Grano Salis - Společenství svatých - soukromá, nebo verejná zálezitost?

poslal cizinec

Po vysvětlení rozdílu pojmů Jistota spasení, spasení z milosti a spasení z nábožné snahy neboli skutků jsem se rozhodl napsat další článek o rozdílném obsahu pojmů. "Společenství svatých" je jedním z důležitých pojmů křesťanského života a je důležité vědět, že různí lidé a různé systémy si tento pojem naplňují různým obsahem.

Poslední dobou se na Granosalis objevují stále dokola naučené stereotypy ve stylu "naše víra je ve společenství kdežto vaše je jen privátní sobecká a nebiblická" se skrytou nebo zjevnou představou, že křesťané nemají rádi církev, nebo dokonce církev odsuzují.

Protože už léta žiji v křesťanské církvi a vidím tyhle absurdní a převrácené postoje, píšu pro lidi, kteří je zastávají, delší dementi a také svědectví o tom, jak to chodí v církvích mezi křesťany, jaký je život ve společenství církve, aby zbytečně nežili v iluzích a ideologických pomluvách.

Základ křesťanství

Základem víry Ježíši je právě osobní víra každého člověka a poznání Boží vůle a plánu pro život, v tom se opravdu lišíme od některých kolektivních sugescí a společné "víry v něco". Bez tohoto osobního poznání, bez osobního vztahu na úrovni přijetí věčného života a nového narození není žádný nový život, nic co je nám vzácné.

Člověk který věří Bohu a uzavře s ním smlouvu o svém životě se "narodí znovu". To narození není jen nějaká symbolická záležitost, ale opravdové nové stvoření. Jako křesťané říkáme, že jsme "bratři a sestry", a není to jenom obraz, ale skutečné sdílení stejného Otce.

Vlastnosti nového stvoření

Nové stvoření má mnoho základních vlastností a nejkvalitnější popis těch vlastností je v Janově listě. Některé důležité pro společenství církve zde uvedu.

1. Chození ve světle Chození ve světle je první základní vlastností toho nového stvoření. Každý, kdo se narodí z Boha touží vytáhnout špatnosti života, vyznat je, zbavit se jich. Přirozeně hledá lidi, se kterými by se mohl sdílet, kteří by mu pomohli dostat se pryč ze tmy (skrývání hříchů).

To je pak to poselství, které jsme slyšeli od něho a oznamujeme vám, že Bůh je světlo a není v něm žádná tma. Řekneme-li, že s ním máme společenství, a chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Chodíme-li však ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od veškerého hříchu. Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Vyznáváme-li však své hříchy, Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od veškeré nepravosti.

2. Zachovávání Božích přikázání Součástí smlouvy s Bohem kterou každý křesťan uzavírá je také to, že v tom novém duchu, novém srdci má zapsána Boží přikázání. Ta přikázání nejsou "venku", nemusí je nikdo vyučovat, jsou uvnitř člověka a ta živá přikázání vedou člověka k tomu, aby nehřešil.

A podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: "Znám ho," a nezachovává jeho přikázání, je lhář a není v něm pravda.

Tahle vlastnost nového stvoření vede lidi přirozeně k sobě - navzájem si pomáhají a povzbuzují se vtom, aby Boží příkazy zachovávali, povídají si o nich. 3. Láska k lidem a Bohu

Tohle je opět důležitá vlastnost nového stvoření. Součástí smlouvy s Bohem je výměna "srdce kamenného za masité", t.j. výměna nezájmu, bezohlednosti za lásku, soucit. Láska a soucit automaticky boří bariéry mezi lidmi, vytváří společenství, zájem o druhé, o to jak žijí a jak si můžeme navzájem pomoci.

My víme, že jsme přešli ze smrti do života, neboť milujeme bratry. Kdo nemiluje bratra, zůstává ve smrti. 4. Zájem o svoje okolí. Výše uvedené vlastnosti vědou každého křesťana k tomu, aby se zajímal o svoje okolí, o lidi, kteří s ním žijí, o lidi v práci a o ostatní křesťany. (a samozřejmě další vlastnosti)

Praktický křesťanský život

Způsob uvažování a zájem o druhé lidi poznáte už při první návštěvě křesťanské církve. Vlastně zájem o mne byla první skutečnost, kterou jsem v křesťanské církvi potkal. Pro začátek uvedu svůj záznam prvního dojmu z "církve":

Jindra mě vzal “do církve”. Tak nějak jsem si to přesně představoval. Přišli jsme ke dveřím (tedy ani jsem si nevšiml, jestli tam jsou dveře). Stál tam kordón vítačů, smáli se od ucha k uchu: “Ahoj, jak se máš ? Seš spasenej ?” Klasická otázka, ale mě ještě pořád vytáčela. Když se mně na to ptal ten šestej, začal jsem pomalu přemýšlet, co tím vlastně myslí.

Později jsem zjistil, že tohle je normální v křesťanských církvích. První, s čím jsem se v nich setkal, byl zájem - odkud člověk je, co tady dělá, proč tu je, jestli je věřící, komu a co věří a proč tomu věří. Někdy ve formě lidí, kteří "to mají za úkol" hned u dveří a jindy jsem se setkal se zájmem přímo ve shromáždění, od souseda v lavici či na židli.

Služebnosti a duchovní dary v církvi

Církevní společenství je dané už tím, že Bůh v církvi ustanovuje služebnosti a dává lidem dary, které jsou pro službu potřeba. Kromě různých služebností vedení (vedoucí, starší, biskupové a pod.) ustanovuje Bůh také lidi k duchovní službě - apoštoly, evangelisty, učitele, proroky, pastýře či pomocníky.

V běžné církvi tak slouží třeba i polovina lidí v některé z duchovních služeb nebo vedení, což vytváří síť různých vzájemných vztahů, zájmu jednoho o druhého, modliteb za sebe navzájem a vzájemné pomoci.

Podobné je to s duchovními dary. Kromě daru jazyků jsou ostatní dary dány ku prospěchu církve a také v církvi, ve společenství Božího lidu, fungují. V křesťanských církvích je tak běžné, že si lidé navzájem slouží slovem poznání do životních situací, proroctvími, modlitbou za uzdravení nebo vysvobození a dalšími dary, což opět prohlubuje vědomí vzájemné blízkosti, potřeby jeden druhého.

Návštěva křesťanské církve je tak přirozenou vlastností pro Boží dítě, ale může být velmi "riziková" pro člověka, který se chce "jen podívat". Hezky to popisuje Pavel, když mluví o duchovních darech:

Kdyby ale všichni prorokovali a přišel by někdo nevěřící nebo prostý, bude všemi usvědčován a všemi posuzován. A tak budou zjevena tajemství jeho srdce; potom padne na tvář, pokloní se Bohu a vyzná, že Bůh je opravdu mezi vámi.

Tohle není zrovna sen člověka který se přišel "jen podívat co jsou ti křesťané zač".

Zájem o druhé lidi

Zájem o bratry a sestry okolo sebe v Boží rodině je normální stav, ne nějaká výjimka. V křesťanské církvi je běžné, že pokud se neukážete na shromáždění, zavolá vám někdo z blízkých a zeptá se, jestli se něco neděje, jestli nejste nemocní, nemáte nějaký problém.

Běžný je i zájem o záležitosti "světa", o to jak žijete, jestli nepotřebujete pomoci s penězi. Může se stát, že k vám někdo přijde a strčí vám do ruky nebo kastlíku tisícovku "protože mu to řekl Bůh" - což může být pro někoho překvapivé, pro jiného ponižující. Nebo se může stát, že vám někdo začne mluvit do financí, divit se proč utrácíte spoustu peněz třeba za elektroniku či motorky, když vaše děti chodí v oblečení po babičce. Chystáte se třeba na důležitou schůzku a může vám třeba přijít SMSka ve stylu: "Petre nechod tam, chysta se na tebe lecka" - to se někdo modlil a Bůh mu dal vzkaz a odpověď bývá: "Ja vim, diky ze jsi mi to potvrdil".

Pokud přijde do církve "cizí" člověk, má téměř 100% šanci, že ho někdo osloví - ať už přímo u vchodu, nebo se s ním začne bavit soused, nebo je osloven po shromáždění. Určitě mezi křesťany potkáte zájem o to komu věříte, co mu věříte a proč mu to věříte. Nejspíš to bude jedna z prvních věcí, kterou mezi křesťany zažijete. Určitě se v církvi někdo zeptá, jestli věříte Ježíši, co všechno mu věříte a jestli s ním máte uzavřenou smlouvu o vlastním životě ("jste spasení", "máte věčný život" a pod.)

