Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Nevědomost hříchu nečiní?

Rád bych uvedl některé historické souvislosti z prvních století křesťanství.
Výrok Efraima vůbec neoznačuje začátek povědomí o důležitosti Petrova stolce, nýbrž jen dokladuje nepřetržitou kontinuitu tohoto přesvědčení uvnitř církve.

Za úplný začátek nadřazenosti Petrova úřadu se považuje (Mt 16,18-19; Mt 18,18;)

A také (J 21,15-17)
  Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky!“  Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“  Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!

Musíme mít na paměti, že církev se utvářela, vřela, zásady a praxe se stanovovaly "za chodu" a uvědomnění o nich rostlo postupně. Církev není a nikdy nebyla neměnný monolit, ale živý organismus.


Církevní úřady:

Existovali původní apoštolové - nepatřilo sem jen původních "Dvanáct", ALE ROVNĚŽ DALŠÍ, VYCHOVANÍ V PRVNÍ GENERACI, jako např. Pavel a jeho druh při misii k pohanům, Barnabáš.

V pavlovských církvích však byli i další úředníci, lidé se speciálními duchovními dary. V 1. Kor 12,28 jsou prvními zmíněnými vůdci apoštolové, proroci a učitelé; tytéž skupiny se objevují v Didaché 11-13.

Apoštolové mizí po nejranějším období a toto označení je stále větší měrou přiznáváno výhradně těm, které jmenoval Kristus osobně.
Proroci přetrvávají a i na konci druhého století jsou počítáni mezi ortodoxní.

Ve třetím století je však právo na vidění a sny ve stále větší míře rezervováno biskupům, kteří přebírají celé charisma proroků.
To zahrnuje i jejich status "velekněží", který jim přičítá Didaché - 13 - tento status je biskupům poprvé písemně přiznán Hippolitem z Říma okolo roku 200.

Původní úřad učitele přežívá mnohem déle. Ve druhém století jsou učitelé běžní. Někteří z nich nosí roucho filozofů (např. Iústínos a Tertullianus); jiní končí jako presbyterové (Órigenés).

Od raných dob byli známi biskupové a jáhni. Episkopos (biskup) znamená "dohlížitel" či "dozorce" a toto slovo se stalo označením vedoucího úředníka v každém společenství.

Ignatios (před rokem 115) byl biskupem v Antiochii a důrazně zastával názor, že jednota společenství závisí na jediném biskupovi, bez něhož jsou shromáždění a konané akce neplatné (List Smyrenským).

Einéraios to kolem roku 180 dovádí ještě dále: biskupové velkých měst podle něj následují jeden za druhým v zaznamenané posloupnosti od apoštolských dob a jsou nezpochybnitelnými strážci původní apoštolské nauky (Proti herezím).

V roce 251 považuje Cyprianus biskupy církví po celém světě za tmel, jenž církev drží pohromadě, za strukturu, díky níž je církev jednotná v prostoru a čase (O jednotě katolické církve).
V praxi bylo této jednoty dosaženo vzájemným uznáním jednoho biskupa druhým a vysvěcením každého biskupa přinejmenším třemi sousedními biskupy. Ne každý biskup však mohl být ve styku se všemi ostatními; nyní už existovaly stovky křesťanských společenství, které dělily obrovské vzdálenosti.

Biskup byl knězem, což byla funkce, kterou v modlitbách před svou mučednickou smrtí v roce 156 zdůrazňoval Polykarpos (poslední žijící učedník apoštola Jana).

Po Petrově smrti se stal roku 67 římským biskupem Petrův žák Linus. V Liber pontificalis je zpráva, že právě on nařídil ženám, aby do kostela vstupovaly s pokrytou hlavou.
Jeho nástupcem byl Anaklét. Za jeho pontifikátu došlo k výbuchu Vesuvu (24.8. roku 79).
Jeho nástupcem byl sv. Klement, žák sv. Pavla a jeho spolupracovník ve Filipi. Sv. Petr ho už dříve jmenoval biskupem, papežem se stal v r. 88.

V r. 96 vypukl v Korintské obci spor.
Skupina mladých duchovních se postavila proti jiným prasbyterům kvůli směru, kterým se ubírala městská komunita. Klement jim v dopise neústupně připomněl tradiční poslušnost vůči církevním autoritám a nabádal je, aby se vyvarovali falešných učenců. Dopis byl přijat s velkým respektem a stal se předmětem rozjímání při nedělní mši.

Je to první text (z roku 96!), jenž v praxi potvrzuje nadřazenost římského biskupa nad všemi ostatními církevními obcemi světa.

Sv. Klement byl zřejmě po sv. Petrovi nejsilnější osobností mezi prvními biskupy římské křesťanské obce. V r. 97 byl císařem poslán do mramorových dolů v Chersonesu (1. nucená abdikace papeže). Zde obrátil další pohany na víru a tak na rozkaz císaře Traiana byl v roce 100 popraven.
Dalším pokračovatelem římského biskupa byl Evaristus (97-105). Rozdělil Řím na farnosti a zavedl veřejný svatební obřad s požehnáním kněze.

Mohl bych pokračovat další dvě století, vyjmenovávat co který z papežů pro nás zanechal a pořád bychom byli teprve u roku 300.