Jmenuji se Jan Šubrt, jsem členem sboru Svědků Jehovových Vrchlabí a je mi 38 let. Neobávám se, že za zveřejnění svého jména budu vyloučen, neboť tento příběh je důležitou součástí mé léčby a cíl zveřejnění je pozitivní. Miluji totiž své bratry, a považuji celé učení Svědků Jehovových za Pravdu. (Neboli za nedokonalou pravdu, která je postupně měněna novým světlem!) Psychologové mi udělili tuto radu: „Nalezněte vhodný způsob, jak svoje děsivé prožitky sdělovat! Nepřipusťte, abyste to v sobě potlačil dříve, než se s tím vyrovnáte!“

Jak vyplyne z mého příběhu, nacházím se nyní v dost kruté sociální izolaci, do které jsem se dostal asi takto:

V lednu 2004 jsem uplatnil osobní radu od krajského dozorce o tom, že podnikání je pro sborové starší nevhodné. Předtím jsem sloužil deset let jako pravidelný průkopník a dvanáct let jako starší. A právě živnost mně umožňovala "vykupovat čas". S tou radou jsem nesouhlasil, ale po studiu tohoto problému a modlitbách jsem se podřídil po příkladu Pavla, který poslechl Jeruzalémské starší. (Zbožná podřízenost – Kdo ji má projevovat a proč? Strážná věž, 1.února 1993, str.13, odst.23.)

Zrušil jsem živnost a zaregistroval se na pracáku.

Jako dozorce služby mě v té době hodně trápilo, že skoro polovina sboru neodevzdávala pravidelně zprávu! Podílel jsem se v minulosti na vyloučení bratra za civilku, a proto mě silně trápila tato otázka: "Chápu správně pokyny, že takovým lidem nemá být dovolen křest?" Začal jsem ty výčitky vnímat jako velkou temnou postavu, která mě volá k odpovědnosti. Jako by citovala text Galatským 1:8,9: "Každý, kdo přidává nějaký další požadavek pro záchranu, budiž proklet!“ Ano, je na mě prokletí a musím činit pokání! Ale organizace je určitě v pořádku, vždyť například v „Indexu publikací“ na straně 373 je uvedeno pod heslem Pravidla tato zásada: nedělejte z pokynů společnosti pravidla.

Někdy koncem července 2004 jsem napsal dopis našemu služebnímu výboru sboru. Informoval jsem bratry, že mám silné výčitky, že jsem ze zpráv dělal další požadavek pro záchranu. Napsal jsem bratrům, že nejsem dále schopen odevzdávat zprávu, ale jsem dál rozhodnut plnit všechny povinnosti dozorce služby včetně příkladné účasti na kazatelské službě. Předsedající mi odpověděl citátem ze Strážné věže z 1.prosince 1989, čl. Pomáhat jiným..., odst.9, kde se píše, že odevzdáváním zprávy se dává najevo spojení s teokratickou organizací.

Dříve bych takový článek chápal v negaci. Tedy, kdo neodevzdává, ten není spojen! Ale to bratři nenapsali. Oni jenom napsali, že kdo odevzdává, ten spojení dává najevo. Po modlitbách jsem tedy odpověděl předsedajícímu, že slovo "spojení" bratři jistě používají ve stejném smyslu jako Bible. A že v Bibli se nejčastěji vyskytuje slovo "spojení" v evangeliu Jana. V 6. kapitole se říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve spojení se mnou.“ Říká tím snad Písmo, že kdo nepřijímá symboly, není ve spojení s Kristem? Reakce předsedajícího byla velice překvapivá, protože se mnou začal pravidelně o těchto otázkách velice otevřeně hovořit!

Výčitky neustále dotíraly, jako by říkaly: "Tak ty chodíš do služby Bohu, že? Ale proč vyučuješ, že naplňuješ ránu z deváté kapitoly Zjevení? Není to rouhání připsat pád z nebe Ježíšovi? Nechápeš to taky špatně, jako s tou civilkou? Není to rouhání tvrdit, že Kristus dává autoritu štírů, když jeho Otec by štíra nikdy nepodal, a Ježíš sám dal svým učedníkům moc štíry zašlapat? Jak to, že jsi ani nevěděl, kdy se požadavek odevzdávat zprávy objevil? Proč je to jen v malé poznámce pod čarou v knize „Hlasatelé“ na str. 212? Nejsi ty náhodou Satanův voják?"

Těmto výčitkám jsem se přirozeně bránil pomocí svého biblického poznání, ale ať jsem se chtěl opřít o jakoukoli nauku, ve všem byla ta moje stejná chyba. Všechno jsem dříve chápal podobně negativně, jako to odevzdávání zpráv a přitom publikace to takhle negativně nepsali! Co se to děje? Všechno moje dosavadní chápání Pravdy bylo chybné. Ne Pravda, ale moje chápání Pravdy bylo chybné!

Cítil jsem se ohromě dezorientovaný a unavený. Prudce klesla i moje fyzická výkonnost. V den, kdy nebylo shromáždění, jsem byl schopen pracovat tak čtyři hodiny a v den shromáždění jsem nebyl schopen pracovat vůbec. Dvakrát jsem to zkusil v den shromáždění přemoci, a dvakrát to skončilo lehčím úrazem! Žijeme na vesnici, a pracoval jsem kolem našeho vlastního bydlení, neboť bydlíme v neuspokojivých podmínkách, a zaměstnání jsem nesehnal. Rok a půl jsem chodil na úřad práce podepisovat větičku: "Nemáme pro vás vhodné zaměstnání." Někdy začátkem října 2004 jsem se z psychických důvodů vzdal úřadu staršího. Bohužel jsem ale přestal být i schopen účastnit se shromáždění. Kdykoli jsem pomyslel na nějakou teokratickou činnost, objevily se mně ty výčitky jako ohromná černá postava, a zcela vážně mě varovala, že zemřu.

V lednu 2005 mě někdo ze sboru obvinil u krajského dozorce z odpadlictví, aniž by o tomto obvinění informoval mě nebo starší. Ani krajský dozorce neuplatnil radu ze Strážné věže, 1.září 1986, číslo 8, uvedenou v článku „Nepodílej se...“, a o ničem mě neinformoval.

Naopak krajský dozorce při své pravidelné návštěvě vystrašil sbor, když v rozporu s pokyny Společnosti zařadil do nedělního shromáždění proslov, ze kterého mnoho bratrů pochopilo, že ve sboru je odpadlík, který bude vyloučen.

Po odjezdu krajského dozorce za mnou přijel zdeptaný předsedající a řekl: "Všechno jsem ti přišil. Oni tě vyloučí! Krajský dozorce na tebe poslal br.Adamczyka ze Svitav a br.Peteru z Trutnova. Už mě volali, v podstatě jsem jim potvrdil, že ti nebyla zatím dána varovná rada!" Shodou okolností mě v té době volal jiný bratr z jiného sboru a ten řekl: "Cože, tihle bratři? To je popravčí četa! Slyšel jsem je na sjezdu, jak se chlubili, kolik ,odpadlíků‘ už dostali. Oni vyloučí každého, na koho je pošlou! Začnou pěkně, ať se svěříš s tím, co tě trápí, a když jim řekneš, že nesouhlasíš se sebemenší drobností, tak tě za to vyloučí."

Tak jsem byl nucen se seznámit s právním nástrojem těžkého kalibru, který je nesprávně nazýván "popravčí četa". Nikdy bych nevěřil, že je něco takového v naší organizaci možné. Tato metoda vychází z toho, že sdělovat nepravdivé nebo zavádějící informace odpadlíkovi není lež. (Lež. Hlubší pochopení Písem, sv.1, str.1103-1104.)

Jenže toto se používá jako metoda pro právní důkaz odpadlictví. Tím je tento postup tautologický, a následky mohou být opravdu vážné. Víte, ale v podstatě to vypadalo jako usměvavá návštěva a přátelský rozhovor. Bratři začali asi takhle:"Honzo, je pochopitelné, že někdo nesouhlasí s naukou o věrném a rozvážném otroku, je pochopitelné, že někdo odejde do nějaké jiné církve. Jestli tě něco takového trápí, tak se nám svěř!" Byl jsem v šoku. "A kdo by podle vás měl jako být rozvážný otrok?" Bratři zpomalili: "No to my netvrdíme, že je to někdo jiný, ale kdyby sis to ty myslel."

Následoval dvouhodinový rozhovor, na jehož konci bratři řekli: "Honzo, neměj strach, nikdo tě z žádného odpadlictví neobvinil!" Po tomhle výroku jsem se nervově sesypal. Rozbrečel jsem se a musel jsem odejít do koupelny. "Lžou mně! Oni mně lžou do očí! Kdo jim dává na takovou lež sílu? Nebyl jsem jim vůbec schopen říct, že dva starší našeho sboru mně potvrdili, že krajský dozorce mě písemně obvinil z odpadlictví! Potom pokračovali ještě další hodinu. Nakonec bratr vyndal Strážnou věž, číslo 16, z roku 1986. A úplně mě šokoval výkladem otázky čtenářů „Proč odňali svědkové...“. Nechali mě přečíst 2. Timoteovi 2:17,18 a pak přečetli komentář: „za odpadlictví je považován i odlišný názor na čas vzkříšení!“

V hlavě mě explodovala atomovka:

„Sám jsem do roku 1995 vyučoval mylný názor, že věk vzkříšení, tedy milénium nastane za života lidí, kteří zažili rok 1914! Takže jsem odpadlík? Ano, vím, co namítnete: ,to je nové světlo‘. Ale právě ten výklad 2. Timoteovi 2:17,18 je překonán novým světlem. Jak ,Hlubší pochopení‘, tak několik novějších Strážných věži jasně ukazují, že Himenaos a Filétos se neodchylovali v názoru na čas vzkříšení, ale naprosto popírali celou nauku o vzkříšení. Tvrdili totiž, že vzkříšení je vlastně obrácení na víru, a žádné další vzkříšení už nebude.“

Potom přišel ze školy můj sedmiletý syn, a když viděl bratry, zvážněl. Řekl jsem bratrům, že jsem včera Honzíkovi vysvětloval, proč přijedou. Řekl jsem mu: „Víš, Honzíku, bratři mě budou dávat mnoho otázek, jestli na nějakou odpovím špatně, tak mě vyloučí. Jestli odpovím všechny dobře, tak mě nevyloučí." Na to bratr vstal, došel k Honzíkovi a řekl mu: „Tak ti Honzíku můžeme říct, že tatínek odpověděl všechny otázky správně."

A to byl další šok! Tenhle výsledek totiž vůbec nikdo nečekal! Sbor byl po proslovu krajského dozorce v očekávání vyloučení odpadlíka. Nikdo ale nevěděl, kdo to vlastně bude. Bratři měli několik tipů a trochu zmatkovali. Když se u nás někteří bratři zastavili, manželka je nešetřila otázkami, a tak podávali jeden o druhém úplně protichůdné zprávy. Ale není potřeba se v tom patlat. Prostě pouhý útlak působí, že moudrý jedná pomateně. Bylo těžké přijmout, že naši milovaní jsou ovládáni strachem z člověka. Co by asi dělali v Armagedonu?

Z celou touhle událostí je spojený ještě naprosto neuvěřitelný zážitek. V předvečer té „popravy“ jsem uviděl nádherného anděla. Byl oblečen do oděvu z černého peří a měl pro mě úsměv. Ten zážitek se vymykal všemu, co jsem dosud prožil. Bylo to podobné jako v případě Ježíšova pěstouna Josefa. Po tom, co jsem si všechno promyslel, prostě přišel anděl a schválil mně to úsměvem. Myslete si o tom co chcete, ale mě to dalo sílu k něčemu, co pro mě bylo doposud nemožné. Totiž postavit se Satanovi bez jakékoli lidské autority. Byl jsem za komunizmu v kriminále za vojnu. Tehdy jsem nebyl pokřtěný, existence svědků Jehovových mě ale posilovala! Nyní nebyla žádná taková lidská autorita, všichni zástupci společnosti byli proti mě! Přesto jsem nechtěl, aby bratři podlehli omylu a ublížili si tím, že nade mnou vynesou nepravý soud. Když „poprava“ skončila, připadal jsem si jak znásilněná žena. Co se to stalo? Co je špatně?

Úplná izolace nastala, když několik týdnů po „popravě“ přijeli dva naši starší. Přijeli s tím, že mají pomáhat a chtějí postavit takový most mezi mojí rodinou a sborem. Jeden z těch starších to ale nevydržel a po chvíli mi řekl: „Honzo, prosím tě, ale neříkej žádné svoje názory, protože naším hlavním úkolem je vykořenit ze sboru tvé odpadlictví!“ Když jsem se pokoušel vysvětlit, že ten pohled na odpadlictví vychází z neplatné informace, řekl mi bratr: „Honzo, po tom, co mi řekli v Praze, nevím, jestli sám nejsem odpadlík.“

Nikdo ze zástupců organizace se mnou tedy nemohl mluvit o mém utrpení, protože ode mně nesměli slyšet nic, co by bylo v sebemenším rozporu s našimi publikacemi. Pochopitelně, když měli strach starší, měl strach i sbor. Prostě komunikace o tom, co mě trápí a děsí, nebyla možná.

Teprve asi po roce, v zimě 2005-2006, mě poprvé navštívil onen krajský dozorce. Měl sebou ještě oblastního dozorce - Jirku Zendulku. Jirka mě utěšoval, že všichni mají starost o mé duchovní zdraví. Dokonce uvedl příklad, že pokud někdo nesouhlasí s výkladem významu páté misky ze zjevení, tak ať si s tím nesouhlasí, to prý není odpadlictví! Jenže podobný příklad jsem dával i bratrům při „popravčí četě“. Víte, co mi na to řekli? „Nás nezajímá, co řekl jeden bratr, i kdyby to byl člen odbočky, my se řídíme publikacemi věrného otroka, a ty říkají tady černé na bílém, že i drobná odchylka od naší Pravdy je odpadlictví.“

Zdálo se, že Jirka o těchto metodách dobře ví. Zeptal jsem se krajského dozorce jak došel k názoru, že jsem odpadlík. Odpověděl: „Z reakce bratrů, oni byli vyděšení, a tak jsem s tím musel něco dělat.“ Potom ještě vysvětloval, a uzavřel to slovy: „Chybička se vloudí!“

Od té doby nejsem schopen projevit důvěru žádné instituci. Ani lékařům, Úřadu práce, neřku-li zaměstnavateli. Chápu, že člen jakékoli organizace uvažuje podobně jako naši bratři. Nikdo pro vás nebude riskovat ztrátu společenské prestiže uvnitř své organizace. V každém jejich výroku vidím neúmyslný pokus o moji likvidaci. Preventivně proto přejímám odpovědnost těchto institucí vůči mě a sám si ověřuji, jestli náhodou na něco nezapomněli nebo něco nezkreslili. Během několika desítek minut mě jakékoli jednání s institucí naprosto emocionálně vyčerpá. Navíc trpím výčitkami svědomí, smíchanými se silnými obavami o budoucnost svědků Jehovových. Jedinou účinnou terapií, která mně pomáhala, bylo o těch věcech mluvit, nebo alespoň psát. Pak jsem se cítil lépe a byl jsem schopen tak 4 až 6 hodin denně myslet na něco jiného, a tedy i pracovat na něčem jiném.

Zaměstnání jsem nebyl schopen sehnat. Až v červenci 2005 mě nabídl bratr, abych mu pomáhal při elektrických revizích. Jenže to byla práce na 8 hodin. Poprvé jsem z práce přijel domů se silnou bolestí hlavy, pak jsem se pozvracel a myslel, že umřu. Vzal jsem telefon a zavolal bratrovi, že zítra nepřijedu. Víte, co se pak stalo? Do pěti minut se mně uklidnil žaludek a přestala bolet hlava. Jo, tomu se říká „být s nervama na huntě.“ Postupně mě přestalo přinášet úlevu psaní. V podstatě jsem totiž nenašel způsob, jak zařídit, aby si to, co píšu, někdo přečetl. A jakmile nebylo pro koho psát, nemělo to smysl!

Psycholožka mě poprosila, abych jako terapii psal deník. Zase se mi ulevilo, jenže jenom do té doby, než jsem přišel na to, že ten můj deník psycholožka nečte. Povzbudila mě abych zkusil najít někoho, kdo mou literaturu uveřejní. Jenže jsem byl jako v pasti. Svědkové se toho báli, a ostatní tomu vůbec nerozuměli.

V lednu 2006 jsem díky filmu "Proroctví z temnot " vyhledal pomoc psychologa a psychiatra. Film popisoval fenomén nazývaný „Motýlí muž“. Ve filmu byly ukázány kresby lidí, kteří měli vidění motýlích mužů, a ty kresby přesně vystihovaly mé představy, které jsem nazýval výčitkami a obavami. Tato vidění jsem už více jak rok neměl. Přestala, když jsem přestal chodit na shromáždění. Ale díky tomu filmu jsem věděl, jak vysvětlit lékařům, co jsem vlastně viděl. Byla to vidění předpovídající smrt!

Od dubna 2006 jsem v pracovní neschopnosti a v létě jsem byl necelé dva měsíce v psychiatrické léčebně. Když jsem se vrátil, byl úplně stejnou metodou „popravčí čety“ s použitím stejné Strážné věže vyloučen předsedající, kterého ty události také těžce zasáhly. Předsedajícím se stal ten bratr, který mě před dvěma léty prosil, abych mu neříkal své názory, a v podstatě je to jeho přáním dodnes.

Psychiatři mě poslali i za MUDr.Remešem z pražských Bohnic a ten tvrdí, že se jedná o silné trauma. Přiznal jsem mu, že v některých vyhrocených situacích jsem zřetelně viděl anděla, který mě zachránil z nejhoršího. Na to odpověděl: „Nemyslím si, že máte nějakou patologickou poruchu a řeknu vám, že to prostě mohl být anděl.“

Pokud to ale byl anděl, tak by se něco mělo dělat s jeho tvrzením, že kobylkám je určeno, aby je ostrý západní vítr odnesl do moře lidstva. Promiňte, netvrdím, že vidění anděla musí být vždy důvěryhodné. Jenže Biblická zpráva o kobylkách snad věrohodná je, ne? Uplatňuji proto Kristovu zásadu „Nutí-li tě někdo s autoritou (třeba anděl) do nějaké práce (která neodporuje písmu), tak tu práci vykonej ještě lépe, než musíš.“ Co je to za práci? Poznat, jak se vyvarovat alespoň těch chyb, které dovedou přivádět člověka skrze službu Bohu do blízkosti Ďábla (Jan 8:41).

Velice častou chybou našich milovaných bratrů je porušování Kristova zákona: „Nesuďte, neboť stejným soudem budete souzeni“. Pavel před tím také varoval: „Kdo jsi ty, že soudíš duchovní stav svého bratra?“ Boží služebníci mají milovat, a nikoli soudit. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že vynášet rozsudky Božího zavržení nad kýmkoli je naprosto spolehlivá cesta k vlastnímu zavržení a k Ďáblu.

Ačkoli se déle než dva roky intenzivně snažím vysvětlit své obavy ostatním, setkávám se většinou s nepochopením. Změní se něco zveřejněním mého příběhu?

Jan Šubrt, srpen 2006

Pokud není uvedeno jinak, všechny citované publikace vydala Společnost Strážná věž nebo některá její přidružená asociace, zejména: Watchtower Bible And Tract Society of New York, Inc., International Bible Students Association Brooklyn, New York, USA, Watchtower Bible And Tract Society of Pennsylvania.