Grano Salis - První vzkříšení.

Vzývání svatých.

Modlitba obsahuje tak široké spektrum, že se dá jen těžko plně definovat. Je to setkání, rozhovor, prosba, oslava... Desítky dalších výrazů by nevyjádřily všechny aspekty modlitby.

Křesťané se modlí přímo k Bohu.
To je ale jen část pravdy. Křesťanství totiž zdaleka není jen o vztahu k Bohu.

(L 10,27)
A on odpověděl: "Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe."

Vidíme tedy, že existují dvě roviny vztahů:

1.) Vztah člověka k Bohu, který je vztahem mezi bytostmi, jež si nejsou rovny. Boží láska nás ale pozvedává z lidské malosti tvorů do postavení, do důstojnosti dětí Božích.

2.) Vztah člověka k bližnímu. Je vztahem mezi rovnocennými bytostmi. Uvnitř církve rozlišujeme křesťany na ty, kteří žijí v církvi putující zde na zemi, na ty, kterí žijí spolu s Kristem v církvi oslavené v nebi a na ty, kteří tvoří církev trpící, kdy se očišťují, aby jako skrze oheň (1. Kor 3,15) přišli do společenství Kristova. Neboť do nebe nemůže vejít nic nečistého.

Jakýkoli vztah se vyjadřuje komunikací, setkáváním.
Tedy jak vztah k Bohu (modlitbou), tak i vztah s bližním.

Zde na zemi je to jednoduché. Setkáváme se, hovoříme spolu přímo, posíláme si zprávy mobilem, nebo po internetu, telefonujeme si.
Jenže my víme, že Kristova církev není jen tato putující po světě, že mnozí nás již předešli a získali korunu spravedlnosti (2. Tim 4,8). I ty máme milovat a oni milují nás.

S mrtvým člověkem skutečně nemluvíme jako s živým. Ne že by to bylo úplně nemožné, ale pokud by dotyčný byl v moci zlého ducha (a to nemůžeme s jistotou vědět a rozlišit), vydáváme se tak do jeho rukou. Proto je duchařství (spiritismus) těžkým prohřeškem proti Božímu řádu a jednáním duchovně přímo sebevražedným.

Kristus po svém zmrtvýchvstání se stal vládcem nebe i země (Mt 28,18; Zj 1,5; 1.Tm 6,15; Sk 5,31; Sk 17,7; 1.Tm 1,17; Zj 15,3; Zj 17,14; Zj 19,16) Kristus neviditelně kraluje v srdcích věřících, kteří ho jako svého Spasitele a Pána ctí a poslouchají.

Víme také, že svatí mají podíl na Kristovu kralování (Zj 20,4; Zj 1,6; Zj 5,10).
Je tedy zcela legitimní i na ně se obracet s prosbami o přímluvu. Mohou nám tak pomáhat, vyjadřovat svou lásku k nám skutky lásky. Vždyť to je kvalita naplnění existence - láska. Právě toto je jejich podílem na Kristově kralování.

Právě toto je také jejich "první vzkříšení" (Zj 20,5-6) a účast na Kristově kralování, kdy jsou věřícími ctěni a žádáni o přímluvu. Protože žijí v nejužším společenství s Bohem, své prosebné modlitby směřujeme skrze Krista i na ně. Prosby k Marii a svatým, dokonce i k andělům, jsou prosbami mezi rovnocennými bytostmi (stvořenými). Ve svatyni svatých (Ž 9,24) tedy určitě netrpí nečinností a nudou.
Podobně i my máme svými přímluvami možnost pomáhat křesťanům části církve trpící.

Kvalita života zde na zemi se odvíjí od schopnosti vyjadřovat svou lásku k bližnímu skutky lásky.
Člověk si sebou z tohoto života neodnese nic, jen to, co dokázal rozdat (L 16,9).

Upírat svatým v jejich nejužším společenství s Bohem možnost pomáhat žijícím bližním skutky lásky, znamená tvrdit, že kvalita života v nebi je vlastně nižší, než zde na zemi.

V neposlední řadě i životní zkušenosti generací křesťanů, spojené s mocnými činy, potvrzují účinnost přímluvy svatých v nebi.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace