Uvedení určité doby patří k biblickým proroctvím. Tajemství jejich rozluštění zní podle Ezechiela 4,6: jeden den = jeden rok.

      70 týdnů v Danieli 9,24 nejsou skutečné týdny, nýbrž roční týdny (za 7 dnů se nepostaví žádné město!). V následujícím vysvětlení se řídíme původním Lutherovým textem, proto Luther poznal stejně jako první křesťané mesiánské proroctví v těchto verších:

      "Sedmdesát týdnů je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu, než bude skoncováno s nevěrností, než budou zapečetěny hříchy, než dojde k zproštění viny, k uvedení věčné spravedlnosti, k zapečetění vidění a proroctví, k pomazání svatyně svatých." (Daniel 9,24)

      Proroku Danielovi je sděleno, že po babylonském zajetí bude jeho lidu a městu Jeruzalému darováno  70 prorockých týdnů (to znamená 7 x 70  let tj. 490 let) doby milosti, což představuje 490 let dějin. Začátek tohoto období je určen, takže je možné přesně stanovit časový úsek, který je tímto proroctvím míněn.

      "Věz a pochop! Od vyjíti slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma až k pomazanému vévodovi uplyne sedm týdnů. Za šedesát dva týdny opět bude vybudováno prostranství a příkop. To budou svízelné doby." (Daniel 9,25)

      Kniha Ezdrášova a dobrý popis dějin tehdejší doby nám umožňuje určit začátek 70 prorockých týdnů. Rozkaz k znovupostavení města Jeruzaléma byl naposledy vydán v 7. Roce vlády perského krále Arthasastha (Artaxerxes) podle knihy Ezdráš 7,7 a to bylo roku 457 př.n.l. Je nápadné, že 70 týdnů je rozděleno do tří nestejně velkých oddílů a to 7 týdnů, 62 týdnů a 1 týden. Zřejmě jsou tím vymezeny  významné události. To je zdůrazněno tím, že v proroctví se píše o "Pomazaném", o "Knížeti". Tím je míněn Kristus. Kristus přeloženo znamená Pomazaný. (Řecky Christos je hebrejsky Messiah to je Pomazaný).

      Zkoumejme dějinné události. Po 7 týdnech to znamená po 49 letech tedy v roce 408 př.n.l. byly zdi Jeruzaléma již vybudovány. Jak "těžká doba" to byla, o tom píše Nehemiáš ve své knize. 62 týdnů to znamená  434 let od roku 408 př.n.l. nás přivádí do roku 27 n.l. (nikoliv do roku 26, protože rok 0 neexistoval!) V tomto roce byl Ježíš Kristus pokřtěn a prostřednictvím Ducha svatého pomazán za Mesiáše. 7 a 62 týdnů nás přivádí až k Pomazanému, ke Knížeti. Co se však mělo stát v posledním ze 70 týdnů?

      "Po uplynutí šedesáti dvou týdnů bude Pomazaný zahlazen a nebude již. Město a svatyni uvrhne do zkázy lid vévody, který přijde. Svou smlouvu dá mnohým v týdnu posledním a v polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou." (Daniel 9,26.27)

      Zde je předpovězena Kristova smrt! A uprostřed týdne - tj. v roce 31 n.l. zemřel Kristus na kříži na Golgatě. Když Boží Syn obětoval svůj život, roztrhla se chrámová opona (Matouš 27,50.51). Tím ukázal nebeský Otec, že dokonalou obětí svého Syna jsou všechny oběti zbytečné.  V třech a půl letech od roku 27 do roku 31 posílil Kristus smlouvu s vyvolenými ze svého národa hlásáním poselství a spasitelským působením.

Během následujících tři a půl roků pokračovali apoštolové v tomto díle a zpočátku se obraceli výhradně k Židům. Když však v roce 34 začala židovská vrchnost pronásledovat Ježíšovy posly a jako první byl kamenován Štěpán, začíná se zvěstovat evangelium pohanům a tím také končí doba milosti pro židovský národ.  V druhé polovině verše našlo své vyjádření i zničení Jeruzalém a jeruzalémského chrámu Římany roku 70 n.l.

      V Danieli 8,14 je uvedeno mnohem delší prorocké údobí:

      "Až po dvou tisíci a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti."

