - Sciurus vulgaris je blokována od té doby, co je méně vulgaris a aspoň trochu sapiens. A je to tu zas a znova. A nemá to žádný racionální důvod vyjma ovlivňování veřejného mínění. Samozřejmě tomu nelze zabránit, ale je třeba aby tato internetová lumpárna se dostatečně proflákla. Tím se taky snažím omluvit, že se takto vlamuji do diskuse, a až na další se loučím slovy

Servít je vůl!         a         Granosalis je zmanipulovaný!



Re: Re: Ježíš jako patron adoptovaných dětí (Skóre: 1)
Vložil: rive v Neděle, 07. prosinec 2008 @ 07:29:39 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Neum uvádí – parafrázuji: „Jakmile se jim zdá, že by  mohla (diskuze) ztratit jimi zvolený směr, tak je zajímavé sledovat, co se děje.   

Neřeším, kdo by mohli být ti „oni,“ co to manipulují …. ale každopádně jde o podvodné – umělé diskuze, teda zkreslené, tak aby se ubíraly „určitým vytýčeným směrem“.  Také chápu, že proto již tady nikdo nechodí (křesťané), nediskutuje, je to tu jen umělé  - a dlouho již dlouho jednobarevné  …. jeden směr.

(podobné to bylo na servru Křesťanovi cz. před rozpadem ….  ten směr …. ta metoda)

Podvod je v tom, že  „Ten“ směr bere – stále zpochybňuje(a to různými způsoby) Pravdu o Kristu, o Písmu svatém, zpochybňuje různé křesťanské hodnoty, pořád dokola to stejné zpochybňování – to nemá nic společného s křesťanstvím, vysmívá se z něho.

Je zajímavé sledovat (protože se celkem opakují), jak se snaží budit dojem křesťanství.

Ale dost už bylo o „podvodu“ (metodě) …. já  jen o zcela viditelných věcech …. tedy těch duchovních …. které jsou duchem rozpoznatelné

rive

 



]


Stránka vygenerována za: 0.20 sekundy