Sliby se mají plnit a to i tehdy, byly-li neuvážené – je to jeden z principů, jimiž by se měl řídit každý, kdo to s magií myslí vážně. V jedné z diskusí zde na Grano Salis jsem se zmínil, že jsem měl křesťanské období a byl jsem jedním z diskutérů požádán, abych o tom napsal něco více kvůli jeho studijním záměrům. Slíbil jsem článek...

Tak tady je. Na monitor zírám s jistým pocitem trapnosti, protože hodlám psát o věcech, které jsem na sebe v úplnosti ještě nenapráskal. Nasazuji si sluchátka, pouštím si Ad Maiorem Sathanas Gloriam od Gorgoroth a hledám v jejich ďábelské vznešenosti sílu k další z mých osobních zpovědí. Dobrá tedy, dosti okecávání, začnu pěkně od začátku:

Když mi bylo asi tak deset let, vyrobil jsem si jakýsi fetiš ze špejlí a papírů, který jsem používal k léčení, pokud mi bylo špatně nebo pokud bylo špatně někomu z rodiny. Byl dobře ukrytý v mé skříňce a když jsem chtěl například pomoci mamince, dotknul jsem se jí tím prapodivným předmětem. Důležité ale bylo, že se o tom nesměla dozvědět, jinak by to nefungovalo, proto se s kouzlem muselo zacházet velmi obezřetně. Jak tato dětská magie souvisí s mým křesťanstvím? Velmi, neboť po nějaké době jsem byl před domem a uviděl jsem kočku. Šel jsem k ní a pohladil ji. Nechala se, byla dočista krotká. A v tu chvíli se tam vyskytl nějaký dospělák (nevzpomínám si už, jak byl starý) a prohlásil: “Ta kočka má určitě vzteklinu. Když je zvíře tak krotké a nebojí se, určitě je nakažené!“

Některé události v životě jsou prostě klíčové a vy s tím nic nenaděláte. Tato byla jedna z nich. Myslím, že za tím stál Starej Kojot a když viděl, co způsobil, ještě dlouho řval smíchy. Dostal jsem strach, že jsem chytil vzteklinu, a jako nadprůměrně vzdělané dítě jsem věděl, že je to nemoc smrtelná. Věděl jsem ovšem také, že v případě podezření na vzteklinu následuje preventivní očkování v podobě injekcí do břicha. Po pravdě řečeno se mi nelíbila ani jedna z těchto dvou variant. Tak jsem prožíval přímo luxusní záchvaty úzkosti a hypochondrie a nějak jsem vytušil, že moje papírovo-špejlové kouzlo na vyléčení vztekliny stačit nebude. Obrátil jsem se tedy k Bohu. Modlil jsem se, aby mě z té vztekliny vyléčil a nutno dodat, že – ať už to bylo jakkoli – žiji dodnes... ;-)

Doma jsme měli knížku Velký příběh Bible, což byla taková kompilační záležitost, v níž autor učesal některé rozpory, poskládal k sobě příběhy, které mu připadly opravdu důležité, a vytvořil něco, co se dá číst opravdu o něco lépe, než skutečná Bible. Zvláště, když je Vám deset... Tak jsem to četl a postupně uvěřil novozákonní zvěsti, kterou jsem ovšem, vzhledem k věku, vnímal hodně konkrétně a nikoli na symbolické rovině. Vzpomínám si, že jsem přemýšlel, zda se dostane do Nebe můj kocour Chundelka, a byl jsem poněkud zmatený ohledně instrukcí, jak se chovat při druhém příchodu Kristově. To všechno jsem ovšem přede všemi důsledně tajil stejně, jako předtím ten fetiš (který jsem, coby modlu, zničil).

No, a tak nějak to bylo do mých patnácti let. Pak přišla “Sametová revoluce“ a po ní následovala invaze kazatelů všeho druhu. Mě si ulovila Rodina, jejíž misionáři přišli z Rakouska. Až mnohem později jsem se dozvěděl leccos o jejich minulosti a především o užívání sexu jako nástroje k lovení duší. Musím však konstatovat, že brněnská skupinka byla dočista mravná a když o tom tak přemýšlím, měla všechny znaky klasické letniční církvičky.

