Mladý, sotva třicátník, který jede na plno a má tah na branku, ovládá moderní komunikační prostředky, je schopen úplně jiného nasazení než třeba padesátník. Ale i on jednou zestárne a náhle zjistí, že věci nefungují tak, jak si v bláhově naději představoval. Zjistí, že nešlo o moc Ducha, ale o jeho duševní sílu. Zjistí také, že jeho sbor neroste podle softwaru pro církevní růst, i když se tolik snažil. Že akce nenavštěvuje tolik lidí jak si představoval a stokrát posunuté datum prorokovaného probuzení opět nepřišlo. Co je špatně? Bylo málo nasazení? Málo se usilovalo o jednotu? Bylo třeba ještě více modlitebních shromáždění?

Ne! Člověk musí dojít k bolestnému zjištění, že sloužil svým vizím a plánům a ne Bohu. Což mu ale nešlo o to, aby se šířilo Boží království? Ale o to šlo i farizeům. Bylo málo společných modliteb? I předáci Izraele vysedávali do noci, postili se a v náboženské horlivosti se mohli doslova přetrhnout. Nebo byli lidé málo vyučeni? I zákoníci zkoumali Písma od rána do večera a vypracovávali kvanta nových směrnic (aby je obešli). Nebo vůdci byli málo autoritativní? Ale i za krále Saula byla autorita jako řemen. Všechny tyto činnosti mají společného jmenovatele. Farizeové, zákoníci, předáci i králové usilovali o dobré věci, ale aniž by to tušili, činili tak bez Boha. A tam, kde skrze nás nekoná Boží Duch, tam se vše uskutečňuje skrze naše tělo. A ať chceme nebo nechceme, buď jsme vedeni Duchem Božím nebo sloužíme v těle i s jeho sklony. Dobré motivy nestačí, služba v těle nakonec přivede i k uskutečňování jeho žádostí jako je pýcha, závist, sváry, nečistota. Stále pod pláštíkem služby Bohu. A to je důvod, proč dnes nejeden usilovatel o dobré věci a s dobrými motivy skončil jako cizoložník, sektář nebo církevní diktátor.

Kdysi mi jeden můj velmi drahý a dodnes milovaný bratr v Kristu, kterého si vážím sdělil, že usiluje vybudovat církevní strukturu pro doby probuzení. Záměr jistě velmi dobrý, ale měl jednu chybu. Struktura neodpovídala Písmu a stala se nakonec v mnoha společenstvích klecí, kde byli někteří velmi dobře krmeni nebo naopak neduživí, když jim potrava nebyla dodána. Odnaučili se sami hledat potravu. Z některých společenství se tak stal seník. Ty ale Bůh v Bibli nikde neuvádí. Pastýř ovce vede k zeleným pláním, nekrmí je senem a nedrží je po celý den v salaši. Zvíře, které si samo odvykne pastvy, je nakonec nepoužitelné a dává i nižší výnos.

V devadesátých letech, ještě za vlády prezidenta Clintona, USA zažily obrovský hospodářský růst. Málokomu vadilo, že je to život na dluh, že se jede na úkor budoucích generací a že mnoho lidí žije ve vnitřní zadluženosti. Koncerny s propracovaným managementem jako General Motors a Ford se staly vzory pro vedení a způsob práce v církvích. Vyrostla nová aristokracie tzv. poradců nebo koučů, kteří brali statisíce dolarů za to, že postaví firmy na nohy a zvýší zisky. Po lidech se požadoval stále větší a větší výkon a kdo nestíhal, potřeboval poradce, kouče, self–made psychology. Ale stále to byl život na dluh. Církve zíraly a tiše záviděly. Náhle někdo dostal nápad. Jestliže tyto společnosti chrlí kvantum kvalitního zboží, poučme se jako kdysi Mojžíš u Jethra a pracujme podle stejných principů. A tak církve okopírovaly modely manažerů, ředitelů a koučů a začaly vyrábět křesťany. Vznikaly megasbory a kdo měl větší megasbor, ten měl větší vliv, ten byl váženější a ten pak mohl školit druhé.

I klasické církve se poučily a tak církev najela na marketing a management, který začal být exportován i směrem do zahraničí. Vždyť záměr byl ušlechtilý a motivy ty nejčistší. Jenže manažeři zapomněli na několik věcí. Křesťana nelze vyrobit jako auto. Dokázali sice vytvořit perfektní reklamu. Lákaly na kvalitní hudbu, dobré jídlo, sport…, a lidé přicházeli. Ale řekněte, stane se z člověka auto jen proto, že chodí do garáže? A stane se z pohana křesťan jen tím, že chodí do církve? Netřeba prý hned lidi odrazovat poukazem na hřích nebo je vést k pokání. To by je odradilo. Je však už od začátku třeba je vést k následování a závislosti na vůdcích a systému, aby zas neodešli. Tady máte zábavu a pak hybaj do salaše a zde je příděl sena!

Náhle došlo k jedné věci. V průmyslu už došly zdroje. Nikdo nemá o drahé zboží zájem a není kde si půjčit. Úvěry byly vyčerpány a trh se propadl jako půda nad vyhloubenou štolou. Celý management, touha za většími zisky, drahá školení, to všechno náhle končí. Sen se rozplynul, realita zůstala. A bude hůř! Společnosti, které byly vzory pro církev, propouštějí lidi. Stejně jako o drahé výrobky už není zájem, podobně bude klesat potávka po drahých programech, když lidé zjistí, že na ně nezbývá sil a nic moc nedávají.

A co církev? Bylo mnoho vykonáno a jistě i mnoho dobrého, ale z vlastní síly. Stejně jako se do oběhu dostalo kvantum bankovek, které nebyly kryty zlatým standardem, podobně i mnohé akce nebyly kryty ze zlatého pokladu víry. Jelo se na dluh, bez Ducha svatého, který nám byl dán ne proto, aby uskutečňoval naše vize, ale proto, aby nás vedl.

Jsem přesvědčen, že některé církve po čase vyhlásí bankrot. Pracovalo se z těla, práce nebyla z Ducha svatého a náhle došly síly. Olej v lampách vyhořel a není, kdo by ho doplnil. Stejně jako klesá tlak plynu v plynovodu, klesá tlak Ducha svatého v našich strukturách i životech. Probuzení se odkládá na neurčito. Co dál? Církev má sice bílé roucho, má lampy, jen již nemá olej. Vyhořel a není kde si půjčit. Víra ztroskotává, Boží slovo není kázáno v moci. Vedoucí padají vysílením.

Je tedy na čase vrátit se k Bohu. Naše dobré motivy ani tisíce aktivit nepomohou. Ale jak se vrátit k Bohu, copak On s námi není? Copak On z principu nestojí za vedoucími a není tam kde se církev schází? Ale jistě, že je. Ne však jako Pán, ale možná jako host, návštěvník. Jsme podobni Martě, která se může přetrhnout aby vše učinila co nejlépe, zatímco její sestra „nechala vše na ní“ a sedí Kristu u nohou.

Mnoho křesťanů si dnes láme hlavu jak se navrátit k Bohu. Za celý svůj život jsem našel jen dvě podstatné věci, a to je modlitba, kdy já mluvím k Bohu, a čtení Písma, kdy ho poznávám a On mluví ke mně. Nelze jen mluvit a nelze ani jen naslouchat. Znám drahé a milé bratry, kteří dokáží trávit hodiny v postech na modlitbách, ale mají problém nechat k sobě Boha promlouvat v Písmu. Znám ale také ty, kteří leží v Bibli, ale je tak obtížné pro ně k Bohu pozvednout hlas. A znám, žel, i ty, kteří zvládnou mnoho církevních akcí, chodí na modlitby nebo dokonce i káží, ale nedovedou být s Bohem sami.

V podstatně neznám jinou cestu k Bohu než s ním trávit čas o samotě, nad jeho slovem. Já osobně mám dnes problém ten, že rád čtu křesťanské, historické a dogmatické knihy. Modlím se přes den i doma s rodinou. Bibli ale často beru do ruky jen před spaním, kdy přečtu tak tři kapitoly. Vím, že je to zlé. Vzpomínám na doby, kdy tomu bylo jinak. Písmo je potravou, která dodá sílu duši i tělu. Vím, že to musím změnit. Říkám to na sebe jen proto, že se nijak necítím vyňat ze skupin křesťanů, o kterých zde píši.

Po celá staletí tak platí: přibližte se k Bohu a On se přiblíží k vám. Nečekejme, že to přiblížení bude nějak snadné, bývá to i proces. On nás však posílí, ponese a sám nám pomůže se mu přiblížit, když chceme. Stačí, když řekneme: Pane, nenahradí mi tě sebevíce církevních aktivit, chci tebe samotného. Nemohu tě dávat jiným, když tě sám tak málo poznávám. Pomoz mi abych tě nacházel v Písmu a abych s tebou o všem mluvil. Věřím, že je to dobrý začátek, ale – podtrhuji – jen začátek. On odpoví, bude mluvit, ale možná nám ukáže věci, které se nám nebudou líbit. Třeba mnoho akcí, školení, kurzů a budování komplikovaných struktur, které nás stály tolik úsilí, odpírání, peněz a času, odepíšeme jako lejna a poznáme, že nás jen odváděly od Boha, zatímco jsme si mysleli, že nás k němu vedou.

Bůh nebude nekonečně a nekonkrétně obviňovat, ale usvědčovat a zároveň nám nabídne i východisko. Jeden verš z Písma obzvlášť miluji. Jedná se o zaslíbení, které nemá podmínku. Bůh zaslibuje, že dá moudrost každému, bez výjimky. I když i zde je podmínka, musíme věřit. Ne v jeho cíle, ve vize, v autority, ve struktury, ale prostě a jednoduše v něho jako v toho, který za nás dal svůj život a dnes je živý a stále na nás čeká a tluče na naše dveře. On je věrný i když my jsme nevěrní a nikdy, nikdy, nikdy se nás nezřekne. Pokud jej však zapřeme, zapře i on nás jednou před svým Otcem.