Podle zprávy o stvoření (1.Mojžíšova 1) tvoří večer a jitro jeden den. Proto se zde jedná o 2300 dnů, kterým odpovídá stejně tolik let.  Výslovně je zdůrazněno, že údobí 2300 let sahá až do doby konce.  (Daniel 8,17.19.26)

      Více poukazů vede k přesvědčení, že 2300 večerů a jiter mají stejný výchozí okamžik jako 70 ročních týdnů. Zde jsou některé z nich:

      1. V kapitole 8. Není udán ani začátek ani konec 2300 dnů.

      2. Anděl v prorockém vidění začíná v 9. kapitole slovy - "Danieli, vyšel jsem pomoci ti správně porozumět" (Daniel 9,22). Osud národa stejně jako přesné vymezení času byly v předchozím vidění nejasné.

      3. Daniel 9,24 může být přeloženo: 70 týdnů je odděleno tvému národu…odděleno totiž od velkého časového údobí 2300 let.

      Ne naposledy jsou dějinné události samy důkazem pro správné pochopení tohoto pojetí, neboť 2300 večerů a jiter končí v roce 1844. Do roku 34 to bylo 490 let a od roku 34 to je ještě 1810 let tj. tedy do roku 1844. Tím je naše doba ve zvláštním světle. Svatyně bude na konci tohoto časového úseku očištěna. To nemůže být svatyně v židovském chrámu, ale jedině svatyně nové smlouvy v nebesích (Židům 8,1.2). Očištění svatyně představuje podle předobrazu izraelského dne smíření 3. Mojžíšova 16) soud Boží nad Božím lidem!


Zjevení patří k prorockým knihám, kde to, co bylo napsáno, bzlo napsáno pod vlivem Ducha Božího a bez něj také nelze těmto proroctvím porozumět. Můžeme se snažit, tato "nabídka" není jediná, je to výklad adventistů, ke kterým se hlásím a kteří zde byli nazváni bludaři.  Nechci nikomu brát "jeho" , je však třeba se poctivě zamýšlet nad závažností této knihy a jejím , pro nás aktuálním obsahu a nepodléhat předsudkům ani lpění na "svém".
Sedí li klíč rok za den na první příchod resp. smrt Mesiáše, je třeba pod tímto klíčem očekávat rozluštění i událostí kolem 1260 dní... / mimochedem 3.5 roku není 1260 dní /.
Příchod Kristův nikdo nezná a vypočítat nelze, avšak události by nás na něj měly upozornit. Lpění na předsudcích nás může zaslepit.
Nepřesvědčuji, jen nabízím další pohled na proroctví.

Apoštolové očekávali s příchodem Kristovým nový svět, příchod věčnosti. Podle vzoru svého Pána hovořili o přítomném království milosti a o budoucím království slávy. V druhém století však vzniklo učení o třetím království, o tisíciletém království na Zemi! Mezi současný svět a poslední soud bylo jednoduše vsunuto podivné království pokoje (dnes mnohdy nazváno "přechodné království"). Jak k tomu došlo. Okolo roku 95 napsal apoštol Jan knihu Zjevení, poslední knihu Bible. To je jediná čistě prorocká kniha Nového zákona. V mohutných viděních ukazuje oslavený Kristus svému apoštolu průběh dějin až k počátku nového věku, nové Země. V 20. Kapitole této knihy je ve spojitosti s Božím soudem řeč o tisíci letech. Až Ježíš opět přijde, uvede první vzkříšení, které se dotkne věřících všech dob. Pak bude satan na tisíc let spoután, aby nemohl svádět národy. Teprve po té bude po posledním odporu Zlého proveden rozsudek posledního soudu.

      Je pozoruhodné, že v 20. Kapitole Zjevení není tisíc let ani v náznaku spojeno s nějakou říši nebo královstvím. A to je jediné místo, kde se tisíc let uvádí. Přesto  měl sen o tisíciletém království hrát významnou úlohu. Jednoduše byl tento pojem spojen se starozákonním pojmem Mesiánského království, jak se objevuje např. V knize Izaiáš

kap. 11; kap. 35; a kap. 65. A tak bylo tisícileté království na Zemi vybarveno nesilnějšími a nejkrásnějšími barvami.

      V odborné mluvě je tisícileté království označené podle latinského (mille= tisíc) "millenium" a stoupence tohoto učení nazvali chiliasty (řecky chilia = tisíc). Eusebius z Cesaree (+339 n.l.) zapsal, že původcem chiliasmu byl bludařský učitel Kerinth, mladší současník apoštola Jana.

