Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

 O prázdninách, kdy je o trochu víc času,  jsem asi 2x zabrousila na Grano Salis a strávila tam mnohem víc času, než jsem chtěla. Četla jsem si především v tématu Charizmatici - nejspíš proto, že jsem v charismatickém sboru strávila asi 15 let života, než jsem odešla zpět do evangelické církve.


Byly to roky strávené v zaslepenosti, jak tvrdí jedni, nebo roky požehnání, o něž jsem se odchodem připravila, jak tvrdí jiní? Chtěla bych se pokusit o vyvážený pohled, který je ovšem zase jen výsledkem mé zkušenosti - takže nutně subjektivní, což je ale asi případ všech zkušeností (i těch ve "Skryté tváři " popsaných). Já jsem stále přesvědčená, že přes různé excesy je v charismatickém hnutí mnoho lidí, kteří to myslí velmi vážně s Pánem Bohem i s lidmi a kteří jsou ryzí i ve svých životech. Jen je někdy těžké s nimi vyjít, jsou-li ve stádiu klapek na očích. Jsou tam bezpochyby i ti jiní - manipulátoři úmyslní i neúmyslní - nutno jen dodat, že na manipulaci musí být vždy dva: ten, co manipuluje, a ten, co se manipulovat nechá.

Byla jsem vychována v aktivní evangelické rodině, církev byla odmalička důležitou součástí mého života. V charismatickém hnutí jsem se začala pohybovat počátkem osemdesátých let, kdy byl holešovický sbor součástí ČCE - tehdy myslím uměl hezky skloubit tradici evangelického sboru se svěžím větrem letničního hnutí. Do sboru jsem se tehdy šla podívat ze zvědavosti - v ČCE byl holešovický sbor terčem posměchu a kritiky a mě zajímalo vidět to na vlastní oči, přesvědčit se sama. A šla jsem tam i  proto, že jsem nějak nenašla pražskou mládež ČCE, kam bych dokázala zapadnout  Následovalo období, kdy jsem si po každé čtvrteční mládeži v Holešovicích říkala "Už nikdy více" a další čtvrtek jsem tam byla znovu, přitahována tím, že Bůh je skutečně  na prvním místě všech setkání, hovorů. Oslovovala mě opravdovost ve víře, proměněné životy - aspoň tak jsem to tehdy vnímala. Viděla jsem tam lidi, kteří nejenže vyměnili názor, že Bůh není, za názor, že Bůh je, ale kteří tomu začali nekompromisně podřizovat svůj život. To mě velmi oslovovalo, i když jsem sama nejspíš v tom prostředí byla vnímána jako vlažná a střízlivá evangelička. Ve sboru jsem zůstala a mnohé v něm přijala. Poznala jsem tam také svého budoucího manžela, a protože jsme po svatbě v Praze zůstali, přestoupila jsem celkem přirozeně z domovského sboru ČCE do sboru holešovického. Když  holešovický sbor odcházel z ČCE, odešli jsme s ním také - nedokázali jsme si v té době příliš představit změnu společenství. Řekla bych však, že po odchodu holešovického sboru z ČCE začalo přibývat věcí, s kterými jsme se nedovedli dobře ztotožnit.

Je však možné se v charismatickém sboru odlišovat? Dle mých zkušeností ano. Nikdo mě nenutil účastnit se mávání vlajkami, proklamací, prodlužování nohou, padání na zem. Když kazatel ohnivě vyzýval k tomu, že potlesk či křik ži zpěv není dostatečně silný, aby oslavil Ježíše, nekřičela jsem a netleskala, pokud jsem sama nechtěla. Když jsem se nachomýtla k "vymítání démonů", držela jsem se stranou, protože jsem kolem toho měla dost pochybností. Neříkala jsem "Pán mi řekl...", protože jsem si nikdy nebyla jistá, zda to je možné s takovou jistotou  říci (a také proto, že jsem se mockrát přesvědčila o tom, že za touto úvodní větou následoval pěkný nesmysl). I když mi spoustu věcí nesedělo, pořád mi stálo za to v charismatickém sboru být. Nesetkala jsem se s tím, že by mě někdo za tuto odlišnost pranýřoval - možná ale také proto, že jsem to otevřeně příliš neventilovala. To můj manžel, který se proti některým poněkud manipulativním praktikám ozval dopisem, obdržel odpověď, z které víceméně jasně vyplývalo, že problémem není manipulace, ale on sám. Nikdo nás však nevyhazoval a nenutil dělat věci, ke kterým jsme se nemohli vnitřně připojit. Nikdo nekontroloval, zda platíme desátky, nebo ne. Nikdo nás nenutil na skupinkách svěřovat věci, které jsme svěřovat nechtěli. Je však pravděpodobné, že nás vedení vnímalo jako okrajové členy, kteří nejsou dostatečně duchovní a o růst ve víře moc nestojí.

Postupně pro nás začalo být čím dál tím těžší sedět na bohoslužbách či skupinkách, kde se člověk ne vždy vnitřně dokázal připojit k obecnému hlaholu  či se ztotožnit s kázaným slovem, a seděl tedy poněkud zapškle. Uvědomila jsem si také, že jsme za celou dobu nenašli jako manželé ve sboru dvojici, s kterou bychom se skutečně přátelili a se kterou bychom si rozuměli. Zčásti to bylo asi proto, že nás trochu děsily vztahy, v nichž se neustále sleduje, zda je protějšek dostatečně duchovní, zda je jeho život v souladu s trendy ve sboru, zda se dostatečně modlí, "slouží" a vždy "pozitivně vyznává" (nestěžuje si a nikdy nemluví o ničem negativně). Stáli jsme spíše o jakousi lidskou blízkost a normální přátelení, v němž si člověk nemusí na nic hrát, nikoliv o superduchovní sdílení. Je ale možné, že takových lidí ve sboru bylo víc - nakonec lidskou blízkost potřebuje každý a kvalita přátelských vztahů byla možná pak skutečně jiná, než se mohlo zdát navenek.  Všechno ale tak nějak směřovalo k tomu, že jsme se vnitřně i vnějšně odpojovali - občas jsme zase začali chodit na bohoslužby do ČCE, manžel tam pak začal chodívat sám častěji, až do ČCE vstoupil.  Já s dětmi jsem nějaký čas docházela dále do sboru, děti tam byly spokojené a i pro mě bylo těžké změnit tak najednou společenství. Po nějakém čase jsem se rozhodla odejít také, přece jen nám nevyhovovalo rozdělení rodiny při nedělních bohoslužbách. Nikdo z vedení nám odchod nerozmlouval a neděsil nás strašnými dopady tradičního sboru na naši víru, dokonce jsme při odchodu dostali požehnání.

Srovnávat sbor charismatický se sborem evangelickým, v němž nyní aktivně žijeme, by bylo na další článek. Nicméně- cítíme se přijímáni, akceptováni, nemanipulováni,  je nám tam dobře, máme tam přátele a vnímáme, že velikost víry se nedá změřit ovládnutím křesťanské hantýrky ani bezhlavým přijímáním postupů, metod, pouček. Možná  jen občas chybí víc toho, co člověka vytrhuje jaksi ze zvyku zaběhaného křesťanství, co ho nutí stále přemýšlet a konfrontovat svou víru s biblickými měřítky i s tím, zda tato měřítka jsou vskutku biblická. Zkrátka toho, co člověka intenzivně vhání do Boží náruče.

Když to shrnu:

Co mi charismatický sbor vzal?
Mnoho toho nebylo... I když - možná v těch nejhorlivějších letech mi vzal "široké srdce", jak se kdysi vyjádřil jeden můj dávný kamarád. Vzal mi trochu tolerance k lidem, kteří možná věřili více než já, ale nemluvili o tom těmi "správnými" termíny. Vzal mi (doufám že přechodně) trochu ochoty naslouchat  lidem, které jsem místo toho přesvědčovala o své pravdě.


Co mi charismatický sbor dal?
Jako evangeličce vychovávané odmalička ve víře (pozor, v živé víře) mi jednoznačně pomohl najít niternější vztah k Bohu, k bibli, k modlitbě, pomohl mi porozumět tomu, co znamená činit pokání. Měla jsem víc než kdykoliv předtím a  kdykoliv potom na srdci přivádění druhých lidí ke Kristu, i když jsem to nikdy moc neuměla.  Byly to roky duchovní  "první lásky", ne něž se nedá zapomenout a jež asi ani nelze nijak pošpinit. Toho, že jsem byla v charismatickém sboru, nelituji a litovat nebudu.