V té době, tj. v roce 1994 jsem byl myslím rok, nebo dva po absolvování základní vojenské službě a hledal jsem smysl života. Zrovna se mi v oněch chvílích doslova „připletl“ do cesty táta jednoho mého spolužáka. O spolužákovi jsem věděl, že je křesťanem, ale jeho křesťanství mě moc neoslovovalo.

Jeho táta, Petr se jmenoval, mě jednou pozval k sobě domů na návštěvu. Poněvadž jsem právě neměl nic moc, co dělat, tak jsem jeho nabídce neodolal. Několikrát jsem už tam u nich dříve byl, protože jsem byl za jeho synem, oním zmíněným spolužákem. Po pozvání jeho táty jsem k nim začal chodit pravidelně.

Musím dodat, možná s trochou hanby, že moje důvody návštěv v té době byly spíše pragmatické. Dostal jsem u nich najíst, věnovali se mi, což obnášelo, že mě učili hrát na kytaru, dále zodpovídali mé všetečné dotazy, a tak jsem je spíš využíval, alespoň ze začátku. Petr mi říkával, „no, alespoň se obohatíš o pohled na křesťanství, budeš o křesťanství vědět mnohem víc.“

Probírali jsme společně jeden letáček, jmenuje se – čtyři duchovní zákony. [1]  Jednodušší vysvětlení křesťanské věrouky snad už ani neexistuje, přesto přeze všechno nám studium těchto čtyřech zákonů trvalo několik měsíců. Na mě totiž nebylo žádné spolehnutí, domluvili jsme se na nějakou dobu, a když se mi nechtělo přijít, tak jsem jednoduše nepřišel.

Po nějaké době jsem už znal vlastně všechno o křesťanství. Seděl jsem jednou v pokoji u Petra v bytě a Petr se bavil se svojí manželkou ve vedlejším pokoji a já zaslechl: „no doufám, že křesťanství Kája nebere jenom filosoficky.“ Asi týden po tomto rozhovoru jsem stál u novinového stánku a potkal tam Petra.

Petr se mě zeptal: „tak Kájo, jak to křesťanství vlastně bereš?“ a já mu odpověděl: „no, filosoficky…“ Odpověděl jsem mu schválně tím, čeho se obával, protože se mi nechtělo v té chvíli převzít zodpovědnost za své rozhodnutí, a křesťanství je hodně o zodpovědnosti. Petr mi po několika měsících prozradil, že jim už jenom zbývalo, aby se za mne modlili. To podstatné z křesťanského učení jsem totiž znal.

Co mě na křesťanech zaujalo, byla jejich obětavost a nepředstíraná láska. Petr mi řekl, že pokud bych chtěl udělat rozhodnutí vydat svůj život Pánu Ježíši Kristu, tak u nich můžu zazvonit klidně i o půlnoci. Když jsem si všechno to, co jsem o křesťanství věděl, dával dohromady s tím, jak se tito křesťané chovali, tak mi celý ten „podnik“ byl více než podezřelý. :-) Říkal jsem si totiž, pokud by křesťanství byla jenom nauka, filosofie, pak by tihle lidé byli největší naivkové, které znám.

Výsledkem bylo, že jsem se ani ne týden po rozhovoru u stánku poprvé v životě modlil, a ani to nedokážu vysvětlit – Pán Bůh k mé modlitbě přiznal a já věděl, že Bůh je, Bůh existuje. Těžko se to vysvětluje, tohle musíte prožít sami. Mohl bych takto pokračovat, a vysvětlovat své první zkušenosti s křesťanstvím, ale mým hlavním záměrem je, jak jsem se dostal k hebrejštině.