      Nejranější, bezpečně zjištěný pramen pro víru v milenium podává Justin mučedník (okolo r. 150 n.l.), říkalo se mu také křesťan v plášti filosofa. Ve svém spisu "Dialog s Židem Tryfonem" klade mu Žid mimo jiné otázku: "Řekni mi, tvrdíte opravdu, že naše město Jeruzalém bude znovu postaveno, a očekáváte, že váš lid bude s radostí shromážděno u Krista zároveň s patriarchy a proroky…? Zde je jednoznačná věta z odpovědi Justinovy:  "Já a křesťané, pokud jsou ve všem pravé víry, víme, že bude vzkříšení těla a pak přijde tisíc let v nově postaveném, vyzdobeném a rozšířeném Jeruzalémě, o tom hovoří i proroci Ezechiel a Izaiáš." Justin věřil, že pozemský Jeruzalém bude jednou hlavním městem tisícileté říše a uváděl jako důkaz Izaiáše 65,17-25. Nesmíme  Justinovo tvrzení, že to byla víra všech pravých křesťanů jeho doby, brát doslovně, neboť v jeho spisech je mnohé, co vůbec nelze hodnotit  jako    pravověrné.

      Radostné líčení tisícileté říše našlo bezpochyby již v 2.století  mnoho souhlasu. Papias, biskup z Hierapolisu v Malé Asii se nechal strhnout k tomu, aby šířil takovýto opis Ježíšova slova: "Přijdou dny, kdy vinná réva vyroste a každý kmen bude mít deset tisíc  větví a na každé větvi deset tisíc větévek a na každé větévce deset tisíc výhonků a na každém výhonků deset tisíc hroznů, a na každém hroznu deset tisíc bobulí a za každé bobule bude vytlačeno dvacet pět sudů vína…." (Množství vína z jediného kmene by převýšil objem zeměkoule stokrát - pozn. překl.). V tomto duchu Papias pokračoval ve chvále milenia. Na něho se odvolává Ireneus, který byl v druhé polovině druhého století biskupem v Lyonu. V závěrečných kapitolách svého díla "Proti kacířství" zakládá svou víru na tisícileté říši všemi  vhodnými zaslíbeními království Božího ze Starého zákona. Z ostatních raných křesťanských chiliastů jmenujeme ještě známého pisatele a právníka Tertulliana (+230 n.l.). Byl ohnivým obráncem své víry v milenium. Ve své třetí knize proti kacíři Markionovi píše: "Vyznáváme, že nám je zaslíbené království Boží na Zemi, avšak před začátkem nebeského království a v jiné podobě, totiž v městě Jeruzalémě, které bude božského původu, který sestoupí z nebe na 1000 let po vzkříšení". Tím, že Tertullian nepíše již o pozemském, ale nebeském Jeruzalému se sice přibližuje biblickým výrokům; souhlasí však s pojetím chiliastů, že kromě nebeského království bude ještě nádherné království Boží na zemi a tím se opět od biblických výroků vzdaluje. Podle Ježíšova a apoštolského učení je nebeské království to království boží, které započne s koncem světa a také vláda Boží během přípravné doby od Kristova prvního příchodu od počátku zvěstovaného spasení. Přesto se šířil dalekosáhlý omyl - království na Zemi vedle nebeského království. Pozemské království se stalo konkrétní, uchopitelné, radostné, zatímco království věčnosti v nebesích bylo vykládáno jako duchovní, bezbarvý onen svět. Zajímavé je, že Tertullian se modlil o oddálení konce světa! Byla mu pozemská nádhera milejší?

      Když později poselství o tisíciletém království bylo znevažováno, zůstala pouze ona mlhavá a bezkrevná představa o království  v nebesích. Tím byla zaslíbení Písma oloupena o jeden z nejdůležitějších rysů. Při loučení během poslední večeře se obrátil Ježíš ke svým učedníkům slovy:

      "Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce." (Matouš 26,29).

      Království Otce není žádné nadpozemské místo pro duše bez těla, ale nová Země. Spasení budou sedět s Abrahamem, Izákem, Jákobem v nebeském království u stolu (Matouš 8,11). Oni budou jíst skvostná jídla a to nebude v žádném případě ohraničené na tisíc let!  Až se Ježíš vrátí, nebe a země nebudou proměněny v království duchů, nýbrž znovuzřízeny v původní, dokonalé stvoření. Sen o tisíciletém království byl tak prvním krokem na cestě vedoucí k vyprázdnění biblické představy o panování království nebes, o převratném znovustvoření této Země.

 

 

K posledním událostem, které nemůžeme spatřit, patří významná událost - předání veškeré moci Kristu. On bude jediným svrchovaným panovníkem ve svém království. Ještě vystupuje jako přímluvce za hříšníky. Až však složí svůj úřad jako velekněz, pak již nebude žádná možnost se obrátit.  To se stane krátce před jeho příchodem. Na konec doby milosti ukazuje jedno vážné slovo:

      "Kdo křivdí, ať křivdí dál, kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně, kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý, kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti." (Zjevení 22,11)

      Kdo může říci, kolik času ještě máme, abychom se obrátili k Bohu? To, co se odehrává v nebeské svatyni nemůžeme spatřit. Prorocké slovo a znamení doby však osvědčují, že soud již začal.

      Od pradávna věděli křesťané, že Ježíš je od svého vstupu do nebes přímluvcem lidí ve svatyni vyššího řádu (Židům 7,22-28; 8,1-2). Avšak až po uplynutí Danielem předpovězených 2300 večerů a jiter byli lidé upozorněni na tuto závěrečnou část velekněžské služby. Právě Millerův omyl, že Kristus přijde roku 1844 přispěl k tomu, že se našlo správné poznání. Rozhodující klíčový text ukazuje na události v Boží svatyni, kterou nelze hledat na této Zemi. 

      "Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti." (Daniel 8,14)

      Obnova nebo očista svatyně patří podle nařízení izraelitských chrámových řádů ke dni smíření. Den smíření je předobrazem posledního soudu. Tak se otevřelo poznání celé řády míst v Bibli a lidé poznali tajemné souvislosti událostí v nebesích (soud) a na Zemi (znamení poslední doby). Apoštolové věděli, že soud začne u věřících a to bylo pro ně podnětem pro vážné sebezpytování:

      "Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají? Jestliže i spravedlivý bude stěží zachráněn, kde se ocitne bezbožný a hříšný?" (1.Petrova 4,17.18)

 

      Víra v milenium, v přicházející tisícileté království míru, se od minulého století značně rozšířila. Dnes je silně hlásána některými křesťanskými kruhy. Nadšeně se hovoří o nádherné době, která je před námi. Antikrist bude přemožen a ďábel bude svázán a národy se budou obracet. Mnozí, kteří jsou dnes pro víru uzavřeni, budou pak mít lepší možnost najít Boha. Země se stane rájem. Nakonec sice mnozí opět odpadnou, ale satan bude opět puštěn až po tisíci letech. To je hořká kapka v kalichu radosti.

      Každý by měl vidět, že sotva existuje větší rozpor v chápání posledních událostí - na jedné straně nadcházející konec doby milosti a na druhé straně nádherný život na této Zemi s nikdy nebývalými možnostmi k obrácení. Proto je důležité dozvědět se pravdu o tisíci letech. Zjevení 20. Kapitola je jediné místo v Bibli, kde je uvedeno toto období. Jeho výroky musí být v souvislosti s posledním viděním apoštola, které začíná v Zjevení 19,11 a končí 22. Kapitolou. Kapitola 19. Líčí ve verších 11-21 poslední boj mezi Kristem a světem patřícím satanu v obrazu antické bitvy. Příchod krále králů je ukázán jako zásah vítězného vojska jezdců:

      "Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. Za ním nebeské vojsko na bílých koních oblečena do bílého čistého kmentu. Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů." (Zjevení 19,13-16)

      Poté, když Kristus zničil nepřátelské mocnosti, které proti němu nastoupili, budou zabiti všichni, kteří nejsou na jeho straně;

      "Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci se nasytili jejich těly." (Zjevení 19,21)

      Poslední věta připomíná opuštěné bojiště antiky, kde supi nacházejí bohatou kořist. Obrat "zabiti mečem, který vycházel z úst…" odpovídá výroku apoštola Pavla:

      "A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš zabije dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem." (2. Tesalonicenským 2,8)

      Žádný člověk, který nemá Boží ochranu, nemůže snést neskrývanou nádheru Božího Syna. Vždyť i proroci při viděních se domnívali, že před svatostí Boží zahynou (Izaiáš 6,5; Daniel 10,6-9). Až Kristus přijde v slávě svého Otce se svými anděly  (Matouš 16,27), nebude moci zůstat na živu žádný hříšník, kterému nebylo odpuštěno. I oni vstanou z mrtvých, aby se odpovídali před soudem světa, avšak až o 1000 let později.

      Až satanu budou jeho nástroje na této Zemi vyraženy z rukou, poslední soud rozhodne i o jeho osudu:

      "Tu jsem viděl, jak s nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn." (Zjevení 20,1-3)

      Řetěz a klíč k propasti patří k obrazné řeči proroctví. Satan nebude svázán ocelovým řetězem. Jeho svázání na Zemi, která se stane "propastí", bude spočívat vtom, že nikoho nebude moci svádět. Lidé, kteří  ho poslouchali jsou mrtvi a všichni, kteří jsou Kristovým vlastnictvím jsou v nebesích.

 

      Zpráva v 20. Kapitole Zjevení vysvětluje (verše 4- 6):

      "Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jímž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati  pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let."

      Zde jsou uvedeni ti, kteří svou důvěru vložili na Krista, avšak v průběhu staletí zemřeli. Všichni věřící mají podíl v prvním vzkříšení; mučedníci budou obzvlášť vyzvednuti, aby bylo ukázáno, že Bůh na ně zvlášť pamatuje. Nyní jsou zbaveni nebezpečí a nemusí se bát druhé smrti. První vzkříšení patří k velkému příchodu Ježíše a propůjčuje těm, kteří jsou jeho, nesmrtelnost   . Pavel o tom píše:

      "Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem." (1.Tesalonicenským 4,15-17)

      Příchod Kristův spojuje všechny vykoupené provždy s jejich Pánem. Syn Boží nevstoupí na zem. Proto budou všichni vzkříšení a žijící věřící, kteří byli při příchodu Kristovým proměněni, vzati na nebe, doslova "vytržení" ze země.

Jak je uvedeno v základním textu, a během následujících tisíc let nebudou přebývat na Zemi. K nejvznesenějším scénám Zjevení patří ty, které popisují chválu vykoupených před trůnem Nejvyššího na skleném  moři smíšeném s ohněm (Zjevení 7,9-17; 15,2-4;4,2-11). Ze všech národů, dob a z velkého soužení se zúčastní na bohoslužbách, jaké žádná lidská řeč nemůže vylíčit, neboť zažijí:

      "Co oko lidské nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." (1. Korintským 2,9).

      Všechny světy se zúčastní na jejich radosti; jejich vítězný jásot bude znít celým vesmírem. Země bude opuštěná a pustá. Satan a jeho andělé jsou odsouzeni k nečinnosti a očekávají svůj konečný rozsudek. O lidech, kteří odmítli Boží milost je výslovně napsáno:

      "Ostatní mrtví nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší."

                Jejich hodina přijde při "druhém vzkříšení" po tisíci letech

 

Bible zná pouze jeden Den Páně, který přinese velký obrat. Dvojí východisko dějin je Písmu cizí. Kdyby byl zachován obraz Písma svatého o příchodu "krále všech králů" beze změn, pak by nikdo nepřišel na myšlenku existence pozemského království mezi druhým Kristovým příchodem a Novou Zemí. Chiliasmus (očekávání tisíciletého království Boží milosti na Zemi) má základní rysy, které odporují Slovu Božímu. Apoštolové o tom nic nevěděli, že budoucím pokolením bude dána ještě lepší možnost k obrácení. Nebyla by to nespravedlivá výhoda proti těm, kteří v dosavadním světě trpěli pod satanovými útoky? Ukončení tisícileté zkoušky by bylo zvlášť groteskní - satan by byl  puštěn na nádherný svět a opět by strhl  masy na svou stranu. Bída satanského svodu, která před Kristovým příchodem dosáhla svého vrcholu,  by se nyní zdvojnásobila a přerostla  všechny meze.

      Nemusíme litovat, že žádná "tisíciletá říše" nebude. Něco mnohem krásnějšího nás očekává - počátek dokonalého Božího království, jehož mír  již nebude nikdy porušen!

      Je konečně na čase vymezit, jaký význam má tisíc let ve skutečnosti. Nejsou ničím jiným než druhým oddílem božského soudu nad světem. Tento oddíl začal izolací satana a návratem vykoupených do nebeského domova z vyhnanství v hříchu k Božímu trůnu.

      Následující slova ukazují na podstatu:

      "Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jímž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani před jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let." (Zjevení 20,4)

      Jak vyplývá z první věty nejde o království, ale o soud. S Kristem "vládnout" zde znamená zúčastnit se soudu.  O tom učí Pavel Korintské:

      "Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět? Jestliže budete soudit svět, nejste snad schopni rozsuzovat takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Tím spíše věci všedního života!" (1.Korintským 6,2.3)

      Ježíš také hovořil o tom (Matouš 19,28). Andělé, kteří budou souzeni jsou ti, kteří se spojili s Luciferem (ďáblem - pozn. překl.) (2.Petrova 2,4).

      Všichni, kteří byli jednou hříšníky, ale byli Duchem Božím napřed charakterově a pak také fyzicky obnoveni, jsou zbaveni každé obžaloby, mají své místo po straně soudce! Oni se dočkají povýšení, které jim Kristus přislíbil:

      "Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn." (Zjevení 3,21).

      Během tisíce let se vykoupení zúčastňují při vypracování rozsudku a určení trestu; neboť soud nad těmi, kteří opovrhli spasením se bude teprve konat. V této době odkryje Bůh všechno nepochopitelné v tomto životě. Jak často byl mnohý lidský osud neproniknutelný. Nespravedliví vítězili a spravedliví byli debtáni. Věřící museli projít po těžkých cestách, jejichž smysl jim byl hádankou. Vše temné Pán Ježíš osvětlí.

      Celé dějiny světa budou odkryty a provždy uloženy ad akta. Tajemné souvislosti budou vysvětleny, skryté činy vyvedeny na světlo. Poslední soud neznamená jen mocné slovo Všemohoucího, ale úplné poznání minulosti, dějin zla. Teprve až hřích bude konečně překonán, bude před vykoupenými šťastná budoucnost. Můžeme být jisti, že Kristus tento úkol vyřeší.

 

      Před vykoupenými lidmi a obyvateli vesmíru budou během tisíc let rozložena "akta" soudu. Každé inteligentní stvoření má být přesvědčené o tom, že Bůh soudí spravedlivě. Pak již nebude žádné "přelíčení" nýbrž pouze oznámení rozsudku a jeho vykonání. Zjevení uvádí události po ukončení tisíciletého soudu takto:

      "Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři. Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň s nebe a pohltil je. Jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde je již dravá šelma i falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků." (Zjevení 20,7-10)

      Tato část Písma dává podnět k několika otázkám: Odkud přišli národové, když Země byla pustá a prázdná? Odkud přišlo "svaté město?"  Jak je možné, že ve verších 9 a 10 je již psáno o konci, zatímco ve verších 11 - 15 je znovu uveden obraz soudu?

      Vysvětlení je ve zvláštnosti Zjevení. Vidění neuvádějí události v chronologickém pořádku. Často je uvedena jedna řada událostí a pak jsou uvedeny jednotlivé podrobnosti, aby byly popisovány šířeji.

      Tak verš 13 podává vysvětlení odkud přicházejí zástupy národů, které satan opět svádí a které podle prorockého vidění z Ezechiele 38 jsou označeny jako Gog a Magog.

      "Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni budou souzeni podle svých činů." (Zjevení 20,13).

      Jedná se o vzkříšení nespravedlivých (druhé vzkříšení!). Tento pojem sice není v textu uveden, můžeme jej z 5. verše pochopit. Tam je psáno o "prvním vzkříšení" a výslovně zdůrazněno, že ostatní mrví (to znamená - nespravedliví) neožili, dokud se nevyplní tisíc let.

      Zástup vzkříšených bezbožníků a odpadlíků nezná rozdílu. Jejich počet je "jako písku mořského." Od Kaina, prvního vraha až po posledního, od největšího k nejmenšímu tyranu, od rouhačů před potopou až k posměvačům posledních dnů, všichni ožijí. Mezi nimi budou i ti, kteří se pokládali za tak dobré a spravedlivé, že se domnívali, že Kristovu spravedlnost nepotřebují. Probrat se v této společnosti bude pro nespočítané hrozným probuzením, strašným jitrem. Tuto chvíli nelze zhodnotit měřítky pozemských zkušeností. Vše je odhaleno. Satan a jeho pomocníci jsou odkryti. Každý vidí na čí straně po dobu svého života stál.  Po počátečním ohromení bude množství lidí uchváceno neobyčejným pohledem na město Boží, které se snáší s nebe.

      Milovaným městem (verš 9) není pozemský Jeruzalém, o kterém po skončení dějin již nemůže být žádné řeči, ale "nový Jeruzalém". Také toto vysvětlení je uvedeno až dodatečně:

      "A viděl jsem od Boha s nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha." (Zjevení 21,2)

      Nový Jeruzalém není jen pouhým symbolem, ale skutečností vyššího stvoření. To je potvrzeno skutečností, že o Božím městě není psáno jen v prorocké knize Zjevení. Již Pavel uvádí Jeruzalém, "který je shora", (Galatským 4,26). Dopis k Židům uvádí, že Abraham již na toto město čekal, "jehož stavitelem a Stvořitelem je Bůh" (Židům 11,8-10) a jmenuje jej "nebeským Jeruzalémem" (Židům 12,22) jako cíl všech věřících poutníků:

      "Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde." (Židům  13,14).

      Tento nový Jeruzalém je nazván také "nevěstou Beránkovou" (Zjevení 21,9), protože je sídlem krále všech králů a současně znamením jeho vlády. V Božím městě bude bydlet Kristus se svými věrnými. Po tisíci letech se vrátí "na místo činu" na Zemi.

      Vzkříšení nespravedliví uvidí nádheru božského stvoření. Oni si uvědomí, že stojí před Kristem, vítězem a jeho vykoupenou církví. Oni poznají, co ztratili. Nyní se stane něco, co lze vysvětlit pouze hlubokou nesmyslností a podlostí zla. Satan žene masy k útoku na svaté město (Zjevení 20,9). Ďábel ví velmi dobře, že jeho podnik je beznadějný. Když nemůže již nic získat, alespoň ať je všechno zničené, pak  ať šílenství. Tak se ještě jednou ukáže pravý charakter Lucifera.

 

      Útok satanských zástupů je zadržen. Náhle zjišťují, že stojí před trůnem soudce. Scéna se mění:

      "A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těchto knihách."  (Zjevení 20,11.12).

      Přišel okamžik o kterém Pán Ježíš hovořil, když oznamoval, že všechny národy budou shromážděny před "trůnem jeho slávy" (Matouš 25,31-46). Jeho následovníkům se otevře vstup do jeho království a ostatním budou otevřeny "knihy" soudu.

      Neměli bychom si představovat "knihy soudu", příliš primitivně. Bible používá řeči, které mohou rozumět všichni lidé. Dnes nám film i zvuková technika ukazují, jak lze slova i gesta lidí "zadržet". Mnozí, kteří dávno zemřeli, žijí dál na bílém plátně, jak jejich vnější vzhled, tak i způsob jejich řeči je nezaměnitelný. Pouze myšlenky nemůže člověk číst. Bůh však zná naše nejhlubší duševní pohnutky. Nebeské "knihy" zaručují možnost reprodukovat celý život člověka.

      Všechen odpor zmlkne, když se před očima každého člověka odehraje "film" jeho pozemského života. Pak každý musí přiznat, že Bůh soudí spravedlivě a jeho rozsudek je nepopiratelný. Syn Boží, který byl na Zemi zhanoben a ukřižován přijímá odměnu za své utrpení:

      "Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nade každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk, aby vyznával - Ježíš Kristus je Pán. " (Filipenským 2,9-11).

      S nevýslovnou radostí se skloní vykoupení před svým Pánem. Satan se svými následovníky v zoufalém vzteku. Po oznámení rozsudku následuje vykonání rozsudku:

      "Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: Hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera." (Zjevení 20,14.15)

      Země se proměňuje na ohnivé jezero a stává se tak místem popravy. Míra trestu je rozdílná, protože každý je souzen podle svých činů. Satana a jeho anděly zasáhne plná tvrdost soudu. Bible nezná věčný trest pekla. Na konci stojí konečné zničení - druhá smrt. Mají-li se lidé něčeho obávat, pak to nejsou lidé, smrt, jakákoliv nouze, a Božího soudu a druhé smrti:

      "Avšak zbabělci, nevěrní nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt."

      O to významnější je nabídka smíření s Bohem prostřednictvím Ježíše Krista, která ještě dnes platí!

      Všichni obyvatelé vesmíru se přesvědčili, jak hanebný byl Luciferův čin a jak nespravedlivá jeho vzpoura proti Stvořiteli.  Oni oslavují Boží spravedlnost. Od oltáře nebeské svatyně, místa smíření se ozývá:

      "Ano Pane, Bože všemohoucí, pravé a spravedlivé jsou tvé soudy." (Zjevení 16,7)

 

      Kdo očekává Den Páně, nebude žádným pesimistou, vždyť je přesvědčen o tom, že nás čeká velký obrat k lepšímu, jak jej nelze ani mocněji a krásněji vymyslet.  Písmo nezná nic o zániku světa, ale oznamuje nádhernou obnovu Země po spravedlivém soudu. Na začátku posledních dvou kapitol Bible je psáno:

      "A viděl jsem nové nebe a novou Zemi, neboť první nebe a první Země pominuly a moře již vůbec nebylo.," (Zjevení 21,1).

      Bude to pravda - první Země zanikla! Naše Země je mistrovské dílo. Když však Stvořitel bude muset toto umělecké dílo přetavit, protože je zkaženo hříchem, pak jen proto , aby ji učinil ještě krásnější! Nové stvoření bude dokonalé, takže starou Zemi nebudeme postrádat:

      "Hle, já tvořím nová nebesa a novou Zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl." (Izaiáš 65,17)

      Nejen v důsledku krásy nové Země nebude stará Země vzpomínána, ale také proto,že minulost je překonána a Bůh své věrné utěšil! Co bylo to je již nebude bolet:.

      "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí. Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani   žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." (Zjevení 21,3.4)

      "Ten, který seděl na trůnu řekl - Hle, všecko tvořím nové. A řekl: Napiš - Tato slova jsou věrná a pravá." (Zjevení 21,5).

      Kdo důkladně studoval Bibli, zjišťuje, že starozákonní proroctví  o království Mesiáše byla převzata do Nového zákona a tam nově použita. Tak v posledních dvou kapitolách Zjevení je "zapracováno" proroctví Izaiáše, Ezechiela a Zachariáše. "Zapracováno" protože staří proroci psali v prvé řadě k Izraeli, nová smlouva však platí všem národům. Satan nemohl zničit Boží zaslíbení, když Izrael svedl k nevěře. Církev Ježíšova ze všech národů přijala dědictví. Proto najde mesiánské království své konečné uskutečnění teprve na  nové Zemi.

      Čtenář Bible se možná bude divit nad "obydlím Božím u lidí". Když se však dozví, že toto obydlí je narážka na svatyni Izraele, pak se souvislosti vyjasní. Tak jako Bůh byl přítomen  ve svatyni staré smlouvy, tak bude na nové Zemi bydlet mezi svým lidem. Neboť největší a nejkrásnější ze všech zaslíbení je - "A On  bude bydlet mezi nimi a budou jeho lidem."

      Vykoupené lidstvo bude žít se svým Stvořitelem v úzkém společenství. Myslíme zvláště na Krista, "Beránka", jak je nazván na památku své oběti v knize Zjevení. On se na věky spojil s lidstvem. To bude také na tom viditelné, že po svém vzkříšení a povýšení měl lidskou podobu. Rány, které i Tomáš chtěl vidět na potvrzení své víry (Jan 20,24-27) budou trvalou připomínkou Kristova vykupitelského díla. Ony budou viditelným znamením, že zlo se nemůže obnovit.

      "A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáct krát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce  a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy, ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků." (Zjevení 22,1-5)

      Řeka a strom života představují obnovený ráj. Bůh lidstvu, které se dalo Kristem zachránit, bohatě vrátí to, co ztratilo satanovou lstí. Nové stvoření v dokonalé podobě daleko předčí starou Zemi před jejím pádem do hříchu, neboť tehdy nemohlo být o trůnu a Božím městě ani řeči.  

      Zjevení 22,1.2 se opírají o Ezechiele 47,1.12. Při výroku, že listy stromu života budou sloužit k zdraví národů, nemyslíme na nemocné na nové Zemi. Strom života je zárukou, že nemoce, umírání a smrt již nebudou. Písmo svaté ujišťuje: Nic již nebude prokleté. Po soudu bude vesmír očištěn od všech známek zla. Nadále nebude již slabosti, bludů nebo nejmenší náznak nepřátelství vůbec, také žádná forma pekelných muk nebo vyhnanství. Prorok Izaiáš zprostředkovává  obraz požehnaného života v království míru:

      "Vystavějí domy a usadí se v nich, vysázejí vinice a budou jíst jejich plody. Nebudou stavět, aby se tam usadil jiný, nebudou sázet, aby z toho jedl jiný. Dny mého lidu budou jako dny stromu. Co svým rukama vytvoří, to moji vyvolení spotřebují. Nebudou se namáhat nadarmo a nebudou rodit pro náhlý zánik, neboť jsou potomstvem těch, kdo byli Hospodinem požehnáni, oni i jejich potomci. Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším. Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek  bude žrát slámu, hadu bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, praví Hospodin." (Izaiáš 65,21-25)

      Tyto věty platily Božímu lidu staré smlouvy. Kdyby Izrael zůstal věrný, bylo by se toto zaslíbení doslova naplnilo. Možná, že by se to bylo stalo přirozeným historickým přechodem do nového věku. Odpadnutím vyvoleného národa a založením nové smlouvy se události vyvíjely jinak. Nesmíme se proto divit, že Izaiáš viděl existující Jeruzalém a vymaloval jej krásnými barvami. Proto také nemůže každá podrobnost být vztahována na budoucí dovršení, nýbrž musíme vidět zaslíbení ve světle Nového zákona (to platí zvlášť pro 20. Verš, kde je ještě uvažováno se smrtí. ( - Izaiáš 65.20) 

      Nový zákon nás poučuje, že v budoucím království se již nebudou rodit děti, zatímco Starý zákon o tom ještě nevěděl. Manželé, kteří se na nové Zemi znovu setkají, budou se sice znát, neboť pravá láska a Bohem darované štěstí se neztratí, ale nebude již plození, zrození, růst, stejně jako nebude stárnutí. Nové stvoření daruje vykoupeným duchovní a tělesnou dokonalost. Ježíš k tomu říká:

      "Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé." (Matouš 22,30).

      Izaiášovo proroctví o království Božím ukazuje podstatné rysy nového světa. Obyvatelé nové Země budou zaměstnány tvořivou činností, která je zcela uspokojí. Každý bude moci jíst ovoce své práce. Námaha a lopota budou stejně neznámé jako příživnictví a vykořisťování. Lidstvu se otevřou netušené možnosti, při zkoumání podivuhodných děl božského stvoření.