Díky za tak jednoznačné a otevřené vyjádření, bez přetvářky.  Přidám si ho do sbírky "hrozných omylů" a "prázdných frází" ;-)

  To jsi napsal moc hezky a výstižně.

  Hezky to vyjadřuje toto video a zvláště reakce pyšných lidí na něj.

  Toník

Z objektivního hlediska dělím oblast "poznání" na víru a vědění. Věděním je pak informace, kterou lze bezrozporně doložit či vyvrátit (tj. verifikovat, dokázat a falzifikovat). Vše ostatní spadá do víry. Toto objektivní rozdělení pak nabývá zcela odlišných podob v subjektivní rovině, tj. u jednotlivců. Často je pro člověka předmětem víry něco, co by mohlo patřit do vědění. No, abych to nekomplikoval.

Já věřím, že jedna konkrétní žena je moje biologická matka. Nevím to, protože jsem nepodnikl žádné kroky, které by vedly k potvrzení či vyvrácení mé víry. Testy DNA by moji víru proměnily ve vědění a já bych věděl, zda je ta žena moje matka nebo ne. Podobně když nastupuji do letadla, věřím, že v pilotní kabině sedí člověk, který má pilotní průkaz a umí letadlo řídit. I zde bych mohl nabýt vědění.

Pak jsou ale otázky, kde není možné předložit důkaz, který je potvrzuje či vyvrací. Často se bohužel stává, že lidé vydávají víru za vědění, protože si neuvědomují, že své tvrzení nemohou dokázat (např. právě existence Boha), v horším případě volí nesmyslnou formu důkazu. Pokud např. budu věřit tomu, že nějaká modla u mě na dvoře brání přistání mimozemšťanů či konci světa, mohu vesele tvrdit, že to je vědění, protože mimozemšťané dosud nepřistáli a svět neskončil. Mohl bys se tedy domnívat, že mám empirický důkaz a nejde tudíž o víru. Pokud bys tu modlu zničil, pak by přistání i nepřistání ufounů či pokračování i konec světa nic nedokazovalo. 

Takže pro mě: vím = mohu dokázat či vyvrátit a věřím = nemohu dokázat či vyvrátit. Je to pochopitelně docela skeptická epistemologie a nikomu ji necpu. Existence dobrých důvodů pro víru ještě z víry nedělá poznání, takže ačkoli je tvrzení, že tento pán je římskokatolickým papežem objektivně dokazatelné/vyvratitelné, spadá u mě (subjektivně) do kategorie víry, protože jsem dosud nepodnikl dokazovací proces. Samozřejmě pak platí, že pokud o nějakém výroku víš, zda je pravdivý, nemůžeš už věřit v jeho (ne)pravdivost. Zakopaný pes je pak v otázce dokazatelnosti a vyvratitelnosti a jsou filozofové, kteří vědění prakticky pohřbili. Ale to by bylo na jinou debatu.

Netřeba dodávat, že biblické použití slov pistis a gnosis je odlišné.

Ano, je to mé aposteriorní tvrzení. :-) Namátkou mohu zmínit naše debaty o soudu a Slovu.

Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal.  Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a neopodléhá soudu (dosl. nepříchází na soud, z kontextu pak nepřijde na soud), ale přešel (minulý čas - perfektum, pokud mluvíš anglicky, pak to je "has passed out of death into life") již ze smrti do života. (J 5,22-24)

Je celkem zřejmé, aspoň mně tedy, že Ježíš tu mluví přesně o tom soudu, o kterém píšeš ty. Očividně jde o soud, který Otec svěřil Synu. Ještě bych pochopil, že věříš tomu, že když člověk přestane věřit tomu, který poslal Ježíše, půjde na soud, nemá život věčný a přešel zpět ze života do smrti. Ty ale říkáš, že i člověk, o kterém v okamžiku smrti platí to, že věří Otci, půjde na soud - a to naprosto na stejný soud, na který půjdou všichni (vynechme Theotokos, svaté s další - mluvme o nás běžných lidech). Vždyť pak Ježíšova slova o tom soudu jsou bezobsažná. 

Pokud jde o použité časy, pak je jasné, že přechod ze smrti do života je něco, co se již událo. Gramaticky je možné překládat:"Který mě poslal, bude mít život věčný a nepřijde na soud," ale je to dost krkolomné. Ale na jaký soud křesťan, který zemře v posvěcující milosti nepůjde?