Grano Salis - Z festivalu americké křesťanské literatury

Do Grand Rapids ve státě Michigan, typického města amerického Středozápadu, bych se opravdu asi nevydal - nebýt Bruce Berglunda, Calvin College a festivalu Faith and Writing. Bezpochyby ta michiganská rovina byla důvodem, proč se tady usadili imigranti právě z Holandska, a ti pak založili Calvin College. A na té koleji učí Bruce Berglund, americký historik, čtenářům Souvislostí známý z čísla o českém mýtu (2/2007). A učí zde také jeho žena Megan, spoluorganizátorka zmíněného festivalu - této příležitosti, jak vidět zblízka, na jednom místě shromážděn ve svých předních autorech i typických čtenářích, fenomén AMERICKÉ KŘESŤANSKÉ LITERATURY, nemající v Evropě protějšek.

Ad vocem "Kalvínova kolej": Poslední zbytky mých rezervací vůči tradičnímu protestantismu padly. Všechny ty provokace katolických intelektuálů od Chestertona po mé nejmenované milované mistry "o tom hrozném kalvinismu" mi nějak přestávají připadat vtipné. Dávno, dávno jsme na jedné lodi. Tady v USA už se opravdu nikdo rozumný nestará o staré spory. Dělící čára už dávno nevede mezi katolíky a protestanty, ale mezi liberálními katolíky a tradičními protestanty na jedné straně - fundamentalistickými katolikály a evangelikály na straně druhé.

Calvin College je kalvínská v tom smyslu, že se hlásí k tradici první reformace, existuje tu kromě jiných, zcela civilních oborů studium dějin reformace a studium kazatelství. V univerzitní kapli věru není moc obrazů, ale o to více a krásněji se v ní zpívá. Ale vůbec není "kalvínská", jak si ji člověk představuje podle těch stereotypů. Je to společenství velmi normální a civilní. Nikde žádná upjatost, žádná škrobenost. Studenti CC vypadají a chovají se úplně stejně jako studenti na katolické Boston College nebo na levicové Berkeley. Tytéž krátké kalhoty, tytéž mošničky, tytéž dlouhé vlasy, totéž válení na trávě, tentýž kampusový aktivismus. Pravda, náboženství se na CC bere vážněji než na Berkeley a zřejmě i než na BC. Mezi různými letáky v kavárnách povalují se i letáky o spasení a někteří ze studentů nosí button "Jesus for President".

Přítel Bruce mě uvedl trochu i do zákulisí: Dělení mezi tradičním protestantismem a evangelikálstvím existuje i uvnitř CC. Učitelé jsou většinou stoupenci tradičního, tj. v zásadě liberálního protestantismu - kdežto mezi studenty je velmi mnoho evangelikálů, těch "jen Ježíš a já", těch, co neradi slyší o "nebiblické" archeologii a paleontologii nebo o biblické kritice. Ale je mezi nimi také mnoho těch, kteří naopak berou evangelium jako sociální angažmá - takže, není to tak, že by všichni mladí byli šmahem evangelikálové. A navíc, i samotné evangelikálství je vnitřně stále členitější. Kromě jiného, nastává v něm proces "re-traditioning": I to evangelikálství začíná mít zájem o tradici, kulturu, liturgii, dokonce patristiku. A to je šance, že se nakonec nějak "znormální".

A co tedy je FESTIVAL FAITH AND WRITING: Tři dny, asi dva tisíce návštěvníků, několik desítek spisovatelů všech žánrů od poezie po dětskou literaturu a šest paralelních sekcí, které od rána do večera nabízejí přednášky, diskuse, čtení a samozřejmě bohoslužby. Fyzicky jsem samozřejmě nemohl zvládnout více než tu jednu šestinu programu - ale i z ní bylo možno nabýt dojmu, že ano - tady je "ta druhá náboženská Amerika": Ta, která je uvědoměle křesťanská, a přitom kultivovaná, kulturní a pozitivně naladěná.
Takže, co jsem viděl a slyšel:

Phyllis Tickle: Writing as Catechesis: Energická a okouzlující stará dáma, působící velmi anglicky - no ano, však je také anglikánka. Současně je však klasičkou křesťanské literatury v užším slova smyslu - ne beletrie, ale knih meditací a modliteb a různých duchovních rad; jak jsem si je mohl prohlížet, knih dosti dobrých, čerpajících z Bible i z širší tradice, jak v anglikánství patřično. Název přednášky by mohl znít jako provokace, ale vůbec nebyl provokativně míněn. Bylo to docela vážně o vztahu beletrie a katecheze, konkrétně o tom, že tvorba věřícího autora nakonec vposledku katechezí jest - a jde tedy o to, JAK. Přednáška byla vystavěna na podobenství z C. S. Lewise: Psát je jako jít nakupovat na "druhou stranu skříně" a nosit kousky té druhé reality zpátky a z nich pak vařit. Nakupovat jde člověk bez kuchařky, tj. bez katechismu - ale pak doma tu kuchařku čili katechismus používá, když neví přesně, jak které potraviny použít.

Phyllis Tickle zažil jsem pak ještě jednou, v dialogu s Jonem Sweeneym, mladým protestantským autorem, který píše knihy o katolické tradici (dvě knihy o svatém Františkovi a jednu o tradici světců obecně a jednu o Panně Marii - co všechno si z toho protestant může vzít a co už je pro něj nepřijatelné, s jasnou intencí: přijmout vše, co se dá, co je s reformační vírou slučitelné). Rozhovor s názvem Religion in America byl vlastně dialogem o místě křesťanské literatury v nakladatelské a knihkupecké praxi. O tom, jak byla křesťanská literatura zcela na okraji zájmu, jak její revival začal roku 1959, kdy vyšla kniha na téma Spiritual Counseling a stala se překvapivým bestsellerem, jak pak knih toho druhu přibývalo, na počátku 90. let se objevily knihy o andělích, vzápětí knihy o světcích, o keltském křesťanství, o ekologické spiritualitě atd. atd. Tj. revival vedl přes spiritualitu, přes "populární psychologii", zpět k duchovní literatuře v užším smyslu - ale ovšem v širokém spektru. A dnešní stav je typický tím, že duchovní literaturu píše a vydává každý, koho to napadne. Za starých časů ji psávali duchovní a odborníci - dnes kdokoliv. Kdokoliv ji píše a kdokoliv vydává. A dokonce lze vlastním nákladem vydat knihu, která se stane bestsellerem.

A když už byli v té náboženské současnosti, dotkli se i tématu úpadku mainline protestantismu a nástupu "emerging churches". Phyllis to přirovnala k reformaci: Katolicismus po ní nezmizel, jen se jaksi (v její protestantské, nijak konfliktně podávané optice) odsunul na vedlejší pozici, a z ní dál ovlivňoval to, co se v tom "novém" děje: A totéž se odehrává dnes s tradičním protestantismem. Nové církve jakoby odhazují jeho dědictví - ale po jistém čase, jakmile se trochu "usadí", se k němu začnou vracet a začnou v něm hledat prvky, které by mohly jejich víře dát tvar a kontext. A že zvláště oblíbené je dnes mezi těmi "usazujícími se" evangelikály jednak znovuobjevování liturgie, jednak obracení pozornosti k rané církvi, která je jejich ideálem, což znamená - k patristice.

A tak mě ta optimistická paní Phyllis také naladila do jistého optimismu. Ano, možná že to, co mě na evangelikálech a podobných nejvíc odpuzuje, je jejich kašlání na tradici - jejich víra "já a Ježíš, já a Bible, tady a teď", náboženský amatérismus, ignorantská suverenita co-mě-napadne-to-povím. Pokud je tento trend skutečný, tj. pokud ti hlubší začínají hledat svou cestu k tradici, ke KONTINUITĚ - je to naděje na jejich "znormálnění", na jejich "cestu domů". A, jak řekla paní Phyllis: Rozdíl je v tom, že oni přistupují k té tradici svobodně a bez sentimentality, která nás tradiční křesťany svazuje.

Mary Gordon už je taky klasička, autorka řady románů, uváděná a rozebíraná ve všech monografiích o americké katolické literatuře. Píšou o ní často jako o feministce, což ve mně budilo spíš obavy. Ale kdepak, nic z "feminismu" v té negativní, odpudivé podobě, jaká se tak často prezentuje u nás. Mary Gordon prostě píše o zkušenosti americké katolické ženy, toť vše. A patří k tomu, čemu se říká liberální katolicismus, toť vše. To znamená, že je kritická na adresu hierarchie a všeho toho "mystéria iniquitatis ecclesiae", ale jednak kvůli tomu nepřestává být katoličkou, jednak tím není nijak posedlá.