Pro křesťana jsou tyto otázky a odpovědi na ně přirozeností, základem sdílení společné zkušenosti s Bohem, společného svědectví. Pro lidi jiných vyznání mohou být tyhle dotazy nepříjemné, protože jdou na jádro věci - na to, o čem člověk v životě třeba nepřemýšlel, nebo přemýšlel až moc a nemá vyřešené.

Sdílení života a zážitků z víry

V křesťanských církvích je běžné sdílení zážitků, které člověk v životě s Bohem má. Je normální sdílení jak radostí tak i pádů, hříchů, je normální, když podobné svědectví zazní před celou církví, nebo jen mezi pár lidmi. Často lidé v církvi "vyklopí celý život", se všemi bolestmi a radostmi.

Pokud někdo uvěří Ježíši, bude jeho svědectví první, co se dozvíte. Mě přinesla evangelium o Ježíši žena, která byla tři dny věřící - v pátek byla na evangelizaci, uvěřila Ježíši a už v pondělí jsem se to dověděl. Pokud potkáte křesťana někde na pracovišti nebo ve škole, všichni okolo budou vědět, že je "věřící" a budou znát alespoň tak pět nebo deset příběhů, které ten "věřící" v životě s Bohem zažil.

Zneužití

Přirozenou vlastností toho nového stvoření je hledat společenství bratří a sester, chodit ve světle, zajímat se o své sourozence a přijímat jejich zájem a korekce. Důležitou vlastností je i touha chodit ve světle, vytáhnout ven temné stránky života a vyčistit je.

Poslechněme si konkrétní svědectví z článku Jakou církev zvolit?:

Já žiji od počátku ve sborech, kde jsem autoritu vedoucího či starších prakticky nijak nevnímal, což považuji za dobré i špatné, protože zrovna já, jak se domnívám, potřebuji, abych byl někomu vykazatelný, Nicméně svobodně jsem tedy rostl ve víře.

Každé Boží dítě si uvědomuje nutnost korekce, změny smýšlení, nápravy ve zlých věcech svého života které vidí nebo jen tuší, i když ví, že to není nic příjemného. ("být vykazatelný" je termín často používaný pro "chození ve světle")

Tyhle vlastnosti nového stvoření mohou být velmi snadno zneužité a mnoho článků a příběhů z různých společenství tady je toho dokladem. Hranice mezi láskou, zájmem, pomocí, napomínáním a napravováním a manipulací a ovládání druhých lidí je křehká a na papír se dá těžko vypsat. Tuhle hranici je ale křesťan schopen dobře rozpoznat v srdci a je dobré tuhle hranici hlídat, hlídat svojí svobodu i svobodu druhých lidí.

Církevní turisté

Pokud člověk zažije zneužití založené na téhle touze být ve společenství církve, obrátí se někdy do jedné ze dvou extrémních poloh - buď se z něj stane "církevní turista" kterému není žádná církev dobrá, nebo si jako církev vybere společnost, která má za dlouhá staletí manipulaci a zneužívání natolik dokonale zmáknutou, že už se v ní nedá zažít nic překvapujícího.

Církevní turisté jsou tak docela zajímavým fenoménem. Jsou to jednotlivci, kteří často prožili "vnitřní zranění" způsobené v souvislosti s církví - manipulaci ze strany vedoucích, nespravedlnost při nějakém rozhodování, kamuflaci veřejných hříchů v církvi nebo jakoukoliv jinou špatnost. Běhají po světě a hledají "ideální církev". Tento stav je někdy přechodný, někdy trvalý.

Převrácená učení a ideologické poučky proti křesťanům

Velmi často tu v poslední době čtu převrácená prohlášení, která pochází z pomluv a cílené propagandy vyučované v ŘKC. Jen namátkou jeden úryvek pod článkem společenství svatých: Kalolícky /a myslím, že aj pravoslávny/ prístup k skutočnosti, ktorá sa nazýva "spoločenstvo svätých", sa líši od nekatolíckeho v tom, že sa naozaj drží dôsledne Písma, a nie ako tzv. biblickí kresťania, ktorí ho vlastne ignorujú... V čom? 1/Nevraví vari apoštol pavol o Cirkvi ako o "tele Kristovom"?... Nie sme si v tele navzájom údmi? Nepomáhajú si údy v tele navzájom? ... a další úryvek z článku Kolik máme u Otce přímluvců? Ale křesťan musí mít na zřeteli, že právě proto se církev nazývá Kristovým tělem. Nejen izolovaná láska k Bohu, ale láska k Bohu přetransformovaná také do lásky k bližním. Nekráčíme ke spáse samostatně, ale ve společenství a vzájemně si pomáháme.

Tyto poznámky se snaží vypůsobit dojem, že zatímco v ŘKC fungují lidé nějak společně a to společenství je jediné pravé, tak v jiných církvích řádné společenství není, lidé žijí sami, bez společenství s druhými, samostatně a vlastně odmítají církve nebo církev nemají rádi. Lidé, kteří tyhle vylhané názory zastávají, za to nemohou - tyto názory jsou součástí cílené římsko-katolické propagandy proti křesťanským církvím a jsou téměř výhradně vytvořeny jako obhajoba komunikace mezi živými lidmi a záhrobím.

V jednom mají ta svědectví pravdu - realita společenství v ŘKC se radikálně liší od běžné reality společenství lidí v křesťanských církvích, jen přesně naopak, než se to snaží daná propaganda prezentovat.

Zajímavé je poslechnout si tuto skutečnou realitu, která panuje v ŘKC. Můžeme uvést autentická svědectví toho, jak to "společenství" a "vzájemná pomoc" ve skutečnosti funguje v ŘKC v praxi a jak jsme to mnozí zažili. Opět svědectví z článku "Jakou církev zvolit?":

Pokud byste se chtěl podívat na naši církev zblízka a vytvořit si vlastní zkušenost a názor tak máte tu výhodu že si Vás nejspíš nikdo ani nevšimne pokud se nebudete cpát moc dopředu. Nikdo Vás nebude kontrolovat ani buzerovat a to dokonce ani tehdy kdybyste do ní vstoupil. Alespoň ne oficiálně. Kdyby tak někdo činil o své vůli tak obvykle stačí zajít za panem farářem a ten už mu to vykreslí. Že se má starat o svoje hříchy a trámy v očích. To že nemáme ve zvyku čučet jiným do talíře a do hřiven a kritizovat ostatní křesťany jestli mají naleštěné svatozáře nebo dokonce rohy podle našich představ a jestli konají své rituály tou správnou rukou je jedna z věcí která mi plně vyhovuje.

To je myslím velmi kvalitně vylíčená realita. S takovouto bezohledností a nezájmem (který je v ŘKC dokonce považován za "výhodu") se v křesťanských církvích setkáte jen vyjímečně. Ale v celém tom totálním nezájmu o člověka jako jedince existuje jedna výjimka, poslechněme si další svědectví:

Když půjdeš do kostela podívat se, nos ti neupadne, ale nikdo si tě nevšimne, kromě jedné chvíle. Před pár lety inovovali katolíci mši tak, že po obvyklých slovech Otčenáše vyzve kněz, aby si věřící dali znak pokoje, vychází to ze slov epištol, pozdravujte se navzájem pozdravením pokoje. Poláci v kostele se a sebe podívají a kývnou si spolu hlavou. Ale Češi si podávají ruce.. Znervózňuje nebo překvapí to lidi, kteří o tom nic nevědí, že se na ně v té chvíli obrací hned několik rukou ze všech stran. Neboj se toho, to katolické ovečky plní usnesení koncilu a pozdravují přítomné.

To je vlastně jediné místo, kde uvidíte trochu zájmu při pobytu v kostele. Běžně se ale stává, že si takto mezi sebou podávají lidé ruce celý život a ani nevědí, jak se jejich protějšek jmenuje, natož aby věděli co žije nebo se zajímali o to, jak mu pomoci. Podání ruky v kostele je často maximum zájmu, který můžete čekat. Pokud budete chodit celý život do kostela a umřete, je dost vysoká pravděpodobnosti, že v tom kostele si toho všimnou až za několik měsíců, pokud vůbec.

Situace se mírně liší podle místa - takovýto totální nezájem je častý v městských anonymních kostelech či na poutních místech, kde šance zažít nějaký zájem o člověka je nulová. Jiná situace je ve venkovských kostelech, kde jako cizinci zájem zažijete (ale je otázka, jestli to je ten zájem, který člověk hledá a o který stojí ;-)

Sdílení víry

Pokud jde o sdílení víry, natož pak zážitků ze života s Bohem, tak to je většinou nulové. Ani dva sousedé ve stejné lavici, kteří si podávají ruce, často nevědí, co druhý člověk prožívá a čemu věří. Vedle sebe tak může sedět proutkař, léčitel a okultista, hned vedle veliký Mariánský ctitel, o kus dál charismatik a ještě dál ateista, který se přišel "jen podívat". A nikomu tento stav nevadí - protože se jeden o druhém nejspíš jeho životní příběh nedozví. Takový stav je brán spíše jako cnost a jednota v mnohosti.

