Ale teď vážně. Pochopil-li jsem tě dobře, pak mám docela jiný pohled na 3 věci.

Obdrží-li člověk tu milost a je tudíž znovuzrozen z Ducha svatého, pak je to jednou a navždy. Ta prezidentská milost nepřináší nutně nějakou změnu v člověku, čehož dokladem jsou statistiky toho, kolik a jak brzy se těch posledně amnestovaných zase vrátilo do basy. Boží milost není ani zdaleka jen o tom, že by Bůh řekl:"Udělal jsi spoustu průšvihů. Odpouštím a jedeme od začátku." Takto to funguje pod Zákonem. Já věřím Ježíšovi, že pokud mě mu Otec dal, nedovolí, abych se někde ztratil. Jistě, mohu se zatoulat, ale on nechá ostatní ovce a telata být a vydá se na kraj světa, aby mě přivedl. Člověk, který byl Synu dán jako ovce, Synův zůstane. Lze si ho představit jako Izrael v jedné osobě. Židé byli, zůstávali, jsou, zůstávají, budou a zůstanou vyvoleným národem. Na tom nic nezměnilo ani to, když vyváděli pořádné bejkárny a telatům se klaněli. Právě tato naprostá jistota, že mě Bůh nenechá padnout, je základem mé víry. Hřeším? Ano. Ale Bůh mi jednak dává moc k vypořádání se s tím (dar Ducha zvaný pokání), vychovává mě a vede mě za ruku. Jistě, jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že v Krista uvěřili, ale ve skutečnosti to tak není. Já ale mluvím o radikálním zásahu Božím do člověka. Moje osobní zkušenost je taková, že míra bezzákonosti (hříšnosti) se u člověka postupem času snižuje. Nevěřím tedy, že jednou znovuzrozený a Synu darovaný skončí na soudu a může být odsouzen do ohnivého jezera (Gehenny). To by totiž znamenalo, že Ježíš není dobrý pastýř a během věků poztrácí hodně ovcí ze svého ovčína. Skutky jsou indikátorem toho, jestli byl člověk opravdu znovuzrozen, a pak také toho, jak na tom je. Skutky křesťana se nebudou řešit na soudu národů (mrtvých), ale před Kristem, kde nehrozí Gehenna, ale kde hrozí, že jedno tele dostane vavříny a druhé tele vyhubováno.

Jsem si vědom, že jsem zastával podobný názor. Problémem ale je, že Tanach jasně a opakovaně mluví o tom, že je možné dojít spravedlnosti skrze Tóru. NZ se zdá mluvit tak, že hlavním smyslem Tóry bylo lidem ukázat, že ji nezvládnou dodržovat. Pak je ovšem nepříjemnou otázkou, proč Bůh sám tvrdil opak, proč Tanach o Tóře mluví v superlativech, proč Bůh nechal zapsat, že ustanovení Tóry je snadné dodržovat a hlavně proč stanovil až drakonické tresty, které následně uděloval. Vždyť příčinou mnohého neštěstí Izraele bylo právě to, že se na Tóru vykašlali. Bůh je tím neštěstím (třeba exilem) vedl k návratu k Tóře. Nechci kázat, ale jsou 3 možnosti. Buď NZ opravdu tvrdí, že se to s Tórou má tak, že slouží jen k obviňování a má lidstvo dovést k poznání vlastní nemožnosti žít ji, nebo pisatelé NZ používali v Bibli časté hyperboly (viz. např. "kdo nebude nenávidět své rodiče", nebo "milosrdenství chci a ne oběti), nebo to jsou varování pro křesťany, aby neupadli do nesmyslného zákonictví, protože jejich ospravedlnění je z jiného zdroje. Pltí-li to první, pak je Bůh celkem zvláštní (ty bys své dítě trestal za to, že neplní tvůj pokyn, o kterém bys věděl, že ho plnit nemůže?) a hlavně to moc nefungovalo. Vždyť právě mezi těmi, kteří byli pod Zákonem, byl ohlas křesťanství tak malý, že si na to i Pavel stěžuje. Křesťanství získalo podporu mezi tzv. bohabojnými (dnes se jim říká noachidé a vytvářejí nemalá společenství) a pohany. Jediní lidé, kteří vůbec znali nějaký koncept Mesiáše, Ježíše ve velké míře odmítli. Nejsme-li slepí, pak právě otázka "proč Židé nevěří" je docela častým tématem NZ. Nejčastější odpovědí je - Bůh tak rozhodl. Dej si to vše dohromady: Bůh si vybere národ, aby skrze něj přišel Mesiáš. Tomu národu dá Tóru, aby jako jediní z lidí poznali, že skutky Zákona nemohou dosáhnout ospravedlnění (já jsem se nepokoušel podle Tóry žít, takže nevím, jestli by to šlo). Pak Mesiáš přijde a Bůh se rozhodne, že Židé nepřijmou.

Já přece neříkám, že ten či onen je špatný. Vycházím z toho, že poznání každého (mě, telete i papeže) je nedokonalé a v mnoha ohledech chybné. Chceš-li to zcela upřímně - každý z nás věří větší či menší skupině bludů. Smysl předurčení nádob je takový, že Bůh chce zjevit své milosrdenství a spravedlnost. Předpokládám, že jsi obeznámen s tím, jaký je podle mé v Bibli popsán konečný osud všech lidí a tak to radši nebudu více rozvádět. :-) 

Leč Bůh objektivně nedal všem stejnou možnost k pokání a přijetí Ježíše. Obrovská spousta lidí žila, žije, umřela a umře, aniž by o tom jen jednou slyšeli. A pak je pravdou, že třeba způsob, jakým Bůh oslovil Pavla, je něco, co se přihodí málokomu. Mně se nezjevil anděl jako Marii, mně se za tak dramatických okolností a tak přesvědčivě jako Pavlovi Ježíš nezjevil, já jsem neměl možnost "přesvědčit" se jako apoštol Jan a ani jsem neměl jeho vize. V Česku si prakticky každý může opatřit Bibli či aspoň NZ. Zkus něco podobného v Súdánu (vím, že pohoříš) nebo Saudké Arábii či Afghánistánu (to jsem tedy nezkoušel). Bůh nedává všem stejnou šanci. A otázkou je proč. Pokud by opravdu chtěl, aby všichni lidé přijali Krista, stalo by se to v okamžiku. Nějaké to vymlouvání na Boží pokoru před naší svobodnou vůlí je pro mě prázdný argument. Kolik lidí by asi tak zůstalo ateisty, kdyby je potkalo něco jako Abraháma, Mojžíše, Marii či Pavla? No a co třeba apoštol Tomáš? 

  Na rozdíl od Slávka rozumím věcem zhruba stejně, jako ty. Tak jen drobné komentáře.

  Tedy, jestli to vidíme stejně:

  1. Bůh dal všem lidem milost, protože za všechny Ježíš zemřel (za každý hřích každého člověka).

  2. Aby člověk tu milost přijal a měl z ní užitek, musí Bohu uvěřit, že Bůh mu dal milost, že je mezi těmi "všemi".

Dar té Boží milosti tedy nebyl podmíněn žádnou podmínkou, ale člověk má z té milosti užitek až když ji přijme a vyjde z vězení. 

Moje záchrana není v tom, že jsem něco přijal nebo nepřijal: Moje záchrana je v tom, že za mne Ježíš vzal mé hříchy, že jsem dostal milost. Ve chvíli, kdy jsem milost přijal, měl jsem z ní užitek.

  Teď k víře: Ta víra, že za mne Ježíš zemřel, nebyla ze mne, že bych si jí sám nějak vyrobil svou snahou. Ostatně léta jsem si spasitelnou víru snažil sám vyrábět svými skutky a čtením bible a poslední tak dvě léta té snahy to bylo určitě velmi poctivě: Poctivě jsem četl písmo, některá místa mnohokrát a snažil si vyrobit víru. Ale k užitku mi to nebylo ani jednou. Proto také velmi osobně vím, že je rozdíl mezi živým slovem a mrvou literou.

  A teď si vezmi, tele, že v té době jsem byl docela nádobou Božího hněvu zjevoval jsem ve svém životě lidskou vzpouru, hřích a Boží hněv, který je na něm. Modlářství a zasvěcení démonu vedlo docela přesně k tomu, co popisuje na bezpočtu míst písmo: K temnotě, strachu, beznaději, k zaslepení a k tomu, že se mi snad každé místo písma převracelo do mojí situace obráceně. 

  U mne to bylo naopak (a to jsem tu také vícekrát psal Standovi): 

  Když se mi ještě nedostalo Boží milosti, zhřešil jsem a docela nic se nedělo. Musel jsem já sám sebe zkoumat, co jsem udělal a neudělal špatně a já sám jsem se musel snažit sám sebe napravit (tomu jsme říkali zpytování svědomí a "pokání"). Dělal jsem to často, ale nevedlo to k ničemu: To, co jsem viděl, že dělám špatně, jsem neměl nejmenší šanci napravit ať jsem se snažil sebevíc, a většinu věcí, které jsem dělal špatně, jsem vůbec neviděl, takže když jsem je dělal, "nic se nedělo", ani jsem si jich nevšimnul. Výsledkem takové snahy byla tedy ještě větší temnota a beznaděj u těch poctivých, rezignace a cynismus u těch méně vytrvalých.

  Přejít pod Boží milost pro mne znamenalo opak toho stavu: Ve chvíli, kdy jsem zhřešil, kdy jsem něco udělal špatně, v tu chvíli se začalo něco dít. Často tu dávám příklad s polem hrachu, ve kterém jsem kradl. Když jsem byl nádobou Božího hněvu, vlezl jsem do pole hrachu či na něčí strom snad stokrát a nic se nedělo. Když jsem se stal Božím dítětem, vlezl jsem do pole hrachu naposled.

  Tak tomu rozumím.

  Sám pro sebe jsem nemohl udělat pro svojí spásu (uvěření, přijetí) absolutně nic. Jako nádoba hněvu, která zjevuje moc hříchu a Boží soud nad ním, jsem neměl nejmenší šanci sám sebe spasit nebo spásu přijmout.

  Na druhou stranu nádoba milosti má velmi dobrou šanci pomoci druhým, aby se do nich Bůh nastěhoval. Může jim zvěstovat živé slovo, které zachrání jejich život, tak jako mně zachránilo život to slovo, které přinesli jiní mně.

  Tohle mne právě fascinuje na sobeckém "křesťanství", které jsme žili, "křesťanství", kde každý zachraňuje sama sebe, druhé lidi pak a jejich neštěstí, slabost, bídu, bolest bere jako prostředek ke své vlastní spáse - viz ta diskuze na dané téma vedle. Dnes nechápu, jak jsme tehdy mohli být tak slepí a dělat skutky abychom zachránili sami sebe a vůbec neviděli evangelium, které není o sobectví, ale je o druhých a pro druhé.

  Toník (co se taky rozpovídal)