Žádný židovský původ nemám, takže u mě zájem o tento jazyk pramenil a pramení čistě ze zvědavosti. Hebrejština je prazvláštní jazyk, to je fakt, píše se naopak – tj. zprava do leva, a zpočátku, když jsem se s tímhle jazykem seznamoval, tak mi hebrejský text připadal jako nějaký rozsypaný čaj... Ani nevím jakým zvláštním chodem okolností se stalo, že jsem začal  chodit na základy hebrejštiny k PhDr. Rudolfu Uvírovi, CSc., který dnes vyučuje na katedře germanistiky Filozofické fakulty UP v Olomouci.

Pan Uvíra byl tak laskavý, že nám dával hodiny zdarma, no, bylo to tak v roce 1995, nebo 1996. Četli jsme společně text: „Berešit bara Elohim et haššamajim veet haarec.“ (Bible, Genesis 1:1) a četli jsme jej tolikrát, že jsem se několik prvních veršů naučil mimoděk zpaměti. Takto jsem k PhDr. Rudolfu Uvírovi, CSc. chodil několik měsíců.

Potom se mi naskytla příležitost jet společně s adventisty na jeden jejich pobyt, jeden z jejich odborníků tam měl vyučování na knihu Daniel. Když jsem tohoto vyučujícího slyšel, tak mi bylo skoro do pláče, jaký jsem spatřil rozdíl mezi tím, co slýchávám z kazatelny a tím, co jsem slyšel tam, což se mě přímo dotýkalo.

Byl tam na pobytu i Mgr. Jiří Beneš, Th.D., který v současné době vyučuje na Katedře biblických studií Husitské teologické fakulty při UK. Tento bratr mi doporučil, abych odjel na měsíční intenzívní kurz hebrejštiny pro teology na Evangelickou teologickou fakultu University Karlovy do Prahy. Je to měsíční kurz hebrejštiny pro evangelické teology, pro „druháky“, před započetím akademického roku, kurz probíhá každoročně v září. Protože jsem v té době zrovna přišel o práci, tak jsem si sbalil batoh a odjel na začátku září do Prahy.

Musím dodat, že jsem v Praze neměl zajištěné ubytování, jenom jsem měl u sebe nějaké kontakty. Byl školní rok 1996 – ten židovský rok byl 5757 – proto se mi to dobře pamatuje. No, nakonec jsem byl ubytovaný někde v klubovně leteckých modelářů budovy YMCA, kam jsem musel chodit až po 20:00 – ještě jsem cítil lepidlo, jak modeláři lepili přes den letadla, měl jsem spacák a karimatku a spával jsem právě tam.

Hned v září jsem si stoupl k přednáškovému sálu, a jak tehdy prošel Prof. ThDr. Jan Heller, nebo některý jiný z vyučujících, poprosil jsem ho, zda bych se nemohl účastnit výuky spolu s řádnými studenty. Prof. Heller nic nenamítal, spíše byl překvapený mým zájmem a já jsem byl rád, že jsem konečně dosáhl svého. 

Výuka hebrejštiny byl dost krušná, probíhala každý den od 8:00 do 12:00, potom jsem zúčastnil jednoho doučování, pak druhého – když jsem na to měl náladu. Říkal jsem si totiž, že co nenastuduju tam, tak budu obtížně dohánět později. Postupně se mi začala vokalizace splývat – kámec se mi pletl se segolem.  Ale bylo to kvůli špatnému tisku Prudkého učebnice hebrejštiny, kde se vokalizace občas slila, a bylo obtížné poznat, o jaký vokál se jedná.

Díky tomuto měsíčnímu kurzu jsem se seznámil se zajímavými lidmi – už tehdy tam doučovali Petr Tomášek, nebo Mikuláš Vymětal. Hlavní výuku měl Petr Sláma, Th.D., občas měl výuku i Doc. ThDr. Martin Prudký. Prof. ThDr. Jan Heller téměř neučil, myslím, že vypomáhal s výukou jako emeritní profesor.  

Po měsíci dokonalého „drilu“ hebrejštiny jsem přijel domů a tehdy jsem dovedl určit snad všechny zvláštní tvary sloves – nepravidelná slovesa třetí he, nebo první alef – prostě taková, která se obtížně určují. Nebýt tohoto kurzu, tak nevím nevím. Potom jsem několik let vždy něco z hebrejštiny nastudoval a třebas i půl roku jsem na hebrejskou Bibli ani nesáhl.

Sehnal jsem si práci, práce spočívala v odečítání vodoměrů. Práci jsem vždy dostal na týden v pondělí a příští pondělí jsem ji zase odevzdával. Můj nadřízený – Jaroslav Mostecký [2] mi byl dost nakloněný, tak mě opravdu nepřetěžoval hromadou práce. Stávalo se, že jsem si jeden den vyšetřil a zajel do Prahy na hebrejštinu. V 8:00 ráno probíhala biblická hebrejština a po 11:00 to byla mišnaická hebrejština obojí s vyučujícím Petrem Slámou.

Protože práce odečítače zase tak náročná nebyla, tak jsem si na lísteček napsal nějaké hebrejské přísloví a během odečtu vodoměrů jsem se ho naučil nazpaměť. Například: „Jir-at Adonaj rešit daat...“ (Bible, kniha Přísloví 1:7) Takto jsem v oné době uměl celé desatero hebrejsky (ale dneska už ho neumím), Žalm 23 (ten umím), „Otče náš“, některé modlitby – například Davidovu – „lév táhor bera lí Elohím verúach náchon chadéš bekirbí“  (Bible, kniha Žalmů 51:12)

Když jsem měl občas volno, a seděl jsem takhle doma, otevřel jsem si hebrejskou Bibli a modlil se z ní – četl jsem například hebrejské Žalmy a tím, jak jsem je četl, tak jsem se modlil. No, ne vždy jsem rozuměl každému významu hebrejských slov, ale hebrejština se mi tak dostávala do uší. Otevřeně a bez jakékoliv zášti musím konstatovat, že mě moje setkání s Židy naprosto zklamalo.

Kromě Achaba [3], a snad pár světlých výjimek (kluci z webu eretz.cz), Židé hebrejsky neumí (ale ať jim neubližuju, hebrejština je prostě nezajímá, ne že by na ni neměli), a náboženství, myslím tím judaismus, je jim lhostejný, pokud je něco zajímá, je to politika. (ta naopak nezajímá mě) Důkazem může být moje setkání s jedním Židem, který mě po rozhovoru se mnou požádal, zda bych ho nechtěl učit hebrejsky.

Já od Židů čekal hlubokomyslné myšlenky; když jsem odrecitoval před nějakými roky jednateli olomoucké židovské obce výrok rabiho Hilela z Pirkej Avot, jediné, co mi na to řekl, bylo: „že na to měli tehdy čas...“ , což je naprosto hloupá myšlenka, času máme dneska mnohem více my...  Svou kritiku si můžu dovolit, jak soudím, protože židovský národ mám rád, ale přesto přeze všechno otevřeně konstatuji – kdo by od Židů čekal vzájemné diskuze s námi křesťany, které jsou sepsané v evangeliích, jako tomu bylo například mezi Pánem Ježíšem a farizei, ten spláče nad mizerným výdělkem...

U svých křesťanských sourozenců jsem s hebrejštinou podezřelý, takže si říkám, jestli to má všechno nějaký smysl. Ne vždy jsem se znalostí tohoto jazyka kladně hodnocen. Za ty roky svého křesťanského života jsem si odnesl od křesťanů ve světě internetu nejrůznější nelichotivé přezdívky, což mne už dneska ani příliš nevzrušuje. Nebylo to vždy kvůli hebrejštině, to dodávám na vysvětlenou. Ale samozřejmě se mi dostalo i pozitivního přijetí, ne že ne. Ve vyprávění bych mohl pokračovat i nadále, ale to podstatné jsem snad už řekl.


Poznámky:

1. http://www.greatcom.org/czech/four.htm

2. Jaroslav Mostecký je český autor SF a fantasy.

3. http://www.lamedwaw.org/