Stejné je to se svědectvím mezi jinými lidmi. "Věřícího" od běžných lidí nepoznáte. Možná znáte tu situaci: Jste ateisti, někdo vám řekne evangelium, vy uvěříte a radostně to řeknete všem okolo. A narazíte na pár lidí, které znáte léta a oni vám řeknou: "No, já jsem taky věřící, už od mala". A to bude taky první a poslední, co jste o jejich víře slyšeli a uslyšíte. Když jsem byl po dvaceti letech na srazu třídy a trochu jsem povídal o tom, komu věříme, spousta lidí bylo už "od mala věřících", jen to nějak nedávali najevo - žili a mluvili, jako všichni ostatní.

Pokud se ŘK zeptáte některou z běžných křesťanských zkratek typu "jsi spasený?", "máš věčný život?", "dal jsi život Ježíši?", "co jsi s Bohem zažil?", "byl jsi pokřtěn Duchem svatým?" či kteroukoliv jinou, často "cítíte", že daný člověk se s tím, čemu věří, moc sdílet nechce a že jste šlápli poněkud vedle. Velmi častá je reakce stylu: "do toho ti nic není", "to je moje privátní věc" a podobně.

V dané věci existuje spousta výjimek. Klasickou výjimkou jsou propagátoři různých privátních nebo veřejných zjevení všelijakých mocností. Můžete tak narazit na člověka, který vám bude přinášet stále nové a nové zprávy z konkrétního duchovního zjevení, kterému z celého srdce věří.

Společenství svatých

O čem to vlastně římští katolíci mluví, co to stále vytahují, když říkají stále dokola "křesťanství je společenství věřících v Kristu" či "Nekráčíme ke spáse samostatně, ale ve společenství a vzájemně si pomáháme." a mnohá další prohlášení, když realita a praktický život té "církve" je totální nezájem jeden o druhého, s přesným opakem těchto prohlášení?

O co větší je nezájem o reálné společenství mezi lidmi tady na zemi, nezájem o jednotlivce a jeho starosti, o to větší je zájem o "virtuální společenství se svatými". To je ta stále dokola zdůrazňovaná věc - společenství s těmi, kteří zemřeli, viz klasická poznámka:

Katolíci kladou velký důraz na společnou spásu. Křesťanství není soukromý vztah člověk - Bůh, ale člověk ve společenství - Bůh. Láska k Bohu se promítá do lásky k bližním a vzájemná pomoc ke spáse je i mezi částí církve putující po zami, částí trpící očišťováním (1. Kor 3,15) i částí církve oslavené v nebi (Zj 20,4). Vzájemnou pomoc vidíme mezi křesťany stejně nutnou a přirozenou, jako dýchání.

Naprostá většina ŘK tak má bližší vztahy k některým ze zemřelých "svatých" než k živým, se kterými si podávají ruce. Běžně potkáte lidi, kteří mají o dávno zemřelém člověku z pátého či dvanáctého století žijícím stovky či tisíce kilometrů daleko ve zcela jiné kultuře mnohem více znalostí a mají k němu bližší vztah, než k člověku, vedle kterého sedí celý život v kostelní lavici a podávají si s ním ruku na znamení pokoje.

Pěstování těchto virtuálních vztahů, vzájemné komunikace mezi lidmi tady na zemi a zemřelými je tak hlavním obsahem pojmu "společenství svatých" v ŘKC.

Pokud tedy křesťané používají pojem "církev" či "společenství svatých", mluví o zcela jiném obsahu a realitě, než římští katolíci. Je dobré vědět, že "společenství svatých" funguje rozdílně a vědět jaká skutečná realita se za štiplavými poznámkami o "nebiblické privátní víře a biblickém společenství svatých" skrývá. Jestliže máte podobné nebo opačné zkušenosti, budu velmi rád za konkrétní svědectví ve stylu "u nás je to podobné" nebo "u nás to funguje jinak - a jak".

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace