Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Pečený bůh, nebo skutečné tělo Kristovo?

Chtěl bych zdůraznit, že toto je mým pohledem na život, který nikomu nevnucuji, ale poukazuji pouze na věci, které zde byly, dle mého mínění, prezentovány nepravdivě, pokrouceně.

Přijímáme pečeného boha?
Bůh je duch. Tedy upéct si ho by bylo asi dost nesnadné. Proč je tedy tento zjevný nesmysl katolíkům takto podsouván? Evidentně proto, že každý argument, zesměšňující katolickou víru, je dobrý. I když pro tento účel je ho třeba posunout do jiné úrovně, až tam, kde se mísí pravda se lží do nepřehledného koktejlu.

Přestaňme tedy vířit kalné vody a pravda se nám oddělí od lži sama, tak jako olej a voda.
Bůh je duch. Pán Ježíš je celý Bůh i celý člověk. Jako člověk má hmotné tělo. To o tomto těle prohlásil, že kdo ho nebude jíst, nemá v sobě život.
Skutečnost, že právě toto je v Písmu opakováno na mnoha místech, potvrzuje závažnost tohoto sdělení.


(Mk  14,22-24) A když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, rozlomil a dal jim ho se slovy: "Vezměte, jezte, to je mé těloPotom vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho. A pili z něho všichni. Tehdy jim řekl: "Toto je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé.

(J 6,51) Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Bude-li někdo jíst ten chléb, bude žít na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, které dám za život světa."

(Mt 26,26) A když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, rozlomil a dal ho učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, to je mé tělo."

(L 22,19) A když vzal chléb, vzdal díky, rozlomil a dal jim ho se slovy: "To je mé tělo, které se dává za vás. To dělejte na mou památku."

Nejen všechna čtyři evangelia tvrdí různým způsobem to samé, ale potvrzuje to i apoštol Pavel.

(1.Kor 11,23-24) Neboť já jsem přijal od Pána to, co jsem vám také předal, že Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, a když vzdal díky, rozlomil jej a řekl: "Vezměte, jezte, toto je mé tělo, které se láme za vás. Toto čiňte na mou památku."

Na všech místech Písmo praví s určitostí, že tento chléb se stal Kristovým tělem.
Ale některým to stejně nestačí. Je to přece jen obrazně, jen „jako“. Jenom památka!

Už Pavel toto musel řešit., když v (1.Kor 11,29) píše:  Neboť kdo jí a pije nehodně, jí a pije sám sobě odsouzení, jelikož nerozsuzuje Pánovo tělo.

Vždyť obyčejný chléb a víno nelze jíst ani pít nehodně!

Protestantský postoj pouze symbolického přijímání (setkávání s Kristem jen v rovině duchovní) vychází z logiky daných věcí. Žádný protestant jako člověk není schopen vlastní mocí změnit chléb v Kristovo tělo a víno v jeho krev, nemá – li na to pověření od Pána, v posloupnosti od apoštolů. Proto tedy u nich logicky chléb zůstává stále chlebem a víno vínem.

V rovině duchovní se ale s Kristem nepochybně také setkávají. Je – li upřímná víra a touha, Kristus nemlčí nikdy. Tak moc stojí Boží láska o člověka.
(Mt 18,20) Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich."

Proč Pán Ježíš zvolil právě tuto formu chleba a vína, proč Ho nestačí přijímat pouze duchovně?

Chléb je semletý z mnoha zrnek a vytváří jednotu, podobně i víno. Podobně jako vytváří jednotu Kristovo tělo – církev.

Přijímáme – li tedy Kristovo tělo, naše duše se setkává s Kristem, podobně jako při modlitbě, při čtení Písma, ve společenství. Chléb zůstává zdánlivě i nadále chlebem a naše tělo nevnímá žádný rozdíl od chleba obyčejného.

Přesto se zde děje něco strašně důležitého, co nemá obdobu v dějinách vesmíru!

Přijímáním Kristova skutečného těla se totiž i naše tělo posvěcuje, proměňuje se v Krista. Naše těla se tak skutečně stávají Kristovými údy.