Moderátor (opět Jon Sweeney) se jí ptal, co ona na papežovu omluvu ohledně pedofilních skandálů, neboť právě toho dne papež připutoval do Ameriky (a televize Fox News pyšně vysílala, jak si notují s Bushem). Odpověděla: I don't feel impressed. Moc to na mě nezapůsobilo. On se omluvil za selhání několika jednotlivců, které jistě bylo špatné - ale mlčel o tom, co je jádrem věci, a co je horší, o tom strukturálním hříchu, o hříchu struktury, který spočívá v její posedlosti mocí a kontrolou a autoritou. Kněží pedofilové jsou částí problému, ne jádrem. Naštěstí církev je větší než Vatikán. - Víte, já miluju Řím, to je město plné svatých míst. Je tam jen jediné místo, které je naprosto nesakrální, a to je chrám svatého Petra. To promlouvá jen o moci. Ale i tam je jedno svaté místo: Hrob papeže Jana XXIII.

Pak se jí Sweeney ještě ptal, proč katolická literatura umí lépe mluvit o smyslových věcech než protestantská, na což pohotově opáčila: Protože máme lepší jídlo. Pojedete na večeři raději do Říma a Neapole, nebo do Ženevy a do Edinburghu?

A tím vydala svědectví, že je opravdu, opravdu katolička. G. K. Chesterton se v té chvíli v nebeské slávě jistě zaradoval.

Edward Ericson: The Enduring Achievement of Aleksandr Solzhenitsyn: Tak to byl slabší kousek. Ericson o Solženicynovi vydal monografii a teď nově "Solzhenitsyn Reader", jakýsi výbor z celého díla (což je taky americké: Aby bylo všechno po ruce, "handy", nejlépe v jednom svazku, a radši ne moc tlustém). Přednáška byla pokračováním tématu jeho monografie - obrana Solženicyna proti západním liberálům, kteří ho napadají za jeho religiozitu a údajnou antidemokratičnost. Což o to, téma samo je dobré a pravdivé. Jenom byl podivný duch, v jakém se to neslo: Takové to ublíženecké "oni liberálové nám nerozumějí a ubližují, a my jsme tu mezi sebou, a my stejně máme pravdu".

Co mě šokovalo dočista, byla Ericsonova odpověď na otázku z publika, co Solženicyn a Putin. Ericson odvětil: My si musíme představit tu hroznou situaci v Rusku, lidé nedostávali platy a penze... A ano, Putin jistě není prezident podle západního modelu... Ale my musíme chápat...

"My musíme chápat!" - Proboha, copak tohle nemleli dokola právě ti západní liberálové, kteří obhajovali režim bolševický? Kam to dospěl známý západní obránce Solženicyna ve snaze představit ho jako ikonu bez poskvrnky?

Michael Chabon: Imaginary Homelands: Přednáška židovského autora o tom, jak se mu dostala do ruky moderní učebnice jiddiš a jak to v něm otevřelo stavidla imaginace o tom, co by bylo, kdyby Židé ještě v době, kdy jiddiš mluvili, včas odešli z Evropy a usadili se například na Aljašce a tam skutečně vznikl moderní stát, jehož jazykem by byl jiddiš. - Velmi zábavné a velmi židovské, ale co to mělo společného s náboženstvím? Ehm, nic. Megan Berglund mi pak vysvětlovala: Festival potřebuje získat aspoň některé opravdové literární hvězdy - a to křesťanští autoři v naprosté většině nejsou. A tak se berou i slavní autoři židovští, což je případ právě Michaela Chabona - i když jsou naprosto sekulární. Křesťanské publikum to má rádo i tak.

Diskuse pěti málo známých autorek na téma "Literary Fiction: A Place For Faith?" byla zajímavá spíš coby instruktáž. Dámy mluvily prostě o tom, že křesťanská literatura je ta, která je pravdivá čiliž čestná. Rozdíl je mezi "honest" a "dishonest" literaturou: "Honest" je jedině křesťanský realismus v pohledu na člověka, v kontrastu s módní literaturou, která klouže po povrchu a do skutečných témat nejde. Tato teze samozřejmě má hluboké kořeny v moderním katolickém románu. Dámy měly o tradici katolického románu jisté povědomí, jedna z nich je v Loyola Press redaktorkou edice Loyola Classics Series, s podtitulem Masterpieces of Catholic Literature.

Problém je jen v jisté doslovnosti, až naivitě, s jakou uplatňovaly ten nárok, že tvorba věřícího autora je NUTNĚ jiná než tvorba autora nevěřícího. Tatáž editorka pravila: A já věřím v Krista, a to je to, co "makes the difference". No, už jsem v Americe trochu alergický na výraz "make a difference", protože patří k oněm ošoupaným výrazům, které neznamenají nic. Jistě i užití takto ošoupaného výrazu ze strany spisovatele o něčem svědčí. Přinejmenším o jisté naivitě, o jistém zjednodušení celé složité problematiky katolického, dnes křesťanského románu: Protože autorova víra, jak známo, co do literární kvality žádnou, pražádnou diferenci nedělá.

Trojpřednáška Approaches to C. S. Lewis: Tři mladí akademici, jen jedna přednáška pozoruhodná (Devin Brown: Portrait of Friendship in the Chronicles of Narnia). Avšak, ještě mnohem pozoruhodnější je ten kult CSL, který mi až tady došel. Ba, spíš mě praštil, když druhý z přednášejících (ten méně pozoruhodný) na otázku z publika, která je jeho nejoblíbenější Lewisova kniha, odvětil bez váhání: Narnie. Tu jsem přečetl třicetkrát. - A ouvej, ouvej. Tohle už je přece problém, ne? Když mladý akademik prohlásí, že četl třicetkrát jednu knihu. Navíc knihu, určenou vlastně pro děti.

A to není jen jeden mladý akademik. To byla tato trojpřednáška a přednáška paní Phyllis založená na metafoře z CSL a ještě jiná přednáška o CSL, na které jsem už nebyl, a Edward Gilbreath, který o něm prohlásil, že to je "evangelikální svatý", a nové a nové výklady a biografie, a co CSL řekl o tomhle a co jedl a co dělal sedmnáctého října 1953 odpoledne.

CSL není pro toto prostředí jen autorem mezi autory. On je TÍM křesťanským autorem, přijatelným pro katolíky i protestanty i evangelikály, dostatečně literárně kvalitním a sofistikovaným, aby mohl hrát roli onoho všezahrnujícího klasika - a současně dostatečně srozumitelným, čitelným a ano, průhledným, aby mohl být oblíben masově. CSL, to je pro toto prostředí něco jako druhá Bible nebo jako nový Shakespeare - ten autor, ve kterém je "všechno", kterého lze číst třicetkrát za sebou a pořád pokračovat.

Na jednu stranu to je pochopitelné a jistě to není špatná volba - pokud připustíme, že křesťanské prostředí může či má mít své moderní klasiky. V CSL je vtěleno mnohé z toho nejlepšího z anglické katolické tradice, z Newmana a Chestertona a všech ostatních, ten vtip a lehkost a obratnost a radostnost atd. atd. A tím, že se nestal římským katolíkem a přenesl toto dědictví na pole "mere Christianity", tuto šíři svého čtenářstva umožnil. Ale současně CSL určitě není nejhlubší z těch autorů, v jejichž tradici kráčí. Ba, na rozdíl od nich je mnohdy právě až příliš průhledný, jednoznačný, didaktický.

To je přesně rozdíl mezi Tolkienem a Lewisem, podle Ricoeurova rozlišování symbolu a alegorie: Tolkien - to je symbol, to je záměrná víceznačnost, která nedovoluje jeho příběhy jen tak jednoduše "rozbalit" a najít pod nimi katechismus. Lewis - to je alegorie. To je literárně slušně podaný, do příběhů nebo do vtipných esejů zabalený katechismus. Však také není náhodou, že mimo křesťanské prostředí CSL žádnou velkou literární autoritou není - a není to jen z důvodů ideologických. CSL je opravdu křesťanským autorem pro křesťany, autorem obráceným "dovnitř", autorem, jehož univerzální význam je nejistý. Ne že není: Je nejistý.

Naopak těžko si představit autora esoteričtějšího než G. M. Hopkins. A přece, když o něm Paul Mariani přednášel, bylo i tady plno. Mariani mluvil o své celoživotní lásce k Hopkinsovi, o prolnutí s jeho vlastním životem - Marianiho nejstarší syn stal se jezuitou. Mariani mluvil o technice a tradici - o velšském aliteračním "zaříkávání", o vlivu Pindara, o "chorálnosti" pozdějších básní, které by se vlastně měly zpívat, jako se zpívají hodinky atd. atd. Hlavně ale vykládal dvě básně, Windhover a The Nature is a Heraean Fire. První psal Hopkins roku 1877, pár měsíců před svěcením, když v domácí kapli pozoroval oknem kroužící poštolku, která se pro něj v tu chvíli stala obrazem Krista, jenž je nejvíce krásný, až když sestoupí "dolů". Druhou báseň psal roku 1888, v době, kdy mu ztroskotalo všechno, a je to báseň o "hérakleitovské" proměnlivosti životů, vzývající v závěru Krista jako to jediné trvalé, "Immortal Diamond". A publikum poslouchalo bez dechu.

Charles Marsh: Stories of Faith and Civil Rights. Od Marshe četl jsem překrásnou knihu Wayward Christian Soldiers. Freing the Gospel from Political Captivity - o tom, jak lze být křesťanem i po Bushovi. Zde mluvil o své jiné knize - o tom, jak putoval po americkém Jihu a dělal rozhovory s účastníky bojů o občanská práva, a jak se mu nakonec podařilo získat rozhovor i od tehdejšího "Imperial Wizard" Ku Klux Klanu, který stál za mnoha tehdejšími vraždami. Pointou jeho přednášky však byla odpověď na jednu Nietzscheho výzvu. Nietzsche v Antikristovi praví: Museli by křesťané zpívat lepší písně, abychom jim naslouchali...! - A Marsh vyprávěl příběh černošské aktivistky, kterou zatkli a ponižovali ve vězení, a ona nemohla spát, a nad ránem z ní vytryskla píseň Let My People Go, a další zatčení aktivisté se přidali a to Let My People Go se neslo tím vězením... Hle, toto jsou opravdu "lepší písně"!

Na Kathleen Norris těšil jsem se nejvíce, protože jsem ji znal už dávno, ze čtení její Dakoty a Cloister Walk (a psal jsem už o ní v blogu na aktualne.cz). Nezklamala. Byla přesně tak hluboká i jemná i jakoby lehce roztržitá, jak se z knih zdála být. A byla taková jak při přednášce, tak při letmém soukromém hovoru. Přednášela o připravované knize Acedia. Norris v ní zůstává u svého životního tématu - u znovuobjevování mnišské a patristické spirituality v protestantském prostředí. V přednášce a v knize sleduje dějiny pojmu a jeho významu, od Euagria Pontského přes analogické motivy u romantiků až do současnosti. A současnost - v současnosti je možná acedia jeden z klíčových hříchů, jenomže si ho neuvědomujeme jako hřích. Ta omrzelost, únava, "nechce se mi", "je mi to jedno". To je přesně acedia. Moderní mediální kultura ji podporuje tím, jak klouže po povrchu, nabízí zdánlivé senzace, které člověku pomáhají acedii překonávat, to jest: Nevnímat ji. - Pozor, neplést si acedii s depresí. Deprese je nemoc a na tu jsou prášky. Acedia je hřích, a na ten je modlitba.

A na závěr Rob Bell. Rob Bell je mladý pastor, zakladatel Mars Hill Bible Church v evangelikální tradici - ale přitom se obléká a chová jako lehce přestárlý rozjívený cool teenager a mluví a píše o tom, jak je sex klíčový pro náboženskou zkušenost - a tudíž samozřejmě přitahuje mládež. Bell napsal knihy Velvet Elvis a Sex God. Nahlížel jsem do nich, ale bylo to nesnadné, ježto to byly takové ty knihy s barevnými stránkami a všelijak křivými a "veselými" typografiemi, a když jsem se přece začetl - byl to povrchní blábol, co předstírá hlubokou spiritualitu. O to víc šokující byla sama diskuse, ve které se moderátor, student CC a Bellův farník, k hostu devótně obracel jako ke skutečnému spisovateli, s otázkami jako "a odkud čerpáte inspirace" a "jestlipak taky škrtáte" a podobně.

No, nevydržel jsem to a prchl ze sálu. Nepouštím však z paměti poučení, jež mi předtím v Seattlu jeden kolega religionista poskytl o významu tohoto pro mne nesnesitelného chlapíka. On je také jedním z těch, kteří převádějí evangelikálství na nějakou normálnější cestu - sice na jiném poli než kulturním, ale neméně důležitém. Neboť jestliže evangelikální pastoři obvykle dští síru na sexuální hříchy, tento "cool pastor" zcela obrací diskurs. Ne že "všechno je dovoleno" a že sekulární konzumní přístup k sexualitě je OK. Ale naopak, že křesťani jsou ti, kteří si ten sex teprve pořádně užijí, protože vědí, je spojuje nejen s člověkem, ale i s Bohem.

