Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

říká profesor dějin umění Mojmír Horyna, prorektor UKNadšený dlouhotrvající potlesk, kterým intelektuální elita národa ve Vladislavském sále odměnila slova Benedikta XVI., je jeden z nejvýmluvnějších důkazů pozitivního přijetí nedávno skončené papežské návštěvy u nás. K této události se vracíme v následujícím rozhovoru s jedním z účastníků setkání ve Vladislavském sále, prorektorem Univerzity Karlovy, profesorem dějin umění Mojmírem Horynou. Ten odpovídal na otázky redaktora polské redakce Vatikánského rozhlasu Krzysztofa Bronka, který se jej nejprve zeptal na jeho první dojmy:




„Papež je opravdu velká osobnost světa současné vzdělanosti. Vždyť akademická dráha má v jeho životopise velkou roli. A ta ohromná akademická kultura myšlení a vyjadřování je z jeho prací a z jeho spisů naprosto zřejmá dodnes. Snad by se dalo říci, že tento papež je mimo mnohého jiného také akademikem. My jsme to proto chápali tak, že zveme na univerzitu téměř kolegu a že je pro nás ctí, když akademik tohoto formátu toto pozvání přijme.“

On sám to přiznal – vracím se k vám jako jeden z vás, jako ten kdo patří do akademické obce – ale neměl jste dojem, že do akademické obce patří i jakožto papež? Z pozice svého úřadu? Tak jako svatý Václav do loga Univerzity Karlovy?

„To je nepochybné, protože to, co bylo konstatováno - vzato bez ohledu na teologická východiska – že totiž univerzita nejenom lidi kvalifikuje, ale vzdělává, a že vzdělávání je pěstování humanity a že humanitu nelze pěstovat bez náboženské dimenze lidského života. To bylo řečeno velice přesně. A bylo tam řečeno, že svoboda, kterou vzdělání potřebuje – univerzita potřebuje růst ze svobodného prostředí a potřebuje tedy autonomii – že svoboda bez dimenze duc*****sti může velice rychle zplanět. A bylo tam řečeno i to, že dimenze duc*****sti je v dnešním světě dokonce pragmaticky potřebná, protože na ní lze založit dialog různých typů kultur, po kterém se neustále volá. V tom dialogu si však musíme být srozumitelní a na bází duc*****sti jsme schopni s těmi ostatními kulturami komunikovat. Bylo řečeno jiným církevním hodnostářem, panem biskupem Škarvadou, že problém Evropy není ani tak problémem náboženským, ale problémem ztráty kulturní identity, která vyplývá z určitého zlhostejnění. Co však budeme schopni v dialogu nabídnout těm druhým kulturám, když začneme ztrácet svou vlastní kulturní identitu?“

Při tiskové konferenci v letadle cestou do České republiky papež řekl, že česká církev málo hovoří se světem a s agnostiky. Řekl, že i když jsou křesťané menšinou musí být menšinou kreativní, protože agnostici tento dialog potřebují. Máte pocit, že toto setkání s akademickou obcí je jeho začátkem?

„Já ten dojem mám a dokonce bych chtěl říci, že ten dialog byl zahájen všemi třemi řečníky, že i z české strany, tedy ze strany rektora univerzity i ze strany pana Lormana, zástupce studentů, k tomu dialogu byly prostě otevřeny dveře. To je věc, podle mého mínění, velice důležitá. Uzavřenost české církve je v podstatě tak trochu dílem toho minulého období, kdy v podstatě ti, kteří obstáli, opravdu žili v určitém ghettu a vlastně v něm ti, co byli vskutku aktivní, museli žít z důvodů osobní bezpečnosti. Když tedy někdo 20 let vzdoruje režimu v těchto nepřirozených podmínkách, tak je velice těžké, aby se den ze dne změnil. Myslím si však, že vyrůstá už i nová generace, která má vztah nejenom k tomu duchovnímu poselství, ale i k tomu kulturnímu dědictví, které – a to si řekněme – je vlastně z velké části dílem církve. Ve včerejším rozhovoru pro pražský rozhlas to řekl P.Halík, když říkal: představme si Prahu bez náboženských památek a nebude to toto město. To je součást našeho domova, součást naší vlasti a my bychom si měli uvědomovat, kde jsou její kořeny už jenom z toho důvodu, abychom o svou vlast byli schopni zodpovědně pečovat. A dokážeme-li pečovat o svou vlast, tak dokážeme i těm dalším kulturám něco nabízet.“

Zahraniční novináři vyjádřili překvapení nad tím, jak dobře byl Benedikt XVI. v Čechách přijat. Čekali nějaké agresivní konfrontace a teď vidí, že atmosféra je pozitivní. Viděli jsme to i při tomto setkání s akademickou obcí, že všechny hlavní autority jestli ne uznávají, tak alespoň respektují autoritu papeže. Proč myslíte, že je to překvapení? Je Česká republika ve světě tak pomluvena nebo se něco skutečně změnilo v nastavení veřejnosti?

„Já jsem po této stránce nedělal žádný průzkum, čili to nebude podložená odpověď, ale domnívám se, že je to samotnou osobností papeže, protože Benedikt XVI. je papežem smíření, shromažďování. On je tím, kdo opravdu buduje mosty, tedy pontifex, a dělá to zároveň způsobem, který je pro tu, řekl bych chladnější část společnosti, přijatelný. Dělá to svou takříkajíc racionální silou, ale nedělá to žádnou arogancí nebo argumentem na nějakou brutální sílu. A kdo chce naslouchat a kdo má rozum, aby naslouchal, tak ten musí být tímto papežem osloven. To za prvé. A za druhé si myslím, že i ona - plus minus ateistická - část této společnosti byla překvapena tím, že tato návštěva při veškeré slavnostnosti není nijak pompézní. Byla vlastně velice prostá. A myslím, že i tato míra prostoty a opravdovosti vyrůstá z osobnosti tohoto papeže. Tím se zřejmě vracíme k tomu, že papež je akademikem a akademikům jde o věci podstatné. Nebo by aspoň mělo jít.“

Nemáte dojem, že se při této návštěvě česká země vrací zpět ke své kultuře? Vy jste říkal, že je to návštěva prostá. Ale je v ní i určitý majestát, který k Praze patří a najednou je jasné z jaké kultury Čechy vyrostly...

„Ano. Svatý otec udělal gesto, které je, domnívám se, srozumitelné i nevěřícím, a tou je korunovace Pražského Jezulátka. To gesto nebyla pouze církevní slavnost, to je vlastně veliké poselství, které tu zanechal. To je první věc. Za druhé si myslím, že přes sílu kultury se lidé pomaličku dostávají znovu k problému náboženství. Vím to z řady míst v Čechách, kde vzniká jakýsi lokální patriotismus a kde lidé začali opravovat kapličky a křížky. Napřed to dělají jenom proto, že jsou odtamtud a chtějí, aby to tam bylo hezký, ale když s těmi křížky a kapličkami žijí, tak jim to posléze dá i něco dalšího. Myslím si, že toto chce čas. Nechce to, jak se říká, tlačit na pilu. Neříkat jim: napřed se vyzpovídej, napřed buď vzorný a pak můžeš postavit kapličku, ale naopak. A ono v životě je to tak, že když do něčeho vkládáme smysl, tak jej pak z toho zpětně dostáváme. A jde o to něčemu se odevzdat. A odevzdáváme-li se těmto věcem, tak v tom kontaktu s existencí Boží jsme, i když si to dlouho ani třeba nedokážeme uvědomit. A ono to přijde, ono to osloví. Tyto věci působí zrovna tak, jako působí svátosti, i když o tom člověk třeba ani nepřemýšlí.“

S prorektorem UK prof. Mojmírem Horynou hovořil krátce po setkání Svatého otce s akademickou obcí ve Vladislavském sále Pražského hradu, redaktor polské redakce Vatikánského rozhlasu Krzysztof Bronk.