Zde musím ale zdůraznit, že mnoho odcházejících dělá stejnou chybu, a sice, že vyhledá podobnou skupinu a opět prožívá celou iluzorní cestu znova a nechápe nadále, od čeho se patologický stav skupiny odvíjí. S těmito lidmi se člověk toužící po základních odpovědích nedostane dále, protože takový člověk stále neví kde je jádro pudla a má nesetříděné poznatky o tom, kde je základní chyba. Netuší zatím totiž, kde se ono zdrojové jádro nachází. Člověk nacházející se ve fázi přechodu mezi jednotlivými společenstvími, pakliže neodhalil zdroj pochyb, většinou trpí sebeobviňujícími myšlenkami, které na něj při jeho odchodu naložili jeho souvěrci s názory zaručeně správnými. Ti netrpí žádnou individuální sebereflexí, naopak - domovským společenstvím vytvořená a poskytovaná reflexe jim stačí a potvrzuje, že jsou naprosto v pořádku. Proto také nemají problém člověka s vlastní názorovou základnou a individuálními, až speciálními, požadavky v myšlenkové oblasti vyšoupnout. Odpovědi na otázky, které se zatím připomínaly jen intuitivními pocity tak může dát jen člověk, který již tento emotivní obal doopravdy rozbalil a zjistil jeho obsah.

Odvěká touha člověka věci mapovat, uspořádávat, třídit a posléze chápat a docházet k správným závěrům ve zmíněném prostředí selhává. Oblast této touhy se totiž povětšině odehrává na individuální úrovni. Na té kolektivní je pak tato touha potlačována a to ve jménu kolektivu, který je chápán jako nadřazený a s právem veta. Naneštěstí se za tímto kolektivem skrývá zase jen individualita, která se většinou maskuje pod množinou těch, kteří jí slouží (a to vědomě i nevědomě). Tento kolektiv je pak jen výkonnou mocí této individuality. Individuální názory bývají označovány jako chybné a nežádoucí a většinou bývá s těmito názory vyeliminován i jejich původce.

                        Po mnohaletých zkušenostech s takovými skupinami a snaze kombinace různých úchylek zjednodušit, v dobách, kdy mi jádro pudla zůstávalo skryto, i přesto, že jsem si kolečko iluzorní cesty prošel několikrát, a to i přes to, že jsem se setkal s bezprávím, s účely, které světily prostředky (většinou desátkové), se svatými lžemi, s dezinterpretací a zneužitím Písem a s psychickou i jinou manipulací, mi přišla do ruky kniha Stevena Hassana- Uvolnit pouta, která zde již byla někým zmíněna a použitý termín „identita sekty“, který mířil přímo do černého, když nazval popisované společenství - klonem vedoucího skupiny

                         Zdrojem patologických jevů a pochybného praktikování křesťanství je v nejvíce případech charakter vůdce, který je kombinací jeho ambicí, specificky pojatého i prosazovaného sociálního cítění, ctižádosti a touhy po moci. Ostatní členové jsou jen podle míry přisluhování většími či menšími klony tohoto vůdce, jsou to lidé odosobnění od vlastní identity a potažmo osobní svobody. Celé společenství pak zákonitě geneticky vykazuje rysy rodiny, s tím, že si přivlastnilo její státem garantovanou nedotknutelnost. Tato nedotknutelnost však patří jen a pouze přirozenému a obvyklému modelu rodiny. Chování této pseudorodiny pak může vykazovat podobné patologické jevy jako je týrání dětí či žen, přičemž analogické chování má svou specifickou podobu úměrnou genetickému (charakterovému) potenciálu vůdce, který je jeho určovatelem. Bohužel podobně jako v přirozené rodině bývá i zde těžké tyto patologické jevy zjistit, odsoudit, narovnat, či napravit.

Křesťanství je v takovém společenství většinou jako šafránu. Lidé se totiž neprojevují svobodně a s jejich identitou se počítá jen v kolektivním využití. Nadřazeně a direktivně jsou schopni jednat i mezi sebou a přitom se domnívet, že jsou na ,,biblické úrovni". Direktivní vedení je historicky ověřeným (nekřesťanským) fenoménem, který působí proti víře, neboť víra může vzniknout, růst a sílit pouze v prostředí dobrovolnosti, inspirace, vzájemného respektu a pochopení.

Farel