Další zkušeností mezi přednáškami bylo brousení na malém veletrhu křesťanských knih, který byl s festivalem spojen. Bylo tu všechno. Bible a biblické komentáře, patristika, východní spiritualita, latinský středověk, reformace, klasika katolického románu anglofonního a (ve výběru) i "kontinentálního", "inklingové" na všechny způsoby, současná teologie všech oborů a směrů, zvláštní stánek časopisu Image (s jeho redaktorem Gregem Wolfem máme pro Souvislosti nějaké plány) a samozřejmě i trochu toho křesťanského popíku. Ale žádné štvavosti a zuřivosti, žádné apokalyptičnosti. Křesťanská tradice ekumenicky scelená, americky trochu redukovaná na "to hlavní" a předložená k následování.

A místo velkého závěru - pokus formulovat aspoň některé hlavní rysy americké křesťanské kultury dneška, jak se mi z festivalu vyjevily:

1. Naprostý, dokonaný ekumenismus vnitrokřesťanský i křesťansko-židovský.

2. Počínající obrat evangelikálství směrem k tradičnějšímu křesťanství, a tedy i ke křesťanské kulturní a literární tradici.

3. Trvající anglocentrismus, který volky nevolky nebere v potaz nic, co nebylo do angličtiny přeloženo a nestalo se aspoň v nějaké míře součástí anglofonní kultury - a když to přeloženo a přijato bylo (případ Solženicyna!), ztrácí se o to více potřeba jít do pramenů a do širšího kontextu.

4. Budování "úzkého kánonu", ve kterém klasik klasiků je C. S. Lewis a jeho součástí jsou zajisté Chesterton a Tolkien a Flannery O`Connor, ale dál už vlastně málokdo (francouzští katoličtí romanopisci jsou příliš temní, Evelyn Waugh příliš snobský, Graham Greene příliš znepokojivý...), snad ten Solženicyn - asi víc jako symbol než jako autor, a ovšem mohutně Wojtyla a Ratzinger. - A mně i toto začíná dávat smysl: Wojtyla i Ratzinger jsou přesně autoři "jako CSL". Vzdělaní, výmluvní, navazující na předchozí kulturní a teologické tradice, do jisté míry hlubocí a každý po svém charismatičtí - a současně velmi srozumitelní a velmi ideologičtí a trochu populističtí. Přesně ti, co se mohou stát idoly širokých kruhů i mnoha intelektuálů, kteří chtějí "jasné slovo". A jako C. S. Lewisovi, i jim se "čehosi" nedostává, co by je činilo skutečnými génii - to "cosi", co má v sobě oproti Lewisovi Chesterton a Tolkien a Graham Greene, oproti Wojtylovi Maritain a personalisté, oproti Ratzingerovi Hans Urs von Balthasar a celá německá teologie od dob "théologie nouvelle". Ale je třeba brát to na vědomí. Ano, toto jsou idoly dneška.

5. "American Innocence", která umožňuje ten "široký kánon" evropské a světové křesťanské kultury zjednodušovat nebo i ignorovat a říci: "Já věřím v Krista, proto je moje psaní jiné."

6. Dominance žen nejen mezi čtenáři, ale i mezi autory - aniž by to znamenalo feminismus v oné bojovné podobě.

7. Překračování hranic mezi "vážnou literaturou" a "genre fiction", to jest těmi těmi mystery a thrillery a romance a všemi těmi "pokleslými" žánry. Takový Ron Hansen začínal románem o zavraždění bandity Jesseho Jamese - a dnes chystá román o G. M. Hopkinsovi, a přitom v jeho psaní je pořád něco z toho prvotního tahu na napětí a tajemno.

8. "Personalismus": Autoři píší prvotně ze své zkušenosti a o ní, vtahují do fikce i do nonfikce své přátele i své rodiny. Žádné schovávání autora za "čirou fikci". Zde jsem já. Já ručím za tento příběh. Postmoderní teoretikové "textu bez autora" by se jistě zalkli vzteky. Jen ať se zalknou!

9. Kontroverzní politická témata - potraty, gay marriage - která se pořád dokola melou v "křesťanské politice", se spíš nechávají stranou, než by se řešila. Snad je to jakýsi mlčenlivý konsensus: Mlčme o tamtěch věcech, ať se konečně můžeme bavit o něčem jiném. A to je dobré. Ale bylo by jistě ještě lepší, kdyby příště na FFW pozvali třeba Andrew Sullivana a o "tamtěch věcech" se mluvilo - ale trochu jinak.

Ať žije a vzkvétá Kalvínova kolej!

Martin C. Putna

Zdroj: časopis Souvislosti 2008/2

www.souvislosti.cz

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace