Žalm 51 psal(nebo zažil) David. On nebyl znovuzrozený. A proto nemohl prožívat věci stejně, jako znovuzrození křesťané. On musel stále a opakovaně obětovat za svůj hřích i hříchy. Za nás jednou a provždy byl obětován Ježíš. David neměl ve svém nitru Ducha svatého, protože v té době ještě nebyl dán. D.S. jen pomazával určité lidi k Božímu dílu, ale nebydlel trvale v nich.

Přešti si 1. Jan.1,5-2,6. Z toho textu jasně vyplývá, že přirozeností křesťana je chodit ve světle a chození ve světle znamená i stálé očišťování Kristovou krví. Pak je tam zmíněno: Zhřeší-li kdo, pak máme u Otce přímluvce....... Z toho je vidět, že Jan vidí  dopuštění se hříchu, jako poměrně řídkou událost, na rozdíl od Tebe, který hřešíš často a opakovaně a neustále si uvědomuješ svou hříšnost. Aby jsi se z tohoto kolotoče neustálého hřešení a vyznávání dostal, potřebuješ se skutečně narodit z Boha - přijmout nového, svatého Ducha a být ponořen do Ducha svatého. To Ti miminkovský křest, ani biřmování neumožní. To umožňí jen Bůh tomu, kdo ho upřímně hledá. 

  I příspěvek, na který odpovídám, je toho klasickou ukázkou.

  Odpovídáš na můj příspěvek a píšeš "vy". Ale já jsem tu nic takového nikdy nepopisoval ani nevím o tom, že by něco takového v mém životě bylo? Jak jsi na to přišel? Z čeho?

  Četl jsi někdy moje příspěvky o mém životě? Třeba tento, tento nebo tento? Příspěvky, ve kterých píšu o tom, že mne rodiče v mnoha věcech hezky vychovali, že jsem měl to štěstí, že jsem nezapadl do bahna světa, že jsem byl naučený nekrást, nelhat, nespat s holkama, nechlastat, ctít svoje rodiče a že sem byl naučený dobře a poctivě pracovat, že jsem vystudoval školu s červeným diplomem a mnoho dalších fakt dobrých věcí?

  O čem to tedy píšeš? Jsi schopen si uvědomit, z čeho se v tvé hlavě vyvynul nějaký falešný obraz o nějakém mém extra hříšném životě před znovuzrozením? Já osobně bych teda řekl, že na poměry, které ve světě panují, jsem byl fakt docela hezky vychovaný a dodnes jsem za to rodičům vděčný. 

  To, že jsem Boha neznal a jen o něm věděl pár informací, že jsem neznal pokání či to, že mi Bůh později dal poznat co je to hříšnost člověka (podobně jako třeba téhle paní, jejíž svědectví jsi taky zjevne nepochopil) rozhodně neznamená, že bych žil nějak "hodně hříšný život" před tím, než jsem se narodil znovu.

 

  Možná, Stando. A možná je to tak, jak ti léta píšu: Ignoruješ realitu, to, co ti o sobě píšeme a v hlavě si vytváříš jakýsi virtuální obraz, který s naší realitou nemá moc společného. Nebo ti ho vytváří někdo, kdo "visí" někde mezi napsanými písmenky a tvojí duší a překládá ti to, co čteš, do nepodoby. 

  A to jak z našich příspěvků, tak i z písma svatého.

  Teď zpět k tématu, Stando.

  Napsal jsi něco o sobě. Tobě nevadí, že není jediného podstatného hříchu, který by se tě už vůbec netýkal. Budiž, je to tvůj postoj, neberu ti ho a jsem rád, že jsi tentokrát na jednoduchou otázku na tvůj život odpověděl.

  A vidíš: Mne to vadilo a vadilo mi to hodně a hledal jsem z toho východisko. A vadilo mi to už když jsem byl v ŘKC. Snad už jsi pochopil, že to východisko jsem našel právě v pokání: V Božím daru, který člověka zbaví hříchu, takže se ten hřích toho člověka netýká. V pokání, které je více, než jen seznam pocitů, v pokání, které změní životní postoj člověka.

  Nespokojil jsem se s lítostí a jinými pocity, které jsou sice zajímavé, ale pro zbavení hříchu neužitečné. Drásalo mi nervy předsevzetí, které sice vypadá nadějně, ale jen do času, vystřízlivění je pak o kus horší. Hodně jsem si sliboval od zpovědi, ale ani snaživé honění po zpovědnicích se hříchem nic neudělalo. Ani dostiučinění se hříchem neudělalo nic: Hříšné lpění dál zůstávalo i po mnoha dobrých skutcích. A neuspokojovaly mne ani jiné náhražky "zbavení se hříchu".

