Lékaři znají velmi dobře fyzický stav těla ve fázi klinické smrti, to co se ale odehrává po psychické stránce je více méně záhadou. Přibližně každý pátý člověk, který je úspěšně resuscitován se vrací zpět do života se zážitkem, který prožil ve změněném stavu vědomí. Ten jedinec, který se vrací z toho stavu s “příběhem”, je většinou natolik zasáhnut, že u něj dochází ke změně dosavadního stylu života. Psycholog Martin Kupka hovoří ve své přehledové studii “Klinická smrt jakožto změněný stav vědomí” především o změně hodnotového žebříčku a zvýšeném zájmu o náboženství. Strach ze smrti se u těchto lidí snižuje, žijí také více přítomným okamžikem a svůj život celkově hodnotí jako smysluplnější.

Snahy o úspěšné vědecké doložení toho, co zažili přitom dosud stále chybí. Pokusy o vysvětlení prostřednictvím působení farmak, podnětů z neurologie, nedostatečného zásobení mozku či vysvětlení pomocí psychopatologie ztroskotaly.

Čím tedy lidé procházejí a jsou jejich zážitky stejné? “Vědci se snaží zážitky jednotlivých lidí zařazovat do kategorií. I když jsou si jevy nápadně podobné, nejsou ani dvě ze sdělení naprosto stejná. Někdo prochází branou, jiný tunelem. Někdo spatřuje ve světle anděla, jiný Krista,” popisuje Kupka. Podle dalších vědeckých zdrojů se mnoho jedinců probouzí, aniž by si cokoliv pamatovali.

Lehkost bez vlastního těla
Autor populárních článků o klinické smrti Raymond Moody na základě nashromážděných prožitků rozdělil fenomény toho, co dotyčný zažil do čtrnácti kategorií. Vědci se domnívají, že mezi klíčové momenty patří zážitek opouštění vlastního těla, zážitek setkání se “světlem” a panoramatický přehled dosavadního života.

Opouštěním vlastního těla byl popisován stav, kdy se umírající ocital mimo své vlastní tělo a pozoroval ho jako divák. Zpětně se pak potvrzovaly jeho výpovědi se skutečností, která se mezitím reálně odehrávala. Umírající měli při opouštění vlastního těla různé pocity: od lehkosti, lítosti nad zuboženým tělem přes lhostejnost vůči vlastnímu tělu až po úzkost a snahu vrátit se zpátky do těla. Své nové duchovní tělo prožívali zúčastnění jako nehmotné, ničeho se například nedalo dotknout. Většina dotazovaných také upozorňovala na jasnější a rychlejší myšlení, kterým bylo třeba možné ovlivňovat pohyb věcí.

Setkání se světlem
Kupka se ale domnívá, že nejsilnějším společným znakem v prožitcích blízkosti smrti je setkání s velmi jasným světlem.

Ve většině popisů bylo světlo chápáno jako bytost obdařená vědomím a inteligencí. Mezi umírajícími panovala většinou shoda, že z něj vyzařovalo přijetí, teplo a láska. Jak jsme již zmínili, světlo bylo ztotožňováno jedněmi s andělem, jinými s Kristem atd. Světlo s člověkem komunikovalo telepaticky, bez hlasu, spíše prostřednictvím toku myšlenek. Lidé shodně uváděli, že byli dotázáni na to, “zda jsou připraveni zemřít?” nebo “co udělali v životě dobrého?”. I přes hluboký význam nepociťovali zúčastnění otázky jako odsouzení nebo hrozbu. Spíše je vnímali jako pokyn k přemýšlení.

Po setkání se světlem došlo u mnoho osob k intenzivnímu panoramatickému přehledu dosavadního života. Vzpomínky se objevovaly velmi rychle, v chronologickém sledu v živém, barevném, plastickém provedení. V přehledu prý nechyběly nejmenší detaily.

Děti nemají špatné prožitky
Převážná většina zážitků má tyto pozitivní konotace. Modernější výzkumy prováděné od devadesátých let ovšem ukazují, že přibližně sedm procent z těch lidí, kteří prošli klinickou smrtí, mělo zážitky opačné, tedy děsuplné a nepříjemné. Hovoří se především o sténání, chladu, lhostejnosti a obklopení podivnými lidskými a zvířecími tvory. Zajímavé ale je, že nepříjemný zážitek nebyl dosud zjištěn u dítěte. Prožitek blízkosti smrti mají přitom tři čtvrtiny zachráněných dětí. I velmi malé děti přitom popisují podobné jevy jako dospělí.

Po návratu do života bylo mnoho z těchto lidí neschopných zakotvit zpět v realitě. O tom, co tito lidé mezi životem a smrtí zažili zprvu nechtějí hovořit. Psychologové tvrdí, že prožívají obavy, aby je okolí nepovažovalo za blázny. Svými prožitky jsou si ale naprosto jisti a považují je za skutečné, ne za sny. Lidé se zážitkem uvádějí, že jejich život se stal plnějším a hlubším, více také přemýšlejí o filosofických a spirituálních otázkách.

Jak uvádí Moody žádný z tří seti lidí, které zkoumal nechtěl kázat lidem, ale spíše pracovat na zlepšení sama sebe a na vztazích s druhým lidem. Shodně také vypovídali o tom, že cítí potřebu vzdělávat se.

A jak se staví ke smrti ti, kdo ji už jednou prožili? Nikdo z dotázaných už nemá ze smrti strach. Naopak blízkost smrti zpětně hodnotí jako zcela jedinečný, krásný a osvobozující zážitek, který může být prožit bez útrap a strachu. Smrt pro ně přestala být odpudivá. Vyhledávat ji ale sebevraždou souhlasně odmítají.