Šířili takové barevné kýčovité obrázky s tematikou Nebe a Druhého příchodu (používali motiv snášející se pyramidy), hráli folkové písničky o Ježíši a žádné sexuální svádění se nekonalo. Škoda! ;-) Na jednom z jejich shromáždění jsem “přijal Ježíše do svého srdce“ a zažil nefalšovanou euforii konverze. Stav, který následoval, bych psychiatrickým termínem označil nejspíše jako hypománii. Fakt jsem si na tom ujížděl. Intenzivně jsem prožíval skutečnost, že jsem spasený! Tehdy došlo k dalšímu zlomovému okamžiku v mém životě, jímž bylo sčítání lidu. Až do dne, kdy jsem měl vyplnit příslušný dotazník, jsem svou víru před rodiči tajil, vlastně jsem se za ni styděl. Bylo to velmi schizofrenní! Ale když jsem vyplňoval ten sčítací dotazník, napsal jsem do kolonky vyznání: protestant. Pak jsem si s rodiči o své víře promluvil. Jaká to byla úleva! Jenže, jak se záhy ukázalo, měli sice pochopení pro mě, ale ne už pro pozvání Ježíše do svých srdcí. Snažil jsem se jim vysvětlit, jak je to úžasné, že za ně Ježíš umřel, ale oni zůstávali u své vágní víry, že možná nějaký Bůh existuje a tím to haslo. Uvědomil jsem si, že pokud se neobrátí, půjdou po smrti do Pekla a já budu v Nebi bez nich! Věřte mi, že mě to v té době opravdu trýznilo...

Skupinka, do které jsem chodil, jednoho dne zmizela. Tak, jako si nevzpomínám, kdy jsem je poprvé potkal, nevzpomínám si ani, kdy se v Brně přestali vyskytovat. Zůstal jsem se svou vírou sám... Hodně jsem kupoval a četl křesťanskou literaturu všeho druhu, občas jsem navštívil stadiónové kázání nějakého Američana spadajícího zřejmě do Hnutí víry, ale do žádné společenství jsem nevstoupil. Nevím přesně proč, vlastně jsem se tak nějak ostýchal – dodnes je mi ostatně nepříjemné, když mám jít mezi zcela neznámé lidi...  O to víc jsem studoval Bibli a její výklady, také jsem měl křesťanského kamaráda – spolužáka na gymnáziu. Představte si, že pod vlivem zmíněné literatury (povětšinou propagandistického charakteru) jsem kupříkladu jistou dobu opravdu věřil v doslovnou interpretaci Bible a v kreacionismus (není snadné to teď psát, to mi tedy věřte!).

Zajímal jsem se však i o jiné věci, o věci, které se s mou vírou příliš neslučovaly; především o hry na hrdiny, četbu fantastiky, poslech metalové hudby, psychotroniku a (pouze teoreticky, abych ukojil zvědavost) o věci magické. Zvláště v souvislosti s metalem jsem řešil mnohá dilemata... V nějakých sedmnácti letech jsem se už pomalu dopracoval k podstatně vlažnější víře, než jakou jsem měl na počátku, a biblické poselství jsem interpretovat stále více alegoricky a symbolicky. Stále jsem měl blíže k protestantismu, ale už jsem neodsuzoval katolíky jako modláře. Někdy v té době jsem se naposledy pokusil vstoupit do nějaké křesťanské církve, protože jsem tušil, že jinak to s mou vírou půjde dosti rychle z kopce. Jenže pak přišla maturita, přijímačky na vysokou a studium religionistiky... Díky religionistice jsem si v plné míře uvědomil, že to, čemu věřím, je prostě jeden z mnoha různých příběhů, jimž lidé věří, a označit jej za tu jedinou cestu, pravdu a život je naprosto absurdní. Křesťanskou víru jsem definitivně opustil ve svých devatenácti letech. Bylo to velmi osvobozující – vlastně se dostavila euforie podobná euforii konverze, ale taková tišší, byl to pocit, jako když odhodíte nějaké těžké břemeno. Uvědomil jsem si, že od této chvíle se mohu svobodně zabývat čímkoli, aniž bych musel řešit, zda je to v souladu s tím či oním výkladem křesťanské víry.

Od té doby jsem inklinoval k různým systémům: zenovému i tibetskému buddhismu, taoismu, klasickému hermetismu, castanedovskému “šamanismu“, thelémě a nakonec – patrně vlivem postupujícího moudření, spojeného s odhazováním přitěžujícího duchovního balastu – k satanismu.