Byl pak živ Job potom sto a čtyřidceti let, a viděl syny své, a syny synů svých, až do čtvrtého pokolení. I umřel Job, stár jsa a pln dnů.


Slyšeli jste o Jobově vytrvalosti a viděli jste, (jaký konec mu Pán připravil)*ř.: konec (od) Pána. Neboť Pán je plný soucitu a slitování.

Z výše uvedeného vyplývá několik věcí. Ta první je, že Job tváří v tvář Hospodinu poznává, že mluvil doslova nerozumně, neboť nerozuměl a proto zatemňoval hloupě Boží radu, důvodem čehož bylo, že do té doby znal Boha jen z doslechu. Konec, který podle Jakuba Pán Jobovi připravil byl ten, že se dal Jobovi podle Božího milosrdenství tu milost, že mohl a směl poznat Hospodina osobně tváří v tvář jako Pána plného soucitu a slitování, jak píše Jakub. A nejen to, ale Hospodin jasně řekl Jobovým "přátelům", na které se hněval, že narozdíl od nich, přijímá Joba za svého služebníka, aby jim posloužil jako kněz obětováním jejich zvířat a přímluvnou modlitbou. To, že Hospodin požehnal Jobovi k posledku více nežli na počátku, byl vlastně takový vedlejší efekt požehnání mnohem hlubšího, nicméně  podle počtu ohledně časných věcí to byl dvojnásobek všeho a ve věčnosti to bude dokonce i dvojnásobek dětí. A komu v Bibli bylo dáno umřít "jsa stár a plný dnů"? Takových lidí v Jobově době ani v jiných dobách mnoho nebylo.

Takže když to shrnu, Job trpěl proto, aby mu nakonec Hospodin požehnal především tím, že se mu dá osobně poznat (srovnej s J 17:3), že z něho učiní svého služebníka a že poctí jeho víru - důvěru v Toho, kterého do doby své zkoušky vyprovokované Satanem, znal jen z doslechu a přesto Hospodina ctil a uctíval lépe než mnozí, kteří znali a znají Boha lépe nežli Job. Vysvobodil Joba ze samospravedlnosti a dal mu milost pokání, která vedla k hojnému navrácení všeho, co dočasně ztratil a přesto zachoval víru a nenechal se svést ke zlořečení Bohu nebo odpadnutí od víry. Jinými slovy Job je takovým příkladem starozákonního vítěze ve víře, z jehož příběhu se můžeme učit i dnes.

Tož tak.

willy