  Snad je to tím, že nemám v těchto praktických věcech života moc rád virtuální povídačky a všelijaká učení odtržená od reality, jsem technicky založený a mám příliš přímočaré myšlení, chci vidět věci fungovat v praxi, mám rád věci, které jdou ověřit a ty které nejdou, rád ponechávám lidem mnoha spekulací. 

  Já jsem naopak vděčný, že mne Bůh srkze pokání zbavil mnoha hříchů tak, že už se mne netýkají a mám v nich čisté svědomí. Je to pro mne závdavek, důvod a naděje pro to, že mne Bůh zbaví i hříchů, které se mne týkají a ve kterých nemám svobodu. 

  A zpět ke tvému reálnému životu, jestli budeš ochoten něco napsat

  Psal jsi:

  To je tedy tvá zkušenost se zpytováním svědomí. (Je to i moje zkušenost, souhlasím tedy s tebou a snad vím, o čem píšeš). Jestli jsem tě dobře pochopil, tak si dokážeš dát do souvislosti zpytování svědomí a to, že i po zpytování svědomí se tě hřích dále týká a nění za tebou.

  Vedle v diskuzi jsi napsal, že se ti stalo, že tě Bůh zbavil závislosti na hříchu okamžitě, ale že "nemíníš rozdělovat zásluhy mezi odpustky a účinek svátostí." 

  1. Mohl bys prosím popsat jak se to stalo, že tě Bůh okamžitě zbavil závislosti na hříchu? Dokázal bys to dát do nějaké souvislosti čím tě Bůh zbavil té závislosti? (Jestli jsem tě dobře pochopil, nestalo se to ani v souvislosti se svátostmi, ani v souvislosti se svátostinami, ale nějak mimo?)

  2. Znamená to "okamžíté zbavení závislosti na hříchu", že už se tě ten hřích netýká, že je už za tebou a máš čisté svědomí?

  Toník

Nemohu mluvit za Tondu a Karla, ale o mně to neplatí. Než došlo k té konverzi, jak říkáš, žil jsem celkem spořádaný život. Rozhlédnu-li se kolem sebe, pak jsem patřil spíše k těm slušnějším lidem. Nebyl jsem kriminálník, feťák, nechodil jsem do nevěstinců, nesmilnil jsem skutkem atp. Rodiče mě vychovali celkem dobře. To nejhorší, co jsem z pohledu zákona kdy udělal, byla drobná krádež v obchodě. Bylo mi tak 12 (to nevím přesně) a šlohl jsem dvoje (možná troje - nevím přesně) žvýkačky. Občas jsem podváděl (opisoval) ve škole, párkrát jsem byl za školou a jen jednou jsem se s někým porval. Nevěnoval jsem se magii a okultismu. Byl jsem spíš samotářský a před fotbálkem s kluky jsem vždy upřednostnil četbu Dalajlámy či Kanta - fakt, nedělám si legraci. Na základce jsem měl nějakou dobu problém s respektováním autoritu učitelů, protože ti, co mě vyhodili z pionýra za mé protisocialistické a k otázkám náboženství pozitivní smýšlení se po roce 1989 najednou stali zastánci kapitalismu a chodili do kostela. Takže můj život jako dítěte a přes pubertu byl celkem klidný a spořádaný. Jistě, někdy jsem lhal jako všechny děti a puběrťáci. Párkrát jsem se i opil. Neposlouchal jsem metal a rock (od dětství preferuji country, bluegrass a klasiku), nekoukal jsem na porno (prostě mě to nebavilo).

Těsně před "konverzí" jsem ale viděl svůj život naprosto odlišně. Uvědomil jsem si, že nejsem vůbec dobrý člověk. A mé dnešní hříchy nejsou vůbec titěrné. Z katolického pohledu jde nejspíš jen o hříchy lehké, ale součástí té konverze je i nový pohled na hříšnost - žádný hřích není titěrný. 

No, slovo pokání znamená obrácení způsobu, jakým o něčem přemýšlíš, za co to považuješ. Když ty při mši říkáš Pánu:"řekni jen slovo a má duše bude uzdravena," co tím myslíš? Proč ti přijde nemožné, aby Bůh v člověku způsobil to, že ho vyléčí z nějakého hříchu? Vždyť to je to, co čekáš od očistce, ne? Nevím, jestli je možné, aby Bůh člověka vyléčil ještě tady na zemi ze všech hříchů. Myslím si, že ne, protože s postupujícím časem najednou vidíš své další a další hříchy, o kterých jsi dříve ani nevěděl. 

Pokání není nějaká garance absolutní bezhříšnosti, ale je to uzdravení z nějakého konkrétního hříchu či hříšného sklonu. Za sebe ti říkám, že po pokání ohledně toho konkrétního hříchu či sklonu už nejde ten hřích spáchat. Prostě se to člověku protiví a ani ho to nenapadne.