Člověk není jenom duše, ale neoddělitelnou složkou lidské osobnosti je i naše tělo.
Měli bychom odvrhnout infantilní představy o tom, jak duše lidská se po smrti oddělí od těla a půjde do nebíčka, či do peklíčka. Po naší smrti budeme mít těla oslavená, nebo zavržená a ta se také přímo fyzicky budou podílet buď na naší věčné blaženosti, či na našem utrpení.
(L 16,24) Tehdy ten boháč zvolal: 'Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať smočí konec svého prstu ve vodě a ochladí můj jazyk, protože trpím v tomto plameni!'

Apoštol Pavel věnuje ve svých listech lidskému tělu hodně místa. Uvědomuje si, že naše lidství je vyjádřeno i našimi těly, upozorňuje na úskalí, která z toho plynou a na nutnost správného rozlišování. Abychom si také uvědomovali důstojnost této skutečnosti a podle toho se i chovali.

(1.Kor 6,13-15) … Tělo však nepatří smilstvu, ale Pánu a Pán tělu. Bůh vzkřísil Pána - vzkřísí svou mocí i nás! Nevíte, že vaše těla jsou Kristovými údy? …

(1.Kor 6,19-20)… Anebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého ve vás, kterého máte od Boha, a nejste sami svoji? Byli jste přece koupeni za velikou cenu. Oslavujte tedy Boha svým tělem i svým duchem, což obojí je Boží.

Na tuto poslední větu zvlášť upozorňuji!
Proto my oslavujeme Boha tak, že ho přijímáme tělem i duchem. A nečiníme tak jenom my, ale i všechny ostatní církve, mající apoštolskou posloupnost. Včetně církví východních, odštěpených už v raném stádiu trvání církve.
Církve pravoslavná, koptská, arménská, syrská a desítky dalších.
Tato skutečnost jen potvrzuje fakt, že víra v přítomnost Pána v eucharistii není pozdějším výmyslem, ale že tak věřila církev od počátku.

Současné přijímání tělem i duchem souvisí s onou plností v katolické církvi, na kterou upozorňujeme.
Není to tedy snaha o nějaké vyvyšování se nad protestanty, ale prosté pojmenování skutečnosti. O přijímání těla Kristova vlastním tělem (a tak proměňování svého těla fyzicky v tělo Kristovo) jsou protestanti ochuzeni.
Tuto výsadu mají jen křesťané v církvích s apoštolskou posloupností. Myslíte si, že se nám to jenom zdá?

Vy, kteří máte zkušenost ze skutečného setkání s Kristem, víte, že takové setkání se nedá přehlédnout. To se nedá zaměnit s ničím jiným.

Tvrdím – li tedy, že přijímáním eucharistie se setkávám s Kristem zvláštním způsobem tělem i duchem, věřte mému svědectví.

Nevěříte – li, věřte alespoň apoštolu Pavlovi, že i chrámy Ducha svatého, naše těla, je třeba posvěcovat, že nehodný jí a pije své odsouzení.

Člověk je jako zvon, jehož srdcem je Kristus.

Takové setkání s Kristem je, jako když udeří srdce zvonu a zvon se rozezní. Vlivem naší lidské slabosti nějakou dobu zní, ale čím dále slaběji, až by nakonec přestalo znít úplně. Aby mohl zvon znít neustále, musí ho jeho srdce rozeznívat stále znovu a znovu...

Proto my také stále znovu a znovu potřebujeme setkávání s Kristem a pak nás bude slyšet po celém kraji.
Nevadí, že naše zvony znějí různě, že katolický a protestantský mají různý tón. Nebudou – li naše tóny falešné nenávistí, mohou vytvořit akord, jehož kráse a bohatosti se nic nevyrovná.

Důležité je – a to je právě ten lidský přínos do života, ta spolupráce s Bohem, ve které nás nikdo nemůže zastoupit, co za nás nikdo nemůže udělat, co požaduje Bůh přímo od nás – aby tyto zvony našeho života nebyly pokryté nánosem nenávisti a nelásky, aby proto nezněly tlumeně a falešně, ale aby zněly čistě a jasně.